Jednoduchý případ 01

Hercule Boirot byl pomenší, štíhlý muž těsně před třicátými narozeninami. Vysoké čelo, ukazující na mimořádnou inteligenci, pomalu ale jistě odsouvalo jeho černé vlasy do stran a postupovalo dál směrem dozadu. Mohutný černý knír, zdobící jeho tvář, svědčil o buldočí snaze přijít všemu na kloub. Vždy dosáhl všeho, čeho chtěl. Proto také se téměř před deseti lety dal na dráhu soukromého detektiva, neboť ho přitahovaly ty největší záhady a tajemnosti, a jejich řešení mu přinášelo vášnivé uspokojení. Jeho pověst ho tak brzy začala předcházet.

Již potřetí vytáhl vrchní inspektor Papp ze Scotland Yardu Hercula Boirota z rodné Belgie do Londýna. Jednalo se o složitý případ několika loupeží šperků.
Boirotovi trvalo tři týdny, než se mu podařilo rozkrýt skupinu zlodějů a hlavu jejich bandy poslat za mříže.

Teď, když vše zdárně vyřešil, rozhodl se před odjezdem domů, rozloučit se s inspektorem Pappem pozváním.
Po příjezdu do Londýna měl Boirot v úmyslu se ubytovat v hotelu Trafalgar v obchodní čtvrti nedaleko Toweru a Katedrály svatého Pavla. Nicméně Papp mu pronajal velký soukromý byt nedaleko Scotland Yardu, který poskytoval větší klid a soukromí, než hotel.
Boirot bez váhání Pappovu nabídku přijal.

Bylo dopoledne. Seděli teď spolu v obývacím pokoji, který Boirotovi zároveň sloužil jako pracovna. Popíjeli anglický čaj a probírali detaily právě uzavřeného případu. Hercule Boirot inspektorovi dopodrobna znovu popisoval průběh svého vyšetřování, ale ten stále těžko chápal jeho logiku i postup. Nedával to však najevo, aby svého přítele neurazil a také, aby se příliš nezesměšnil svou nechápavostí.

Jejich rozhovor přerušilo zaklepání na dveře. Dovnitř vešla bytná, paní Alicia Davisonová, a oznámila Boirotovi, že s ním chce mluvit jakási mladá dáma v důležité věci, jak se prý sama vyjádřila, a jestli tedy ji přijme.
„Mladá dáma!?“ vykřikl udiveně Boirot. „To snad ne? Vždyť mne tady nikdo nezná!“
„Ale to se mýlíte, Boirote,“ oponoval mu inspektor. „Byl jste přece ve všech novinách, jste slavný!“
„Aha. No tak dobře, pozvěte ji dál, paní Davisonová,“ řekl Boirot bytné a povstal, aby nečekanou návštěvu přivítal.
Mladá dáma zřejmě čekala hned za dveřmi, neboť vešla téměř okamžitě po odchodu paní Davisonové. Vlastně by se dalo říct, že si s ní již ve dveřích vyměnila místo.
Ukázalo se, že je to dívka tak kolem pětadvaceti let, středně vysoká, štědře vybavená, s hnědými vlasy umně stočenými do drdolu a oblečená do elegantních světlých šatů s apartním kloboučkem na hlavě.

„Jsem Hercule Boirot,“ představil se detektiv a galantně příchozí políbil ručku. „Co vás ke mně přivádí, madame?“
„Oh, pane Boirote, jsem vám nesmírně vděčná, že jste mne přijal. Jmenuji se Jessica Parkerová a přivádí mne k vám hanebný skutek, který se mně přihodil.“
„Ó la lá, vy mě děsíte, madame. Posaďte se, prosím, a řekněte mi, jaký že to hrozný čin se vám to stal?“

Jessica Parkerová se posadila do křesla, které ji promptně uvolnil inspektor Papp a stoupl si do rohu místnosti, kde se opřel o jakousi vyřezávanou almárku. Boirot se posadil též.
„Tak povídejte,“ vyzval Jessicu Parkerovou.
Jessica Parkerová sklopila oči a s jistou odpudivostí v hlase řekla:
„Byla jsem znásilněna.“
„Ale to je vážný zločin, madame,“ vykřikl Boirot. „A protože mi to říkáte, zřejmě chcete, abych pachatele vypátral.“
„Jenom slečna, pane Boirote, jenom slečna. A ano, chci, abyste toho hanebníka našel.“
„Oui, évidemment, jak si přejete, mademoiselle, ovšem musím vás upozornit, že jsem velice drahý.“
„Peníze nehrají roli, pane Boirote.“
„V tom případě, slečno, mi musíte nejprve vše dopodrobna říci,“ dal detektiv najevo, že se hodlá její záležitostí zabývat.
„Dobře,“ souhlasila, a pustila se do vyprávění.

