Hospodská patálie 02

Ondra se domů spíš ploužil, než aby šel. V hlavě měl zmatek – strach, touha, zvědavost, chtíč. Vše se mísilo, kvasilo a probublávalo. Došel domů a uvědomil si, že tam zůstal jeho nový korbel.
No co, odpoledne si tam skočím. A třeba potkám i Hanku, Haničku sluníčko… pomyslel si.
Oblečení skončilo bez ladu a skladu na zemi a sám se zřítil do postele. Ještě pořád cítil její doteky, její vůni. Ruce nadány vlastním životem, kopírovaly její předchozí doteky. Ocas se znovu nalil krví a nadzvedával deku. Směřovalo to k jedinému možnému výsledku. Prsty se obtočily kolem tvrdého pyje a ruka se pohyboval ve stále zrychlujícím se tempu.
„OOhhh… aahhh…“ hekal do ticha ložnice.
„Anoo… ještě… Už buduuu…“
„Haniiii…aaaahhh…“ volal její jméno a stříkal jak o život.

Ranní, spíš dopolední, probuzení nebylo moc příjemné. Chvíli mu trvalo uvědomit si, co se včera stalo. A odlepit naškrobenou deku dalo taky trochu práce. Probrala ho až sprcha.
Hodil na sebe nějaké oblečení a šel si udělat pozdní snídani nebo spíš brzký oběd, Angličané by to nazvali brunch. Měl docela dobrou náladu, tak se rozhodl trochu rozšoupnout. Opekl si tousty, umíchal pár vajíček, ohřál fazolky z konzervy. I klobáska a slaninka byly. Usadil se ke stolu a pustil se do té hostiny. Myšlenky se mu toulaly samozřejmě u Hanky a včerejšího večera. Došlo mu, že ani nezaplatil útratu. Definitivně se tedy rozhodl, že se musí vrátit na místo činu.

Odpoledne, vlastně spíš k večeru vyrazil. Nervózní jako prvnička třesoucí se rukou bral za kliku ode dveří. Pořád očekával, že za barem uvidím Haničku. Sotva se trochu rozkoukal a přivykl přítmí, zaregistroval za barem lehce prošedivělého padesátníka.
„Dobrý den,“ pozdravil a sedl si k baru.
„Dobrej. Co to bude?“
„No víte… já…“
„Nevím, jinak bych se neptal a rovnou točil nebo nalíval.“
„Já jsem Ondra a včera jsem tu zapomněl dřevěný korbel.“
„Jo tak, to jsi ty. A chceš ho rovnou naplnit?“
„Klidně. Děkuju. A taky mám takový pocit, že tu mám asi pěknou sekeru.“
„Sekeru? Ty jsi dřevorubec?“
„Ne, ale včera jsem nějak nezaplatil za konzumaci. Hanka tu měla docela frmol…“
„Povídala, že to byl docela záhul. Ale že měla štěstí, že jí někdo pomohl alespoň s nádobím, když se servírka nedostavila…“
„Jo, tak nějak to bylo.“
„Říkala, že asi stavíš pro ten korbel. I něco o tom, žes udělal dojem na místní dědky. Tady je to pivo.“
„Bože, to je lahoda,“ pochválil lahodný mok, poté co jsem si pořádně přihnul a otřel si hřbetem ruky ústa od pěny.
„To ti Hanka včera nedala, co…“
Dala i nedala, blesklo mu hlavou.
„To ne, měl jsem jen desítku a pak tu dvanáctku… ty byly asi tři a pak dva panáky hruškovice.“
„A já si říkal, že z té mojí láhve nějak ubylo.“
„Aha. Říkala, že je to místní hruškovice… ale že až tak místní jsem netušil.“
„A jak ti chutnala?“
„Výborná. Nádherná vůně zralých hrušek… sladká chuť, ale žádný tlamolep… a hlavně žádný nepříjemný ocásek…“
„A co to pivo?“
Ondra se znovu napil a chvíli ho převaloval na jazyku.
„Hmm, příjemně hořké, spodně kvašené, trochu karamelové, silnější… barvu neposoudím, ale pěna je hustá a krémová… nějaká polotmavá třináctka?“
„To nebylo špatné… jen to není třináctka, ale čtrnáctka.“
„Hmm, tak to jsem měl vědět včera…“
„A proč?“
„Pokřtil bych korbel tímhle pokladem a nekazil si chuť vedle u stánku…“

