Krásný kilometry se Zdeňkem

Stáli jsme na malém kopečku u hřbitova, protřepávali ruce a uvažovali, jak to provedeme. Podmínky byly ideální, červen, teplota něco přes dvacet, polojasno, sluníčko za námi. Trasu jsme si právě projeli, byla čistá, nikde žádný písek nebo štěrk. Vidíme daleko dopředu, takže by nás v zatáčkách nemělo nic překvapit, gumy zahřáté, motory taky. Pavel si nervózně protahoval krk.

„Nechci to položit.“
„Proč bys to měl položit. Jen se zbytečně bojíš.“
„To není strach, ale pouhá opatrnost. Až bude motorka na hadry a já omotanej kolem stromu, bude pozdě uvažovat, jestli to stálo za to.“
„Ale měl bys to zkusit, to je ten… jak se tomu říká… inicializační obřad.“
„Myslíš iniciační. A to na namlácený hubě nic nezmění.“
„Hele, je to na tobě, nikdo tě nenutí.“
„No jo, ale chtěl bych to zkusit.“
„Podle mě to kolínko už musíš v pohodě dát. A je taky na čase zbavit se toho hnědýho proužku na gumách.“
„Jenže budu mít nejspíš hnědej proužek někde jinde.“
„Nemáš s sebou náhradní trenky?“
„Ne, ty jsem potřeboval minule, když jsme zkoušeli wheelie.“

Ano, minulé pokusy o jízdu po zadním nedopadly úplně dobře, to jsem musel uznat. Pavel se prostě ještě s Hornetem ještě úplně neskamarádil. Šetřil na něj opravdu dlouho, leštil ho v garáži a byl na něj háklivý, jako kdyby někdo nestoudnou dlaní přejel zadeček jeho hezké milenky. Spíš mnohem víc.

„Hele, když ho dám já, ty taky musíš.“
„Jenže na tý tvý pětistovce se jezdí jako na kole.“
„Klidně ti ji půjčím.“
„Blbost, holky a motorky se nepůjčují.“

Nervózně se vrtěl na sedle. Už bylo potřeba situaci nějak rozštípnout.
„Jedu, jestli chceš, můžeš taky, ale nenutím tě, jak se cejtíš.“
„Jasně.“

Nasadili jsme helmy a nastartovali, sklopili stojánky a plácli jsme si. Pavel měl pravdu, moje půllitrová súza se opravdu vodila sama. Ale pak už jsem myslel jen sám na sebe, ideální stopa byla jasná, takže si jen pohlídat nějaký náhodný provoz. A to nebyl problém.

Zvolna jsem se rozjel, rovinka nebyla dlouhá, ale tak akorát. První dvě zatáčky byly jen tak na zahřátí. Ale i pak to bylo jednoduché, stačilo jen jemně lízat gumy na stupačkách, trošku vysednou a vystrčit koleno. Vypadalo to složitěji, než to bylo. Jasně, motorka byla lehká, to mi pomáhalo. Další tři zatáčky jsem projel krásně, další úplně zvoral a byl jsem v protisměru. Pak už jsem to raději vypustil, dojel na vršek a zastavil vedle silnice mezi stromy. Naše oblíbené místo. Pavel přijel za chvíli. Už zdálky vítězně ukazoval špinavé koleno.

„To sis někde kleknul.“
„Kecy, dal jsem to, ale fakt asi budu potřeboval ty nový trenky.“

Zase jsme se plácli, usadili se a opřeli o strom. Pavel se spokojeně usmíval jako měsíček na hnoji a jen sledoval odlesky na zlatém laku svého Horneta.
„Trefil jsem to úplně krásně, teda akorát jednu, ale stálo to za to. Rossi by se už měl bát o flek.“
K tomu nebylo co dodat. Jen jsme se dívali dolů do kraje a vyhřívali na sluníčku.

Pavel na mě pak ale trošku nervózně mrkl. „Hele, ten sraz o víkendu… Mám s tím problém. Asi nepojedu.“
„Co se děje?“
„No, poloviční panímáma má narozky, Hanka k nim měla jet sama, ale teď si nějak postavila hlavu. Chtěla by, abych jel s ní. Docela to chápu, mamka má kulatiny, no.“

„Máš s Hankou nějaké problémy?“
„No, trošku nám to občas drhne. Doma se moc neohřeju.“
„Jak jste vlastně spolu už dlouho?“
„Něco přes rok.“
„Hmm, takhle dlouhou známost jsem teda nikdy neměl. Nejdýl možná měsíc, jak si tak vybavuju.“

Mrzelo mě to, sraz byl v Hájích kousek od Brna, měli jsme už dlouho objednanou chatku, chtěli jsme si to pořádně užít, na sraz se chystala spousta známých. Nejspíš bude mít zase někdo s novou sezónou i novou motorku. Nebo novou holku.

„Děláš chybu, počasí vypadá taky slibně. Tomáš s Petrou snad pojedou.“
„Jo, určitě.“
„Fajn, brnknu mu a vymyslíme nějakou trasu, po dálnici nejedu. A hele, to pojedeš blahopřát s kytkou na motorce?“
„Jasně, jak jinak.“
„Tak to ji ode mě pozdravuj. Teda Hanku i tu druhou.“

Zadíval jsem se na obzor, najednou jsem měl pocit, že tam někde číhají divné černé mraky, které jen čekají, aby mě zaplavily, když zavřu oči.
„Jedem?“
„Jedem, nebudeme se válet.“

Nechal jsem jet Pavla prvního, i když jsem mu sotva stačil. A to se ještě krotil. Jen v zatáčkách jsem ho vždycky zase dohonil, tam si dával pozor. Ale první to má těžší, nikdy neví, co kde potká a kámoš navíc nebyl kaskadér. A temnota zmizela, byl jen zlátnoucí podvečer a zvuk dvou motorů.

