Šikula 01

Toto je 1 díl z 12 v seriálu Šikula

Je téměř neuvěřitelné si představit, že v našem malém stádečku, promiňte, státečku, by se našla nějak více osamocená vesnice, o městu nemluvě. A přece. Existuje fiktivní místo, kde v jakémsi „soustátí“ leží pět vesnic, svým rozložením shora připomínajícím pětku na hrací kostce. Nemají od sebe dále než dva kilometry a nejbližší osídlenou oblastí je 35 km vzdálené město. Počet obyvatel jednotlivých vesnic se pohybuje mezi pěti sty až dvěma tisíci. Ty vesnice se jmenují: Alíkov, Bulíkov, Culíkov, Dudlíkov a Ejhlíkov. Ono zmiňované město pak Fučíkov (podle toho, že tam pořád fučí, to aby nedošlo k mýlce).

Mezi vesnicemi jsou krásné, udržované lesy, velké louky hotové to koberce barevných lučních květů, i menší sady rozmanitého ovoce. Za hranicemi vesnic, dalo by se říct ve vnějším okruhu, jsou pak velké, širé, rodné lány a rozsáhlé pastviny. Tyto obrovské plochy slouží pouze tomuto vesnickému společenství. Bulíkov a Culíkov se věnují rostlinné výrobě, Dudlíkov a Ejhlíkov pak té živočišné. Alíkov pak byl jakýmsi centrem průmyslovým a kulturním. Lidé zde tvoří zcela uzavřenou komunitu, která se stará jen o sebe a do svých záležitostí si nenechá nikým rejpat. Cizinec u nich nemá šanci. Sice ho vlídně přivítají, ochotně pohostí a neméně ochotně ho opět vyprovodí. Jinak sem tam přijede nějaká ta kontrola, ale protože daně řádně platí, nic od nikoho (rozuměj od státu) nežádají, vyjma zákonem stanovených příspěvků, a protože vždy je vše v naprostém pořádku, nechávají úředníci tyto vesnice na pokoji. Hlavně proto, že se jim nikdy nedostalo všimného a tudíž ani neměli zájem se tam nějak hrnout. Vesnice si jsou téměř ve všem naprosto soběstačné. Jen energie, palivo a suroviny si opatřují, tak říkajíc, zvenku. Většina obyvatel se zabývá zemědělstvím, mnozí pak pracují ve vzdáleném Fučíkově v obrovské fabrice na pytlíky a podobné zboží, a relativně slušně si vydělává. Řada z nich je zaměstnána i v různých řemeslnických profesích a jsou tak pro vesničany velkým přínosem, protože pro ně zabezpečují veškeré služby.

Jedním z nich byl i sklenář Franta Šourek z Alíkova. Už v šest hodin ráno ho probudil telefon, když mu z Bulíkova volala Mařka Šetrná, že nutně potřebuje zasklít okno. V noci ji totiž vzbudila silná rána a řinkot vysypaného skla. Ozbrojena smetákem se šla podívat, odkud že se ta pohroma ozvala. Zjistila, že večer po vyvětrání koupelny zapomněla okno zavřít. To zůstalo jen přivřené a náhlý poryv větru jej otevřel a znovu přivřel s takovou silou, až se sklo roztříštilo. A tak, sotva se jen rozednilo, Šourkovi hned zavolala. Franta pokyvoval hlavou, když mu to všechno dopodrobna vykládala. Poté, co skončila, poskytl ji návod, jak má změřit potřebnou velikost skla. Mařka si odskočila pro metr, a protože nebyla blbá, v krátké chvíli už diktovala naměřené míry.

„Dobře, za chvíli sem u tebe,“ řekl Franta lakonicky a zavěsil.
Pak zavolal kolegovi do města, že se zdrží a přijede později. Nato si šel připravit sklo a vercajk. Krátce po sedmé už byl Mařky Šetrné. Otevřela mu v županu, který si v rychlosti oblékla, když šla v noci bránit svůj hrad.

„Bože, to sem ráda, že sem tě ještě zastihla,“ přivítala ho s úlevou. „Vokno sem už vyndala, aby ses nezdržoval,“ oznamovala mu a hned ho vedla do malé dílničky s ponkem, na který rozbité okno položila.

