Lesní pich

Unavený městem a nasraný prací jsem si vzal dovolenou a vypadnul do přírody. Občas jsem to tak dělal. Když už jsem měl všeho plné zuby, sbalil jsem nejnutnější věci a vyrazil nazdařbůh do lesů. Obvykle jsem nasedl na první autobus nebo vlak jedoucí pryč a týden se toulal po lese. V mých pětatřiceti mě doma nic nedrželo, manželku ani přítelkyni jsem neměl, natož děti.

Bylo tomu tak i teď. Vyrazil jsem do nepoznaných končin s batohem na zádech. Měl jsem v něm jen lékárničku, pár konzerv, něco k pití a několik dalších nezbytností, abych v přírodě přežil. Spával jsem obvykle pod širákem, nebo jednoduchým přístřeškem.

Procházel jsem se lesem a vychutnával si pocit samoty. Občas si sebral nějaké lesní plody. Nedaleko jsem slyšel zurčet potůček. Sedl jsem si na kámen a nechal vodu proudit kolem nohou.
Rozdělal jsem si malý ohýnek a ohřál si k brzkému obědu jednu z konzerv. Uklidil jsem po sobě, opřel se o nejbližší strom a zavřel oči. Zvuk vody a lesa mi nádherně pročistily hlavu.

Rozhostilo se prapodivné ticho. Jen vítr šuměl ve větvích. Během pár minut zesílil a oblohou se valila černá mračna plná vody. Než jsem se nadál, oblohu rozčísl blesk.
Sebral jsem batoh a zamířil hustší části lesa. Doufal jsem, že dřív, než se spustí liják, narazím na posed, nebo alespoň krmelec, kam bych se mohl schovat. Nedaleko ode mne práskl blesk do stromu. Lekl jsem se a zapomněl na veškeré poučky o tom, že se v bouřce neběhá a neschovává pod stromy. Kličkoval jsem od stromu ke stromu jako zajíc a snažil se alespoň si vybírat ty trochu nižší. Mířil jsem dolů podél potoka.
Na mokrém jehličí mi podklouzla noha. Po prdeli jsem ujel pár metrů a zarazil se o rozložitý listnáč. Alespoň pod ním bylo méně mokro. Noha nesnesitelně bolela a mě bylo jasné, že se další běh konat nebude, nejvýš tak opatrná chůze.
Rozhlédl jsem se kolem sebe a mýtině, pár set metrů vzdálené, jsem spatřil polorozpadlou chajdu. Postavil jsem se a zkusil udělat několik kroků. Žádná sláva to nebyla. Našel jsem si nějaký klacek, který jsem použil jako improvizovanou hůl, a vyrazil směrem ke stavení.

Mokrý až na kost jsem nakonec dorazil k cíli své cesty. Zaklepal jsem, zavolal a nic. Dveře neměly žádný zámek, tak jsem je pomalu a opatrně otevřel. Znovu jsem zavolal a vešel dovnitř.
Na to, jak to vypadalo zvenku, tak uvnitř bylo docela útulno a kupodivu i uklizeno. Všude visely svazky sušených bylin. Jakási stará kamna stála v rohu místnosti, vedle nich hromada dřeva, lavice na sezení a stůl a i něco, co připomínalo postel. Police a skříňky, a ještě jedny dveře. Ani mi nepřišlo, že by to mohlo být tak velké.

Batoh jsem složil hned u dveří. Sundal jsem i boty, abych neroznesl všude nepořádek a nenadělal šlápoty. Došel ke kamnům a rozdělal oheň. Za chvíli začalo být docela teplo.
Rozvěsil jsem tedy mokré prádlo kolem kamen a oblékl se do suchého, nebo aspoň suššího, co jsem měl v batohu. Rozhodl jsem se využít rozpálených kamen. Z poličky sundal čistou pánvičku, což mě překvapilo, z vlastních zásob vyndal nějaké konzervy a pustil se do kuchtění.

„Ehmm ehmmm…“ ozvalo se ode dveří.
Lekl jsem se a otočil se.
Ve dveřích stála pohledná holčina, mohlo jí být tak dvacet.