V pátek jsem si vzal půl dne volna, odpoledne jsem zabalil věci a pracně je navěsil na motorku. Kolem třetí začali štěkat psi a za chvilku jsem už slyšel laděný výfuk Tomášova černého Horneta. A za další chviličku přistál u brány.
„Pojedete první?“
„Jasně, mám vymyšlenou super trasu, uvidíš.“
Vsadil bych se, že strávil večer nad mapou místo s Péťou. V tomhle byl dobrej.
Pohodovým tempem jsme si vychutnávali úzké silničky na Vysočině. Mám rád Vysočinu, často jsem jezdil sám, odbočil, kde mě to napadlo, prostě se jen toulal, občas zastavil na pěkném místě. Jen mě mrzelo, že jsem sám a nemám s kým ten výhled sdílet. Teď jsem si úplně liboval, nejen díky krajině kolem, ale i pěknému výhledu na Pétin výstavní zadeček v kožených kalhotách.

V polovině cesty jsme navíc u pumpy potkali další tři motorkáře, takže jsme pokračovali už v pěkné bandě. A navečer jsme byli na místě, hlavní program byl sice až v sobotu, ale to nás trápilo úplně nejmíň.

Převlékl jsem se a šel hledat stánek s pivem.
Usadil jsem se vedle chlapíka v kostkované košili a čepicí s kšiltem dozadu.
„Zdar, na čem jezdíš?“
„Hele, jenom na malém Viragu, takovej malej kocour to je. Jsem houby motorkář.“
„Na tom nezáleží, to jsou dobrý stroje. A je jedno, na čem jezdíš, ale jak si to užiješ. Já mám taky jen pětistovku.“
„To máš vlastně pravdu, kámo, úplnou. Nejvíc srandy jsme si užili v partě na starých fichtlech. Teď už člověk jen vymejšlí a bojí se. Odkaď jsi?“
„Z Boru, měli jsme přijet s kámošem, ale nakonec jsem v chatce sám. Aspoň se zase jednou trochu prospím. Teda snad.“

Začali jsme kecat o všem možném, jak to tak vždycky chodí. Vyprávěl, jak se kdysi rozhodli jet s partou na fichtlech na Balaton, co všechno šíleného zažili. „To byly zlatý časy.“
„Co děláš?“
„Všechno možný, teď hlavně různě zvukaře, to mě baví, ale na uživení to není.“

Za chvilku přišli i Tomáš s Péťou. Podle jejich spokojeného výrazu měli za sebou zajímavější činnost než pití zlatého moku. Mohl jsem jen tiše závidět. Začal jsem mít trochu divnou náladu, šel jsem projít, okouknout motorky, mrknout se, jestli nepotkám známého.
Ale nepotkal. Místo toho mi za chvíli na rameno poklepal Kostkovaná Košile.
„Kámo, mám velkou prosbu.“
„Povídej.“
„Půjčil bys mi chatku, tak na hoďku.“
„Áááha.“
„Jo, zadařilo se. Znáš to…“

Zatočil jsem klíčkem na prstě a hodil ho Kostkované Košili do dlaně. Na prstu se mu leskl snubní prstýnek. No, je mi do toho houby. „Je to desítka, támhle.“
„Jsem ti fakt zauzlovanej.“
„Upaluj.“

Bylo mi ještě divněji. Strčil jsem ruce do kapes, ale stínů bylo kolem víc a víc. Šel jsem se projít k bráně, koukal jsem, kdo přijíždí, nebylo ji teď už moc, zítra to bude úplně jiné, ale občas se někdo ukázal. Přijela pěkná Ducati, kluk vrknul plynem a zajel na parkoviště. Zašel jsem za ním a chvíli jsme pokecali. Tohle se mi líbilo, zajímavá motorka, na projížďku i cestování. Prý uvažuje, že ji prodá, chce spíš enduro. Podrbal jsem se ve vlasech. Lákavé, až moc, vyměnili jsem si čísla na mobil.

Šel jsem zpátky za Tomem a Petrou, objevil se další kámoš, černovlasý Ninja v zeleném tričku se svou hezkou kočičkou. Dívka nadšeně vyprávěla, že si začala dělat papíry na motorku, její přítel sázel jednu historku za druhou. Za chvíli se vrátil Kostkovaná Košile a přidal se k nám. A stíny se stáhly do svých doupat.

***

Sobotní ráno na srazech mám vůbec nejraději. Usadím se někam u vjezdu a koukám, jedna motorka za druhou, známí se vítají, okukují stroje. Přijel pěkný softail, na haryky jsem nikdy moc nebyl, ale byl pěkně decentně udělaný. Za ním holka v černém s druhým cruiserem. Motorka mi nic neříkala, ale ona mi byla povědomá. Až moc. Počkal jsem, až zaparkuje a poklepal jí na rameno.
„Ahoj Lindo.“
Vykulila oči a zatřásla hlavou.
„Zdeňku!“
Skočila na mě a objímala, její přítel se na nás díval… divně.
„To je Zdeněk, můj brácha.“
Kupodivu ani to moc nepomohlo, chlapík se pořád mračil.
Ségra na něj mrkla. „Promiň, uvidíme se za chvíli, musíme se protáhnout.“
„Jasně.“ Linda si vzala věci a šli pryč. Chlapík jí něco vykládal. Divný,

Potkali jsme se asi za hodinu, přisedl jsem si k nim. Kluk se jmenoval Luděk, bydleli kousek od Hodonína. Samozřejmě jsem znal až moc dobře celou historii. Ségra se kvůli němu pohádala s rodiči a odjela za ním. A od té doby jsme se neviděli.

