Setkání po letech 01

Toto je 1 díl z 2 v seriálu Setkání po letech

Posadil jsem se pohodlně v prázdném kupé u okénka, loktem se opřel o stolek a pozoroval ruch na nástupišti.

Tak jsem se nakonec nechal přemluvit kolegyní z práce, kamarádkou jednoho z mých spolužáků, abych se na setkání maturantů, přece jen vydal.
Jak dlouho jsem se s nimi neviděl? Od maturity. V pětašedesátém, kdy jsme končili studia, jsme si slíbili, že se budeme každých pět let scházet.
Proč jsem nikdy nepřišel? Ani sám nevím. Postupem času jsme se odcizovali a já začínal mít obavy, zda mne mezi sebe přijmou.
Původní povolání, jehož náplň byla předmětem studia na střední škole, jsem opustil po vojně, zatím co většina bývalých spolužáků právě v tomto oboru vynikala a začala být známá.
O čem bych si asi s nimi mohl povídat? Že sedím u rýsovacího prkna někde v kanceláři v okresním městě a projektuji řadové garáže, zatím co oni se pohybují ve světle reflektorů, mezi známými osobnostmi?
Jen dva ze spolužáků mne navštívili ještě několikrát po skončení studií, ale pak oba možná i zapoměli, a já si k nim pro samou práci již cestu nenašel.

Z úvah mne vyrušil pronikavý zvuk píšťalky výpravčího a vlak se dal pomalu do pohybu.
Je první rok po sametové revoluci. Bouřlivá doba, ve které se snaží mnozí o to více se prosadit, a že jsme ve třídě několik takových jedinců měli.

„Dobrý den, kontrola jízdenek.“
Obrátil jsem se ke dveřím. Mezi nimi stála průvodčí, elegantní žena, tak ve věku kolem čtyřiceti let.
Na chvíli se naše zraky setkaly. Hleděla na mne svýma modrošedýma očima.
„Do Prahy?“ zeptala se, jakoby nevěřila údaji na jízdence.
Nemohl jsem se odtrhnout od jejího pohledu. Ty oči jsem již někde viděl.
„Takže dneska s jízdenkou?“ následoval další dotaz. Zaregistrovala můj nechápavý výraz.
„Promiňte, asi jsem si Vás s někým spletla.“
Posunovací dveře se za ní zavřely a já ještě chvíli přemýšlel nad tím, že mi přecejen někoho připomíná.
Za okamžik mi na mysl opět přicházely obavy se setkání se spolužáky, se kterými jsem se více jak dvacet let neviděl, když se opět otevřely dveře.
„Nezlobte se, že zase obtěžuju, ale nemůžu se pořád zbavit přesvědčení, že my dva se známe. Připomínáte mi totiž jednoho z pasažérů, kterého jsem před víc jak dvaceti lety vezla zadarmo.“
„A ten pacholek jízdenku měl, ale jen to na vás zkoušel, co?“ pokračoval jsem v jejích úvahách.
Souhlasně přikývla.
„Myško,“ vítězoslavně jsem zvolal, když jsem si vzpoměl na svou studentskou lásku z vlaku.
Ani ve snu mne nenapadlo, že my dva se vůbec někdy potkáme.
„Kam jedeš, zase do školy?“ sedla si vedle mne. Oči jí zářily z nečekaného setkání.
„Tak trochu. Jedu na slezinu po dvaceti letech a mám z toho strach,“ přiznal jsem se.
„Ty zrovna,“ šťouchla do mne loktem.
„Tak povídej, jak se máš. Ani si neumíš představit, jakou mám radost, že my dva jsme se zase potkali. Tohle bych vůbec nečekal.“
Držel jsem jí obě ruce a stále se nemohl vzpamatovat z našeho setkání.
„Jak bych se měla,“ začala vyprávět. „Vidíš, pořád dělám průvodčí, to je už asi můj životní úděl. Ani jsem se proto nevdala. Kdo by chtěl ženskou, která je pořád na cestách. Ale co ty? Co děláš? Pamatuji si, že si studoval nějakou uměleckou školu, jestli se nepletu.“
„Nepleteš, ale nakonec jsem skončil u rýsovacího prkna.“

To už jsme vjížděli do spletitého kolejiště koncového nádraží.
„Musím běžet, ale snad se někdy zase uvidíme.“
Stačila mi ještě v rychlosti napsat na kus papírku své telefonní číslo.
„Zavolej mi, jestli nezapomeneš.“
Vystoupil jsem z vlaku a rozhlédl se po nástupišti. Na chvíli jsem se vrátil do dob, kdy jsem tu občas čekával na svého spolužáka Jardu, který dojížděl z Kladna, abychom pak společně jeli tramvají do školy.
Přijel jsem dříve a měl jsem spoustu času do začátku mého setkání, a tak jsem se rozhodl, že se k místu srazu v Mánesu, vydám pěšky.
S hlavou plnou vzpomínek na setkání s Myškou, jsem se vydal Hybernskou ulicí.

