Kalhotkové patálie 8

Doma panovala taková zvláštní atmosféra podobná tichu před bouří. Já se stále srovnával s novou situací a Monika se samozřejmě tvářila, jako že se nic neděje. Zachovávala zdání věrné manželky, i když náš vztah procházel oboustranně hlubokou krizí. Spíš než spolu, jsme momentálně žili vedle sebe. Chvílemi mi připadalo, že doma je větší chladno než ve venkovním listopadovém počasí.

Do práce jsem další den šel až na odpolední a do ložnice mě to nijak nelákalo.
Brouzdal jsem po internetu a poslouchal poslední skvělou desku Judas Priest. Abych nerušil noční klid, tak jsem měl nasazená sluchátka a bez obav vytočený zvuk hodně doprava. Poslech závěrečné procítěné skladby mi neurvale přerušila Monika strhnutím sluchátek.
„Jsi hluchej? Zvoní ti mobil,“ vztekala se, protože jí zřejmě zvonění vzbudilo. „Už ti to zvonilo jednou. Nějakej Radamel.“
„To je kluk z fotbalu,“ odsekl jsem a děkoval všem svatým za nápad pojmenovat Radčino číslo jménem kolumbijského útočníka. Přijal jsem hovor a periferně zaregistroval, že Monika dál stojí ve dveřích pokoje a naslouchá.

„Ahoj, co se děje?“
„Prrr … sssim … tě, mmm … sssíííš ppp … přř …,“ mumlání přerušila rána, jak mobil zřejmě spadl na zem.
„Haló, co se děje? Co se ti stalo?“ vystrašilo mě děsivé mumlání.
„Dobrý večer,“ ozval se z mobilu nečekaně cizí ženský hlas. „Tady Alžběta, servírka ze Sklípku u Kata. Mohl byste se tu zastavit pro slečnu? Jinak bych asi musela zavolat policii.“
„Hned jsem tam. Nikam nevolejte. Vydržte deset minut, prosím.“
„Ok, ale moc se nezdržujte.“
„Díky, hned jedu.“

„Kam pojedeš? Vždyť je půlnoc.“
„To je snad jedno, kolik je. Jen musím něco zařídit.“
„Co zařídit? To to nemůže počkat do rána?“ prudila Monika dál, místo aby si šla lehnout a dospat.
„Běž si lehnout, kamarádka je v nějakým maléru, hned budu zpátky,“ uklouzlo mi nechtíc, jak jsem byl rozrušený podivným hovorem.
„Tak kamarádka jo?“ vyštěkla. „A proč ti teda volá nějaký Radamel?“
V tu chvíli to ve mně bouchlo: „Protože Radamel je Radka!“ zařval jsem.
„Ty se pelešíš s nějakou kurvou a už vám to nestačí za mými zády, tak ti volá i v noci?“ rozječela se hystericky.
„Není to žádná kurva!“ bránil jsem Radku. „Rozhodně ne o nic větší, než ta tvoje lesbická Šmoulinka,“ kontroval jsem vztekle.
Tohle Moniku naprosto rozhodilo. Stála jako solný sloup, lapala po dechu a zlostně koulela očima.
„Beru si auto a tohle můžeme probrat třeba zítra.“
„Táhni třeba k čertu, ty pojebanej zmrde! A už se nevracej!“ vyprovázelo mě vřeštění ve chvíli, kdy za mnou práskly dveře.

Tak tohle bychom měli za sebou, proběhlo mi hlavou, když jsem sbíhal schody a utíkal k autu. Noční provoz na silnici byl nulový, ale radši jsem se držel povolené padesátky a neprovokoval štěstěnu.
Lehce pršelo a foukal mrazivý vítr. Zaparkoval jsem před hospůdkou a málem se zabil o zamčené dveře.
Po zabušení se ozval zvuk zámku a dveře se otevřely. Drobná servírka, kterou jsem si vybavil z jedné předchozí návštěvy, mě mlčky vpustila dovnitř.
Na židli tam seděla špinavá a zmáčená Radka s nějakou dekou přes záda. Hlavu měla schovanou v dlaních a celá se třásla.
„Dobrý večer, co se jí stalo?“ otočil jsem se k servírce.
„Nemám zdání. Dorazila celá ubrečená, objednala si dvojku vína a někomu volala, ale nedovolala se. Dala si ještě jednu dvojku a potom si poručila velkou vodku. Dvakrát po sobě,“ rozhodila servírka rukama. „Pak šla ven na vzduch, že prý se musí vydýchat. Myslela jsem, že mi zdrhla bez placení, ale když jsem zavírala a vynášela bordel, tak jsem si jí všimla, jak leží v kaluži tady za rohem u popelnice.“