„A…a… ahoj,“ vykoktal jsem ze sebe.
„Ahoj,“ odpověděla odměřeně.
„Promiň, Pršelo a potřeboval jsem se někam schovat.“
„Jo. A já jsem se asi koupala oblečená.“
Na to jsem neměl co říct.
„Aspoň si zatopil. Pusť mě k tomu, než to spálíš.“

Odbelhal jsem se ke stolu a přenechal jí vaření. Při míchání obsahu konzervy na pánvi, přisypávání nejrůznějších bylinek, se zvládla i převléknout do suchého. Nahoře cosi jako halenka, odhalující bříško a zapnutá jen na dva knoflíčky přes prsa, a dole to spíš vypadlo jen jako zástěra, takový pruh látky nadvakrát obtočený kolem těla a rozhodně ne moc široký, sotva do půli stehen. Během několika minut přede mnou na stole přistál talíř s jídlem, z něhož se linula naprosto úžasná vůně.

„No teda, tohle vykouzlit z obyčejné konzervy…“
„To víš, jsem čarodějnice, pár bylinek a trocha koření a tajných ingrediencí…“
„A to se nebojíš, hostit mě takhle ve svém domě?“
„Čeho bych se měla bát? Už jsem ti řekla, že jsem čarodějnice, a navíc jsem si naprosto jistá, že tobě bych s přehledem utekla, ten tvůj podvrtnutý kotník tě daleko nedonese a rychle už vůbec ne,“ smála se.

Jen jsem sklopil oči a raději si bez dalších poznámek hleděl talíře. Po dojedení jsem se cítil unavený a zároveň i nabitý energií, skoro jako bych byl mimo. Sledoval jsem ji, jak se zvedá a odnáší talíře. Čas jako by se zpomalil a její pohyby se naopak zvýraznily, pohupování zadečkem, vlnění boků…

„Tak a teď se podíváme na tu tvou nohu,“ řekla, když odložila talíře.
Sesbírala z poliček různé lahvičky, pytlíčky a přinesla i kousek látky a obinadlo. To vše doplnil malý lavůrek s vodou. Přisedla si ke mně.
„Zvednout,“ zavelela, „a umýt.“
Poslušně jsem zvedl nohu. Sama se předklonila a začala mi nohu omývat vlažnou vodou.
Tričko, co měla na sobě, trochu u krku odstávalo a já tak měl možnost pozorovat její kůzlátka. Takové pěkné dvojky akorát do ruky. Jak mi osahávala nohu, aby zjistila, co mi je, tak se pěkně pohupovaly. Působilo to uspávacím až hypnotickým dojmem a já od toho nemohl odtrhnout pohled.
To se samozřejmě projevilo i v jisté oblasti mého těla. Narovnala se a otočila směrem ke stolu. Na připravenou látku nalila trochu oleje a nasypala různé bylinky. Vzduch zhoustl a ztěžkl, jak ho naplnily rozličné vůně. Nevnímal jsem nic, co se kolem dělo, viděl jsem jen ji a její tělo.

Sklonila se k mé noze a hbitými prsty mi pokožky roztírala nějaký olej. Bylo to vzrušující, jak její hbité prstíky doslova tančily po mé noze. Pak vzala připravený zábal, přiložila mi ho na kotník a stáhla obinadlem.
„Tak a teď lehnout do postele.“
Hlavou mi proběhla vlna nemravných myšlenek. Opatrně jsem se postavil a lehce se mi zatočila hlava.
„Počkej, pomůžu ti,“ řekla a dala si mou ruku kolem ramen, aby mě mohla podepřít.

S její pomocí jsem doskákal až k lůžku. Sotva jsem se na něj složil, do nosu mi vnikla další dávka bylinných vůní. Celá místnost se se mnou zatočila. Musel jsem zavřít oči.
Nesjpíš jsem usnul, protože, když jsem opět otevřel oči, žádná bouřka slyšet nebyla a okny pronikaly dovnitř sluneční paprsky. Pootočil jsem hlavu směrem ke stolu. Zdálo se, že dívčina-čarodějnice byla zabraná do přípravy dalších mastiček, roztoků, olejíčků a kdo ví čeho ještě.

Prohlížel jsem si ji zpod přivřených víček a doufal, že si nevšimne, že už nespím. Kaštanově hnědé zvlněné vlasy rámovaly souměrný obličej, malinký roztomilý nosík, rudé rty a neuvěřitelně modré oči. Nemohl jsem se rozhodnout, jestli jsou modré jako moře, nebo jako letní obloha. Ale nezáleželo na tom, obojí představovalo rozhlehlý prostor, kde se dalo úplně ztratit.
Rychle jsem přesunul pohled kousek níž. Knoflíček byl zapnutý už jen jeden, a jak se skláněla nad stolem, obliny ňader lákaly k pomazlení. Vzhledem k výšce postele a stolu, jsem viděl i dolů. Nohy mírně roztažené a pod sukní (zástěrou, pruhem látky) zasvítila bělostná stehna a mezi nimi…
Zatočila se mi hlava tak, až jsem zasténal.

