Lofando a Pičulejda

Lofando: „Jsi krásná. Už jsem tě zahlídl zhora, ale takhle zblízka jsi nádherná. Jak se jmenuješ?“
Pičulejda: „Děkuju. Každý mě nazval už jinak, ale moje Paní mi říká Pičulejda.“
Lofando: „Máš krásné černé vlásky. Husté a kudrnaté. Závidím ti je. S nimi ti určitě není zima. Můj Pán mi moje oholil a když se ochladí tak mrznu. To se strachy ze zimy schovám skoro až do bříška.“
Pičulejda: „Občas to taky prožívám. Někdy na mě Paní vezme takovou ostrou věc a zbaví mě všech kudrlinek. Tví kamarádi to mají rádi, ale dnes jsem ráda, že se ti líbím takováhle.“

Lofando: „Líbíš moc. Jen kdybys nebyla tak smutná. Příjde mi, že pláčeš.“
Pičulejda: „Pláču. Něco mě uvnitř zase svrbí a nemůžu se poškrábat.“
Lofando: „Proč nemůžeš?“
Pičulejda: „Moji Paní někdo přivázal. Nemůže se ani hnout a já tu čekám na pomocníka.“
Lofando: „To budu pro dnešek asi já. Jen musíme být trpěliví a dočkáme se. Pán mi to ráno slíbil.“
Pičulejda: „ Já čekat neumím. Když mě to svědí, tak mi Paní odpomůže. Má na to takového fialového dlouhána. Pošle ho až támhle dozadu a několikrát se snaží dotknout takové věci, která mi způsobuje tohle svrbění. Fialovec mi uvnitř všechno zahřeje, roztřepe a dere se co nejdál dokud nedobije tu spropadenou věc. Celou dobu mlčí a divně voní. Neříkám, že se mi to nelíbí, ale zvláštně voní. To ty voníš úplně jinak. Prosím! Ukaž se mi.“

Lofando: „Když se mi víc ukážeš, tak se ti svléknu.“
Pičulejda: „Víc? Třeba takhle? Vidíš dobře?“
Lofando: „Je to o moc lepší. Když se takhle otevřeš, tak vidím dovnitř, kde jsi krásně růžová. Ale strašně uplakaná. Celá se leskneš od slz.“
Pičulejda: „Dotkni se mě. Strašně moc tě prosím. Vidíš tenhle hrbolek? Ten všechno spouští. Když se ho dotkneš, tak mi moc pomůžeš.“

Lofando: „Hrbolku jsem si všiml hned na začátku. Je větší než jsem do teď viděl. Já bych se rád přitulil, ale musím čekat na pokyn mého Pána.
Pičulejda: „A na co čeká? Co tam nahoře dělá? Podívej se tam, protože já tam nevidím.“

Lofando: „Zavoň mi ještě pod nosem. Ukaž mi pár svých kapek a uvidíš jak vyrostu. Zatím jsem menší a tak tam nedohlédnu, víš. Předveď se mi, ať se tam můžu podívat.“
Pičulejda: „Zatančím ti. Líbí se ti když se takhle kroutím? Dělá mi to dobře. Jen kdybych měla se aspoň o něco otřít. Sleduješ?“
Lofando: „Pane bože, pokračuj! Ano, zatancuj mi! Krásně jsi tu rozvířila tu tvoji vůni. Počkej, ještě se zatřep! Cítím jak rostu. Jen se nechci dívat nahoru k Pánovi když vidím takhle krásné představení!“

Pičulejda: „Předvedu se ti dál, ale teď se podívej. Prosím!“
Lofando: „Už je vidím. Vyprávějí si s tvojí Paní. Ona je celá udýchaná a zrůžovělá a on jí něco šeptá za ouško. O něčem jí vypráví a ukazuje prstem na nás dva!“
Pičulejda: „Bože, jsem napnutá. Povídej dál.“
Lofando: „Hladí jí prsty po tváři a tahá za rty. Ona mu olizuje jazyk a saje palec. A na každé jeho šeptání horlivě přikyvuje. On jí ještě víc utahuje uzlíky na kování.“
Pičulejda: „Proboha, co jí teď dělá? Něco cítím a nevím co to je, ale jde to zhora!“

Lofando: „Už tam krásně vidím. Mačká jí hrbolky a kroutí koláčkama. A teď jí zajel jazykem do pusy.“
Pičulejda: „Prosím tě zastav to! Zastav, protože to dál nevydržím! Proč to dělá? Tenhle večer měl být krásný a já to tu celé propláču.“