Linda zamávala na nějakou dvojici a odběhla, objímala je a usadila se k nim. Luděk se na ni zamračeně díval.
„Sotva přijedeme a už se s někým vykecává.“
„To je normální, ne?“
Loupnul po mně očima.

Vstal jsem a coural kolem, pak si přisedl k Lindě. Její známí za chvíli odešli.
„Co to máš za motorku?“
„Honda Magna, chtěla jsem něco zvláštního a tak nějak jsme si sedly.“
„Zajímavý. Trochu si ji musíš vyšperkovat.“
„Mám to v plánu, možná nějaký airbrush, ale ještě nemám nápad.“
„Uvidíš, na tohle jsi byla vždycky dobrá.“

Chvilku jsme jen spokojeně mlčeli.
„Hele, ten tvůj Luděk… Není trochu zvláštní?“
„Co je s ním?“
„Nemluví se mnou, jen se mračí.“
„No jo, to on dělá.“
„No, víš, připadá mi, že není rád, když se s někým bavíš.“
„Jo, on je trochu žárlivej.“
„Trochu?“
Linda se zamračila.
„Má mě rád. A to k tomu prostě patří.“
„A nemá tě rád… Až moc?“
„Nestarej se.“

Prohlížel jsem si ji. Vypadala opravdu dobře, asi dost cvičila, zhubla, vlasy obarvené skoro na černo. Hezké paže… Rukáv trička se trošku vyhrnul, uviděl jsem dvě modřiny, jako když někdo pevně sevře paži mezi prsty. Hodně pevně.
Nedalo mi to, přejel jsem modřiny prstem. Neříkal jsem nic, to nebylo potřeba.
Na několik okamžiků ztuhla, myslel jsem, že mi už konečně řekne něco víc. Ale jen položila dlaně na stůl.
„Do toho je ti houby!“
„To máš pravdu, jen… Jen se mi to prostě nelíbí. A měla by ses udobřit s tátou a mámou, jsou z toho všeho nešťastní.“
„Do pytle, kvůli tomu jsem odešla, že mi furt nařizovali, co mám dělat, zakazovali mi kluky, pořád mě hlídali. A teď zase ty. To tě za mnou poslali?“
„Ne, to je jen náhoda. Měl jsem radost, že tě vidím. Ale… Nevím, jestli víš, jak na tebe ten tvůj kouká. A podle všeho nejen kouká.“
„Protože mě miluje, do hajzlu. A nechte mě už na pokoji, sakra.“
Praštila do stolu a odešla. Nemohl jsem se chvíli pohnout, jen jsem viděl, jak jí ten Luděk něco přísně vykládá a Linda sedí vedle něj se sklopenou hlavou.

Konečně jsem vstal a šel si pro pivo, stíny se míhaly kolem mě, nic mi do toho není. Nekoukal jsem doleva ani doprava. Bohužel ani dopředu, takže jsem za stromem narazil přímo do jedné kočindy. Nesla tři kelímky a teď měla všechny na triku.
„Nemůžeš koukat, do háje?“
Měla by asi jinak pěkné modré oči, ale teď měly spíš ocelový nádech a vztekle mě probodávaly. Dnes už byla druhá. Měla trochu zvláštní účes. Krátké vlasy až na jeden delší pramen přes tvář.

„Pro… promiň, koukám všude možně, jsem osel.“
„No to teda, jsem celá mokrá.“
„Pojď, koupím ti nové pití. Měla sis dát pivo, to nedělá fleky. A vůbec, prý bude odpoledne i miss mokré tričko.“
„Blbej vtip.“
„Hele, že jsi to ty, mám fakt výčitky svědomí. Pojď, támhle maj trika, něco si vyber.“
Nedůvěřivě na mě mrkla, ale hodila zbytky kelímků do koše. Vybrala si pěkné černé motorkářské triko s lebkou, odběhla se převléknout. Za chvíli byla zpátky. Padlo jí dobře. To svoje vyprala a vyždímala na trávu.

Koupil jsem jí limonády a sobě pivo.
„To máš takovou žízeň?“
„Ne, to je i pro holky.“
„Jasně, jdete se mrknou na motorky?“
„Taky, a hlavně odpoledne budou hrát Hotdogs.“
„Kdože?“
Myslel jsem, že mi hodí ty pochybné nápoje na hlavu.
„Hotdogs, to je skvělá kapela, hraje tam kámoš.“
„Fakt neznám, co hrajou.“
„Takový pěkný rock, rock’n’roll, hrajou svoje věci.“
„No vida. Uslyším.“

U stolku seděly dvě hezké kočky, hnědovlasá a černovlasá s trochu výraznějším make-upem. Přejely pohledem nejdřív mě a pak černé tričko.
„Kdes byla, Růžo, už jsme skoro uschnuly.“
„Ale to by se vám určitě nemohlo stát.“
Zahihňaly se.

Chvíli jsem s nimi kecal, holky na mě dělaly oči. Ale pak už byl zase čas mrknout se dál, podívat se, co se kde děje. A den ubíhal, černé stíny se držely v koutě.

Byl skoro už podvečer, když jsem na onu tmavovlasou děvuchu narazil znovu, tentokrát naštěstí ne doslova.
„Kde máš ostatní dvě mušketýrky?“
„Růža někam zmizela, to je jedno. A Vlasti je s… No, prostě někoho potkala.“
„Áha. Můžu tě na něco pozvat?“
„Jasně.“
Teď už nepila tu navoněnou břečku, ale něco trochu výživnějšího. Bylo vidět, že už nemá první kelímek. Byla veselejší. A přítulnější.“
„Promiň, jsem Zdeněk.“
„Šárka.“
„Doufám, že mě nevpleteš do nějakého kola, je jich tady všude dost.“
„Kdepak, nejsi Ctirad.“
„Ó, ty jsi sečtělá kočinda.“
„Jo jo, a vůbec…“

A vůbec, proč to nezkusit. Ještě jsme vedli chvíli různé řeči, ale všechno směrovalo k jednomu. Vytáhl jsem z kapsy klíč a navlékl si významně kroužek na prst.
Šárka na mě mrkla a pak se do mě zavěsila.
Zmizeli jsme v chatce.

