Exhibicionista 02

Toto je 2 díl z 3 v seriálu Exhibicionista

V Dědkově Mlýně se Dohnal sice dobře naobědval, ale jinak žádné další informace nedostal. Štamgasti sice už také věděli, že tady v okolí řádí nějakej úchyl, ale všechno měli z druhé ruky. Jediným kladem zastávky v místní hospodě byla skutečnost, že díky šťastné náhodě se asi 10 min. po jeho příjezdu ve dveřích objevil místní pošťák, Václav Primus. Samozřejmě si před hospodou všiml zaparkované služební „besárny“ a proto hned po vstupu rovnou zamířil k stolu, kde Dohnal dojídal protekční porci pečené kachny.

„Zdravíčko, pane štábní,“ zahlaholil, když si spolu potřásali rukou. „Jak se daří, stará vojno?“

Byl jen o pár roků mladší a jako státní úředník pod penzí si mohl tuto důvěrnost dovolit, i když v hodnostech vojenských a policejních měl zmatek.

„Ále, zlatý časy, kdy to stálo za hovno,“ odpověděl četník a pokynul, aby si pošťák přisedl. „Tak co mi řeknete k tomu úchylovi? Co si lidi povídají?“optal se zvědavě a dychtivě čekal, zda pošťák neví náhodou něco kloudnějšího, než slyšel dosud.

„No to víte, lidi toho nakecají a hlavně si hodně vymýšlejí, však to znáte. Akorát ten baleťák, Járínek Doleček, co má chatu nad koupákem říkal, že už si několikrát všimnul nějakého neznámýho chlápka, kterej tady v okolí jezdil na dámským kole jen tak, nějak bezcílně, sem a tam, jakoby si něco vyhlížel, nebo někoho hledal.“

„Jo, vy myslíte toho starýho teplouše z Národního, co si nechá říkat Mistře? Tak tomu bych nevěřil, ani kdyby mi řekl, kolik je hodin.“

„Já toho buzika taky rád nemám. Je tady pečenej vařenej celý léto a když mu tam nahoru donesu poštu, ani ho nenapadne, že by mi moh za tu štrapác šoupnout nějaký drobný. Ale z toho jeho blábolení mi bylo divný, co vo tom cyklistovi povídal. Von prej jezdí na dámským kole, no a v těch vedrech měl na sobě montgomerák.“

„To nic neznamená, ten má dneska každej,“ zavrčel nevrle Dohnal. Dlužno podotknouti, že montgomerák v té době takzvaně frčel a byla to téměř povinná uniforma každého, kdo chtěl jít s dobou. Kdo jej neměl, byl prostě společensky nemožný. Takový ekvivalent dnešního – „být in“. Textilní n.p. (národní podniky) se z toho snažily těžit a tak se všude prodávaly tzv. Duklapláště, protože název „Montgomerák“ nebyl únosný z ideologických důvodů. Podobná módní vlna později zachvátila českou kotlinu znovu, když přišlo období džínsů a později ještě éra šusťáků.

Policajt chvíli mlčel, několikrát upil z půllitru a v hlavě si srovnával, co právě slyšel. Náhle jej něco napadlo a znova oslovil přísedícího pošťáka:

„Poslyšte, pane Primus, vy jste mi na něco přivedl. Zmínil jste, že ten podezřelej jezdil na kole. Na dámským kole,“ zdůraznil a hned svoji myšlenku rozváděl dál: „Malej kluk, nebo puberťák, by na dámským kole nejel. To by byl terčem posměchu. Takže to byl dospělej, nikoliv zdejší, protože mu bylo jedno, co si o něm okolí myslí a to kolo zřejmě někde ukrad. A ten monťák měl na sobě, protože to je nezbytná rekvizita, aby se pod ním moh producírovat nahej.“

„Pane vachmajstr, voni jsou hlava…“, vybavil si v duchu Primus hlášku ze Švejka, ale nahlas policajtovi pochválil myšlenkové pochody.

Ten z brašny vydoloval poznámkový blok a začal si své postřehy zapisovat v krátkých poznámkách, jako koncept budoucího hlášení. Při tom si, jako obvykle, polohlasně předříkával:

„dámské kolo, zřejmě ukradené,

  • v místě neznámý… prověřit, zda někdo postrádá kolo,
  • nosí montgo duklaplášť, jako kamufláž,
  • vytěžit baletního Mistra Dolečka !!!“

Poslední poznámku doprovodil 3 tlustými vykřičníky. Pak sklapl notes a zeptal se pošťáka:

„Nevíte, kde bych toho teplouše zastihl? Musím ho podrobně informativně vytěžit. Třeba by mi mohl poskytnout nějakou další stopu. Vím, že má chajdu nahoře a nechce se mi tam drápat, navíc s nadějí, že nebude doma. A s motorkou tam nevyjedu. Nechodí sem na oběd?“

„Kdepák, ten si vaří sám. Von je vůbec takovej hračička a manuálně hrozně šikovnej. To byste ani neřek, pane štábní, ale tu chajdu si postavil vlastníma rukama. Všechny ty kameny a stavební materiál natahal nahoru na vlastních zádech. A veškerý krby tady v chalupách po vokolí stavěl von. Prostě zlatý ručičky. Kdyby to nebyl buzík, tak na první pohled je to sympaťák. Takovej ten typ, co na něj ženský letěj. Jenže von je holt na chlapečky,“ povzdechl si pošťák.