„Přijala jsem pozvání sira Nicholase Wilkinsna, abych dělala společnici jeho manželce lady Madeleine. Vrátil se totiž z cest po Asii a pozval si několik přátel, aby jim mohl vyprávět své zážitky. V praxi to vypadalo tak, že dopoledne si každý dělal, co chtěl, po obědě od dvou do čtyř byla siesta a od čtyř do večeře v šest sir Wilkins vyprávěl. Po večeři pokračoval až do deseti večer. Poté se všichni rozešli do svých ložnic a uložili se ke spánku. I když – asi ne všichni.“
Na okamžik se odmlčela, aby se nadechla.

„Řekněte mi, prosím, kdo jsou ti pozvaní,“ chtěl vědět Boirot, využívaje její malé odmlky.
„No, není jich moc. Jen jakýsi spisovatel, tuším, že se jmenuje Hayes a v životě jsem o něm neslyšela, pak Ariadne Oliverová…“
„Ta spisovatelka?“ přerušil ji Boirot s náhlým zájmem.
„Ano, vy ji znáte?“
„Tak trochu.“
„Aha. Potom tam je jakýsi major Clark, asi se znají z nějakých společných dobrodružství, a nakonec ještě páter Gray. Řekla bych, že je se sirem Wilkinsnem nějakým záhadným způsobem spjat. Služebnictvo moc neznám, snad trochu jen pokojskou Lauru, která mi uklízí pokoj.“

Jessica Parkerová se odmlčela. Hercule Boirot si mnul bradu a intenzívně přemýšlel.
„Jak vy jste vůbec přišla na to přijít zrovna za mnou?“ zeptal se úplně od věci.
„Včera večer o vás byla řeč v souvislosti s tou krádeží šperků. Tak jsem se na vás trochu vyptala a přišlo mi, že vás všichni asi dobře znají. Tak jsem se rozhodla, že se na vás obrátím, i když, prominete-li mi, jsem o vás slyšela úplně poprvé,“ řekla upřímně.
„Ó la lá, drahá slečno, není možné, aby mne znal úplně každý. Určitě je i mnoho vlivných lidí, kteří o mě v životě neslyšeli. Ale řekněte mi, zmínila jste se někomu, než jste odešla, co se vám přihodilo?“
„Ne. Řekla jsem, že si zajedu podívat se po obchodech. Zavolala jsem si taxi a taxikáři řekla, že chci jet za vámi, no a on už věděl kam. Ani jsem nemusela znát adresu.“
„To je zajímavé,“ podivil se Boirot, „domníval jsem se, že zde budu mít soukromí, ale jak se zdá…,“ zavrtěl nespokojeně hlavou a pak Jessice Parkerové pohlédl zpříma do očí.
„Myslím, mademoiselle Parkerová, že nastal čas, abyste mi dopodrobna vypověděla, kdy, co a jak se vám stalo,“ řekl Boirot s vážným výrazem ve tváři.