„Stejně vím, že nespíš…“ ozvalo se od stolu, „hlava by se ti netočila, kdyby ses nekoukal, kam nemáš. Co noha?“
„Asi dobrý,“ odpověděl jsem a zkusmo s ní zahýbal.
Pomalu jsem se posadil, spustil nohy z postele a opatrně se postavil. Nic se nedělo, kotník byl naprosto v pořádku, žádná bolest, nic. Udělal jsem několik kroků, a i si trochu poskočil.
„Tak to vypadá, že už je to v pořádku, jak ti říkají?“ zeptala se.
„Tonda nebo Tony, jmenuju se Antonín,“ odpověděl jsem, „A jak se jmenuješ ty?“
„Myslíš, že ti čarodějnice řekne pravé jméno? Ale když mi chceš nějak říkat, tak třeba Agáta.“
„V tom případě, děkuju Agáto, za azyl, za jídlo i za ten kotník…“
„Nemáš zač. Navíc zadarmo to nebylo, takže tě to bude ještě něco stát.“
Jakmile to dořekla, hnaly se mi hlavou pornografické myšlenky.

„Tak na to ani nemysli,“ řekla, jako by mi četla myšlenky, „za dveřmi je pila a sekera a když půjdeš tady pár metrů nahoru do lesa, je tam několik spadlých stromů. Odsekáš větve, přitáhneš je sem a uděláš dříví na topení. Na slunci to za chvíli proschne. Až to tady dodělám, tak ti přijdu pomoct.“
Jen jsem přikývl a zamířil ven. V duchu jsem si povzdychl, že to stejně byly jen sny a představy, že jsem to ani nemyslel vážně. Po tváři se jí mihl úsměv.

Rozhlédl jsem se po lese a vydal se označeným směrem. Skutečně tam bylo pár polámaných stromů, a i několik menších soušek. Zvažoval jsem, čím začít.
„No co,“ zavelel jsem sám sobě, „myšlenky a čas letí a práce stojí.“
Plivl jsem si do dlaní, vzal topůrko sekery a pustil se práce.
Osekával jsem větve z padlých stromů a tahal je na hromadu. Zručně jsem je na sebe vyskládal a po vlhké půdě je stáhl k chaloupce. Když jsem táhl druhou hromadu, blesklo mi hlavou: čarodějnice, chaloupka, jen ten perníček tady chybí…

S úsměvem na tváři jsem se vrátil zpátky do lesa. Tentokráte jsem si vzal na mušku ty menší soušky. Tři jsem porazil a přemýšlel, jak je dostat dolů. Pořádně zabrat, tak bych je po jedné odtáhl, jen bych přitom musel couvat, to ve vlhkém lese nebyl dobrý nápad. Vrátil jsem se za Agátou. Ta zrovna vycházela ze dveří.
„To už si skončil?“ zeptala se.
„Neskončil, jen bych potřeboval nějaký provaz nebo popruh.“
„Aha, tak počkej, zkusím něco najít.“
„Stačí tohle?“ zeptala se, když se zase objevila.
Vzal jsem do ruky popruhy a podíval se na ně.
„Jo, to bude dobrý.“

Aniž bych na ni čekal vydal jsem se do lesa za prací. U toho jsem aspoň nemyslel na její tělo.
Postupně jsem odtahal všechny tři soušky a pustil se do jejich zpracování. Osekat, rozřezat, nasekat. Ruční pilou to sice šlo pomalu, ale nebyl jsem tak docela nešikovný, takže brzy vedle mě rostly hromádky dřeva. Na jedné straně, větve a menší kousky, na druhé nasekané dřevo na topení. Nevnímal jsem čas a jen se soustředil na práci. Co mi přišlo jako chvíle, tak bylo několik hodin, začalo se šeřit.

„Pěkné, pěkné,“ pochvalovala si Agáta stojící opodál.
„To víš, snažil jsem se,“ odpověděl jsem, aniž bych věděl, jestli chválí mě, nebo ty hromady dřeva, bylo docela teplo, tak jsem pracoval bez trička.
„Tak už toho nech. Jdem se umýt, pak najíst a spát.“
„Dobře, jen tady dodělám těch pár polínek a můžeme jít.“
Těch pár polínek bylo ještě na půl hodiny, ale Agáta nic nenamítala a jen tiše čekala, než skončím.

