Šikula 09

Toto je 9 díl z 12 v seriálu Šikula

ŠIKULA 9/12

Když ráno s pocitem lehkého šimrání Šikula otevřel oči, spatřil usmívající se Aničku, jak se nad ním naklání a svými rozpuštěnými vlasy způsobuje onen budící pocit.
„Dobré ráno,“ řekla a vzápětí ho políbila. „Jak jsi se vyspal?“
„Tak ňák normálně. A ty?“ odpověděl Šikula ještě rozespale.
„Přímo skvěle! Díky tobě. A proto si myslím, že jako jsme ukončili den, stejně příjemně bysme ho měli začít.“

S těmi slovy sáhla Šikulovi rukou do rozkroku a spokojena zjištěním, že mu tam nic neplandá, nýbrž pevně stojí, se na přes něj natáhla ke stolku, odkud sebrala krabičku s ochranou a chystala se ji aplikovat.
„Já si ale potřebuju ulevit,“ počal se Šikula bránit.
„Jenže já jsem slyšela, že když mužskej zrovna potřebuje, tak o to víc mu to trvá, než se udělá. A chtěla bych se o tom přesvědčit,“ oponovala mu a zároveň i trochu žadonila.
Podíval se na ni přimhouřenýma očima a pak přikývl.
„No tak jo. Ale jestli budu nutně muset, tak de všecko stranou,“ upozornil ji.

Souhlasně přitakala a neprodleně provedla potřebné opatření. Šikula ji pohladil po kozičkách a zlehka ji položil na záda. Pomalu do ní pronikl a stejně pomalu se začal pohybovat. Nutkání na záchod ho zvolna přešlo a on si začínal uvědomovat, že možná na té její řeči něco bude. A opravdu. Trvalo ještě hodnou chvíli, než pocítil náhlé sevření následované vlnami nastartovaného orgasmu, který následně i jemu pomohl k vystříkání.

No, ale teď už opravdu nutně musím,“ oznámil Šikula, vstal a zamířil na záchod. A když už tam byl, vzal to z jedné vody načisto i s osprchováním.
„Pojď si ještě na chvíli ke mně lehnout,“ řekla Anička, když přišel zpátky a měl snahu se obléct.
Pohled na ni ho přesvědčil, že se chce ještě trochu pomazlit, než také vstane. Nějak tomu nemohl odolat, proto rychle vklouznul pod deku a ruka mu samovolně spočinula na ňadru. S úžasem si uvědomil, jak jí neuvěřitelně rychle ztuhla bradavka.
„Lepší začátek dne snad ani nemůže bejt,“ protáhla se slastně Anička a dodala: „Konečně jsem našla hodnýho, milýho a něžnýho kluka.“
„Vo kom to mluvíš?“ optal se nechápavě Šikula.
„No přece o tobě. Asi jsem se do tebe zamilovala.“
Prudce se posadil, jako když ho píchne vosa.

Tak to se zase honem rychle vodmiluj! Já nejsem kluk pro žádnou, ani pro tebe. Sem věčně v prdeli někde na kšeftech, šoustám kdejakou babu, doma udržuju dokonalej bordel a dělám jen to nejnutnější když už není zbytí, nemluvě vo tom, že bych se měl ještě vo někoho starat jako vo manželku, nebo nedej bože vo děcko. To už bych nepřežil. Tvý tetce sem jenom slíbil, že tě pro jednou výjimečně vojedu a to bude všecko, zkrátka konec. A vono to bylo třikrát a ještě poslouchám ňáký nesmysly. To ne, jedeme domů.“
Vylezl z postele a začal se oblékat.

Anička zůstala s pusou dokořán. Takovouhle reakci rozhodně nečekala. Ale při své inteligenci okamžitě věděla, co udělat. Bleskově vstala z postele a chytila Šikulu za ruce.
„Neblázni,“ řekla a její šťastný dětský obličejíček ztuhnul. „Co jsem řekla, že seš hodnej, milej a něžnej kluk, za tím si stojím. To jen ty si to nechceš přiznat z pocitu nějakýho nesmyslnýho studu a pofiderního chlapství, aby ses náhodou neshodil. A jestli jsem se do tebe zamilovala? To může bejt pravda stejně jako nemusí. To já ještě nevím. Taky nevěřím, že bys byl takovej sobec, co se nechce o nic a o nikoho starat. To kecáš, protože pomáháš každýmu, kdo tě požádá o pomoc. A to je fakt velká starost vyhovět všem a udělat cokoli pořádně. Tvým nejhorším vědomím by bylo to, kdybys nepomohl, nebo něco pokazil, odfláknul nebo se na cokoliv jen tak pro nic za nic vykašlal.
Já vím, je to tvoje živnost, tvoje práce. A právě proto, že seš zodpovědnej, spolehlivej, nikoho neokrádáš a makáš poctivě, právě proto máš nedostatek času na soukromý záležitosti. Je to tak?“