Podívala se na inspektora, postávajícího v rohu místnosti, jako kdyby se styděla promluvit před někým jiným, než před detektivem. Boirot si toho všiml.
„To je v pořádku, slečno. To je vrchní inspektor Papp ze Scotland Yardu a může nám pomoci,“ vysvětlil jí přítomnost inspektora.
„Ano. Jistě. Tak tedy….včera v době siesty jsem zašla do svého pokoje, neboť mne z toho dopoledního nóbl žvanění rozbolela hlava. Zprvu jsem si chtěla lehnout, ale napadlo mne, že více osvěžující bude, když se vykoupu. Svlékla jsem se tedy, oblékla si župan, když tu najednou do pokoje vtrhl nějaký muž v županu, se zamaskovaným obličejem a s pistolí v jedné ruce a s nožem v druhé. Hlasitým šepotem mi řekl, že když mu nevyhovím, pořeže mě, případně zastřelí.
Co jsem měla dělat, jsem poněkud háklivá na poškozování svého těla, tak jsem odložila župan a poslechla jeho příkazu, abych se lokty opřela o komodu. Odhodil zbraně i župan a vrhl se na mne jako hladový vlk.“
„Ale to jste se mu přece mohla bránit, když neměl žádnou zbraň!“ zvolal Boirot.
„Bála jsem se, že by mne mohl poškrábat, což byla děsivá představa. Avšak jinak, bylo to docela příjemné. A on byl tak nadržený, že když dokončil svůj zavrženíhodný čin, již po čtvrthodině jej zopakoval, a musím přiznat, že to bylo ještě lepší než předtím. Dokonce…dokonce mne přivedl až k extázi,“ pohoršeně dokončila Jessica své vyprávění, ovšem ve tváři se jí zračila slast už jenom z té vzpomínky.
Boirot však byl bystrý pozorovatel a došlo mu, že se věci mají trochu jinak.
„A vy jste toho muže nepoznala, třeba podle vzrůstu, podle pohybů, barvy vlasů, prostě podle něčeho, třeba jen maličkosti, které jste si mohla všimnout?“
„Opravdu ne. A masku jsem se bála mu z obličeje strhnout, kdoví, čeho by byl schopen.“
„To jistě,“ odtušil Boirot a vstal.
Zašel za inspektorem a něco mu tiše řekl.
Ten přikývl a rychle odešel z místnosti.

Boirot se vrátil k Jessice Parkerové a zamyšleně se před ní zastavil.
„Slečno Parkerová, abychom učinili zadost vyšetřovacím metodám, bylo by vhodné ohledat místo činu. Budete-li souhlasit, rád bych si prohlédl to vaše místo činu.“
„Mé místo činu? Myslíte „to“ mé místo činu?“
„Ano, přesně „to“.“
„Óh, bude mi potěšením vás nechat prohlédnout to mé místo. Co pro to mám udělat?“
„Nejlépe bude, když se úplně svléknete a pak se posadíte na kraj támhle toho stolu, abych se nemusel příliš shýbat,“ doporučil Jessice.

Zatímco se svlékala, zašel ke svému pracovnímu stolu a z pravé horní zásuvky vytáhl velkou lupu.
Když se otočil, slečna již poslušně seděla na okraji stolu. Zamířil k ní a vybídl ji, aby se položila, což učinila s grácií nymfy.
Zdvihla nohy, patami se zapřela o okraj stolu a doširoka je rozevřela, aby co nejvíce usnadnila provedení metody ohledání.
Nejprve si ji prohlédl jako celek a zkušeně usoudil, že má opravdu skvělou postavu.
„Slečno Parkerová, těch zduřenin na vaší hrudi…“
„To jsou ňadra, pane Boirote,“ opravila ho jemně.
„Ano, jistě. Nemohl jsem si vzpomenout, jak se to anglicky řekne. Tak tedy, dotýkal se i vašich ňader?“
„Samozřejmě.“
„Takže tam mohl zanechat otisky prstů.“
„To jistě. Jenže těch tam budou desítky.“
„Opravdu? Ale na tom konečně nezáleží. Stejně bychom je neuměli sejmout.“

Boirot vzal lupu a sklonil se k inkriminovanému místu, aby si jej mohl podrobně prohlédnout.
„Ó la lá, slečno Parkerová, to je nádhera. Ještě nikdy jsem neviděl tak čisté a souměrné uspořádání místa činu. To je úplný skvost!“ rozplýval se nad tvarováním jejího pokladu. „Řekl bych, že vaše místo je často používáno.“
„Ano, to je,“ přitakala Jessica.
„Bylo by škoda jej nepoužívat, taková nádhera se opravdu jen tak nevidí. A ten kožíšek, jak jemné chloupky, norkový kožich je proti tomu hadr.“
Pohladil několikrát rukou černé ochlupení, aby si vychutnal jeho hebkost. Neudržel se a vsunul dva prsty do růžové mezírky, vykukující z noblesního porostu.
„Óóch, drahá slečno, jak krásně je to zde vyhlazené, to je až neuvěřitelné. Musíte to opravdu velmi, velmi často používat. Domnívám se, že bude potřebné udělat hloubkový průzkum. Patřičné nářadí nosím stále sebou a je vždy připravené takovou sondu provézt. Budete-li souhlasit…“
Podívala se na Boirotův vyboulený rozkrok.
„Ano, ano, pane Boirote. Také si myslím, že bude přímo nutné hloubkový průzkum provést,“ souhlasila dychtivě.