Franta se hned pustil do práce. Odstranil zbytky skla, očistil okraje a jako korunu svého úsilí vsadil do rámu novou tabulku. Padla tam jako ulitá.

„Seš machr, Mařka, dobřes to změřila,“ ocenil s uznáním její podíl práce a se samozřejmou bravurou skleněnou tabulku zakytoval. Opravené okno pak popadl a odnesl do koupelny zasadit.

„Kruci, Mařko, dyť máš ve vaně plno skla,“ vykřikl zděšeně a hned ji začal sekýrovat. „Přines vysavač a taky ňákej savej hadr, kterej můžeš vyhodit.“

Začal nejprve vybírat velké střepy, a jakmile přinesla požadované, důkladně vysál drobné střípky a celou vanu pečlivě vytřel mokrým hadrem. Případné mikroskopické střípky spláchl proudem vody ze sprchy.

„Tak teď už tam snad můžeš vlízt,“ řekl spokojeně a vrazil použitý hadr Mařce do ruky.

„Co sem ti dlužná, Franto?“ neopomenula se zeptat.

„No, dej mi dvě kila a opři se o vanu, ať si tě můžu zezadu vobšlápnout,“ odpověděl bez okolků.

„Seš na hlavu? Takhle brzy po ránu to nedělám,“ pohodila odmítavě hlavou.

„Ale Mařka, mělas blbou noc, vyděsilo tě to, tak aspoň ať ti den začne něčím pěkným,“ oponoval a sáhl rukou po zadku. „Dyť to nebude poprvé a zatím si neříkala, že by se ti to nelíbilo.“

„Ty zmetku jeden nadrženej. Máš ho aspoň v pozoru?“ vzdychla si, rozepnula mu kalhoty a strčila do nich ruku, aby se na vlastní kůži přesvědčila, jak na tom je. „No, to sem si mohla myslet, hubu plnou řečí a skutek utek,“ řekla rozladěně a začala neposluchu masírovat. Ve chvilce ho dostala do provozuschopného stavu. Shodila ze sebe župan a rozkročena se opřela o vanu.

„Tak dělej, ty měkejši. A ne abys to odbyl,“ pohrozila a nedočkavě na něj vyšpulila boubelatou prdelku.

Franta nezaváhal ani na okamžik. Kalhoty byly dole a stačilo jen přistoupit a spustit kotvu do přístavu. Jen hekla, když přirazil, ale to jen v první moment. Dál pokračoval dlouhým, pomalým zasunováním, aby si to co nejdéle užil a také proto, aby ji dostatečně uspokojil. Dopřál si malé pauzy, aby zkrotil narůstající vzrušení, ale to se Mařce hrubě nelíbilo.

„Co se flákáš, krucinál! Za chvíli příde starej z noční a ještě tě tady nachytá. Tak sebou mrskni,“ zabrblala nespokojeně.

Ne, že by se stalo něco zlého, kdyby je její muž přistihnul. Platila tady nepsaná zvyklost, že řemeslníci za svou práci dostávali od paniček tento sympatický bonus a řemeslnice zase od pánů. Přesto sebou Franta raději hodil a přidal na tempu, neboť se velmi, velmi nerad nechával očumovat právoplatným manžílkem, ať už to byl kdokoliv.

„Tak už konečně budeš!?“ ozvala se nespokojeně Mařka, sama celá nervózní z očekávaného příjezdu svého muže. Tak jako Franta se nerada nechávala okukovat kýmkoliv jiným, než tím, kdo ji zrovna dělal dobře.

„Jó,“ zahuhlal Franta, vyškubnul se a jako důkaz vystříkl bělavý proud do vany.

„Na to, že sem se kvůli starýmu neuďála, to bylo docela dobrý,“ oznámila spokojeně a znovu se zahalila županem.

„Tak to bys mi ho za to mohla pěkně umejt,“ chytil se Franta příležitosti a naklonil se s kapajícím ocasem nad vanu. Nebránila se tomu a žádanou očistu vykonala.

„Tak zas někdy příště, ale kdybys dostala jó moc chuť, klidně se ozvi,“ řekl Franta na rozloučenou a vypadl. Několik minut poté přijel manžel z noční.