„No, pokud stavěl i krb „Na Hřebenkách“ vod kterýho shořela celá hospoda, tak se nemá čím chlubit. To, co ste právě řekl, jsem raději ani neslyšel a doufám, že se to nedoneslo pojišťovně,“ řekl Dohnal a kouknul na hodinky. „Myslíte, že bude doma a bude držet siestu? Nerad bych se tam nahoru trmácel zbytečně.“

„To ani nemusíte, pane štábní, on ten pošuk jen lehce poobědvá ty svoje makrobiotický blívajzy a siestu nedrží. Místo toho si zdravě zacvičí s činkami a pak si jde zaplavat na koupák. Žije hrozně zdravě a hlavně, pořád o tom mluví a otravuje tím všechny, co jsou na doslech. Počítám, že touhle dobou už tam bude. Válí se tam věčně na dece a mlsně ošumuje mladý hošany. Debil jeden, co na tom má?“

Pošťák to ze sebe chrlil a vůbec si neuvědomil, že ještě před malou chvíli Járínka málem chválil. Ani v duchu by si nepřipustil, že k „Mistrovi“ chová zášť jen proto, že baleťák ve svých 60 letech vypadá velmi zachovale. Statná, pružná postava, stejnoměrné opálení po celém těle a hezký, mužně řezaný obličej, o tom všem si starej Primus, kterému ještě nebylo ani 50, mohl nechat jenom zdát.

Vrchní se rozhodl, že to nebude odkládat a toho teplouše vyslechne. Přivolal číšníka a nechal si napsat účtenku na 12 Kč, kterou pečlivě uschoval, protože se rozhodl, že tento oběd si nechá proplatit jako služební. Velkomyslně podal pinglovi 5 modrých tříkorun, pocházejících z poslední pokuty a nad vracenou tříkorunou mávl velkomyslně rukou.

„Služebník, děkuji uctivě pane vrchní strážmistře. Doufám, že jste si pochutnal.Přijďte zas!“ zlomil se ping v pase a s ulehčením sledoval, jak policajt míří ke dveřím. Měl k tomu vskutku dobrý důvod. Konečně mohl lokál předat manželce a odklidit se do sklepa, dokončit porcování srnce, kterého mu ráno, ještě za šera, donesl jeden místní pytlák. Zachvátil jej radostný pocit bezpečí, protože předpokládal, že policajt se v nejbližší hodině rozhodně nevrátí.

Dohnal nakopl motorku a zamířil po dobře udržované polní cestě k asi kilometr vzdálenému koupališti. Výběrčího na parkovišti odbyl strohým: „Služební záležitost“ a podobně odpálkoval i babu, která se pokusila prodat mu vstupenku na koupaliště.

„Ženská, to si snad myslíte, že se jdu koupat? Já tady mám jiné povinnosti, tak si ten lupen strčte někam….“ zavrčel a z betonové hráze nádrže se rozhlédl po okolí. Písečná pláž byla pokryta dekami, na kterých se povalovali rekreanti z blízkého penzionu a travnatý pás u lesa zase okupovali místní dovolenkáři a chataři.

Místo, kde se vyvaloval předmět jeho zájmu, odhalil Dohnal celkem snadno. Na ohromné dece s nápisem: TUZEX se opaloval místní seladon, občanským jménem Jaroslav Doleček, emeritní taneční mistr Národního divadla. Na dece byla velká cestovní taška modré barvy s nápisem SABENA. Vedle se nacházel termoback, z kterého vykukovala hrdla limonád Coca Cola. Věci, pro běžného člověka nedostupné, se tady vystavovaly okázale na obdiv.

„Šašek, pózér a provokatér,“ pomyslel si znechuceně policajt a zamířil rovnou k němu. „Dobrý den. Jste občan Jaroslav Doleček?“

„To teda jsem a přiznám, že jsem ohromen rychlostí práce naši policie. Vlastně, vzhledem k tomu, že policii už nemáme a vystřídala ji Veřejná bezpečnost, nemohu vás bohužel oslovovat – pane policisto a oslovení – pane bezpečnosto, mi připadá poněkud pitomé. Takže vám sděluji, že tu politování hodnou událost jsem ani nehlásil a byl bych vám povděčný, kdybyste ji zachoval v tajnosti. A pokud jste toho lumpa už chytli při jiné levárně, rovnou vám říkám, že se k obvinění nepřipojím.“

Dohnal se po těchto slovech netvářil zrovna moudře, protože vůbec nepochopil, o čem ten buzerant mluví. Z rozpaků jej probralo až nečekaně vlídné pozvání: „Posaďte se přece, místa je dost. Jistě je vám v tom mundůru vedro. Mohu vám nabídnout chlazenou Coca Colu?“