Anička mu vytrvale hleděla do očí a čekala, co odpoví. Šikula se celou dobu co mluvila neklidně ošíval. Když skončila, jenom něco nesrozumitelně zamumlal.
„Nerozuměla jsem ti ani slovo.“
„Seš ňáko moc chytrá,“ sdělil ji už zřetelněji a dodal: „Ale na tom odmilování, stejně jako na tom, že pro žádnou ženskou nejsem vhodná partie, trvám.“
„Dejme tomu,“ odtušila Anička, „to se časem ještě ukáže.“ Na krátký moment se odmlčela, jakoby o něčem přemýšlela. „Řeknu ti tedy tohle.. Budu k tobě jezdit, trochu ti poklidím, udělám, co bude potřeba, uvařím ti jídlo a tak podobně. Budeš mít víc času pro sebe. Neříkám, že to bude od zejtřka, ale začnu, co nejdřív mi to pude.“
„Tak to už je druhá nabídka během tejdne,“ povzdechl si Šikula. „A stejně jako tu první ji odmítám. Dovedu se vo sebe postarat.“
„O tom nepochybuju, ale až si zvykneš, budeš se na to koukat jinak,“ nedala se jen tak odbýt. „Mimochodem, kdo ti to nabídnul dřív?“
„Ále, jedna učitelka vod nás.“
„Je pěkná a mladá? Spal jsi s ní?“ projevila najednou nevídaný zájem.
„Nikdy nemluvím vo ženskejch, ať už sem s nima něco měl nebo neměl,“ nekompromisně odmítl jí cokoliv sdělovat.
„S tebou je řeč jak rozprávka,“ zakabonila se Anička, ale na druhou stranu oceňovala jeho diskrétnost. „Asi bude nejlepší, když udělám snídani a pak pojedem. Tetička nás určitě bude čekat nejpozdějc k obědu,“ zkonstatovala věcně a přes Šikulu se hbitě vyhrabala z postele.

Po snídani trochu poklidili, aby po nich nezůstaly žádné stopy, a vydali se zpátky k tetině Vostré. Ta je přivítala jak ztracené děti a hned chtěla všechno vědět, pokud možno s co nejvíce detaily. To však oba odmítli, jen jí řekli, že to bylo fajn a že jsou spokojení.
„No, ještě že tak,“ povzdychla si Anděla díky svým divokým představám a spokojeně se přitom usmívala. Zvláště ji pak potěšilo, že u ní v družném hovoru vydrželi skoro až do večera.

Jako každé pondělí, i tentokrát se Šikula vydal do Fučíkova dokoupit zásoby materiálu. Ve tři odpoledne pak podle slibu čekal u obchodu s elektrickými spotřebiči na Růženu Studenou. Přihnala se celá uřícená, jen aby nepřišla pozdě. Mít po ruce puštěné rádio, určitě by uslyšeli časové znamení.
V prodejně si Růža dlouho vybírala, poslouchajíc prodavačovy litanie v čem je který sporák dobrý a jiný ještě lepší. Nakonec si vybrala sporák se sklokeramickou deskou, digitální minutkou a samočištěním trouby za cirka deset tisíc, až se Šikula divil, že je ochotna zaplatit tolik peněz. Prodavač ho pomohl naložit do dodávky a už frčeli.

Hele, zavolám Bejčkovi, ať mi to pomůže vodnýst,“ řekl, když zastavili před jejím domkem a už sahal po telefonu.
„Já to zvládnu,“ zarazila ho Růžena. „Zrovna jeho bych nechtěla votravovat,“ dodala na vysvětlenou.
Skoro se až divil, s jakou lehkostí mu pomohla přemístit sporák do kuchyně. Pravda, nebyla to žádná sušinka, ale stejně to bylo hodno obdivu. Rázem u něho stoupla v ceně.
Šikula šel nejdříve vypnout elektřinu, přitom si všimnul, že vypínaný jistič je třífázový, což s povděkem kvitoval. Teprve pak se pustil do odpojování starého sporáku.
„Poslyš, Růžo, nebude ti vadit, když se tě na něco zeptám?“ dal se při práci do řeči.
„Já snesu hodně. Klidně se ptej,“ nevzrušeně odpověděla.
„Nó, víš, kolujou vo tobě všelijaký řeči, jako že seš studená nejenom jménem. Teda vůči chlapům. Seš snad na ženský?“
„Fujtajbl, jenom to ne. To se ptáš kvůli tradici?“
Úplně se otřásla při pomyšlení, že si snad někdo myslí, že je lesba.