Postele byly u sebe už od včerejška, Kostkovaná Košile je srazil k sobě. Včera jsem neměl žádnou motivaci s tím něco dělat. A teď se to hodilo.
Klekli jsme si proti sobě, držel jsem Šárku v pase a políbil na tvář. Pak jsem chtěl ochutnat hezké rty. Smála se, přimáčkla se ke mně a šeptala mi do ucha.
„Já nejsem moc líbací.“
„A co jsi?“
„Jsem mazlící, a… šukací.“
Víc jsem nepotřeboval vědět. Hladil jsem jí záda, pomalu přejel podél páteře od krku až po zadeček. Zachvěla se a prohnula. Podprsenku neměla. Dlaní jsem pomalu vjel do džín nad zadečkem, až pod kalhotky. Spokojeně zavrněla.

Otočil jsem dívku na záda, pokrčila nohy, složila si ruce pod hlavu a zvědavě se na mě dívala. Hladil jsem hezký dlouhý krk, zaklonila hlavu a zavřela oči. Pak trochu níž, až skoro mezi ňadra. Tam jsem dlaň nechal a špičkami prstů jen malinko laskal obrysy hezky vyrýsovaného bochánku. Jemňounce jsem ukazováčkem přejel bradavku. Usmívala se, svlékla si tričko. Na rameni měla vytetovaného pěkného barevného motýlka. Políbil jsem obrázek a pak se pomalinku posouval po horkém těle ke ňadrům. Ochutnával jsem heboučká ňadra, jazykem brnkal přes čudlíček. Vzal jsem si celý kopeček do ruky, uprostřed dlaně mě pálila tvrdá bradavka.

Zavrtěla boky, rozepnul jsem Šárce džíny a pomalu stáhl. Na poslední chvíli si chytila kalhotky, jen jsem stačil zahlédnout dráždivě vyholenou pičulinku. Svlékl jsem se, opřel o lokty nad dívku. Přes kalhotky ji tlačil můj polotuhý ocas. Malinko se o něj třela, vzdychala.
Otočila mě na záda, vzal jsem pevně do dlaní její zadek a masíroval půlky, aby slastné tření cítila až v kundičce. Sklouzla ze mne, otočila a pomalinku stahovala tmavé kalhotky, pomalu se ohýbala, malinko rozkročená, abych ji pěkně viděl. Zase se lehla vedle mě, hladila mi tvrdý klacek.
„Ale teď už potřebuju ošukat.“

Dvěma prsty jsem dívce pomalu přejel klín. A pak jsem ji otočil na všechny čtyři a zaklekl za ní. Těsně nad zadečkem měla druhé tetování, jakýsi symbol. Podle mě znamenal: „Pořádně mě omrdej.“
Ještě jsem ji chvilinku dráždil, ale už jsem nemohl vydržet. Dlaněmi jsem jí roztáhl zadeček, vlhký dolíček se krásně otevřel. Zasténala chtíčem, když jsem do ní pronikl. Kousek za kousíčkem jsem pronikal staženou pičulinkou, vrtěla boky a navlékala se na mě. Blaženě vzdychla, když jsem v ní byl celý a začal ji pomalinku projíždět, ocas ji krásně dráždil, jen tiše sténala rozkoší. A pak jsem ji už jen šukal, nijak zvlášť něžně, ňadra jí poskakovala. Schválně jsem zpomalil, abych dívku ještě víc rozdráždil. Pak jsem do ní několikrát pomalinku zajel a zase přitvrdil. Začala si honila si prsty střapeček, obličej zabořila do polštáře, aby nebyl slyšet její vzrušený křik.

Zpomalil jsem, vytušila, co chci udělat, přestala se dráždit a slastně se protáhla. Sklouzli jsme na bok proti sobě, omotala kolem mě nohu, pomalinku jsem do ní zajel, ale jen na krajíček. Dívali jsme se do očí, usmívali se a pomalinku vlnili proti sobě. Jen občas jsem zajel malinko hlouběji. Vždycky krásně protočila oči blahem. Mazlil jsem se s krásným zadečkem, prsty objížděl vyplněnou štěrbinku. Obejmul jsem ji a projížděl trochu rychleji.
„Zase bych to chtěla zezadu, až do konce.“
„Do zadu?“
„Ne, ty potvoro, to ne.“

Pohladil jsem ji, klekla si, ještě jsem se na ni chvilku díval, ale rozevřená lasturka lákala až moc, zavlnila boky. Teď už jsem do ní vnikl úplně nádherně a zvolna rozjel divokou jízdu. Vzal jsem dívčiny poskakující ňadra do dlaně, prsty malinko stiskl bradavky. Jen zakňučela, a ještě divočeji vrtěla boky. Rozechvěla se a prohnula záda, za chviličku byla hotová. Ještě jsem ji ale držel za boky a mrdal, dokud jsem sám neucítil slastné brnění a nepostříkal štíhlá záda.