Nářadí jsme odnesli zpět a pak mě vedla úzkou pěšinkou někam do lesa. Před námi se objevil další potůček, tentokráte stékal ze skály a vytvářel maličké jezírko s vodopádem.
„Koukám, že tady máš i přírodní koupelnu se sprchou a bazénkem,“ konstatoval jsem.
Jen pokrčila rameny, shodila oblečení a vklouzla do vody.
„Ty nejdeš?“ zeptala se.
„Já jen…“
„Snad by ses nestyděl?“
„Trochu jo.“
„Tak se neboj a pojď. Já se ti smát nebudu a nikdo jiný tady není.“
„Dobře.“
Sundal jsem oblečení, rukama si stydlivě zakrýval rozkrok a následoval ji do vody.

Sama už stála pod přírodní sprchou a nechávala si vodu dopadat na ramena. Celý jsem se namočil a zůstával po ramena ve vodě. Příjemně chladila a odplavovala únavu z namáhaných svalů.
Najednou se Agáta objevila za mnou a začala mi hníst ramena.
„Krásně voníš čerstvě nasekaným dřevem,“ řekla.
„A ty bylinkami,“ vrátil jsem jí to a vychutnával si její doteky.

Po chvíli jsme vylezli na břeh, sedli se na kameny a nechali se osušit posledními slunečními paprsky. Oblékli jsme se a vyrazili zase zpět. Tentokráte vytáhla Agáta něco ze svých zásob, vypadalo to na nějakou zvěřinu.
Místností zase voněly bylinky a koření. Znovu se mi točila hlava a byl jsem jako omámený. V tichosti jsme spořádali večeři.
„Tak a je čas jít si lehnout,“ řekla Agáta.
„Dobře. Jsi tu doma, tak postel je tvoje, já si lehnu tady na lavici.“
„Ani náhodou, postel je dost široká pro oba.“
„Ale… to přece…“
„Stejně si na to myslel celý den… a já aspoň uvidím, jestli k tomu tělu patří i pěkný kousek dole…“
„To… to…“
„Co je?“
„Není žádný pěkný kousek, je to podměrečná žížala,“ vyhrkl jsem najednou, „už kolik holek mě kvůli tomu nechalo… a navíc mi ani pořádně nestojí…“
„Tak pojď, podíváme se na to.“

Následoval jsem ji k posteli. Sundal oblečení a poslušně si k ní vlezl. Chvíli si s ním pohrávala, zkoušela ho postavit i pusou, ale žádaný výsledek se jaksi nedostavil.
Sedla si na postel a přemýšlela.
„Vidíš, já ti to říkal, že nestojí, že to nemá cenu,“ řekl jsem jí zkroušeně.
Postavila se, došla k polici a vyndala pár věcí.
„Neházej flintu do žita,“ uklidňovala mě, „třeba ti dokážu pomoct.“

Skláněla se nad mým rozkrokem a svým tělem bránila tomu, abych něco viděl. Alespoň jsem měl při ruce její prdelku. Neváhal jsem a užíval si možnost dotýkat se tak rozkošného stvoření. Hladil jsem ji po zadku, prsty zajížděl i mezi půlky, a dokonce nahmátl i vlhkou štěrbinku.

Na ocasu jsem cítil doteky jejích dlaní, roztírala mi po něm různé olejíčky. Užíval jsem si její péči a cítil, jak mi začíná tuhnout. Najednou se naše prsty setkaly na její kundičce. Její vklouzly lehce dovnitř. Nabrala tam milostnou rosu a rozetřela ji po mém ptáčkovi. Přesunula se do nohou postele. Seděla s roztaženýma nohama a drandila si před mým zrakem kundičku.

Najednou mi stál v celé své malosti deseti centimetrů. Žádostivě jsem sledoval prsty mizící v jejím lůně, záškuby nohou v nadcházející vlně rozkoše. Teď už spíš víc ležela, než seděla, a dál se prstila. Vzdychala a prsa se jí vlnila v rytmu masturbace. Pohledem se mi vpíjela do očí. Cítil jsem zvláštní spojení, jako by sdílela svou sexuální energii se mnou.
Blížila se k vrcholu a já to věděl. Dýchal jsem s ní. Pohyb prstů zrychloval. Dvouhlasné sténání a čvachtání mokré pičky se neslo místností.
„Aaaahhh…“ zakřičela.
Můj rozkrok zasáhl horký výstřik, její výstřik. A zároveň s ní jsem se udělal i já. Semeno ze mě létalo jako nikdy. Mocné cákance létaly vzduchem.