Vytáhl jsem mobil v neblahé předtuše a hledal zmeškaný hovor, o kterém mluvila doma Monika.
„V kolik asi přišla?“ optal jsem se servírky.
„Před jedenáctou. Přesně nevím.“
Čas odpovídal. Takže mě Radka sháněla, zatímco já si potřásal hlavou při muzice.
„To se takhle ztřískala tady? Nebo už dorazila nalitá?“
„Tady jen odpadla, ale určitě nepřišla totálně ožralá. To bych poznala,“ pokrčila servírka rameny. „Kdyby k nám nechodila tak často, tak zavolám kluky od policajtů, aby jí odvezli. Byla jako úplně vypnutá. Když se trošku probrala, tak jen seděla a brečela. Zaplatíte a odvezete si jí, abych mohla konečně domů?“
Při placení si mě pořád prohlížela a vypadala, jako kdyby se chtěla na něco zeptat, ale nemá odvahu.
Nakonec jsem to nevydržel a zeptal se sám: „Je to všechno nebo ještě něco potřebujete? Pořád si mě prohlížíte.“
„Ne nic. Já jen, že … no jak jí upadl mobil a volala jsem vám. Ta fotka co jí má v mobilu, na té jste vy?“
„Fotka? Jaká fotka?“
U kontaktu. Je tam taková zvláštní fotka. To jste se asi pěkně odvázali,“ usmála se na mě takovým vyzývavým způsobem, až mi zatrnulo.
Vzpomněl jsem si, že Radka občas fotila v situacích, které zrovna nebyly vhodné pro děti.
Polilo mě horko, když jsem si vybavil kabinku v marketu.
„Hmm, vlastně ani nevím, co tam má za fotku,“ zamumlal jsem.
„Je na ní asi bankovní lupič, jen nesehnal roušku, tak použil kalhotky,“ vyprskla smíchy.
„Jo tahle,“ ulevilo se mi, že nedošlo na obrovský trapas, ale jen na malý. „ To jsme se chystali na …,“
Další hovor přerušila dutá rána, když Radka hlavou bouchla do desky stolu.

Nasoukal jsem Radku do auta, poděkoval servírce za ochotu a nabídl jí odvoz. Odmítla, že prý jí odveze kamarád taxikář.
Zapnul jsem naplno topení, aby se Radka trochu zahřála a snažil se promyslet co dál, když v tom se probrala z apatie.
„Babička umřela,“ zašeptala skoro nezřetelně.
Zuby jí přitom drkotaly zimou, div si nepřekousla jazyk, ale už jí bylo alespoň rozumět.
„Co se stalo?“ vysoukal jsem ze sebe a moje hádka s Monikou a krach manželství mi v tu chvíli připadaly jako prkotina.
„Ráno jsem jí volala záchranku, protože se složila v koupelně. Moc mi toho nechtěli říct, že prý zavolají, až budou vědět víc. Asi věděli, že je to špatný. Celý den jsem byla nervózní. Zůstala jsem v kanceláři dlouho po práci, protože doma bych stejně nevydržela. Potom mi večer volala nějaká sestra, že babička umřela,“ vyprávěla pomaloučku zdrcená Radka a na každou větu sbírala sílu.
Na konci se znovu rozbrečela.
„Volala jsem ti, ale nebral si to,“ zaštkala vyčítavě.
„Promiň, ale neslyšel jsem telefon. Měl jsem nasazený sluchátka,“ omlouval jsem se a zároveň v duchu proklínal mizernou náhodu.
„To už je jedno, ale jsi tu teď,“ zašeptala a zachumlala se do zapůjčené deky. „Nevěděla jsem, co si počít.“
„Tak sis dala dvě vodky. Jedla jsi vůbec něco přes den?“
„Celý den mi bylo nějak blbě. Jen jsem kafovala.“
„Tak to se nedivím, že tě to tak složilo. Co tě to napadlo, lemtat vodku nalačno?“
„Nevím, nemyslelo mi to. Potom se mi zamotala hlava, tak jsem musela ven. Dál už si nic nepamatuju.“
„No alespoň jsi zjistila, že na koupání v loužích je trošku zima,“ uchechtnul jsem se.
Radka jen bolestně zasténala a opřela si hlavu o okénko.