Lofando: „Halooooo, hej vy dva! Netrapte mi ji! Okamžitě toho nechte!“
Pičulejda: „Tak co? Slyší tě?“
Lofando: „Tvá Paní se na mě teď podívala. Asi mě slyšela! Sleduje mě a Pán se mnou chlubí. Vysílá pro mě pět pátračů a asi mě chce pochválit za statečnost! Volají mne nahoru, Pičulejdo. Hned jsem tu!“

Pičulejda: „Nenechávej mě tu samotnou. Když už mám trpět a slzet, tak ne sama. Prosím, vrať se! To je k vzteku. Nic nevidím, nikoho neslyším a vevnitř se mi všechno svírá a pálí! Vždyť stačí malinko jako obvykle. Proč to Paní dopustila? Stačilo, aby mi vyslala těch pět krásně štíhlých pomocníků, kteří vědí, kde přesně pohladit a stisknout!“

Lofando: „Nezlob se na mě, prosím. Nechtěl jsem tě nechat čekat. Zdržel jsem se nahoře.“
Pičulejda: „Co to tam s tebou udělali? Jsi celý mokrý. Ale jiný! Větší, tmavší, svalnatejší!“
Lofando: „Měl jsem tu čest se seznámit s tvojí Paní. Je krásná. Políbila mě a pohladila jazykem. Když mne zamkla do té mokré tmy, tak jsem se chvíli bál. Jel jsem trošku dál než jsem zvyklý. Chvíli jsem padal do tmavé díry a pak mě Pán zase vytáhl. Tvá Paní má krásně měkký jazyk.“
Pičulejda: „To by se mi taky líbilo!“

Lofando: „To věřím, ale asi to dnes nezažiješ. Můj Pán všechno zakazoval. Říkal, že snad jen prstům tě ukáže.“
Pičulejda: „A neříkal kdy?“
Lofando: „Ty jsi strašně netrpělivá. Prý všechno má svůj čas. Copak je ti tu špatně? Máš to nejlepší místěčko. Kdybych mohl, tak se sem hned stěhuju a nikdy se už domů nevrátím!“

Pičulejda: „Jak kdy. Většinou je mi tu smutno. Najíst i napít dostanu, ale nemám si s kým povídat. Ten fialový umělec na mě jen vrčí. Sice se nakonec skamarádíme, ale není to ono. Jen co mi to tam prozkoumá, tak zase zmizí a ani se nerozloučí.“

Lofando: „A tohle? S touhle se nedá debatovat, abys se nenudila? Kdo je to?“
Pičulejda: „To je kamarádka. Věrná. Je tu se mnou denně, ale mlčí. Jmenuje se Pralinka, ale jen tu je. Když jí chce Paní rozpovídat, tak spíš dělá naschvály. Sevře se a není s ní řeč. Už hodně bojovníků se do ní zkusilo probojovat, ale nic. Mlčí a nereaguje ani na to když naše Paní nahoře křičí. Dokonce jí každý i naplácal nebo slovně urážel, ale ona je paličatá.“

Lofando: „Zkusím jí probudit.“
Pičulejda: „Víc se ti nastavím, počkej. Můžeš, tak směle do toho!“

Lofando: „Haló? Pralinko? Nechceš si s náma povídat? Jsi celá mokrá od Pičulejdiných slz. To ti nevadí? Myslíš, že bych ti slušel? Můžu to zkusit? Já jsem největší bojovník ze všech. Pán mě pravidelně cvičí, takže pokud budeš dělat naschvály, tak si piš, že stejně vyhraju!“
Pičulejda: „Co jsem ti říkala. Spí a nebo ji baví ticho.“
Lofando: „Co se to děje? Teď tě krásně vidím a cítím!“
Pičulejda: „No jo, jsi už u mě. Dej mi pusu. Došáhneš už dovnitř?“
Lofando: „Dovnitř ne. Můj Pán mě tlačí dolů!“

Pičulejda: „Pane bože proč? Vždyť já jsem tu taky! Proč mě zase vynechal?“
Lofando: „Počkej, chvíli vydrž. Zkusím se odsud odrazit. Už sám tě chci vidět zevnitř, ale musím alespoň na chvilku poslechnout Pána. Zlobil by se. Počkej, už jsem u Pralinky. Zkusím tam nakouknout.“
Pičulejda: „Vidím vás. Oba. Ale nevěřím, že ji probudíš.“
Lofando: „To ještě neznáš mého Pána! Mám pocit, že mě čeká větší práce. Neuhýbej! Stůj! Nekruť se, teď ne!“

