Díky přesnému popisu cesty jsem po několika minutách jízdy na kejvačce zastavoval na předměstí Ptákořez, pardon, Klecan. Ubytovna zaměstnanců VZLETu, n.p. se tam vyjímala jako pěst na oku. Všude kolem byla stará zástavba malých, přízemních a nevzhledných dělnických baráčků, které jejich majitelé kdysi stavěli systémem – od výplaty k výplatě. Když zbyly nějaké peníze, koupilo se pár pytlů cementu, sehnaly se nějaké cihly z bouračky a k původnímu korpusu baráčku se cosi přistavělo. Na nějaké to stavební povolení se nijak moc nedbalo a výsledkem byly nevzhledné stavby, každá svým způsobem originál, nad kterým by ale stavitel, nebo architekt jen zaplakal.
A na okraji této směsky se tyčila panelová novostavba, trčící svými 7 patry do nebes. Před tímto „věžákem“ bylo velké, vyasfaltované parkoviště, kde jsem hodil kejvačku na stojan. Z nosiče jsem odvázal kufr s veškerým svým majetkem a vykročil k schodům do budovy. Široké, dvoukřídlové dveře byly otevřeny dokořán a nad nimi se skvěl nápis:
RESTAURACE
(RaJ)
a pod ním neumělou rukou modrou fixou vyvedený, zřejmě neoficiální místní název:
BODLÁK
Ještě pár kroků zšeřelou chodbou, pár schodů a stál jsem před dalšími dveřmi, tentokrát lítacími a zavřenými. Na jednom madle visel masivní řetěz s velkým, visacím zámkem. Smysl tohoto zařízení byl zřejmý, protože lítací dveře ani nebyly opatřeny normálním zámkem. Hned naproti těm dveřím byly vchody do výtahů. Nákladní byl otevřený a kontrolka vyčítavě svítila červeně. Bylo evidentní, že je mimo provoz. Dveře druhého byly zavřené, ale také zamčené, jak jsem se přesvědčil. Zřejmě byl tento výtah určen jen pro ubytované, kteří měli klíč. Zatlačil jsem do lítaček a vstoupil do veliké místnosti. Nápis na zašlém praktikáblu sice hlásal:
SPOLEČENSKÁ MÍSTNOST
ale bylo zřejmé, že původně dobrý úmysl ustoupil ryzí komerci. Vlevo byl typický výčepní pult a zbytek místnosti zabíraly klasické hospodské stoly se čtyřmi židlemi. Ve vzdáleném rohu u okna byla jakási rohová lavice a kulečník. V druhém rohu sedělo několik penzistů u piva. Jinak prostorný sál zel prázdnotou.
Za výčepním pultem stál obtloustlý muž, oblečený do zástěry, kterému seděla na hlavě jakási vyšívaná čepička, dovedně zakrývající pleš.
„Čest práci,“ pozdravil jsem tehdy hojně prosazovaným pozdravem.
„Až na věky, mladej. Co si dáš?“
„Něco k jídlu by nebylo? odpověděl jsem otázkou, protože jsem od snídaně, ještě doma u maminky, nevzal do huby.
„Můžeš dostat ohřívanýho buřta s hořčicí a chlebem. Náš teplej kuchař chodí až na šestou. Tak co ty na to? Dáš si?“
Postavil přede mne bez ptaní čerstvě natočený půllitr a zvědavě se zeptal:
„Tebe jsem tady ještě neviděl. Co tě sem zaválo?“
„Umístěnka,“ odpověděl jsem po pravdě. „Zítra nastupuji ve Vzletu.“
„Takže další ztracenec a hádám i nový přírůstek do baráku,“ zhodnotil můj příjezd hostinský. „Tady bydlí jen samý ztracený existence. Průseráři, které vyhodili z podnájmu, rozvedení a čerstvě propuštěný muklové, které by jinam nevzali. A taky zoufalci, co přišli na umístěnku. Tohle je poslední štace. Odtud se odchází jen do penze, nebo na krchov.“
„A nebo na vojnu,“ kontroval jsem. „To je můj případ. Mě tady dýl nic neudrží.“
„No uvidíme. Takovejch jsem už viděl, co si mysleli, že tudy jen profrčí a ztvrdli tady dlouhá léta. Tak co, dáš si toho buřta?“
Nevesele jsem přikývl, protože hlad byl silnější. V hlavě jsem si přemílal to, co právě řekl. Byl jsem pevně rozhodnutý, že po vojně se sem už nevrátím. Určitě si, umístěnka neumístěnka, najdu něco doma, v Kladně. Tehdy jsem netušil, že ten protiva bude mít nakonec pravdu. Nejen, že jsem se tam musel po vojně vrátit, ale skutečně jsem tam stvrdnul další 4 roky. Ale to odbíhám od příběhu a je na čase, abych se k němu vrátil.
O necelou hodinku později jsem zaplatil, popadl kufr a vydal se do prvního patra, kde měla byt správcová ubytovny. Od ukecaného hostinského jsem už věděl, že její chlap je ochlasta, který ale chodí ke konkurenci, aby jej ta jeho stíhačka neměla moc při ruce. Dále jsem se dověděl, že paní správcová je na mladý kluky a abych si tedy dal pozor. To byla zajímavá informace a tak jsem se smíšenými pocity zazvonil u dveří, na kterých byla přilepená jmenovka, napsaná velkými písmeny psacím strojem.
VANĚČKOVI
(správcová)
Po chvíli čekání jsem se dočkal. Za dveřmi se ozvaly jakési zvuky života a dveře se otevřely. V nich stála hezká žena středních let, blondýna, mírně při těle, s obrovskými kozami. Typický puberťákův sen.