Leželi jsme vedle sebe, spokojeně vrněla. Utřel jsem dívce ze zad svou nadílku a hladil oblý zadeček. Protáhla se.
„To bylo skvělý, přesně tak jsem to potřebovala. Příště klidně můžeš ještě přitvrdit.“
„Dobré vědět.“
Hladil jsem její tetování nad zadečkem. „Co to znamená?“
„Co myslíš?“
„Mám spoustu nápadů, třebas ‚Mám to ráda zezadu‘, ‚Do zadečku ne‘, ‚Svou nadílku odkládejte sem‘.“
Smála se.
„To poslední je dobrý. To si možná nechám někdy vytetovat. No, vlastně přesně nevím, co ten symbol znamená. Líbilo se mi, že se to dá vykládat tak i tak.“
Mrkla na mě, ještě se protáhla. Líně se oblékala, díval jsem se na ní.
„Musím se dojít něčeho napít, nepůjdeš se mnou?“
„Ještě si vychutnám pošukózní náladu.“
Zachichotala se. „Uvidíme se.“
Byla už skoro ve dveřích. Otočila se.
„Hele, tys Růže fakt koupil tričko?“
„No jo, když jsem ji zlil limonádou od hlavy až k patě.“
„Víš, jestli sis od ní něco sliboval, rovnou na to zapomeň. Její rodiče jsou nějací pánbíčkáři, asi je trochu po nich.“
„Nechám to prostě osudu, ale vážně jsem neměl žádné jiné úmysly. Měj se krásně, možná zase někdy.“
Mrkla na mě tmavýma očima, trošku se usmála a odešla.

Po sexu mi vždycky bylo dobře, spokojeně jsem se natáhl a asi na chvíli usnul. Tedy alespoň jsem doufal, že všechny ty dlouhé stíny kolem nejsou jen v mé hlavě.

Vzal jsem si bundu a šel ven, koupil jsem si pivo. Hrála nějaká kapela, chtěl jsem se jít podívat a najít Toma s Péťou. Vedle cesty jsem uviděl na lavičce smutnou postavičku v černém tričku.
„Co tady děláš?“
„Holky mi někam zmizely. Byly jsme domluvený, měly mě hodit domů.“
„No, nevím. Chvilku jsem spal. A vůbec, co ti tvoji Hotdogs?“
„Nepřijeli, prej se jim rozbila dodávka. A to se na to těšili snad měsíc. Moc nehrajou, jen zkoušej. A tohle měl bejt docela velkej koncert.“
„To mě fakt mrzí, smůla. Hele, nevypadáš moc na rock’n’roll.“

Upravila si svůj dlouhý pramen vlasů.
„Poslouchám všechno možný. Rodiče maj rádi vážnou hudbu. Dlouho jen folk, ale v poslední době i rock, Queen a tak.“
„Folk? Hraješ taky na kytaru?“
“Jasně, už dlouho. Mám i elektrickou kytaru.“
„Nekecej, to jsi fakt rockerka.“
„Vůbec, jen se mi to líbí. Dostala jsem ji pod stromeček, taková levná kopie, ale hraje pěkně. A zkouším občas s klukama baskytaru, to je zase jinej svět.“
„Tak to čumím. Seš na škole?“
„Teď si užíváme s holkama asi nejdelší prázdniny v životě.“
„Jsi na mateřské?“
„Néééé, po maturitě.“
Jasný… A fakt si Růža?“
Otráveně přikývla. „To je hrozný, mám jméno po babičce.“
„No jo, člověk si jméno nevybere.“
„No, měla jsem babičku moc ráda, ale tohle mi dělat nemusela. A hele, co ty posloucháš?“
„Taky všechno možný, klasickej heavy metal, rock, český věci.“
„A co českýho?“
„Asi nejvíc Psí vojáky. Je to ale vlastně dost drsný.“
„Fakt? Filip Topol? To miluju.“
„Nekecej.“
„Jasně, nejvíc Žiletky, to mi jde mráz po zádech, jak tam křičí a řeže do piána.“
„Tý jo, musíme se domluvit a někdy na ně zajet, kdoví, jak budou dlouho hrát.“

Teď už to nebyla zakřiknutá nenápadná holka, oči jí zářily, ramena pěkně rovně, pod tričkem hezká prsa. Nevím, jak dlouho jsme se bavili, o muzice, o filmech… Stíny byly pryč.

„Promiň, až teď jsem si vzpomněl, jak se dostaneš domů?“
Zavrtěla hlavou. „Máš pravdu, vůbec nevím. Asi pěšky. Jak jinak.“
„Jak je to daleko?“
„Jde to, tak deset kilometrů.“
„V noci po silnici?“
„Co se dá dělat.“
„Nechceš raději přespat u mě v chatce. Neboj, fakt jen přespat. Jsem sám, kámoš nepřijel.“
Přemýšlela.
„Ale fakt si od toho nic neslibuj.“
Musel jsem usmát.
„Proč se směješ?“
„Nic, promiň, jen jsem si na něco vzpomněl.“
„Aha.“
 „Nebudu. Slibuju, že si nic neslibuju. Jen přespíš a ráno tě hodím domů, nebo můžeš busem, neznám to tady.“
Chvilku přemýšlela. „Tak jo.“ Napsala na starém odřeném mobilu zprávu. Asi rodičům.

„Kdo teď vůbec hraje?“
„No… Asi nějaký ZZ Top revival. Pojď se mrknout. Je mi zima.“
„Promiň, půjčím ti mikinu, mám jednu navíc.“

Nehráli špatně, bavili jsme se výborně, našli jsme Toma s Péťou, nijak se nedivili, že jsem s holkou. To tak většinou chodilo. Stíny je potřeba plašit a zahnat.

Přišli jsme do chatky, přejela nejdřív pohledem postele sražené k sobě a pak mě. Něco jsem zabručel a vrátili jsme je na původní místo. Významně se na mě přitom dívala, musel jsem se smát sám pro sebe.
Půjčil jsem jí ručník, došli jsme se trochu opláchnout, teplé vody ale už moc nebylo. Když jsem se vrátil, měla už na sobě svoje staré triko a bílé dívčí kalhotky, mizela pod dekou.
„Dobrou.“
„Tobě taky.“ Zhasnul jsem a zachumlal se pod deku.

