Markovy poslední kilometry 01 🇨🇿

Dvojdílná povídka ze série Krásný kilometry

Krásný kilometry
Krásný kilometry s Lindou
Krásný kilometry se Zdeňkem
Krásný kilometry se Simonou

Na sraz jsem přijel docela pozdě, tak tak jsem stihl spanilou jízdu. Měl jsem vytipovaných pár pěkných tras, aspoň jednu jsem si chtěl dopoledne projet, klidně, sám, prostě se jen pokochat krajinou a užít si zatáčky. Můj Harley beztak na nějaké sportovní divočení nebyl a já popravdě taky ne. Pod zadkem mi lomozilo hřmotné véčko, celým tělem mi při zrychlování procházely jemné vibrace. Dunění výfuků jsem slyšel jen někde daleko za sebou.

Odbočil jsem doprava, silnice byla užší, ale pořád pěkná. Hlídal jsem si jen štěrk nebo obilí v zatáčkách, ubíral a přidával plyn. Cesta se příjemně vlnila nahoru lesem, slunce přede mne házelo stíny. Na jednom z dalších kopců jsem uviděl novou rozhlednu, tam se podívám. Takže zase dolů, dvě vlásenky, pozor, tahle trochu utahuje, ufff, dobrý, rovinka, další tři zatáčky. A teď po nové asfaltce až nahoru, mávnout třem motorkářům, kteří se už vracejí. Pak jsem měl konečně volnou levou ruku, mohl jsem podřadil a vzít za plyn, laufy se probraly k životu s hlubokým brumláním. Někdy je dobré oznámit příjezd trochu výrazněji.

Zastavil jsem na malém parkovišti, protřepával si ruce a obhlížel kolem stojící stroje a kolegy. Pár jich už okukovalo mého haryka, na nějaké družení jsem ale moc neměl náladu, užiju si ho dost na srazu. Kolem se prosmýkly dvě motorky, nenápadně, ostatní vrkali plynem, troubili, pokřikovali na známé. Tyhle dvě jen plavně zastavily vedle mě na volném místě. Nesourodá dvojice motorkářek. Jedna na supersportovní modrobílé Suzuki a druhá na podivném hondím cruiseru s motorem V4. Na černé nádrži měla pěkný airbrush, zlatého ptáka s roztaženými křídly.

Kývli jsme na sebe, hodily motorky na stojánek a sundaly si helmy. Sporťanda si roztřepala splihlý účes, měla dost ostrý profil, nádherné oči, tmavé vlasy s pár prameny obarvenými skoro do ruda. Kolik jí bylo? Třicet? Těžko říct. Druhá byla, no, prostě nenápadná, ani hezká ani ošklivá, lehce zvlněné vlasy stažené do culíku. Jen se dívala, první mě omrkla a trochu se usmála.

„Jedeš na sraz?“
„Jasně, ale nespěchám, chci se ještě v klidu projet.“
Obě se na sebe podívaly, bylo jasné, že taky moc mluvit nemusí. Myslel jsem, že se budou chtít ke mně přidal, ale jen poznamenala: „My asi taky, ale mrkneme se na rozhlednu, to je naše. Když někam jedeme, máme vytipované snad všechny po cestě.“
„Body setkávání.“
„Tak, a rozhlížení se,“ usmála se lehce první jen koutky úst a otočila se.

Zvláštní pohled, rychlý, ale bylo v něm něco víc. Snad. A opravdu nádherný zadek, žádné ‚docela‘, prostě nádherný. Jaké má pod těmi vypasovanými koženými kalhotami asi kalhotky? Nejspíš žádná divočina, nějaké sportovní, pohodlné, bílé asi ne. Možná docela nízké, snad jí z nich bude vykukovat žlábek prdelky. S těmi by se moc hezky hrálo, samozřejmě by došlo i na obsah, ale až za chvilku…