Detektiv už na nic nečekal. Rozepnul kalhoty, spustil je na zem a nedočkavě zasunul úd do ženina klína.
„Ó…“ vykřikl nadšeně, „jak úchvatné je prolnout do vašeho těla. Nepamatuji, že bych někdy do ženy proniknul tak snadno a lehce jako do vás,“ pochvaloval si a prudce přirazil.
„A já, pane Boirote, zase nepamatuji, že by někdo pronikl tak hluboko, jako vy. Pronikejte, pronikejte, prozkoumávejte a hledejte, jak vám libo.“

Jessica Parkerová se přímo svíjela pod detektivovým přítlakem.
Byl mladý a silný, a přestože se u něj již pomalu začala projevovat jakási konzervativnost, mladistvá touha po ženách ho ještě neopustila. Rytmické postrkování tam a zpátky přivádělo Jessicu na vrchol blaženosti a když jej dosáhla, roztřásla se celým svým tělem. Její vibrace způsobily, že Boirot v posledním okamžiku opustil místo činu a pokropil její tělo svým bělostným proudem.

„Hm, to bych nevěřil, kolik se toho z vás dokáže nashromáždit,“ řekl poněkud komisně, natáhl si kalhoty a zapnul poklopec.
Objektu svého průzkumu pomohl ze stolu a zavedl do koupelny dát se do pořádku.
Ozvalo se zaklepání. Hercule Boirot šel otevřít. Za dveřmi stál inspektor Papp.
„Tak co, monami?“ zeptal se Boirot.
„Jessicu Parkerovou si objednávají jako společnici ty nejvýznamnější rodiny v Anglii. Přišla si tak už na docela pěkné jmění, které má uložené v bance a neutrácí. Má pěkný byt poblíž Hyde Parku, kde občas přijímá návštěvy těch, jimž se po ní zasteskne. Samozřejmě, že ne zadarmo. Jinak je naprosto bezúhonná.“
„Oui, myslel jsem si to. Děkuji, inspektore. Ve vhodnou chvíli vás zavolám.“
Dveře zavřel v okamžiku, kdy Jessica, již oblečená, vycházela z koupelny.

„Kdy myslíte, že bych mohl promluvit se sirem Wilkinsnem a ostatními?“ zeptal se Hercule.
„Třeba hned. Bude zrovna tak čas mezi obědem a siestou.“
„Pojeďme tedy ihned. Inspektore!“ Inspektor pootevřel dveře. „Zavolejte, prosím, taxík. Pojedeme k siru Wilkinsnovi,“ požádal Pappa a obrátil se zpět k Jessice. „Jen si vezmu pár drobností, které možná ani nebudu potřebovat,“ řekl, ale vzápětí si to rozmyslel. „Ne, nebudu brát nic. Vždyť je to přece tak jednoduché,“ zabručel spíše k sobě.
Jenže Jessica Parkerová měla hodně špičaté uši.
„Jakže, pane Boirote, vy snad už víte, kdo byl tím nestoudníkem? Řeknete mi to?“
„À vrai dire, no. Ještě ne, mademoiselle. Dozvíte se to však brzy.“

S těmi slovy popošel ke dveřím, otevřel je a naznačil tak, že je čas na cestu.

0 0 vote
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
5 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Shock

Tak to je dost dobrý 🙂 Těším se na vyšetřování. Boirot je zřejmě vzdálený příbuzný Poirota, že? Rozhodně není tak upjatý :-))

Huhu

Taky jsem nadšený a pobavený 🙂. Těším se na další díl. Díky za hezkou povídku.

Denis86

Doufám že této povídky bude ještě pár dílů .

Martin

Šarmantní detektiv s netradičními metodami vyšetřování . Určitě se případ trochu zamotá a poskytne nám rozkoš z děje .

Bob Romil

Mazaný detektiv slečnu hned prokouknul narozdíl ode mně, takže s odhalením pachatele příšerného činu budu muset vyčkat do příštího dílu 🙂

5
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x