Když Ondra viděl, jak si hospodský s pochopením povzdechl, tak mu převyprávěl včerejší anabázi. Ještě chvíli si povídali o pivu, pak se ztěžka zvedl s tím, že musím domů.
„Co jsem dlužný?“
„Včera ty tři dvanáctky, dneska tři speciály a k tomu ty panáky… mimochodem nechceš ještě hruštičku na cestu?“
„Tak jo, ale dáte si se mnou,“ řekl Ondřej po chvíli přemýšlení.
„Tak na zdraví!“ zavelel a cinknul panáky o sebe.
„Na zdraví,“ napodobil ho, ale panáka do sebe nenaklopil. „Vím, že na zdraví se pije na ex, ale tohle by byl hřích do sebe jen tak naklopit,“ dodal omluvně.
Hospodský jen uznale pokýval hlavou.
„Takže třikrát padesát, třikrát šedesát a ty panáky,“ povídal si spíš pro sebe a psal to na lístek.
„To máme…“ vypadalo to, že v duchu počítá. „Máš to za tu včerejší výpomoc,“ pronesl a účet zmačkal, „ale jestli Hance ublížíš… má to holka těžký… počítej s následky…“
„Díky. Nebojte, jí určitě neublížím.“
„To jsem rád… A počkej, co ten korbel?“
„Nechte mi ho tu, já si přijdu zase na ten speciál…“
„Fajn. Dám ti ho ke štamgastům na poličku, místo tam ještě je.“
Domů Ondra šel podobně vratkým krokem jako včera. I večer měl podobný průběh, jen si dal větší pozor, aby to všechno neskončilo v dece.

Z práce to vzal rovnou na místo schůzky, nemělo cenu, aby se zdržoval tím, že půjde nejdřív domů. Jedinou zastávkou bylo květinářství, pak už zamířil na sídliště. Potuloval se kolem a zvědavě sledoval ostatní. Přemýšlel, proč se mají sejít zrovna tady. Pak už ji konečně zahlédl přicházet z opačného konce bloku. Nešla však sama, vedle ní cupitala malá holčička. S kytkou schovanou za zády zamával Ondra Hance na pozdrav.
„Ahoj,“ pozdravil Hanku.
„Ahoj.“
„Něco pro tebe,“ řekl a vykouzlil kytku schovanou za zády.
„Děkuju.“
Malá ji zatahala za oblečení.
„Copak je?“
„Mamí, kdo je ten pán? Jak to, že ti přinesl kytku? A kde mám já?“ spustila najednou příval otázek.
Než stačila Hanka odpovědět, tak se do toho vložil Ondra.
„Ahoj, já jsem Ondra,“ pozdravil malou, „To s tou kytkou se to tak dělává, že kluk holce občas nosí kytky.“
„Aha. A mně si nic nepřinesl?“
„Kdybych věděl, že přijdete dvě, vzal bych i pro tebe,“ odpověděl a pak si na něco vzpomněl, „Počkej, já tady v tašce vlastně něco mám. Teda jestli se maminka nebude zlobit.“
„Mamí, že se nebudeš zlobit, že mi strejda něco dá…“
„Nebudu,“ souhlasila Hanka, která jen sledovala slovní výměnu mezi Ondrou a Petrou.
„Tak, kam jsem to jen dal…“ lovil Ondra v tašce, „aha, tady to je…“
„Týýý joo… to je velký lízo…“ vykřikla malá a rozzářily se jí oči.
„To teda… a jak se říká?“ napomenula ji Hanka.
„Děkuju.“
„Nemáš zač.“
„A nechceš mi ho teď dát, abys ho někde neupustila? Schovám ti ho do tašky a doma si ho můžeš v klidu slízat.“
„Hmm,“ řekla malá trochu smutně, „tak jo. Já bych si stejně nemohla hrát, kdybych měla plný ruce…“
„Fajn, tak mi ho dej a běž si hrát. My si tady se strejdou budeme povídat na lavičce.“
„Tak jooo,“ zakřičela a mazala na pískoviště.

Mlčky došli na lavičku a sedli si. Nikdo z nich nevěděl, jak začít, co říct.
„Takže ty máš dceru,“ prolomil Ondřej hradbu mlčení, „to je ten následek?“
„Hmm, mám, vidíš ne? To se tak občas po nechráněném styku přihodí…“
„Nevypadáš na to, že bys měla dítě. Kolik jí je? A jak se jmenuje?“
„Petra a jsou jí čtyři roky.“
V tu chvíli malá přiběhla.
„Strejdo, strejdo, půjdeš mě pohoupat?“ zeptala se a po chvíli dodala, „Prosím, prosím…“
„Nech strejdu sedět… já tě půjdu houpat.“
„Ne, ne… já chci od strejdy…“
Ondra se usmál se a zvedl se z lavičky. „To víš, že tě půjdu pohoupat.“
Hanka tak osiřela na lavičce a Ondrovi nezbylo nic jiného než absolvovat houpání, kolotoč, prolézačku, pískoviště, a to všechno hned několikrát. Ani nevnímal čas, dokonce ani Hanku sedící na lavičce, kdyby nakonec za nimi nepřišla.