Měl jsem najednou chuť počkat, až se vrátí. Chtěl jsem vidět, jak nasednou na motorky, přehodí nohu přes svého motorového kamaráda, počkat si na okamžik, kdy rozevřou kolena, jako by to pod nimi nebyl stroj, ale ležící milenec, kterého obkročí stehny a chvíli tak zůstanou, spojí se nejdřív jen pohledem, oba se těší na tu chvíli, až si do sebe konečně pomalinku zasune tvrdý ocas a rozjede jízdu podle sebe…

Tak nic, šly klidně k rozhledně, občas mávly na ostatní. Kamarádky nebo něco ještě víc? Lízátka? To mě vlastně napadlo hned, když jsem uviděl tu první. Ale nepřipadalo mi to tak, možná jsem si to nepřipouštěl, když se na mě podívala. Ale bylo mi jasné, kdo by v jejich vztahu hrál tátu a kdo mámu.

Když na to vzpomínám, sám nevím, co mě tehdy zaujalo víc. Kdybych věděl, co z toho všeho bude, dával bych větší pozor.

„Kde máš svou krásnou skoropolovičku?“ zavdal si Jožka z napěněného půllitru a blahem přivřel oči. Ani jsme si nestačili přiťuknout, plastovým kelímkem to ale stejně není ono.
„Šárku? Mají soustředění někde na Slovensku, luxusní hotel, termály, hřistě, hory…“
„Jo, Šárku, nevím, kolik krásných poloviček vlastně máš. Stejně, škoda, že házenou v televizi skoro nedávají. Byla už ale skoro v reprezentaci, ne?“
„Jo, a pak si domršila ten kotník. Bude ráda, když bude zase v první šestce. Smůla, a to měla nabídku z Německa.“
„Říkal jsi.“
„No jo, konečně by snad něco vydělala, teď je to jen drahej koníček.“
„Ale nefinancuješ jí ho,“ mrkl na mě kamarád.
„Ne, fakt ne. Podědila dost peněz.“
„No, už jste to nějak vyřešili?“
„Na to kašlu, byl to její táta, jeho prachy a byt.“
A jeho motorka.
„A svatba?“
„Jo, zase ten kotník, kvůli tomu jsme to odložili. Ale mé svobodě už cinká poslední zvonění, úplně to slyším.“
„Škoda, myslím, že sledovanost házené šla hodně dolů, když se zranila.“

Pravda, vypadala krásně s blonďatými vlasy staženými do culíku, který za ní vlál, když se odrážela ke střelbě, nekonečné nohy, pevný zadeček. Takhle ji často fotili…

Co jí vlastně mají takhle fotit? Aby ji někdo očumoval? A co tím Jožka vlastně myslel? Taky se na ni rád díval? Na ten její nádherný zadek? Je to moje přítelkyně, ne nějaká veřejná děvka. Vzrušovalo ho to? Myslel si, jak jí ho hladí, stál mu přitom?

Zatřásl jsem hlavou, abych zahnal podivné myšlenky. Ale vrátí se a zase budou hryzat. Něčeho se člověk nezbaví.

Jožka chtěl něco říct, ale jen pokýval hlavou a vyprázdnil podstatnou část obsahu kelímku. Dávný kámoš, v civilu skvělý právník, ale na motorkách se na to nehrálo. Zašilhal doprava, jeho krásnější polovička seděla mezi dvěma trochu příliš namalovanými a trochu příliš hlučnými kamarádkami. Až k nám doléhal její trochu příliš halasný smích.

Kamarád na mě odevzdaně mrkl a pokrčil rameny. Květa byla hezká kočice, kožený obleček byl dráždivě vyplněn na všech správných místech, zvlášť nahoře, ale byla tak trochu příliš rezolutní a, proč to nepřiznat, panovačná. Jožkovi to až na pár výjimek nevadilo, pokud z něj nedělala na veřejnosti vola. Občas mě napadlo, jestli je taková i v posteli, ale Jožka o tomhle nemluvil. Popravdě, někdy jsem měl dojem, že by Květě nebyla nezávazná mimomanželská zábava úplně proti mysli. Někdy se tak dívala, naznačovala, tedy možná. Člověk ale musí mít aspoň nějaké zásady, například ‚neošukáš manželku kamaráda svého‘, nebo… Vlastně mě už nic jiného nenapadá. A i tohle je sporné.