Zvolna jsem se uklidňoval. Očekával jsem, že zvadnu. Místo, aby erekce ustoupila, ocas jako by byl zalitý živou vodou. Dál rostl a mohutněl. K mému úžasu se zvětšil snad na dvojnásobek.
Agáta nezaváhala a nový úd hned vyzkoušela. Osedlala si mě. Nové nepoznané pocity opanovaly mé tělo i mou mysl. Vlnila se v bocích, pohupovala dopředu a dozadu, nadzvedávala se.
V dlaních jsem mačkal její kozičky, hrál si s bradavkami, tahal za ně až skučela blahem. A pak přišlo, co muselo přijít, svíjela se na mě v orgasmu a já plnil její studánku.

Když popadla dech, svezla se ze mě. Stále byla při chuti Vystrkovala na mě sedinku a nabízela se mi zezadu.
Už jsem jí chtěl říct, že je to marný, že po dvou vystříkáních ze mě nic víc nedostane, ale uvědomil jsem si, že mi i nadále stojí.Zarazil jsem do ní svou kládu až po koule. Mrdal jsem ji jako zkušený prcíř, pleskal ji po zadku, až měla obě půlky celé rudé. Cpal jsem se jí prstem do análku. Křičela rozkoší a touhou a vycházela mi vstříc.
Znovu a znovu jsem do ní pronikal a plenil její lůno. S hlavou zabořenou do polštáře přijímala mé divoké nájezdy. Uspokojení ovládlo její tělo, ruce i nohy povolily a Agáta se zřítila na postel. Opustila tvrdolína, přesto se svíjela v dalším orgasmu.
Jako bych najednou uvolnil všechnu tu nastřádanou sexuální energii. Všechny ty promeškané příležitosti, všechny erekce, které nepřišly, všechny ejakulace, které se nekonaly, to všechno se zhmotnilo a dnešní noci našlo uplatnění. Nekonalo se žádné milování, ale neskutečné orgie, šukali jsme spolu celou noc, v různých polohách a pozicích, dokud jsme vyčerpaní nad ránem neupadli téměř do bezvědomí.

Sluníčko mě polechtalo na nose. Otevřel jsem oči a slyšel ševelení lesa, zpěv ptáků a zurčení a bublání vody. Zmateně jsem se rozhlížel, kde to jsem. Seděl jsem venku opřený o strom. Nevěděl jsem, co je za den ani kolik je hodin.
„To byl ale divoký sen,“ prohlásil jsem k celému lesnímu společenství.

Sebral jsem batoh, opláchl se v potůčku a vyrazil zase na cestu směrem, kterým jsem tušil nějakou vesnici.
Po pár hodinách jsem skutečně objevil větší vesnici. Zamířil jsem na náves a do hospody. Objednal si něco k jídlo a pivo. Hostinského se doptal na nejbližší autobus směrem do města.

Jak jsem tam seděl, jedl svůj gulášek a popíjel pivo, začali se trousit místní.
„A hele, nějaká náplava,“ ozvalo se od stolu vedle.
„No jo, tak proto ta bouřka předevčírem.“
„Myslíš na tu čarodějnici?“
„Jo. Ta si přece bouřkou láká oběti…“
„To je fakt.“
„A víš, co se říká, ne?“
„Něco jsem zaslechl.“
„Ty tu taky nejsi tak dlouho. Kdo k ní zabloudí, tak blbě skončí. Dědek od Pepy z vedlejší vesnice, znáš ho ne, takovej ten malej silnej, dělá tam na pile…“
„Jo ten…“
„Tak jeho dědek mi kdysi vyprávěl, že za války tam zabloudil v lese. Našel takovou rozpadlou barabiznu a v ní mladou holku. Nasekal jí dřevo opravil střechu a za odměnu si mohl vybrat buď velkýho ptáka nebo do smrti bezproblémovou erekci.“
„A jak to dopadlo.“
„Ty vole ani se neptej. Chtěl velkýho ptáka, to víš, aby se vytahoval. Napatlala mu ho nějakým sajrajtem, pak se před ním udělala a pták mu fakt narost.“
„Nekecej. To chci taky.“
„Nechceš. Sice měl péro jako hadici, chlapi říkali snad pětadvacet čísel, ale už nikdy se mu nepostavil.“
„Ty vole, že nebral tu erekci.“
„Asi by si moc nepomoh, ona je to hrozná kurva. Co sem slyšel, tak ten, kdo si vybral erekci, tak moh bez problémů šukat až do smrti.“
„A?“
„Háček byl v tom, že smrt přišla brzo, většinou nějaká nehoda v lese.“
„A kurva.“
„A aby toho nebylo málo, tak ty s tou erekcí, těm zase péro zmenšila.“
„Do prdele, tak to se tomu místu vyhnu.“
„Dobře děláš.“
„A na to se napijeme.“