„Pojď Petruško, musíme domů.“
„Mamí… já ještě nechciiii… já si chci hrát se strejdou…“
„Pojď, musíme. A strejda taky musí, určitě má doma taky práci. Ale třeba s ním ještě někdy na hřiště půjdeme…“
„Tak jo… a kdy? Mamí, kdy?“
„To nevím, někdy,“ pak se obrátila na Ondru, „tak se měj. My už opravdu musíme jít.“
„Hmm, tak ahoj. Moc jsme si nepopovídali…“
„Moc ne. Ahoj.“
Otočily se a odcházely směrem ke vchodu do jednoho z paneláků. Byl rád, že zná její tajemství a začínal chápat i ten sobotní večer.

Ondřej z práce začal každý den chodit přes hřiště, až si připadal jako úchyl, co sleduje děti, i ten pytlík s bonbóny nosil v tašce, aby měl něco pro malou Petru. Až se bál, aby na něj někdo nezavolal policajty. Každý večer chodil kolem hospody a nakukoval, jestli náhodou Hanka neslouží.
Ve čtvrtek už to Hančin táta nevydržel a vyšel ven.
„Jestli hledáš Hanku, tak ta tu bude až zítra a v sobotu.“
„Děkuju.“
„A pojď si dát aspoň jedno, ať se ti nepráší na korbel.“
Usmál se a následoval ho dovnitř. Když se vracel domů, moc si toho z celého večera nepamatoval. Ne, že by měl okno, ale to množství témat a drbů, co společně probrali, se slévalo do jednoho celku. Až nějak v klidu doma v posteli mi začalo docházet, jakému rafinovanému výslechu byl podroben. A ještě za to zaplatil.

Nadešel pátek. Po práci už ze zvyku zamířil na hřiště na sídlišti. Ani nečekal, že by tam mohly holky být, když je celý týden neviděl. Navíc se mu povedlo se cestou poněkud zdržet. Sotva vyšel zpoza rohu, zaslechl vysoký hlásek.
„Jééé, mamíí… tamhle je strejda!!!“ vypískla Petra a hnala se k Ondrovi.
„Čau strejdo? Neseš mi tu kytku?“
„Čau malá uličnice. Nenesu, když jsem nevěděl, že tady budete. Ani pro mamku ji nemám. Ale mám něco jiného.“
„Zase lízo?“
„Lízo ne, ale nějaké bonbóny…“ zalovil v tašce a podával jí pytlík, „teda jestli je chceš.“
„Joo, jasně…děkuju… A půjdeš se mnou za mámou?“
„Proč ne,“ odpověděl Ondřej naprosto zbytečně, protože ho malá čapla za ruku a táhla ho za sebou.
„Mamí, koukej, koho ti vedu…“ spustila, „už se ti po něm nebude stejskat…“
„Ty malá kecko, mně se po něm nestejskalo,“ okamžitě protestovala, „ahoj Ondro. Nic jí nevěř, je to hrozná kecka.“
„Ahoj. To nevadí. Mě se ale po vás stýskalo.“
„Opravdu strejdo?“
„Jasně, copak bych ti kecal?“
Nakrčila čelo i roztomilý nosík, jak přemýšlela. „Ne, ty to ani neumíš,“ řekla s naprostou vážností a odběhla na pískoviště. Za chvilku se vrátila, když zjistila, že za ní Ondřej nejde.
„Strejdo? Půjdeš si se mnou hrát? Zase mě houpat a stavět hrady z písku?“
„To víš, že jo. Za chvilku jo? Musím si tady s mamkou něco vyřídit. Můžu?“
„Jo, můžeš,“ souhlasila, „Ty jí musíš udělat dobře, viď, aby mamka byla šťastná a spokojená.“
„Kdes to vzala?“ vyhrkla Hanka.
„Děda si o tom povídal s jedním pánem, když mě hlídal. Říkal, že sis…“ usilovně přemýšlela, „… že sis někoho našla… a to… no… že až ti to… no udělá dobře… že budeš zase šťastná…“
„Aha.“
„A mamí? Co to znamená? Ty jsi někoho ztratila, abys ho mohla najít? A to… jak ti udělá strejda dobře? A může udělat dobře i mě?“
„Neztratila jsem nikoho. Ale najít můžeš i to, co neztratíš.“
„Aha, jako hračku na pískovišti, kterou tam někdo zapomněl…“
„Třeba.“
„A co to dělání dobře? Já to chci taky…“
Ondrovi cukaly koutky, jak přemáhal smích, při pomyšlení na to, čeho se malá dožaduje. Jen tiše sledoval, jak se Hanka potí a vykrucuje z Petřiných otázek.
„Tak tobě už snad strejda dobře udělal, nebo ne? Vždyť ti minule dal lízátko a dneska zase bonbóny.“
„Aha,“ řekla Petra a zase nasadila ten zamyšlený výraz, „jako tobě minule tou kytkou? Jak si k ní pořád doma čuchala?“
„Víš co, ty malá rozumbrado? Probereme to doma a ne tady…“
„A proč?“
Ondra do toho vůbec nezasahoval a jen se královsky bavil.
„Protože na to doma bude větší klid.“
„Tak jo. A strejdo půjdeš mě pohoupat?“
„Půjdu, ale s mamkou jsme si nestihli nic říct.“
„To nevadí, pojď mě houpat, prosííím…“