Šárka a Německo, pamětihodná historie. Měla se jet do Dortmundu ukázat, projít zdravotními testy, promluvit si s trenérem, podívat se na nějaký zápas, prostě přičichnout k bundeslize. Německy neumí a létat se bojí, půjčil jsem si v práci dodávku, dozadu jsme hodili velkou matraci a vyjeli jsme. Musím přiznat, že jsem se na řízení soustředil dost těžko. Šárka si oblékla krátké modrobílé šaty, dlouhé světlé vlasy si sčesala přes jedno rameno a boty skopla pod sedadlo hned po startu. Dlouhé nahé opálené nohy si natáhla, kam jí to až dodávka dovolila. Moc daleko to nebylo. Naštěstí se za chvíli zachumlala do deky a pospávala.
To jí vydrželo až do Německa, tam se protáhla a mžourala na nezáživnou dálnici.
„Prosím, zastav mi někde u pumpy.“
To ‚někde‘ bylo docela velké odpočívadlo s pěknou restaurací, zajel jsem mezi řady aut a náklaďáků. Nabrali jsme si hrst mincí a šli jsme dovnitř.

Popíjel jsem kolu a obcházel kolem auta, protahoval se. Šárka přišla za chvíli, veselá, až nečekaně. Spíš jí oči až svítily, krásně lehce našlapovala, jednu nohu před druhou, krátká sukně lehce povívala kolem vlnících se boků, dopíjela kafe z kelímku. Postávající tiráci po ní toužebně házeli pohledy.
„Spěcháme?“
„Vůbec.“
„Hmmm, co kdybychom si trošku zdřímli.“

Chtěl jsem něco poznamenat, ale podívala se na mě tak, že jsem zapomněl, co to mělo být. Přitočila se až ke mně.
„Nemám kalhotky,“ zašeptala mi do ucha.
„Nemáš…“
„No…“ usmála se tak, že mi už skoro stál.
Jen jsem otevřel boční dveře a skočili jsme dovnitř. Měl jsem dojem, že jsem slyšel jen závistivý povzdech jednoho šoféra, ale to se mi nejspíš jen zdálo.

To si je sundala a šla přes parkoviště naostro? Vždyť trochu fouká. Zatraceně, určitě ji vzrušovalo, když tak kráčela s nahou frndou pod tou kraťounkou sukní mezi tiráky, kteří ji očumovali. Tušili to? Asi, vypadala, že to ví. Sakra, děv…

Vzrušovalo ji to, to bylo hned jasné, jak jsme padli na matraci. Bylo tady útulné šero, jediné malé okénko bylo vpředu nahoře. Připadalo mi, že rafinovaní konstruktéři mysleli přesně na tento způsob využití nákladového prostoru.

Klekla si mi na klín, držel jsem ji v pase.
„Co kdyby zafoukal vítr a zvedl ti sukni?“
„Nezafoukal, vlastně jen tak trošku, víš, cítila jsem, jak mě dole trošku chladí.“
„Potřebovala jsi to?“
Místo odpovědi jen přitiskla rty na moje.

Jasně, že to potřebovala. Často potřebuje dole trochu ochladit, Šárka moje. Moje.

„Kdyby zafoukal vítr, šla bych k tobě a možná bys ji viděl. A možná i ostatní by něco zahlédli.“
Hrála si s ohněm, věděla to, ale taky věděla, jak moc mě to vzrušuje.

Zatlačila mě na matraci, položil jsem jí ruce kousek nad kolena.
Propnula stehna a začala si pomalinku zvedat sukni, kousek po kousku, občas, když už to vypadalo, že konečně uvidím její nejtajnější místa, zase ji stáhla trochu dolů.

