Setkání po letech 02

Toto je 2 díl z 2 v seriálu Setkání po letech

Prošel jsem Národní třídou a zastavil se u místa kde hořelo několik svíček. Tady se lomily dějiny.Za rohem divadla se konečně otevřel výhled na řeku s nezaměnitelnou věží Mánesa. Vešel jsem po kamenné lávce a ocitl se uvnitř budovy.
Prosím vás, tady někde má být setkání maturantů umprumky,“ oslovil jsem číšníka, procházejícího chodbou.
Tady,“ ukázal mi na dveře, označené nápisem Salonek.
Tak jdem na to,“ řekl jsem si sám pro sebe, nadechl se a uchopil kliku.

V salonku, u stolů seřazených do dlouhé řady, sedělo několik lidí, další skupinka stála u klavíru s otevřeným víkem a živě diskutovala.
„Ahoj,“ pozdravil jsem nesměle a rozhlédl se po místnosti.
Několik tváří se otočilo ke dveřím. Zaregistrovali příchod nového návštěvníka. Rychle jsem pátral mezi přítomnými, jestli někoho poznám.
Jeden z nich byl ale rychlejší.
„To je přece… Josef,“ vstal od stolu Honza, vysoký muž s protáhlým obličejem a pro něho typickými dlouhými vlasy.
„Nazdar, brachu,“ hnal se ke mně.
„Lidi, to je Josef, brouk třídy,“ halekal na celou místnost, aby tak upoutal pozornost ostatních na sebe, ale hlavně na mne.
„Sedni a povídej, ztracenče. Proč jsi se nikdy neukázal?“

Skupinka dalších se k nám sesedla. Ano, poznávám je. Poznávám je všechny. I když dvacet let se vepsalo do našich tváří, ty hlavní rysy zůstávají po celý život. Sešla se tu skoro celá třída, možná tak dvacet lidí.

„No jsme tu skoro všichni, až na několik spolužáků ze Slovenska a pár takových absenterů, jako jsi ty,“ vpálil mi to okamžitě Miloš, kamarád mé kolegyně z práce.
„Tak tě Magda ukecala,“ potvrdil si svou domněnku.
„Tak jak se máš, povídej, co děláš?“ vyzvídala Alena. „Ty jsi po škole odešel někam do divadla na oblasti?“
„No přesně tak,“ dal jsem se do vyprávění.
„Nastoupil jsem jako kulisák, ale nezavrtal jsem jedinou vrtuli do praktikáblu. Hned mi přidělili dvě představení a začal jsem zkoušet další. Dokonce jsem si zahrál i pár štěků, jenže pak přišla vojna a byl všemu konec. Na vojně jsme se ale sešli parta od fochu a založili jsme si tam takový dramaťák s holkama z místního učiliště, a tak to docela dobře ubíhalo. Tam jsem se sešel i s Láďou M. Je tady?“
„Je to takový absentér jako ty. Emigroval na Slovensko a nemáme na něho kontakt,“ přiznal Miloš.
„No a jak to bylo dál?“ zeptala se Alena. „Doufám, že si se po vojně vrátil zpátky do divadla?“
„Právě, že ne. Když jsem byl na vojně, došlo ke sloučení divadla s Kladnem a tam se mi moc nechtělo. Vzdal jsem to a nastoupil u firmy, která se zabývala mimo prodeje taky zařizováním interierů, a tam jsem stál u prkna až do revoluce.“
„Proč jenom do revoluce?“
Chtěl jsem zprvu jen pokrčit rameny, ale nakonec jsem se přiznal.
„Nepostavil jsem se proti třešničkářům, a tak mne vylili. Nevadí, stejně za několik měsíců zkrachovali. Nakonec jsem si našel místo na obchodním oddělení jedné firmy, kde dělá Milošova kamarádka. Ta mne přemluvila, abych přijel… a tak jsem tady. O sobě jsem toho napovídal až, až. Teď je řada na vás.“

U skleničky vína jsme si povídali o tom, jak kdo začíná podnikat v novém režimu. I já naznačil, že mám v plánu si založit firmu, která bude zaměřená na vybavování interiérů. Měl jsem trochu praxi z předchozího zaměstnání a bylo to prakticky jediné, čemu jsem rozuměl. Ostatně, měl jsem za sebou i vybavování jedné cukrárny, která si myslím, nedopadla špatně.

Celou tu dobu mne pozorovala drobná blondýnka s modrýma očima, která seděla opodál a do našeho vzájemného vyprávění se nezapojovala.