Pičulejda: „Omlouvám se, ale už jsi vážně kousek a já tě prostě cítím. Nejde mi to v klidu. Pokusím se, ale spěchej brzy za mnou, ano?“
Lofando: „Buď hodná holka, ták. Čím víc budeš klidnější kobylka, tím dřív budu u tebe. Vidíš? Pán mě nenechal ve štychu. Zase mi vyslal pomocníky. Má mě rád a je na mě pyšný. Proto mi pomáhá. Teď vím, že Pralinku dobiju. Vidíš? Už mě k ní tlačí. Ještě, že mne tvoje Paní opusinkovala a že ty pláčeš. Je tu sice kluzko, ale třeba to pomůže. Můžeme? Tak tři, dva, jedna… Proč tak kříčíš?“

Pičulejda: „Cože? Špatně tě slyším! Proč se krčím?“
Lofando: „Ne, ptám se proč tak křičíš? Ona mlčí pořád, ale nahoře někdo kříčí. Myslel jsem, že jsi to ty!“
Pičulejda: „To nejsem já. To je moje Paní. Asi se jí to líbí. Pokračuj!“

Lofando: „Je tu veliká tma a těsno! Dusím se tu. Ona je ale veliká ďáblice. Z venku se tak nezdála. Svléká mě tu až po kořen. Ale jestli odsud rychle nevyjedu, tak mě tu odšťavní!“
Pičulejda: „Zkus klouzací manévr! To zkusil jednou jeden, který se dovnitř dostal jen na okraj a když chtěl znovu a dál, tak sjel po brance až ke mně. Zkus to prosím! Strašně mě to svrbí!“

Lofando: „No dobře. Bojím se Pána, ale třeba nám to projde. Počkej a nastav se zatím. Ale neházej sebou ať se trefím. Kdoví, kolik budu mít pokusů. Sám chci odsud pryč, jinak mě tu Pán umlátí. Už mě tu bolí celé tělo. Tři, dva, jedna…“
Pičulejda: „Jsi ve mně! Konečně! Sevřu tě, aby mi tě už nikdo neukradl! Bydli tu, buď tu se mnou, neopouštěj mne! Dosáhneš tam? Prosím!“
Lofando: „Pokusím se. Jsi krásnější než z venku. Voní to tu nádherně. Mám rád vlkost a tady z každé stěny padají lepkavé kapky. Tyhle měkké hrbolky když mi masírují tělo, to jsem blahem bez sebe. Počkej, otřu se zatím tuhle o bok. Bože, to je nádhera. Jsi taky krásně těsná. Ale nebolí mě to tu jako v té Pralince. Svlékneš mě taky?“

Pičulejda: „Svléknu. Jdi se podívat támhle dozadu. Je tam převlíkárna. Je to kousek od toho zpropadeného místečka. Jen jdi. Jdi dál, je to příjemné!!! Moc příjemné!!! Slyšíš? I mé Paní se to líbí. Slyšíš, že už nekřicí, ale blaženě sténá?“
Lofando: „Budu s tebou nahý. Budu dělat všechno proto, abych tě uspokojil a nezklamal tvou Paní. Líbí se ti to takhle? Začíná tu být docela potopa. To se rovnou vykoupu. Proč mlčíš? Stalo se něco? Krásně mě svíráš. Líbí se mi jak se bojíš mě pustit. Když chci vyjet ven, tak mě kásně vcucneš zase dovnitř! Je to tu úžasné. Ještě támhle se podívám. Proč mlčíš? Je tu velké horko, cítíš to? A celé se to tu zmenšuje. Strašně příjemně mi je v tobě. Sakra, tak proč mlčíš? Nejde mi už přestat. Kdyby aspoň ta tvá Paní tolik nesténala. To mi moc nepomůže. Jsi celá vřelá, neubližuju ti? Zmlkla jsi. Dobře. Zkusím narážet do toho tvého tajného místečka. Vždycky se dotknu jen tak letmo. Sakra, slyšíš mě? Nejde mi přestat! Nejde! Ale už se nezvětšuj, prosím. Jsi krásně těsná. Bože, ta nahoře křičí! Ať je ticho, Ať je ticho, proboha nebo!!!!! Nevydržím tu. Musím ven, nezlob se. Promiň!!!“

Pičulejda: „Do oka ne!“
Lofando: „Moc se omlouvám! Slepil jsem ti ty krásný vlásky. Trošku ti to rozetřu ať nejsi ulepená. Proč se tak chvěješ? Neublížil jsem ti? Cukáš se a třepeš.“
Pičulejda: „Neublížil. Jsem moc spokojená. Slyšíš to nahoře? Kam jdeš?“
Lofando: „Slyším. Oba spokojeně oddychují. Nikam nejdu. Budu tě hlídat. Jen si zalezu, protože jak jsem mokrý a ulepený, tak je mi s průvanem zima.“

Pičulejda: „Lež tu při mně. A děkuju ti. Moc ti děkuju.“

5 2 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x