Přibližně ve stejné době, kdy Franta Šourek opustil Mařku Šetrnou, chystala se v Alíkově do práce v místním Obecním úřadu mladá, dobře vyvinutá úřednice Zuzana Křepelková. Provokativně na sebe natáhla vypasované tričko a strakatou minisukni. Sotva však vyšla z domu, špatně došlápla, div že si nezvrtla kotník. Zasakrovala, ale nebylo to nic proti tomu, jak začala nadávat když zjistila, že se jí přitom ulomil podpatek. Jeden by ani nevěřil, že to umí. Nezbylo ji, než se vrátit a vzít si jiné boty. Tu polámanou mrskla do kouta a chvíli na ni koukala, až ji napadlo, že cestou do práce by se mohla stavit u ševce, který by poškozenou obuv mohl opravit do doby, než se bude vracet domů.

Jediným opravářem obuvi pro všechny vesnice byl starý Bonifác Nemrava. Vyučil ho sám jeho otec, který ho krutě nutil přitloukat floky do podrážek od chvíle, co se vrátil ze školy, až do pozdního večera. Samozřejmě, že to mladý Bonifác nenáviděl, ale zato se to naučil velice dobře a nakonec se mu ta práce začala i líbit. Když přišel otcův čas, zdědil po něm nejenom ševcovský vercajk, ale i ševcovinu, jako takovou. Jenže, jak čas běžel, změnilo se v obuvnickém průmyslu mnohé a zděděné nářadí přestalo stačit. A protože mít blízko ševce považovali občané za důležité a potřebný řemeslník, již důchodce, neměl peníze na potřebnou investici, tak obec milému Bonifácovi poskytla vše potřebné a vybavila dílničku potřebnými nástroji a stroji. Každý pak zaplatil jen materiál a dědu obdařil menším obnosem, či naturáliemi.

A právě do této dílny Zuzana zamířila. Když otevřela dveře, spatřila dědu, jak si v křesle spokojeně pochrupuje. Asi v noci nemohl spát, pomyslela si a hodila zpátečku, aby ho neprobudila. Jenže Bonifác měl uši netopýra a byl rázem vzhůru.

„Ale, ale, kampak děvenko, poď mi říct co tě trápí, co potřebuješ,“ volal celý nadšený z nenadálé návštěvy. Zuzana se otočila a uviděla obličej zářící radostí, že konečně je tu někdo, s kým se dá popovídat.

„Nechtěla sem vás, dědo, vyrušit,“ omlouvala se.

„Ale co tě nemá, děvenko, mne nikdy nevyrušíš. Já sem rád, když někdo příde. Tak ukaž, ukaž, co se ti stalo s botičkama,“ hlaholil vesele a celý se třásl, aby už uviděl, co bude mít za práci.

„Ále, taková patálie, dědo. Jen sem vyšla z baráku, blbě sem šlápla, málem si zvrkla nohu a celý to vylepšila ulomením podpatku. Moh byste mi to spravit, než půjdu z práce domů?“ osvětlila svůj případ, vytáhla z tašky polámanou botu a podávala ji dědovi. Přitom se na něj zářivě usmála.

„Tak kramflíček, kramflíček je to,“ zajásal Bonifác. „No vida. To je maličkost. Když se na chvilku někde uprdelkuješ, tak si to hned odneseš sebou.“

Poodešel do kouta, sedl na verpánek kde chvíli něco šudlil a za několik minut už podával překvapené Zuzaně opravenou botu.

„Teď už to neutrhneš ani heverem,“ ujistil ji a spokojeně se usmál. „Dneska to máš zadarmo, protože to za tu práci ani nestojí. Ale jak se tak na tebe koukám, a že si tě pamatuju jako malou, ani se mi nechce věřit, v jak krásnou holku si vyrostla. Zvlášť na tvej hrudi bych moh oči nechat.“

„Teda dědo! Snad nechcete říct, že vás ještě baví sex?“ vyhrkla udiveně.

„Baví!? To je slabý slovo. Sem jím přímo posedlej, i když v poslední době už jen vzpomínkama na to, co bylo. No, mohla by ses pochlubit a potěšit starýho barda. Co ty na to?“

„To vám jako mám ukázat prsa?“

„A cos myslela jinýho?“

Zuzana věděla, jak to ve vesnicích chodí a nebyla nepřejícná. Vyhrnula si tričko až k bradě, aby se dědula podíval.