Jo i ne. Víš, připadá mě to docela neobvyklý, aspoň co se našich vesnic týče. Jak to s tebou je?“ Popotáhl odpojený sporák k sobě a zeptal se: „Nemáš rudl?“
„Mám.“
„Tak ho přivez. Vodtáhnem to někam bokem, ať nezavazí.“
Růža přivezla rudl, sporák odvezli na dvorek pod kůlnu a pak společnými silami rozbalili nový. Dostrkali ho k lince, Šikula nalistoval v návodu schéma zapojení a pustil se do připojování napájecího kabelu.
„Víš,“ pokračoval dál v přerušeném hovoru jako by se nechumelilo, „já se neptám proto, abych pak vo tom kde komu vykládal. To zásadně nedělám. Jen bych rád věděl, jak to s tebou dovopravdy je, protože ty nesmysly co kolujou, způsobujou, že se pak člověk na toho druhýho kouká všelijak. Né že bych na ty řeči ňák dal, ale znáš to − dycky ve člověku může něco z toho zůstat. Já bych v tom měl rád jasno, ale jestli nechceš, nemusíš říkat nic.“
„Když to je složitý,“ smutně vzdychla, nevěda, jak se honem zachovat. Říct či neříct! Skoro jako v Hamletu.
„Takový už některý věci bejvaj,“ opáčil rozvážně Šikula.
„Jo, to jo. A čím je člověk starší, tím víc ho i trápěj. Kdo ví, třeba mi pomůže, když si z tebe udělám vrbu,“ přemýšlela nahlas.
„Tak udělej, ale jen jestli dovopravdy chceš,“ pobídnul ji.

Byla jsem ještě malá holka,“ pustila se zvolna do vyprávění, „když jsem onemocněla ženskejma problémama, který děcka prostě nemívaj. Co to bylo přesně dodnes nevím, ale aby mi zachránili život, totálně mě vybrakovali. Že díky tomu nemůžu mít děti, jsem se dozvěděla až jako dospělá, teda, skorodospělá. I tak jsem byla zvědavá, jakej ten sex je, a tak se stalo, že sem podržela prvnímu chlapovi, kterej se mi zdál slušnej. Nebyl. Řvala jsem bolestí, ale nepřestal, dokud se neuďál. Dva roky mi trvalo, než sem dostala odvahu to zkusit znova. Panna sem sice už nebyla, ale když mě ho tam vrazil, jako kdyby mě chtěl přibít, zaječela sem bolestí a křičela celou dobu, co ve mně byl, zatímco on si myslel, kdovíjak mě to rajcuje. Probulila sem celou noc. Po čase sem se ukecala na ještě jeden pokus. Dopadlo to katastrofálně. Sice to nebylo tak zlý jako předtím, ale bolelo to stejně. Tak sem si řekla, než tohle prožívat, to raděj nic. No, a teď to tedy víš, jak to se mnou je.“
„Tak to je vopravdu hodně smutnej příběh,“ řekl Šikula soucitně. „Život je někdy pěknej hajzl. Škoda, že mu to nejde vrátit.“
„Jo, to jo. Doteď ještě někdy přemejšlím, proč zrovna já. Eh, bavme se vo něčem jiným.“
„To můžem,“ odvětil Šikula, který mezitím dozapojil poslední vodič. „Zkusíme zapnout jistič. Třeba
bude ten sporák fungovat.“
Samozřejmě, že fungoval. Růža si podle návodu odzkoušela všechny funkce, kterými sporák oplýval. S rozzářenýma očima se obrátila k Šikulovi.
„Ne nadarmo ti říkaj Šikula. A jak sem slyšela, tak prej úplně na všechno. Postavím na kafe, určitě si ho dáš,“ prohlásila rozhodně.
„Ale jó,“ přitakal a než bylo na stole, připevnil ke sporáku zadní kryt a šoupnul ho na místo.