Vzal jsem si skleničku s vínem a přisedl si k ní.
„Doufám, že se nepletu. Jsi to ty Věruš?“
„Ne nepleteš. Jsem to já.“
Na očích jí bylo znát, že toho už vypila trochu víc.

Věra. Jedna ze spolužaček, která se mi během studií líbila, ale nikdy jsem se nesnažil o sblížení. Byla pro mne příliš éterická a vzdálená a já měl dojem, že by ani neměla zájem o bližší seznámení, a tak jsem ji celou dobu bral jen jako spolužačku.

„Pojď, dáme si něco tvrdšího,“ vzal mne kolem ramenou Honza.
„Promiň, já za chvíli přijdu,“ omluvil jsem se Věře.
„To víš, že jeden čas žila s Karlem z druhý skupiny?“
Podíval jsem se ke klavíru, kde Karel vybrnkával melodii známé Ježkovy skladby.
„Nekecej? Vždyť se k sobě chovají, jako by se neznali?“
Honza jen pokrčil rameny.

Nad městem se začalo šeřit. Automaty sepnuly osvětlení ulic. Otevřenými dveřmi na terasu vnikal do místnosti příjemně chladný vzduch od řeky. Vstal jsem a vyšel na chvíli na ochoz, abych se nadýchal čerstvého vzduchu. Opřel jsem se o zábradlí a pozoroval vlnění hladiny Vltavy. V tom zešeření oblohy vypadaly vlny jako by byly zlaté, byť to bylo jen hnědým zabarvením vody. Sem a tam proplouvaly výletní lodě. Zaznívala z nich hudba a celá ta scenérie odrazů světel parníků a pouličních lamp ve vodě, dodávala příjemnou atmosféru letnímu, pražskému večeru.

„Co tady děláš tak sám?“ ozvalo se za mnou.
„To jsi ty, Věro? Šel jsem se nadýchat čerstvého vzduchu.“
„Slíbil jsi, že se ke mně vrátíš, ale asi jsi zapomněl.“
„Ne, nezapomněl,“ omlouval jsem se.
Věře se podlomily nohy, musela se chytit zábradlí.
„Co je ti?“
„Trochu se mi motá hlava,“ omlouvala se.
„Proč tolik piješ?“
„Jsem nešťastná. To víš, že jsem žila s Karlem? Nevyšlo nám to a rozešli jsme se. Našla jsem si nového muže, ale ten pije. Já skončila jako učitelka kreslení u nás na sídlišti. K čemu mi byla škola? Nic nejsem, nic neumím.“

Rozplakala se.

„Nic si z toho nedělej. Slyšela jsi, jak jsem dopadl já. Nejsem na tom s kariérou o nic líp, než ty,“ utěšoval jsem ji a pohladil ji po vlasech.
„Ty sis mne na škole vůbec nevšímal,“ začala mi vyčítat.
„Co, nevšímal. Já si myslel, že o mne nestojíš. Kdyby si mi dala alespoň trochu najevo, že…“
„No vidíš, já jsem si zase o tobě myslela, že jsi takový frajer, že jsem pro tebe málo.“
Od Vltavy zavál studený vánek a Věra se otřásla zimou.
„Začíná mne bolet hlava a je mi zima. Pojď, vrátíme se,“ vyzvala mne a za ruku mne táhla zpátky do salonku.

Čas značně pokročil a několik kamarádů se rozloučilo a postupně odešlo. Miloš se o něčem chvíli bavil s číšníkem, a pak nám oznámil.
„Požádali nás, jestli bychom to mohli dneska ukončit, budou zavírat.“

Po chvíli jsme v hloučku postávali před Mánesem a sledovali, jak se v kavárně postupně zhasínají světla. Noc je ještě tak mladá, co budeme dělat?

„Pojďte k Vaškovi na návštěvu, bydlí kousek odtud na nábřeží,“ navrhl kdosi. I když jsme všichni tušili, o koho se jedná, tento nápad jsme okamžitě zavrhli.
„Kluci, a co kdybychom jeli k nám?“ dostala spásnou myšlenku Hana.
„Lidi, Věru tu ale nemůžeme nechat samotnou,“ napadlo mne, když jsem ji hledal pohledem kolem sebe.

Stála opodál, opřena o lavičku, a bylo zřejmé, že toho má opravdu dost.
„V tomhle stavu ji tady nemůžeme nechat, vždyť by netrefila domů.“
„Ale vezmeš si ji na starost,“ dostal jsem za úkol.
„Stopněte někdo alespoň dva taxíky. Já řídit rozhodně nemůžu, i když tady parkuju na náplavce,“ vyzval nás Miloš.
„Hlavně dej pozor, aby se ti nepozvracela v autě,“ dostal jsem poslední instrukce, když u chodníku postupně zastavily dva vozy.