Zaparkoval jsem co nejblíže ke vchodu, ale i tak studený vítr zase Radku rozklepal zimou.
Byla zesláblá jako moucha a spíš na mě visela, než že by se opírala.
S velkým úsilím vyklopýtala první schody. Radši jsem jí vzal do náruče a vynesl jí do druhého patra. Stále v náručí vylovila klíče a odemkla byt. Rozevřel jsem nohou dveře a překročil práh.
„Neseš si mě jako nevěstu,“ zamumlala.
Funěl jsem námahou z výstupu a tak mi nezbyl dech na nějakou rozumnou odpověď.
Zamířil jsem rovnou do koupelny, kde jsem Radku postavil k pračce. Hlava se jí už zase skláněla na prsa a celá se kymácela.
Povedlo se mi jí vysvléci ze špinavého promáčeného oblečení a usadit do vany. Teplá voda jí opět na chvíli probrala k životu.
„Staráš se o mě jako já o babičku,“ zaštkala a po tvářích se skutálelo pár slz.

Zabalenou do županu jsem jí pomohl dojít do pokoje. Uložila se do postele a zachumlala do velké péřové duchny. Zhasnul jsem světlo a chystal se odejít.
„Ondro, zůstaň tu se mnou. Prosím, nechci tu být sama.“
Na okamžik jsem zaváhal, ale vyhlídka na návrat k rozzuřené Monice nebyla nic lákavého. Prodřímat zbytek noci v autě se mi taky nechtělo. Svlékl jsem rifle a přilehnul si k Radce. Hned se ke mně přitulila a hlavu si položila na mojí hruď.
Ruku si majetnicky přehodila přes moje břicho a za chvilku pravidelně oddychovala spánkem spravedlivých.
Zato já toho moc nenaspal. Cizí prostředí, převalující se Radka a plná hlava šrotujících myšlenek mi daly docela zabrat.

Brzo ráno jsem se vyhrabal z postele a dal si osvěžující sprchu. Rozhodl jsem se nachystat něco k snídani, než se Radka vzbudí. Za chvíli kuchyní vonělo kafe a na lince leželo pár krajíců chleba.
Zrovna jsem prohledával lednici, když se za mnou ozval chraptivý hlas.
„Dobré ráno. Teda já mám hlad jako vlk. V té bedýnce nahoře je nějaký salám a máslo je v té porcelánové dóze.“
„Dobré ráno. Vyspinkáno?“ zeptal jsem se, když jsem se otočil. Radka se ladně protahovala mezi dveřmi sice s navlečeným županem, ale nezapnutým.
„Už je mi líp, jen v puse mám jako v polepšovně a v břiše červotoče.“
„Jedno se dá vylepšit v koupelně a to druhé napravíme, až přijdeš zpátky. Zaleju ti kafe, tak si pospěš,“ navrhl jsem a snažil se udržet oční kontakt, přestože mě při pohledu na rozhalený župan napadala nejedna neřestná myšlenka.

Po pár minutách se vrátila učesaná a oblečená v tričku a kalhotkách. Hned se usadila u stolu a usrkla horkého kafe. Ukousla si velké sousto chleba a hladově žvýkala.
„Nebudeš mít doma peklo, že jsi nebyl v noci doma?“ optala se mezi sousty.
„To už mám. Když jsi volala podruhé, tak jsi probudila Moniku. Vystrašilo mě tvoje breptání, Monika do mě furt vartovala, kam že jdu a já se podřekl. Ječela jako na lesy.“
„To mě mrzí, že jsem ti zavařila. Co budeš dělat?“
„Ještě jsem to moc neprobíral. Nějak to dopadne.“
Nevyváděla jsem v noci moc?“
„Co jsem viděl já, tak jsi spíš nefungovala.“