Nejtajnější místa? Taková blbost. Nejraději by je ukazovala každému. I těm smradlavým šoférům venku.

Chtěl jsem ji sám pomoci, ale laškovně mě klepla přes ruce. Místo toho si stáhla ramínka. Podprsenku neměla, sundala si ji na záchodě nebo byla na volno už od začátku? Nevím. A vzpomínat se mi nechtělo. Vlastně už ani moc myslet.

Šaty držely už jen na ňadrech. Vzal jsem okraj do prstů a hrál jsem si s ním, přitom jsem tu a tam přejel přes bradavku, látkou nebo rukou. Pomalu jsem okraj stahoval, těsně nad hroty pevných prsů. Zase si trochu vyhrnula sukni, zvedla ruce a sepjala je za hlavou. Šaty se tím ještě trochu zvedly, úplně přesně. Hrdě na mě vykukovala ta nejhezčí pičulinka. Šárka se usmívala, a ještě vystrčila boky. Jel jsem dlaněmi po stehnech nahoru, po bocích k pasu, položil dlaň na vypracované bříško. Ještě trochu nahoru mezi prsy. A pak dolů, pás, stehna, jen mimoděk jsem jí pohladil palcem přímo klín. Přetáhla si šaty přes hlavu, škoda, moc brzy, ale pohled její nahotu byl krásný, zvlášť v tomto pološeru. Pořád ještě nade mnou vyzývavě klečela. Projel jsem nabízenou brázdičku pomalu ukazovákem. Rozevřela si ji ještě prsty. Položil jsem jí dlaň do klína, dráždila se o ni, brzy jsem ucítil vlhkost. Zajel jsem dovnitř, jedním prstem a pak druhým.

Šukala se sama mými prsty. Chvíli jsem ji nechal, ale moc dlouho ne. Taky se musela postarat o něco jiného.

Nerad jsem opustil její rozdychtěnou štěrbinku a lehl jsem si, už věděla, co má dělat. Rozepnula mi kalhoty, chvíli mě hladila, ale moc jsem nepotřeboval. Vlastně vůbec nic. Jen ho někam zastrčit a přesně jsem věděl, kam všude to bude. Zvedl jsem boky, stáhla mi kalhoty a trenky. A začala se o mě starat.

Tohle jsem ji musel taky naučit. Dřív jsem musel být čerstvě vymydlený a navoněný, až pak mi po dlouhém zdráhání byla ochotná nabídnou orální potěchu. Ale teď už to bylo jinak. Hodná holka.

Pomalu a významně mi ho olízla, pěkně od koulí až po špičku. A ještě jednou. Pak jen koule, jemně a pečlivě. Dívala se na mě, tak jsem to měl rád. Jen škoda, že jsem jí v šeru neviděl dobře do očí. Nechal jsem, ať si chvilku hraje, ale už se také těšila na další krok. Nekonečně pomalinku na mě nasedla, nechala do sebe proniknout celou délku. Jako vždycky se trošku chvěla a sténala. Teď se snažila ovládat, aby jí nebylo venku slyšel.

Už jsem byl celý v ní, zarazila se a vrtěla se, vzal jsem do prstů naběhlé bradavky, malinko jsem zmáčkl. Zakňučela blahem a začala se vlnit na mém tvrdém klacku. Sem tam, sem tam, vždycky až skoro ven a pak zase kousek po kousíčku úplně dovnitř.