Občas jsem měl špatné sny, ale tohle bylo trochu horší. Nemohl jsem se pohnout, jen jsem tušil, jak se ke mně stíny blíží, ze všech stran. Když jsem se na ně podíval, zmizely. Ale byly tam pořád, za mnou, vedle mě, tam, kam jsem neviděl. A blíž a blíž.
Probudil jsem se, zpocený, oddychoval jsem. Musím si vzít prášek, i když to nemám rád. Rozsvítil jsem a hrabal v batohu. Konečně jsem v boční kapse našel krabičku.

„To máš na spaní?“ Dívala se na mě, zahrabaná pod dekou.
„Tak nějak.“
„Jak?“
„Mám občas divný sny.“
Vytáhla ruku z pod deky a natáhla se po krabičce. Podal jsem ji dívce. Otáčela krabičku v prstech, neřekla nic, ale bylo mi jasné, že asi ví, o co jde.
„Nemám to rád. Víš, vždycky si stejně myslím, že se nic nemění, všechno někde zůstalo, jen je to zamaskovaný, potažený růžovou fólií, schovaný za hezkou barevnou oponu.“

Zase neřekla nic. Jen dala krabičku na stůl. Vzal jsem ji a váhal. Hodil jsem ji zpátky. Snad to půjde i bez toho a zase usnu. Zhasnul jsem.
Za chviličku jsem uslyšel zašustění a pod deku mi vklouzlo teplé dívčí tělíčko.
„Tohle nepomáhá?“
„Tohle je nejlepší. Většinou.“
„Většinou?“
„Zapomeň na to.“

Opatrně a pomalinku jsme se líbali. Počkal jsem, až začne sama a spíš jsem jen vyčkával, co udělá. Líbilo se jí to. Spokojeně se ke mně přitiskla a přehodila přes mě koleno. Zavrtala mi hlavu do ramene. Hladil jsem dívce lehce vlasy, nemluvili jsme. Proč taky. Sjel jsem dlaní po štíhlých zádech níž, až k okraji trička, prsty pohladil nahou teplou kůži mezi tričkem a kalhotkami.

Byli jsme oba malátní a vláční. Zkusil jsem dívce pohladit zadeček. Malinko se zachvěla, ale nic neřekla. Hladil jsem ji dál, špičkami prstů občas malinko přejel přes klín. Jen se ke mně pevněji přitiskla. Dvěma prsty jsem přejížděl kundičku, cítil, jak se pomalu vzrušuje a vlhne. Otočila se a záda a stáhla si kalhotky. Jen jsem ji dál dráždil, zakryla si pusu dlaní. Nabral jsem si na špičku šťávičku a rozmazal kolem hrášku, objížděl opatrně dvěma prsty, zrychloval a zpomaloval podle jejích vzdechů. Pomalu jsem dívku přivedl hlazením k vrcholu rozkoše, jako kdysi někdy na škole.

Cítil jsem, jak se její dech uklidňuje a prohlubuje. Usnula. Usmíval jsem se. Tak tohle se mi už dávno nestalo. Přitiskl jsem se k dívce, přikryl nás dekou a spokojeně usnul. Stíny odtáhly s nepořízenou.

Probudil jsem se dřív, sluníčko už do chatky trochu nakukovalo kolem okenice. Ještě spala. Dlouhý pramen se jí svezl.  Na spánku měla dlouhou jizvu. Zakryl jsem ji vlasy.

Za chvilku se probudila a pátrala očima kolem. Trochu užasle je vykulila, když zjistila, že nemá kalhotky.
„Jenom jsme se trochu pomazlili.“
„Už si vzpomínám.“
„Pomohlo to.“
„Co?“
„Noční můry. Nebyly, krásně jsem se vyspal.“
Usmála se.
„Prosím, nekoukej.“
Otočil jsem se, šátrala po posteli a hledala prádélko, oblékla se. A pak já. Zase si půjčila mou mikinu a pečlivě ohrnula rukávy.
Šli jsme ke kiosku. Po včerejším rachotu bylo zvláštní ticho, tráva se třpytila ranní rosou. Bylo tam už pár lidí, ale nemluvili, jen tiše seděli. Za chvíli pekař přivezl rohlíky. Rozkošnicky jsme ke kafi přikusovali čerstvé pečivo.

Zaťukal jsem na Toma a Péťu a vyměnil pytlík rohlíků za kamarádčinu helmu a bundu. Vytlačil jsem motorku z kempu až na silnici, abych nebudil spáče. Jeli jsme pomalu teplým ránem, tiskla se ke mně. Zastavil jsem na kraji vesnice u zastávky, prý raději dojde sama. Nijak zvlášť jsme se neloučili, pořád mi to připadalo napůl ve snu, jako když usnete někde v létě odpoledne na vyhřáté mezi.

***

„Pavle, měl bys příští týden v sobotu čas?“
„Proč?“
„Chtěl bych se zajet podívat na tu Ducati, jestli by to šlo.“
„Hmm, fakt se ti libí?“
„Jo s klukem jsem ještě mluvil, má prý všechno hlavní udělaný na jaře, desmo, řetězovku, gumy jsou taky docela v pohodě.“
„Prachy máš?“
„Jo, jasně, táta mě založí, to je už domluvený.“
„No vida, jak dlouho vlastně nemáš motorku?“
„No, asi už dva týdny a už se mi stýská.“
„Jasně, ale teď mi došlo, v sobotu chceme jet na Tři sestry, hrajou kousek od Jihlavy. Vlastně jsem ti chtěl zavolat. Hanča už slíbila, že bude řídit, půjčíme si auto.“
„Fakt? Jasně, pojedu, jestli mě vezmete.“
„V pohodě, Ducatku si zkus domluvit na neděli.“
„Super, díky.“

V sobotu jsme vyjeli trochu dřív, Hanča se ještě chtěla stavit v Jihlavě na nákup. Proč ne, to bylo v ceně. Koncert byl venku na parketě, v pěkném parku u hřiště.