Po slabé půlhodince jsme již seděli v pohodlné sedací soupravě v obývacím pokoji v Hančině vilce na okraji Prahy.

„Co si kdo dá k pití, vážení,“ zeptala se Hana.
„Snad abychom pokračovali v tom, čím jsme začali,“ bylo kolektivně rozhodnuto. „Pokud to máš.“
„Hani, já bych si snad dal nějakou minerálku, nebo něco s bublinkama. A prosím, jestli bys Věře udělala silnou kávu,“ požádal jsem hostitelku.
Věra seděla vedle mne, hlavu položenou na mém rameni, a bylo jasné, že se další zábavy již neúčastní.
„Možná, že by bylo lepší ji někam uložit, než do ní lít kafe,“ usoudila Hana.
„Když ji vytáhneš do patra, hned naproti schodům je hostinský pokoj, tak ji tam ulož. To jí určitě prospěje,“ poradila mi domácí paní.
„Hej vstávej, jde se spát,“ šťouchl jsem do Věry.
Ta mechanicky vstala a nechala se vyvléci do patra.

Otevřel jsem dveře pokoje a díky svitu měsíce, který pronikal oknem, jsem se rychle zorientoval. Posadil jsem Věru na rozestlanou pohovku.
„Kam jdeš. Nenechávej mne tady samotnou,“ vztáhla ke mně ruce.
„Vždyť nikam nejdu. Lehni si a spi.“
„Pepi, buď tady se mnou,“ žadonila Věra.
„Dobře, nikam nejdu. Ale teď si opravdu lehni a já budu u tebe sedět. A sundej si tu sukni, ať si ji nezmačkáš.“

Poslušně se začala svlékat. Nedalo si nevšimnout modřiny na jejím stehně.
„Někde si se uhodila,“ usoudil jsem.
„Ne, neuhodila. To mi udělal on.“
„Kdo on?“
„Manžel, on mě bije.“
„To snad ne?“ pohladil jsem ji soucitně po vlasech. Nikdy bych ženu neuhodil. „Neboj, už tě bít nebude, o to se postarám,“ vylétla ze mne tato hloupost. V té chvíli jsem si vůbec neuvědomil, že to nedokážu nijak ovlivnit.
Ovinula mi ruku kolem krku a strhla mne na sebe.
„Jsi milý, ale to si musím vyřešit sama.“
„Dej mi pusu,“ nabídla mi ústa. I přes zápach alkoholu jsem se sklonil až k jejím rtům a políbil ji.
Otevřela ústa a polibek mi vrátila v takové intenzitě, až jsem zalapal po dechu. Svalil jsem se vedle ní a tupě civěl do stropu.
„Co je, udělala jsem něco špatně?“ projevila obavu a obrátila se ke mně.
„Ne, vůbec ne. Naopak. Nikdy bych nečekal že mne políbíš zrovna ty.“
„Nejen to.“

Ucítil jsem její ruku na hrudníku. Pomalu ji sunula po mém těle, až se dotkla pásku a opatrně jej začala rozepínat. Uchopila zip a zoubek po zoubku jej otevírala, až kalhoty úplně rozepnula. Při tom se ke mně opět přitiskla ústy.

„Můžu?“
Její ruka bloudila po mé noze a hledala okraj boxerek, aby se po chvíli pod ně dostala a uchopila mé probouzející se mužství.
Známky její opilosti byly ty tam. Začala silně dýchat a po chvíli vyprostila ztvrdlý úd s poza nohavičky.

„Sundej mi kalhotky,“ vyzvala mne a pustila ho ze sevření svých prstů.
Sklonil jsem se nad ní a uchopil gumičku něčeho, co jen spoře zakrývalo její pohlaví.
Opatrně, abych nepokazil tuto krásnou chvíli, odkrýval jsem její hebkou pokožku, abych za okamžik spatřil chomáček světlých chloupků, zakrývající vchod do chrámu rozkoše, sevřený zduřelými stydkými pysky.
Rozevřela do široka nohy a čekala, až si mezi ně lehnu.

„Chceš to opravdu?“ zeptal jsem se, když jsem se špičkou žaludu dotkl vlhkého otvoru.
Ani jsem nečekal na její souhlasné hm a něžně jsem do ní vnikal.
Silné vzdychnutí a stah její vagíny byl důkazem, že jsem se ponořil až na samé dno.
Mlaskavé zvuky milostné šťávy, kterou intenzivně skrápěla můj neúnavný píst, se rozléhaly místností. Doprovázené hlasité vzdechy, byly zakončeny neartikulovaným výkřikem při vzájemném vyvrcholení.
Toho večera jsem se dolů již nevrátil.