Posadili se spolu na gauč v obýváku s kouřícími hrníčky voňavé tekutiny na nízkém stolku. Šikula si osladil, trochu si upil a pak se podíval na Růženu.
„Víš, normálně se ženský, u který sem na kšefu, ptávám, jestli má chuť si se mnou hrknout nebo ne a pokud ne, tak že na tradici netrvám. Tebe bych se ale chtěl zeptat na něco jinýho, nebo jinak, jestli můžu. Přece jenom bych se tě nerad nějak dotknul nebo něco podobnýho,“ začal váhavě.
„Ptej se klidně dál. Svlíkla sem před tebou svou duši, není co skrejvat.“
Smutně se usmála a též upila trochu kávy.
„Když se ti to nebude líbit, tak mě zaraž, jo?“
Přikývla bez zaváhání.

Dobře. Asi nikdy nebudu schopnej poznat tvý pocity při tý hrůze, ale říkám si, jestli tě někdy napadlo, zkusit to ještě jednou jinak, ve vlastní režii? Tak, že chlap by ležel s brkem nahoru a tys na něj shora pomalu dosedala a podle svejch potřeb a pocitů to zasouvání dirigovala. Možná by to pak dopadlo jinak a možná bys přišla i na to, jak to zařídit, abys z toho měla aspoň malinkatou radost. Přemejšlelas vo tom někdy?“

Překvapeně se na něj dívala a nevěděla honem co říct. Nechal ji v klidu přemýšlet. Bylo mu jasné, že potřebuje čas, aby do sebe vsákla, co napovídal.
„Nikdy – mě tohle nenapadlo,“ odpověděla po chvíli tiše. „Byla sem tou bolestí tak zahlcená, že sem si nedokázala cokoliv jinýho představit. Proto nedokážu říct, jestli by to bylo k něčemu dobrý. A neumím si to ani dost dobře představit.“
„Nó, a myslíš, že bys v sobě našla odvahu se vo to pokusit? Hele, neříkám, že se to určitě povede. To prostě nevím. Jen si myslím, že by to za zkoušku mohlo stát,“ snažil se s jejím dosavadním postojem trochu pohnout.
„Já nevím,“ pokrčila rameny. „Asi se bojím rozhodnout.“
„Jedině, když budeš sama chtít, má cenu se vo to pokusit,“ uvážlivě poznamenal Šikula. „No, bude lepší, když pudu. A kafe děláš fakt moc dobrý, možná bych se nechal i pozvat jen kvůli němu.“
Usmál se na Růžu a začal si balit věci. Před odchodem se u dveří ještě otočil.
„Jo, a kdyby něco… telefon na mě máš. Kdykoliv.“

Volala mu hned druhý den ráno.
„Nespala sem celou noc. Kdy bys moh přijet?“ vychrlila na něj netrpělivě kvapný proud slov.
„To nevím. Sem teď v Bulíkově, ale nemělo by to dlouho trvat. A seš si jistá, že se mám stavit?“
„Jasně že jo, jinak bych to nevolala. Hlavně přiď co nejdřív!“
Z jejího hlasu spolehlivě poznal, že je rozrušená a že se pravděpodobně zmítá v pochybnostech. Byl zrovna u Mařky Šetrné, která si ho pozvala na poradu ohledně jejích představ na rekonstrukci kuchyně. V rychlosti ji vyjmenoval, co asi by si měla pořídit a hlavně zdůraznil, aby vzala na vědomí, že nikdo není tak bohatý, aby si mohl dovolit kupovat levné věci. Sdělil jí, že se ještě zastaví a už upaloval k Růženě.

Otevřela mu celá rozklepaná, s kruhy pod očima v noční košilce, tak jak vylezla z postele.
„Zaplať pánbů, že si tady. Honem poď dál,“ pobízela ho netrpělivě a rychle za nimi zavřela dveře.
„Co se děje, Růžo?“ zeptal se Šikula klidně a úmyslně zamířil do obýváku. Růžena ho bezmyšlenkovitě následovala.
„Už sem ti říkala, že sem v noci nespala,“ začala mluvit hned, jakmile se spolu usadili na gauči. „Přemejšlela sem nad tím, co se mi stalo, co bylo doteď a cos mi řek. Vytáhla sem z podvědomí dávno zapomenutý věci, až se mi nakonec všechno pomíchalo do kupy. Je mi, jako bych byla dvakrát. Jedna mě říká – zkus to změnit, druhá zase – stejně se to nepovede. Jako kdybych já nebyla já. Už nevím, co mám dělat.“