„Ale ty klobouky sis mohla sundat,“ řekl vyčítavě. Sundala si tedy podprsenku a vystavila dědovi ňadra v plné kráse. Popošla blíž k němu, aby si mohl sáhnout, což neprodleně udělal. S údivem zjistila, že to s nimi umí přímo fantasticky a nechala se jako ve snu unášet jeho mazlením. Bonifác toho využil a nepozorovaně vsunul ruku pod sukni a pod kalhotky. Překvapeně sebou trhla.

„No dědo!“ ohromeně vyjekla.

„Klid, děvenko, klid. Já byl nejlepší lízač široko daleko a ženský za mnou málem lezly po čtyřech, jen abych je uspokojil. Stačí říct, a provedu tě rájem,“ smyslně šeptal Zuzaně do ucha Bonifác a rukou ji jemně hladil chlupatý kožíšek.

„Což o to, říct bych si dala,“ vzdychla Zuzana, neboť ji to dělalo velice dobře, „ale musím do práce. Už takhle mám velký zpoždění. Mohla bych jindy?“

„Ale to víš že jo, děvenko, to víš že jo,“ zatetelil se Bonifác radostí na tou příznivou zprávou. „Já jsem tady vždycky, ve dne i v noci,“ ubezpečil ji. Sundal z ní své všetečné ruce a milostivě ji propustil. Rozrajcovaná Zuzana se vydala na cestu do úřadu.

Nebyla ale jediná, koho ten den postihly nesnáze. Když se ejhlíkovský zootechnik René Bejček vrátil z práce, hned ve dveřích mu jeho žena Rebeka rozhořčeně sdělovala, že přestaly jít památečné hodiny po rodičích. I když památečné je poněkud přehnané. Hodinový strojek už poháněl monočlánek a nebýt toho, že jejich součástí byl i tlakoměr a vlhkoměr, možná by je dávno vyhodila. Stejně rozlíceně ho informovala, že nepomohla ani nová baterie a že je ještě dnes musí donést opravit. René se zpěčoval, že je unavený, ale rázná manželka byla se svou žádostí neúnavná. Aby měl od ní pokoj, nezbylo mu nakonec, než se s hodinami vypravit k hodináři, nebo přesněji, k hodinářce.

Tohle zajímavé řemeslo vykonávala přímo v Ejhlíkově Anežka Rafičková. Byla to velmi zachovalá příjemná paní středního věku, která otvírala svůj servis každý pracovní den na pouhou hodinu a půl od pěti do půl sedmé, když se vrátila ze svého obchodu ve městě.René k ní přišel v okamžiku, kdy zrovna otvírala.

„Tak copak si mi přines hezkýho, René?“ přivítala ho s miloučkým úsměvem, jaký uměla jenom ona.

„Ále, stará mě sem žene s hodinama. Že prej do nich dala novou baterku a stejně nejdou,“ informoval ji otráveně a vytáhl z tašky zmiňovaný předmět.

„Jejda, tohle už jsem dlouho neviděla,“ pozdvihla Anežka udiveně obočí, když spatřila ten komplikovaný přístroj. „Hned se na to podívám, vydrž.“

Sedla si k pracovnímu stolku, položila na něj hodiny a sundala krytku baterie. Tu vyndala, sáhla do šuplíku a dala tam novou. Hodiny začaly tikat.

„Tak bych řekla, René, že tvoje žena tu baterii kdysi někde položila, že ji pozdějc vyhodí a zapomněla na to. Těm hodinám nic není. Baterku tam nechám a dostanu pětačtyřicet korun na novou.“

„Panebože, to je nána! Příště ji sem poženu klackem,“ čílil se René, sbalil hodiny a měl se k odchodu. „Kampak se ženeš?“ zarazilo ho Anežčino volání.

„No domů. Pořádně ji vynadat.“

„Jó? To ale počká. Co takhle nějakej prezent? Víš přece, jak to tu chodí. Nebo ti připadám pro tebe moc stará?“ řekla káravě.

„Ale to vůbec ne,“ honem Anežku ujišťoval. „Jenže mám svý dny, takže to nejde,“ vysvětloval.

„Ty že máš svý dny!?“ zalapala po dechu. „Pokud vím, tak ty maj akorát ženský a to ještě jen od určitýho věku. To mi ty tvý dny budeš muset vysvětlit,“ dožadovala se.