Zíral jsem na plakát na plotě, v hlavě podivný guláš. Pavel do mě šťouchl. „Jo, je to dneska, neboj.“
Tohle mě ale nezarazilo, nemohl jsem odtrhnou oči od bílého obdélníčku pod typickým logem Tří sester. Bylo v něm modrou fixou dopsáno: „Support Hotdogs.“

Setkání s dívkou jsem měl znovu před očima, jak jsem ji polil limonádou, jak jsme ji večer uviděl na lavičce, jak jsem jí nabídl nocleh v chatce, jak se ke mně přitulila, když mi bylo špatně. A jak… Jak jsem se jí už neozval, ani ona mě. Celé to setkání mi připadalo zvláštně zamlžené, možná jsem si myslel, že bych to všechno jen pokazil, že by to už nemohlo být hezčí než ta jedna společná zvláštní noc.
Přijela tam tehdy na Hotdogs, ten blbý název jsem si jasně pamatoval. A taky to, že tam tehdy nehráli. A díky tomu jsme se večer setkali, a… a to ostatní.

Hotdogs se tentokrát ale dostavili, protože kousek od pódia stála prastará červená dodávka, která držela pohromadě snad jen díky nadlidské vůli jakéhosi boha rezavých aut. Na boku měla velký obrázek rohlíku, ze kterého místo párku čouhala kytara. Nebylo to sice nejlepší logo kapely, ale bylo jasný, oč jde.

Dívku jsem uviděl už z dálky, soustředěně tahala s nějakým kudrnatým klukem na pódium bedny s aparaturou.
„Čau.“
Zarazila se a podívala na mě. Volnou dlaní si uhladila dlouhý pramen vlasů.
„Rosie, teď není čas, máme zpoždění, musíme to dát dohromady. Kecat můžeme po koncertě.“
Mávla omluvně rukou. Rosie, hmmm, to znělo pěkně. Mnohem lépe než Růžena.
„Chcete píchnout?“
„Jestli můžete, vemte ty odposlechy, je to těžký.“

Tahali jsme kufry, jen občas jsme na sebe s dívkou mrkli.
Bylo hotovo, začali rychle natahovat kabely, stavět bicí. Lidi se už docela scházeli.
„Jdeme na pivo, uvidíme se.“
„Jasně.“

U stánku jsme narazili na onoho kudrnáče z kapely.
„Díky, že jste nám pomohli, kluci.“
„Ty hraješ v kapele?“
„No, hraju, zkouším tam skřehotat. Jsem nervózní jako svině. Koukej.“ Podržel půllitr, aby bylo vidět, jak se mu klepe ruka. „Máme teď nějak smůlu, buď se nám podělá auto nebo koncert zrušej. Tady to už konečně musí vyjít. Bejvalej basák to už před dvěma tejdny zabalil. Ani se mi nedivím. Naštěstí ta holka je dobrá.“
„Fakt? Rosie, nebo jak jí říkáš?“
„Jasně, znáte se? Je super, uvidíte. Musím běžet.“

Rosie se už převlékla, měla na sobě to černé motorkářské tričko s lebkou, které jsem jí kdysi koupil. V roztrhaných džínách a s velkou baskytarou vypadala skvěle. Rychle nazvučili.

„My jsme kapela Hotdogs a přijeli jsme vám zahrát rock’n’roll,“ kříčel kudrnatý zpěvák. Mělo to asi znít drsně a namachrovaně, ale něco tomu chybělo.

Dívka se postavila dozadu vedle bicích, kapela začala hrát první flák, energicky řezali do nástrojů. Ale byla to katastrofa, zvuk se rozpadal, z repráků se linul jen prapodivný zmatený hluk. Lidi jen otráveně koukali do piva, před pódiem bylo prázdno. Pavel zavrtěl hlavou. „Sakra, to je hrozný seno, co to je?“ Za chvilku už kytarista zoufale ukazoval prstem nahoru. Evidentně neslyšel odposlech. Pak jen otráveně mávl rukou.
„Co tam do háje ten zvukař dělá?“ rozhlížel se Pavel, „zvukovka byla v pohodě. Jdu ho nakopat.“
Odhodlaně vstal, Hanka jen protočila oči v sloup, loudal jsem se za ním. On byl občas trochu prudký, zvlášť po pár pivech. Někdy to bylo k dobru, většinou ne.

Zvukař se spokojeně opíral o sloup, pokuřoval cigaretu, vybavoval se s hezkou ženou v pěkně vypasovaných džínách. Kostkovaná košile, čepice kšiltem dozadu. Svět je malej.
„Hele, dělej něco s tím zvukem, to je hrůza.“
Kostkovaná Košile se na Pavla otráveně podíval. „To je pravidlo, předkapela musí mít mizernej zvuk, aby hlavní hvězdy vynikly. Fanánka pak vosolíme, žádnej strach.“
„Vždyť vidíš, že se ani neslyšej.“
Kostkovaná Košile jen odklepl cígo.
„Koukej, neposlali ani všimný, frajeři. Mám je na háku.“

Pavel začal být rudý, ale klidně jsem ho odstrčil a postavil se před Košili. Ten ještě nic netušil a přezíravě mě přejel pohledem. Zarazil se. Pomalu se mu začalo rozsvěcet v hlavě, oči mimoděk sjely na ženu a zpět. Seděl mi na lopatě. Jen jsem ukázal na prstech desítku, abych ho dorazil. Zmateně se na mě díval a poodešel stranou.
„Kámo, přeci bys nebyl taková svině?“
Rozhodil jsem dlaně a ukázal na mixák.
Chvíli jsme se dívali do očí, mohl bych tvrdit, že to bylo jako dva pistolníci, ale tady to už bylo předem jasný. Měl bouchačky prázdný a věděl to. Nakonec přikývl. „Ale pak si budeme kvit.“
Podal jsem mu ruku.