Strnule hleděla před sebe, celá se chvějíc. Šikula, sedíc trochu bokem, ji pozoroval a přemýšlel, co s ní. Nakonec ji natočil k sobě, naklonil se k ní, přitiskl k sobě a bez varování políbil.
„Není všechno tak, jak to vypadá,“ šeptal ji do ucha. „Především se potřebuješ zklidnit, tak jestli dáš na mou radu, běž teďka do koupelny, pořádně si vymydli pipku, ať ti pěkně voní, a pak se vosprchuj horkou a studenou sprchou. A kdyby ti to střídání nevyhovovalo, tak jen tou studenou. Uděláš to? Já zatím udělám horkej čaj.“
Trošičku se od
něho odtáhla.

Myslíš, že to pomůže?“ oči, které se na něj dívaly, vyzařovaly jakousi nadějí.
„No, já to nikdy nepotřeboval, ale říká se, že jo,“ odpověděl co nejpovzbudivěji.
„Dobře, tak já to zkusím.“

Zmizela v koupelně a Šikula zatím při přípravě čaje usilovně přemýšlel, jak se může, jen o dva roky starší ženská, dostat do takového stresu, že vypadá jako uzlíček nervů. Nakonec usoudil, že by to zřejmě musel prožít, aby tomu porozuměl, což se koneckonců týká všech situací, které člověk nedokáže chápat.
Našel půllitrový hrneček, vložil do něj dva sáčky zeleného čaje a zalil vařící vodou. Položil ho na tácek spolu s cukřenkou a citronem, který se mu náhodou také podařilo objevit. Vše pak odnesl do obýváku a položil na stolek. Sedl si a čekal.
Zanedlouho se Růža objevila, zabalená v županu a třesoucí se zimou.

Asi to-to za-za-bralo. U-u-dělala sem-sem vše-všechno cos-cos řek,“ drkotala zubama. V očích ji byla vidět úleva.
„Tak si poď vypít ten čaj, ať se zahřeješ. Pak ti povím další,“ vyzval ji Šikula.
Posadila se vedle něj a opatrně upíjela vřelý nápoj. Nemluvila při tom, a ani Šikula se neměl k řeči. Považoval za vhodné poskytnout jí čas, aby si urovnala myšlenky.
„Myslím, že už sem se docela zahřála,“ řekla Růža, když vypila téměř všechen čaj, a na důkaz svých slov částečně uvolnila k tělu přitáhnutý župan. „A i se líp cejtím,“ dodala.
„To je dobře,“ usmál se Šikula spokojeně. „Měl bych jeden návrh. Co kdybychom se přesunuli do postele a tam se spolu nahatý mazlili po dekou. To tě bolet nebude a jasně, že za předpokladu, že s tím budeš souhlasit.“
„Tak jo,“ souhlasila. Váhavě se k němu přiklonila a políbila jej.

Pak se ruku v ruce přemístili do ložnice. Jediným pohybem rozestlala postel.
„Kdo začne?“ zeptala se.
„Začne co?“
„Přece se svlíkáním,“ zavrtěla udiveně hlavou, že nechápe, co svou otázkou myslí.
Šikula se usmál, bleskově přetáhl tričko přes hlavu, rozepnul kraťasy a rázem stál před ní nahý. Růža v téže chvíli rychlým pohybem shodila župan na zem a naráz poskytla jeho očím pohled na výstavní prsa i černý trojúhelník ve svém klínu.
Bez dalších slov si lehli do postele a Šikula oba přikryl prošívanou dekou. Opřen o loket se k ní naklonil a začal ji líbat. Na rty, na krku, na uších. Nezdálo se, že by jí to bylo nepříjemné. Dokonce mu něžně vískala vlasy. Až když začal masírovat její skvostné melounky, zašeptala mu tiše do ucha:
„Moc mě mrzí, že mě právě tohle nic neříká a nikdy neříkalo. Ale jestli se ti to líbí, pokračuj dál.“
„Všechno má svůj účel,“ zašeptal v odpověď a rukama i svými rty postupoval stále níž, až se zastavil ve středobodu jejího těla. Několikrát jemně prohrábl hebký kožíšek. Poté ji roztáhl nohy a vsunul se mezi ně. Sklonil hlavu ke klínu, prsty zlehounka rozevřel růžovou mezírku a jazykem ji nejprve jen letmo protáhl. Ale to bylo jen napoprvé. Růženinu kundičku začal vylizovat mnohem důkladněji a i tak trvalo nějakou tu minutu, než z ní začal prýštit jen zvolna sílící pramínek esence. Když usoudil, že by mohl být dostatečně silný, přibral do dráždivého dění i poštěváček. Jakmile se ho dotkl, zazdálo se mu, že jejím tělem proběhlo zachvění. Nebo že by se mu to jen zdálo? Ale ne. Proud šťávy ještě zmohutněl. V duchu ho napadlo známé:
‚teče jak Dunaj‘ a odhadoval, jak dlouho ještě bude trvat, než se k čemukoliv odhodlá.