Půllitry třeskly o sebe a chlapíci do sebe lili jedno za druhým.
U toho jejich vyprávění jsem zapomněl jíst.
„Co je? Nechutná?“ ptal se hostinský.
„To ne, gulášek je jedna báseň,“ chválil jsem kuchyni, „jen jsem se nějak zaposlouchal.“
„Aha, to neberte vážně, Když se nalejou, tak neví, co kecaj. Dáte si ještě něco?“
„Ne, díky. Zaplatím a půjdu na ten autobus, než mi to ujede.“

Celou cestu domů, se mi honilo hlavou to vyprávění a ten sen.
Doma jsem shodil batoh na zem a s obavami si začal sundávat oblečení. Stál jsem v koupelně a nevěřil svým očím ani rukám. Mezi nohama se mi houpala malá anakonda.
„Takže jestli chlapi v hospodě nekecali, tak se mi už nikdy nepostaví,“ řekl jsem svému odrazu v zrcadle, „ale i ty vzpomínky budou dobrý. Za tu noc jsem zažil víc sexu než předtím dohromady.“

Opíral jsem se o umyvadlo a vzpomínal na Agátu. Jakmile jsem si vybavil její prdelku a nádherné kozičky, mezi nohama se mi rozpoutala bouře a vyrostl tam stožár.
„Díky Agáto,“ zašeptal jsem.

Další volnou jsem si vzal za měsíc a vydal se na ta samá místa, chtěl jsem jí poděkovat osobně. Chodil jsem lesem křížem krážem. Našel jsem potůček, tůňku i vodopád. Jen z chaloupky zbyla rozvalina.

Došel jsem zpátky do vesnice a do hospody. Naštěstí v šenku nikdo nebyl, tak jsem se mohl hospodského zeptat na Agátu.
Dozvěděl jsem se, že Agáta kdysi skutečně žila, prý tak sto, sto padesát let zpátky, nikdo přesně neví. Říkalo se, že ji znásilnili nějací vojáci, a tak se na chlapech mstila, jinak prý byla vynikající bylinkářka a léčitelka.

„Jsou to povídačky, nikdo už ji nepamatuje a tady se tím straší děti,“ zakončil své vyprávění hostinský.

Autor

4.8 60 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
16 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Junior

Výborná povídka. Jemu se asi nepomstila, protože vlastně po ní nic nechtěl jen to přístřeší. Tak věřme, že se mu s darem od Agáty dařilo.

FranK

Pěkný příběh, trochu mi to připomnělo nějaký Švandrlíkovo povídky. Moc pěkně napsáno

TsGarp

U me dobry – ma ro vrip i eritiku. Jak kolega pise pripomnelo mi to taky Švandrlika 😊

Shock

hezký příběh. Jen měl sakra štěstí, že se mu nestala nějaká nehoda, jak říkali ti chlapi v hospodě. V tom mě závěr trochu zmátl 🙂

Karlos

Za mě jedna z nejlepších povídek jakou jsem za poslední dobu četl. Perfektní práce a přeji spoustu dalších minimálně stejně tak dobrých.

Juli

Pěkná poudačka 👍, souhlasím s autorem, každému co jeho jest 😜.

Denis86

Tohle byl krásný příběh

Marťas

Krásná povídka. To, že se nestal další obětí čarodějnice je dáno, že se sice vloupal do jejího domu, ale rozdělal oheň a vařil jídlo. Vlastně se choval jako takový nezvaný host. A možná by této povídce slušel takový malý happy end. A sice, že sice nenašel svou čarodějnici, ale potkal holku na společné toulky přírodou. Děkuji za krásný příběh, jako z pera pana Švandrlíka.

16
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x