Kdy jsme se poprvé setkali? Jel jsem právě domů ze školy, když jsem si jí všiml na nástupišti u vlaku. Drobounká, křehká dívenka v modré uniformě, kontrolovala zavření dveří, připravena dát znamení výpravčímu. Na poslední chvíli jsem naskočil do vagonu a vlak se v zápětí rozjel.
V té chvíli se mi v hlavě zrodila myšlenka, udělat si z průvodčí srandu, a požádat jí, zda by mne nesvezla zadarmo, že nemám jízdenku ani peníze. Můj trik vyšel, i když jsem se nakonec k zvláštnímu způsobu seznamování přiznal. Často jsme se s Myškou vídali, když já jel do školy, nebo domů, a ona právě sloužila.
Moje matka zdědila na jihu Čech malý domek v městě na břehu Vltavy a tam jsem Myšku pozval na jeden z víkendů. Matce jsem namluvil, že pojedu zkontrolovat dům, to aby mi přidala nějakou korunu na cestu, a vyrazili jsme.

Krásný, romantický večer, kdy jsme se procházeli po březích Vltavy, jsme nejinak zakončili, než rozestlaných peřinách staré ložnice, kterou jsme do domku nastěhovali jako odložený nábytek.
Vzpomínám na to, jak Myška krásně voněla, na její drobné, nahé tělo, světlé chloupky na břiše, i hustý porost mezi jejími stehny,
Obrátil jsem se na ní a při dlouhém polibku se jí snažil rozevřít nohy. Vzrušením ztvrdlý úd se dobýval jemnou houštinou do její lasturky, leč marně. Buď byla ještě pannou, nebo já byl natolik nezkušený, že se mi to nepovedlo. Po několika marných pokusech, jsem se nakonec své snažení vzdal.
Otočila se ke mně zadečkem a po chvíli jsem slyšel její hlasité oddechování.
Usnula, zatím co já nemohl dlouho zavřít oči, zklamán svým neúspěchem.
Probudili jsme se do krásného nedělního rána, ale dobrá nálada byla ta tam.
Vraceli jsme se zpět do Prahy. I když měla Myška položenou hlavu na mém rameni, prakticky jsme celou cestu skoro mlčeli.
Ještě jsme se několikrát setkali při společné cestě vlakem. Pak jsem se s ní přestával vidět, možná jí přeložili na jinou trať.

Už jen to, že jsem, že jsem nepřijel na nádraží Praha střed, ale na Masarykovo, bylo známkou toho, že Praha začíná žít novým životem z nečekaně nabyté svobody. A bylo se na co dívat.
Nebyl jsem tu poměrně dost dlouho, a spousta věcí se tu změnila. Nové obchody, bývalé Leninovo muzeum, pěší zóna Na příkopech.
Prošel jsem Národní třídou a zastavil se u místa, kde hořelo několik svíček. Tady se lomily dějiny. Za rohem divadla se konečně otevřel výhled na řeku s nezaměnitelnou věží Mánesa. Vešel jsem po kamenné lávce a ocitl se uvnitř budovy.
„Prosím vás, tady někde má být setkání maturantů umprumky,“ oslovil jsem číšníka, procházejícího chodbou.
„Tady,“ ukázal mi na dveře, označené nápisem Salonek.
„Tak jdem na to,“ řekl jsem si sám pro sebe, nadechl se a uchopil kliku.

Navigace v seriáluSetkání po letech 02 >>

Autor

5 1 vote
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Fred

Když jsem narazil na 2. díl tohoto seriálu, uvědomil jsem si, že jsem nečetl díl první a hned jsem to napravil. Zjistil jsem, že 1. díl byl zveřejněn před dvěma měsíci, když se nový Fénix teprve rozjížděl. Nebyl v povědomí čtenářů a podle toho vypadala i návštěvnost a komentáře.
Vidím, že se zřejmě jedná o částečnou autobiografii, podobně, jako moje Ptákořezy. Psáno decentní formou, kde se sex vyskytuje jen střídmě a bez siláckých výkonů. Žádné sedmilhářství, prostě styl, který mám rád. Takže autorovi blahopřeji, k vydařenému příběhu, přeji mu čtenářskou přízeň a těším se na další pokračování.

1
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x