Zkusím to!“ ozvalo se nad jeho hlavou přesně to, co chtěl slyšet. S úlevou se zdvihl.
„Dovopravdy to chceš?“ zeptal se pro jistotu.
„Jo. Určitě,“ potvrdila s nefalšovanou rozhodností.
„Tak dobře. Vyměníme si místa.“
Šikula si lehl na záda. Růža se nad něj přehoupla a klečíc upřeně hleděla na jeho trčící péro. Ne že by si chtěla svůj úmysl rozmyslet, prostě jen proto, že dlouhá léta nic takového neviděla.
„Neboj se ho,“ uklidňoval ji Šikula, „prostě ho vezmi do ruky a nasměruj ho do svý vstupní brány. Pak jen lehce přitlač tak, aby moh dovnitř a přitom tě to nebolelo. Prostě si to zasouvání řiď podle svýho. A podle toho, jak ti to pude, budeš pokračovat dál, nebo toho necháš. Tak – do toho!“ řekl povzbudivě.

Růžena přičupla níž a rukou opatrně navedla tuhý ocas ke vstupu do své komnaty. Jemně se ho pokusila vsunout dovnitř. Ucítila slabý tlak, který ji však nijak nebolel, a tak ho udržovala, ba dokonce se i pokusila ten tlak zesílit, ale ne o moc. Příliš se bála bolesti. Přesto ke svému údivu cítila, jak jeho pták do ní pomalu ale jistě proniká. Asi po minutě a půl, což se Šikulovi zdálo jako celá věčnost, zjistila, že dosedla až dolů a má ho v sobě úplně celého. Překvapilo ji to natolik, že chvíli nehybně jen seděla, než tento prostý fakt vstřebala.
Šikula k ní vztáhl ruce a pohladil ji po vztyčených hrotech ňader. Plaše se na něj usmála a začala se pomalu pohybovat po jeho tvrdém bidle. Opět ji překvapilo, že jí to nečiní žádné potíže, jde to velice snadno a hlavně bezbolestně. Rozvážně se pustila do zrychlování. Ne však dlouho. Tiše vykřikla v okamžiku, kdy se v ní rozlilo Šikulovo horké semeno. Automaticky začala tvrdě přirážet, ovšem po několika vteřinách její síla ochabovala stejně, jako pozbýval své tuhosti kolík, který ve svém nitru svírala.

Pořád nějak nemůžu pochopit, že sem ten pokus zvládla,“ ozvala se tiše Růžena, odpočívající po Šikulově boku.
„No, jistý to nebylo, a sem rád i za tebe, že se ti to povedlo. Jak se cejtíš?“ zeptal se Šikula s jistou dávkou zvědavosti.
„Vlastně ani nevím,“ odpověděla upřímně. „Asi sem se víc soustředila na to, kdy to nepude, než na to, že to de. Asi to bude divný, ale připadá mě, jako kdyby to byl nějakej sen. Ledaže…“
„Ledaže co?“
„No, nevím, jak to říct,“ pokračovala nejistě. „Prostě mě napadlo, jestli bys mě ještě aspoň jednou moh přesvědčit, že to sen nebyl.“
„Když mi nabídneš něco k jídlu, možná by se vo tom dalo uvažovat,“ nadhodil drobný požadavek, neboť měl hlad jako vlk.

Růža se nenechala prosit. Rychle vykouzlila jednoduchou večeři a po ní už jen čekala, jak Šikula dostojí svému slovu.
Nezklamal ji a svůj slib splnil dokonce dvakrát. Do varu se sice ještě nedostala, avšak když při odchodu jen tak mimochodem pronesl, že se za ní občas zastaví aby pokračovali v tréninku, zasvítila jí očička radostí.

Navigace v seriálu<< Šikula 08Šikula 10 >>
5 4 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Junior

Skvělé pokračování. Nejen že je Ferdinand skvělý řemeslník, ale on je i psychiatr amatér.

1
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x