„Nó,“ začal René poněkud rozpačitě, „když ona mě moje stará včera vyčítala, že se o ni moc nestarám, že radši obdělávám holky v práci a na ni kašlu. Tak sem jí to musel udělat pětkrát, než byla spokojená. Moc sem se nevyspal a sem vycuclej jak citrón.“

„Tak to seš teda pěknej bejk,“ pokývla uznale hlavou. „Tak by pro tebe neměla bejt žádná velká námaha, mi pořádně promazat stroječek. Poď, deme vedle!“ vyzvala ho. Otevřela dveře a nedbajíc protestů vtáhla jej dovnitř.

Ocitli se v malém kumbálu, kde krom dvou židlí, malého stolku, věšáku, poličky s papírovými kapesníčky, odpadkového koše a prostorné válendy, už nebylo nic. Malé okénko zakrýval závěs, aby byla zaručena dokonalá intimita před nežádoucími zraky.

„Ale tvůj starej je doma, ne?“ chytil se René této myšlenky jako tonoucí stébla.

„No a co? Péťa respektuje naše vesnický zvyky a ví, že v tuhle dobu sem nesmí chodit. Takže bez obav,“ ubezpečila ho Anežka.

Hbitě si přetáhla přes hlavu lehké letní šaty, co měla na sobě, zbavila se podprsenky i kalhotek a vyzývavě se na něj podívala.

„Božínku, René, to mám všecko vodřít sama?“ řekla nespokojeně a několikerým trhnutím jej zbavila kalhot i trenek. Tričkem se nezabývala, uchopila ho za visícího pindíka a přitáhla ho za něj k válendě, na kterou si lehla. K Reného nesmírnému údivu se během té kraťoučké chvilky jeho čipera probudil a trčel, jak oštěp válečníka. Roztáhl tedy Anežce nohy a jak se ocitl mezi nimi, zahákla mu je za záda a přitlačila ho k sobě. Ve vteřině projel chlupatou dečkou a dostal se do útrob Anežčina chvějícího se stroječku dožadujícímu se sexuálního potěšení.

„Nijak se nežinýruj a promaž mě vším, co v tobě ještě zbylo,“ dostalo se mu instrukce, aby věděl co a jak.

Trvalo to dlouho. Anežka pod ním sice divočila jak mohla, ale teprve po jejím druhém vyvrcholení ji dokázal promazat mašinku jak si přála.

„Teda René, ty fakt děláš čest svýmu jménu. S mým starým sem se dvakrát ještě nikdy neudělala,“ tvrdila nadšeně a otírala mu kapesníčkem povadající péro. „Měl bys přijít častějc, víš, jen tak. Pro potěšení,“ rozumovala.

„Však ty seš taky pěkná dračice. Možná že přídu, ale teď už fakt musím domů,“ oplatil jí lichotku a začal se oblékat.

„To bych ráda. Tak běž a nenech na sebe dlouho čekat,“ vyprovodila ho s úsměvem. Celou cestu domů si představoval, jak ženě vynadá. Jenže když dorazil, byl v tak uspokojeném rozpoložení, že jí jenom řekl, že je nána, co nepozná vybitou baterku.

„No a co?“ odpověděla. „Tobě se nikdy nic podobnýho nepřihodilo? A vůbec, cos tam tak dlouho dělal?“

„Co asi? Kopal sem se do zadku,“ zavrčel. Rebeka se zarazila. Dobře věděla, o co šlo. Nakonec sama ráda vyhověla řemeslníkovi, když se u nich nějaký vyskytl. Zavřela klapačku a zašila se v koupelně. V noci pak přilehla k Renému nahá a musel udělat dobře i ji, aby nebyla škodná.

Ve všech vesnicích bylo pár řemeslníčků, kteří po práci ve městě zajišťovali služby doma. Ať už v maličkých dílničkách, nebo přímo u potřebných spoluobčanů. Žádný z nich by se ale jen ve vesnici neuživil. Existoval však jeden jediný, který byl výjimkou. Všichni mu říkali Šikula a jen opravdu málokdo ho oslovil jeho vlastním jménem. Ale o tom až příště.

Navigace v seriáluŠikula 02 >>
4.4 5 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Junior

Skvělé povídka.Jen nevím jak by to takový řemeslník zvládal, kdyby měl třeba 10 kšeftů denně, to aby si začal domlouvat, že doma bude manžel 🙂

1
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x