Půlky krajíců do Radky padaly jako Němci do krytu. Zamyšleně si stále dokola namotávala pramínek vlasů na ukazováček.
„Zůstaneš tu s námi?“ pronesla sotva slyšitelně.
„S vámi?“ zeptal jsem se zmateně.
Babička zemřela a o nikom jiném Radka nikdy nemluvila.
„Asi jsem v tom,“ špitla a pozorně mě sledovala.
Úplně mi vyrazila dech: „Asi?“
„Test jsem si ještě nedělala, ale měla jsem to dostat už před čtrnácti dny.“
„Takže já budu táta?“ skoro jsem zajásal. „Vždyť bereš prášky. Jak je to možné?“
„Asi máš silný geny. Dobrý znamení pro naše dítko.“

To už jsem ale držel Radku v objetí a pomalu se s ní sunul z kuchyně. Náhle se zapřela mezi futry a vykroutila se mi z objetí.
„Tam ne, to byl babiččin pokoj.“
„Jasan, promiň,“ pochopil jsem.
Chytil jsem jí za zadek, přimáčkl k sobě a rukama toužebně hnětl obě půlky.
Radka rukama zpracovávala můj úd a koule. Pomalu jsme se šourali k těm správným dveřím za nepřetržitého líbání. Ve dveřích se mi opět vysmekla, ale tentokrát nic neříkala. Jen se otočila, rukama opřela o futra a mírně se předklonila.
Taková výzva se nedá odmítnout. Poodtáhl jsem proužek kalhotek a stáhl trenky. Zpočátku to šlo ztuha, ale během chvilky už jsem klouzal dovnitř a ven bez potíží. Přirážel jsem k vystrčené prdelce, až to hlasitě pleskalo.
Rukama jsem bloudil pod tričkem na poskakujících kozách. Radka vrtěla zadkem a rukama svírala futra, abych jí nepovalil.
Zasunul jsem péro až po koule a pevně Radku objal. Napíchnutou jsem jí tlačil do pokoje k posteli. Natočila ke mně hlavu a naše jazyky se znovu proplétali v divokém reji. Žhavé polibky a vzrušující doteky neskončily naším pádem do postele, ale naopak nabraly na intenzitě.
Leželi jsme vedle sebe. Já vklíněný mezi Radčina stehna a ona s nohou přehozenou přese mě. Naše klíny proti sobě dorážely.
Její ruka nenasytně jezdila nejdřív po mých zádech a za chvíli po zadku. Při každém přírazu mě sevřela a snažila se ještě více narazit. Zblízka jsme si koukali do očí a hypnotizovali jeden druhého.
Masíroval jsem dmoucí ňadra a zduřelé bradavky. Radčino občasné zakňourání postupně přecházelo v hlasitější sténání. Protlačila svoji druhou ruku mezi našimi těly a dráždila si poštěváček.
Pojednou zvláčněla a přestala se vrtět. Jen její ruka v klíně a kundička okolo mého péra pracovaly v plném nasazení.
Vyčkal jsem pár vteřinek, než se vzpamatovala a překulil jí na záda. Zaklekl jsem před rozevřený klín. Rukama jsem hladil široce roztažená stehna a pomalým tempem projížděl tekoucí kundičku.
Radka si dál hrála se svým poštěváčkem a neopomíjela ani vzrušené bradavky. Vždy si jednu přitáhla k puse a jazykem jí dráždivě olizovala. Zrychlil jsem rytmus přirážení vydrážděn její činností. V kleku jsem však byl vysoko a její zadek stále klouzal dolů.
Hodil jsem na zem deku a pobídnul Radku, aby si na ní lehla. Povytáhl jsem jí za boky a ona se opřela zadkem o bok postele.
Ležela v podobné poloze, jako se cvičí cvik svíčka, jen nohy neměla kolmo vzhůru. Přirážel jsem a ohnutý úd v této poloze masíroval horní část vnitřku vagíny.
Netrvalo dlouho a ucítil jsem silné stahy kundičky, jak mi ždíme péro. Zůstal jsem zasunutý co nejhlouběji a nechal se dráždit.
„Ondro, otoč se prosím,“ požádala mě hned, jak se zklidnila.
„Proč? Ty se najednou stydíš?“ nechápal jsem její prosbu.
„Nestydím, jen se chci podívat na tvůj zadek.“
„To jsem tak ošklivej, že se radši chceš koukat na mojí zadnici?“
„Celou dobu si mě prohlížíš a já se nemůžu pokochat? Prostě mě dál píchej, ale otoč se.“
Teď už to neznělo jako žádost, ale jako ultimátum.
Přidřepl jsem tedy obráceně. Hned jsem ucítil na zadku její ruce. Zvědavé hlazení se střídalo s občasným sevřením nebo i plácnutím.
Byl jsem jako závodní kůň, kterého k vyššímu výkonu pohání zkušená ruka jezdkyně. Při každém dosednutí mi plácly koule o Radčin podbřišek. Nová, vzrušující poloha mě rychle vedla na vrchol. Když mi navíc Radka sevřela šourek v ruce a pohrávala si s ním, tak jsem už nevydržel a naplnil jí kundičku silnými výstřiky semene. Pokud se nemýlí, tak tady už nebylo co zkazit.