Ráno jsem společně s Věrou poděkoval Haně za pohostinnost a vydali jsme se k nedaleké stanici metra. Nemohli jsme se nabažit jeden druhého a ještě dlouho jsme se procházeli středem Prahy, než jsem jí zamával u odjíždějící tramvaje a vydal se k Masarykovu nádraží.

Bylo mi neskonale dobře. Mít u sebe křídu, psal bych všude po zdech její jméno.

Věra, Věra, Věra.

Vrátil jsem se domů, práskl sebou na pohovku a pustil televizi. Hlavu jsem měl stále plnou Věry, když jsem zaregistroval zprávu, že na Staroměstském náměstí došlo v dopoledních hodinách k odpálení po domácku vyrobené bomby, uložené na soše Mistra Jana Husa.

Muselo to být několik hodin poté, co jsme se tam s Věrou procházeli.

Navigace v seriálu<< Setkání po letech 01
0 0 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
11 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
robbertos

Tak to je čteníčko dle mého gusta. Paráda.

Fred

Přáběh se zdárně vyvíjí a doufám, že autor nás nenechá dlouho čekat na pokračování. I když vím, že na každého občas příjde tvůrčí krize, starosti zcela osobní, nebo potíže se zdravím. O to víc si cením, když čtenáři autora podpoří kladnými reakcemi.

Martin

S velkým potěšením jsem si přečetl další krásnou a s citem povídkou . Je to napsáno jako bych tam byl . Těším se na další pokračování nebo i pokračování povídek Všechny moje lásky .

dedek.Jeff

I kdybych měl psát jen pro vás tři, tak se to za takovou pochvalu určitě vyplatí. Mám samozřejmě ještě něco v rukávu, ale čekám, až mne nakopne múza, abych se pustil do psaní.

Martin

Já si myslím , že se zvyšuje lenost naší konzumní společnosti . A tím i lenost v komentování povídek . Někdo si kolikrát řekne , no přeci mu to nepochválím . No a následek je ten , že na sterém portálu začalo pár dobrých autorů a již se odmlčeli . Já se přiznám , že mám pár ( to neznamená dva ) oblíbených autorů a když není co číst , nebo je venku nevlídné počasí a já nemám co dělat , tak někdy jdu na stránkách až na konec a procházím Fénixe od jeho počátku . A , že jsou… Číst vice »

Fred

Pepo, Tvá slova mi připomněla jednu naši dávnou autorku – Harmony. (Kdepak je jí konec, Květulince?) Ta si jednou v komentu stěžovala, že ji nebaví psát, když nikdo nenapíše, zda je to dobré, nebo špatné. Čtenost měla vysokou, ale komenty nulové. A to konečně vyhecovalo jednoho našeho spoluautora, že ji napsal: Konzumenti jsou líní, ale za to nemůžeš. A pokud myslíš, že tě nikdo nečte, tak se mýlíš. Já Tě čtu a rád. Tak buď tak hodná a piš pro mne! A pokud někdo dole píše, jak je mu blbé psát pořád dokola, že je to dobré a tak raději… Číst vice »

dedek.Jeff

Vypadalo to, že si stěžuji na málo komentářů. Ne nestěžuji. Chtěl jsem jen poděkovat za ono pohlazení po duši.

Ja12

Nooo, mne je treba zase blbe pokazde psat ze je to dobry, tak nekdy radeji nepisu nic…

Martin

Myslím , že je to chyba . Já si zase připadám jako blbec když píši pokaždé , že je to hezké čtení a nikdo víc se nepřidá .

Kittikit

Pokracovani nebude? 😉

Junior

Jeffe příběh máš pěkně rozjetej, chtělo by to nějaké pokračování. I když podle toho co jsem v těch dvou povídkách této série četl je to pokračování tuším dalších dvou sérií. Já se snažím komentovat, ale protože jsem na tento server narazil nedávno tak bohužel přidávám komenty k posledním povídkám sérií protože většina těch sérií se čte jedním dechem a chci hned pokračovat na další díl a tím se nedostanu ke komentářům. Mám zde několik autorů, které jsem si oblíbil a ty patříš mezi ně. Určitě pokračuj. Chápu že když nejsou reakce líbí nelíbí tak to může autora odradit. Sice píšu… Číst vice »

11
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x