Kdo by tomu odolal? Ondřejovi nezbylo nic jiného než, že musel jít houpat. Hance stejně v tu chvíli zazvonil telefon. Ještě na odchodu zaslechl útržek hovoru.
„Ahoj… jo, jsme na hřišti… fajn, tak si pro ní přijď… zatím.“
Malá už seděla na houpačce a pištěla radostí z toho, jak vysoko létá.
„Zastav, zastav…“ zakřičela Petra, „támhle je děda… chci za ním…“
„Tak počkej chvilku, to nejde zastavit hned…“
Ondřej zabrzdil houpačku, sundal Petru dolů a ta se hned rozběhla za mámou a dědou. Ondra ji pomalým krokem následoval.
„Čau Ondro,“ napřáhl k němu pravici Hančin táta.
„Dobrej,“ odpověděl Ondra a stiskl nabízenou ruku.
„Snad čau ne?“ zarazil se, „Nebo si zapomněl?“
„No jo, když ten tvůj speciál není moc dobrý na paměť, za to výborně chutná.“
„Koukám, že ses konečně dočkal,“ pak se otočil k Hance, „každej den chodil kolem hospody a hledal tě.“
Jen jsem zakroutil hlavou.
„Ještě řekni, že to není pravda.“
„Ale jo, je to pravda.“
„Dědo? Půjdeš mě prosím houpat? Jako Ondra, chci lítat vysoko…“ vložila se nám do toho malá.
„Jo, jdeme. Necháme tu ty dva o samotě, stejně mamka bude muset jít pracovat.“

„Tak tys chodil celý týden do hospody? To seš takovej alkoholik?“
„Jo,“ přiznal se Ondra bez mučení, „a taky sem na hřiště. A za toho alkoholika můžeš vlastně ty. Kdybych tě tam nechodil hledat, tak tam ani nejdu.“
„Aha. Takže za to můžu nakonec já.“
„Jasně, jak jinak. A tys čuchala ke kytce ode mě? A jak to bylo s tím stejskáním?“
„Peťule pěkně kecá… vždyť ta růže hezky voněla, tak proč ne… a k tomu druhému… no možná jednou… dvakrát jsem si na tebe vzpomněla…“
„Ne, ne, mamka kecá,“ ozvalo se vedle nás, „já jí slyšela. V noci v posteli… divně dýchala a říkala polštáři Ondro…“
Hanka se zrudla od hlavy až k patě.
„To se neříká, Peťule,“ okřikla ji.
„A proč?“ prohlásila tím svým naprosto nevinným a odzbrojujícím hláskem.
„Prostě proto,“ uzavřela to Hanka.
„Asi bychom si měli spolu promluvit…“ nadhodil Ondřej.
„Asi jo… ale teď to nestíhám, za chvíli musím otevřít hospodu.“
„A můžu přijít?“
„Můžeš, jen nevím, jak na tom budu s časem. Viděls to minule.“
„Jo, nevadí. Já si na tebe klidně počkám do zavíračky.“
„Tak fajn. Budu se těšit,“ rozloučila se s ním. Udělala tři čtyři kroky a jako by se v ní něco zlomilo, nebo se konečně rozhodla. Otočila se, doběhla zpátky k němu a políbila ho. Sladký, horký a nečekaný polibek. Ale tak příjemný a vzrušující, plný příslibů.