Udýchaný a znavený jsem se svezl k Radce na deku a něžně jsme se mazlili. Rozradostnilo jí, když zjistila, že jí neuteču hned ráno do práce. Náročné, ale velmi vzrušující dopoledne pokračovalo vášnivým sexem až do oběda.
Při jedné z odpočinkových pasáží jsem vzal Radčiny pohozené kalhotky a několikrát s nimi zakroužil, až se šňůrky a látka trojúhelníčku zamotaly do ruličky.
„Nastav ruku,“ vyzval jsem nechápající Radku. „Tak ne, dlaní dolů,“ poručil jsem jí.
Rychlým pohybem jsem uvázal smotané kalhotky okolo jejího prsteníčku místo prstýnku jako symbol, který nás provázel od začátku.
„Vezmeš si mě za muže a taťku našeho dítka?“
Vodopád Radčiných slz trvalo dost dlouho zastavit a hlavou kývala jako tučňák.

Další události nabraly velmi rychlý spád. Když jsem se následující víkend zastavil doma pro své věci, tak už tam byla nastěhovaná modrá ježura. Moje oblečení bylo naházené na velké hromadě v koutě společně s mými knížkami a sbírkou cédéček.
Monika se uraženě zabarikádovala v ložnici a Saša, jak se mi ježura představila, se mi omlouvala za to, jak Monika naložila s mými věcmi. Prý byla jako fůrie a nescházelo moc, aby na oblečení vzala nůžky.
Pod vlivem událostí s Radkou jsem to vzal s velkým nadhledem a celkem normálně jsme si i pokecali, zatímco jsem věci odnášel do auta.

Radka musela zařídit vše okolo pohřbu babičky a já se pustil do rozvodu. Vzhledem k tomu, že jsme byli bez dětí a nebylo potřeba ani dělit majetek, tak jsme byli rozvedeni během dvou stání za měsíc po podání žádosti.
Za další tři měsíce jsme s Radkou už kráčeli k oltáři. Těhotné bříško ještě moc nevykukovalo a tak to na svatebních fotkách ani nebylo poznat.
Můj kámoš Štefan nám mimo jiné věnoval malou krabičku s doporučením rozbalit, až budeme v soukromí.

Těhotenství jsme využili jako vhodnou záminku, po půlnoci jsme se rozloučili s hosty a popřáli jim hezký zbytek noci. Vyslechli jsme spoustu dobře míněných rad, jak máme strávit zbytek noci my dva.
Doma jsme nedočkavě rozbalili krabičku od Štefana. Uvnitř byly dva balíčky a dopis.
Z prvního balíčku vyklouzly sexy rudé kalhotky. V dopise k nim stálo, že je to dárek nevěstě, jako osobní omluva za Štefanovo chování v baru. Když z druhého balíčku vypadly další rudé kalhotky, tak Radka udiveně zakroutila hlavou.
„Co to je za velikost? To je pro nějakou matrónu?“ obracela nevěřícně kousek v ruce a poměřovala se svojí velikostí.
„Třeba je to na později, až budeš mít velký břicho?“ napadlo mě.
„To asi těžko. Nepíše ještě něco v tom dopise?“
Otočil jsem list a přečetl drobný rukopis. „To je hajzl!“ ulevil jsem si.
„Proč? Co tam píše?“
„Tady je napsáno, že ty druhé jsou pro mě, abych nekradl manželčino prádlo a neškrtil se v něm.“
V tu chvíli se Radka rozchechtala a nebyla k utišení. Její smích byl tak nakažlivý, že jsem se brzy chechtal s ní. Pouze však do chvíle, než jsem si všiml jejího šibalského pohledu.
„Ne! Ani náhodou! To určitě nechceš!“ protestoval jsem, když ke mně natáhla ruku s těmi většími kalhotkami.