Uniformovaný starouš tento nápoj znal pouze z doslechu a představoval pro něj skrytou ideologickou zbraň západních imeprialistů. Představa, že by jej někdo viděl, nebo nedej bože vyfotil, jak popíjí z charakteristicky prolamované láhve způsobila, že se zapotil až na pleši. S úlevou však přijal pozvání, posadil na okraj deky, sundal si brigadýrku a utřel si pot z holé hlavy. Při tom nenávistně střelil pohledem po pečlivě upraveném vlasovém porostu svého protějšku. Nabízenou láhev pro něj nedostupného pití hrdě odmítl a s lítostí kradmo pozoroval, jak si opálený playboy s požitkem svlažuje hrdlo.

Za netečnou tváří však skrýval horečně šrotující mozek. Z toho, co mu baleťák na uvítanou řekl sice moudrý nebyl, ale vzpomněl si na školení četníků na zkoušku. Tehdy jim přednášel sám pan vrchní policejní rada Olič a tento starý praktik a kriminalistická legenda, jim tehdy vtloukal do hlavy základní pravidla policejního výslechu.

„Rozhodně, pokud je podezřelý hodně sdílný, jej nepřerušujte. Nechte jej, ať se vykecává, to vám pak vyklopí i to, co byste z něho pracně páčili. Nikdy na sobě nedejte znát, že vás něčím překvapil. Pokud nevíte, co na to říci, tak raději chvíli významně mlčte.“

Jako by slyšel slova starého pána, choval se přesně podle jeho moudrých rad. A ono to fungovalo ! Járínek se po chvíli mlčení rozjel jak zrychlený gramofon.

„Nevím, při jaké levotě jste ho drapli, ale pokud vám vykládal něco o tom našem jamboréé u mne na chatě, tak to vše je jen snůška pomluv a křivých nařčení. Ale pokud jste u něho zajistili ten obrázek Nahá pastýřka, tak ten je opravdu můj. Ostatně, na zadní straně je věnování, vlastnoručně podepsané Rabasem.“ Járínek mluvil rozmáznutým teploušským hlasem, který šel Dohnalovi na nervy. Hrdinně však překonával odpor a neutrálně pravil:

„Byl to originál? A jak se k němu dostal?“

„To právě nevím. Pozval jsem ho k sobě na návštěvu a když navečer přišel, trochu jsme spolu popili. Otevřel jsem na jeho počest flašku Bejlís a pak ještě Kurvoasijé. Ve výborné náladě jsme pak hráli hru „Šup míčku do ďulíčku“ a pak mi slíbil překvapení“.

„Šup míčku do ďulíčku?“ zeptal se Dohnal připitomněle. „jak se to hraje?“

„Podrobnosti bych raději vynechal,“ odpověděl Járínek vyhýbavě a pokračoval: „Zavázal mi oči šátkem, musel jsem si kleknout do rohu, zatímco on se vedle v pokoji převlékne. Aby měl kontrolu, že nekoukám, musel jsem do toho rohu nahlas kukat, aby měl kontrolu, že nešvindluji. No a jak jsem tam kukal, tak mi zatím vedle ukradl ten obrázek vod Rabase a k tomu bronzovou starožitnou sošku Budhy. Když jsem kukal asi 5 minut a pořád se nic nedělo, tak jsem si šátek sundal a šel se podívat, kde je a co chystá. Dveře byly dokořán a frajer byl pryč. A takovej roztomilej mládeneček to byl…“ dodal Járínek lítostivě.

Vrchní měl co dělat, aby potlačil škodolibou radost. Zcela vážně však se vyjádřil k tomu, co zatím vyslechl. „Takže vás docela obyčejně vykradl a k tomu ve vaši přítomnosti. Proč jste to, člověče nenahlásil?“

„No to jsem právě nemohl. Však víte proč… Všude jinde ve světě je to posuzováno jako nemoc, akorát u nás je to klasifikováno jako trestní čin. A na to právě ten mizera spoléhal, že ho neudám.“

„Tak aby bylo jasné, pane Dolečku, vy jste žádnou krádež nehlásil a my jsme žádného teplouše s lupem zatím nezadrželi. To co jste mi tady říkal, to jsem jako neslyšel a teď bych vás rád vyslechl v docela jiné záležitosti.“

V následující půlhodině se policajt snažil vytáhnout z Járínka nějaké podrobnosti ohledně podezřelého individua. Bohužel, jeho snaha se ukázala, jako mlácení prázdné slámy. Járínek mu přepapouškoval jen to, co již věděl od pošťáka Primuse. Znechuceně sklapl notes a rozloučil se s uklidněným blejbohem, jak  Járínka v duchu posměšně nazýval. Přesunul se na parkoviště, vymanévroval Besárnu, nakopl ji a odjel na svoji služebnu v pivovaru.

Navigace v seriálu<< Exhibicionista 01Exhibicionista 03 >>
3 2 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x