Zahodil cigáro, postavil se k mixáku, otočil knoflíky a pak už prsty létaly po šavlích. Kytarista jen ukázal palec nahoru a začal konečně hrát.

Teď už to začalo mít říz, muzikanti se na sebe šklebili, Rosie stála pořád vzadu u bicích a snaživě držela rytmus. Dívali se na sebe s bicmenem a bylo slyšet, že jim to začíná sedět.
I lidi se zvedli a začali se vlnit před pódiem. Pleskl jsem Kostkovanou Košili po zádech, jen se ušklíbl a mávl na mě. „Sorry, kámo, měl ses ukázat hned.“

„Máme čas na poslední flák, kdo má chuť na rock’n’roll, pojďte k nám,“ zařval zpěvák. Rose šla konečně dopředu k mikrofonu, kluk drsně křičel a dívka do toho zpívala něžně druhý hlas. Bylo to super. Tohle se líbilo všem. Museli to dát ještě jednou jako přídavek. Uprostřed si Rosie s kytaristou vystřihli pěkná sólíčka, střídali se, hecovali fanoušky, kelímky byly nahoře. Dokonce i Fanánek stál pod pódiem a spokojeně poklepával dřevěnou nohou.

Seděli jsme na lavičce a dívali se, jak se Sestry chystají. Hotdogs nadšeně pili pivo, vyprávěli, jak za nimi Fanánek zašel, každému podal ruku, pochválil je, že jim to dobře hrálo. Mrknul jsem na dívku a sedli si kousek stranou.
„Ještě jezdíš na motorce?“
„Teď právě ne, ale zítra se jedeme na jednu podívat. Svou jsem prodal.“
„Vida, tak hodně štěstí.“
„A co ty, rodiče tě nechají hrát v rockový kapele?“
„No, musela jsem jim napovídat, že je to taková romantická folková skupina. Akorát ta baskytara je jim trochu divná. Ale řekla jsem jim, že normální basu tahat nemůžu. Takže jsou spokojení. A navíc spíš jen zkoušíme.“
„Taky dobrý, a zkus víc zpívat, ta poslední věc byla super.“
„Dík, to je těžký. Napadlo nás to až minulý týden a teď jsme to dali poprvé.“
„Bylo to skvělý.“
„Dělám, co můžu. Mám na prstech puchýře, koukej.“

Vzal jsem její dlaň mezi své a chvilku jsme mlčeli.
„A co kamarádky, Šárka a ta… Vlasta?“
„Už se moc nevidíme, nemám čas a ani žádné extra kamarádky nejsme. Jenom Šárka občas vyprávěla něco o nějakém klukovi na srazu.“
Podívala se na mě přesně ve chvíli, když jsem se tvářil značně samolibě. Jenom pozvedla obočí a lehce zavrtěla hlavou. Pak se zasmála a rozcuchala mi vlasy.

„Promiň, že jsem se ti neozval.“
„No, trochu jsem čekala, že zavoláš.“
„Nebyl jsem si jistý.“
„To člověk nikdy není. A co ty tvý… sny.“
„Jak kdy. Někdy lepší, někdy horší. I proto jsem nechtěl volat.“
Políbil jsem ji na tvář. Usmála se.
„Zavolám ti.“
Přitiskla se ke mně.
„Budu se těšit.“
„Hele, chtěl jsem se zeptat, co ta tvoje…,“ pohladil jsem jí spánek.
Trochu naklonila hlavu.
„Nic zajímavého, prostě to jen blbě vypadá.“

***

Všechno klaplo bezvadně, Ducati je moje, jedeme domů. Kluk se někdy staví s techničákem a s origo výfukem, ten stejně neodvezeme. Jedu první, abych si nemusel hlídat Pavla a jen držet svoje tempo. Trasu máme domluvenou. Kousek před námi je benzínka, kamarád přijede vedle mě a ukazuje k pumpě, potřebuje natankovat. Chviličku na něj čekám, ale pak jedu sám. Doma se setkáme, je to už kousek.

Celou cestu trochu bojuju s řadičkou, nadávám si, že jsem ji rovnou u kluka neseřídil. Mám asi větší boty a skoro pod ní nedám špičku, přitom by to zabralo jen pár minutek. Co se dá dělat, moje blbost. Chtěli jsme jet delší trasou horem přes les, ale pojedu přímo, křižovatku u Břízek střihnu rovně a domů. S tátou to doladíme, taky páčky mi úplně nesedí. Ale bude radost si s tím hrát. 

Snad bude mít Rosie někdy čas, když teď hraje v kapele. Naplánujeme si nějakou pěknou trasu po Vysočině, anebo raději nebudeme nic plánovat, jen se toulat, odbočíme, kde budeme chtít. Možná se někdy ztratíme, možná najdeme krásná místa, to nikdo dopředu neví. A pak zastavíme a budeme se spolu dívat. Protože sdílené zážitky jsou nejlepší. A i ty kilometry na cestě jsou krásnější, když je máte s kým prožít.

Vzpomínám, jak se mnou jela poprvé, trochu se mě držela, pak se ke mně pevně přitiskla v každé zatáčce, kde jsem trochu víc klopil. Jak si urovnala ten dlouhý pramen vlasů, když si sundala helmu, jak se tvářila statečně, když jsem se zeptal, jestli se nebála. Zase se uvidíme.

Mám hledí plné slunce, v uších hudbu větru, motoru a výfuků. Stíny jsou pryč, všechny. Snad se už nikdy nevrátí. Krásný kilometry.

Světlo se ztrácí
Tam na konci silnice
Zase tě potkám