Klekl jsem si, zůstal jsem v ní, tohle bylo pro ni náročnější, ale dokázala přirážet, a přitom mě líbat. Občas je sport k něčemu dobrý. Objala mě a zrychlovala, jindy bych ji zarazil, ale teď jsem neměl důvod. Dojela do svého konce, zůstala na mě viset, ocas pořád zabodnutý hluboko ve svém nitru. Za chvíli se probrala.
„Chceš to do pusy?“
„Až nakonec, půjdeš do sprchy a poteče ti to po obličeji, budou na tebe koukat… Ale teď ještě, otoč se.“
Klekla si, vystrčila zadek a projížděla si prstem brázdičku. Pleskl jsem ji, roztáhl dlaněmi půlky a zasunul klacek do nachystané štěrbinky. Chytil jsem ji za prsa a začal přirážet, dokud jsem neměl skoro dost. Vyjel jsem ven, otočila se a začala mě kouřit, bylo to teď na ní, měla volbu. Klečel jsem a držel v dlaních její hlavu, zajížděl jsem mezi rty. Věděl jsem, že už budu, ona taky. Na okamžik se zarazila, ale pak mě nechala v puse. Hluboce dýchala, ale všechno spolykala.

Nedal jsem jí na výběr. Vlastně dal, rozhodla se sama.

Utřela si rty kapesníčkem a napila se vody z lahve. Chvíli jsme se k sobě tulili. Věděl jsem, že takhle to má ráda, určitě si představovala, jaké by to bylo, kdyby šla naostro v šatech na záchod a po obličeji by jí pomalu stékalo čerstvé sperma, po tváři dolů, pak by se udělala dlouhá kapka na bradě. Nedal bych jí kapesníček, i s tím počítala, byla by to součást hry.

V posteli byla na rozdíl od palubovky submisivní a vyhovovalo jí to.
To jsem si tehdy myslel.

Seděl jsem proti Jožkovi, usrkával až překvapivě dobrý zlatý mok z kelímku a spokojeně se rozhlížel. Bylo se na co dívat, motorky, motorkáři, a hlavně spousta holek, drsné potetované motorkářky, baťůžky všech tvarů a velikostí, mladé, starší, štíhlé, plnější, v džínách a bundách nebo už převlečené do pohodlných šatů, převážně krátkých, triček a kraťasů, občas ještě kratších s vykukujícím kouskem prdelky. Moc pěkné.

Jožkova krásnější polovička Květa se protáhla za mnou a otřela se o mne poprsím. Podle mě trochu víc, než by nutně musela, ale nestěžoval jsem si. Bylo to hodně příjemné otření. Teď si už sedala vedle manžela, ale ještě na mě stačila mrknout. Hmm… No, být Jožkou, někam se s ní schovám a vypráším jí pořádně kožíšek nebo co tam má.

Co tam asi má? Přírodní asi nebude, na to nevypadá. Úplně vyholená, hmm, možná. Ale je pěkně upravená, takže i tam asi bude nějak hezká. Sakra, neošukáš… Ale jen přemýšlím, jakou ji asi má, ne? Sakra. Musím myslet na něco jiného než na kožíšek. Třebas na to, jak jí to dneska sluší. Ne, to taky ne. Zatracený kožíšek.

Jožka manželku objal a něco jí šeptal do ouška. Podívala se na něj tak, že bych ji zfleku ošukal. Jožka asi taky, ale jen ho hravě pleskla přes ruku.
„Pojď, zkusíme to…“

Konečně jsem se zaostřil na realitu. Už chvíli probíhala jedna soutěž, motorkáři pomalounku projížděli pod na provázku zavěšeným párkem, který se spolujezdkyně snažila za jízdy ukousnout. Vypadalo to jednoduše, ale evidentně nebylo. Soutěž sice stupidní, ale divácky atraktivní.  Teď se právě snažil jeden harykář opatrně balancovat skoro na místě, baťůžek se snažila uzeninu zachytit zuby, ale jen si rozmazala hořčici po obličeji za smíchu škodolibého publika. Na dalšího jsem si počkal. Nějaký černovlasý týpek dovedně pojížděl na zelené Kawasaki Ninja, jeho zelenovlasá přítelkyně v kraťounkých květovaných šatech nějak dokázala stát na stupačkách. Byla sice malá, ale stupačky na supersportu byly o to výš. Nohy měla bezesporu krásné, opatrně se natáhla, očima pečlivě sledovala cíl. Ale kdepak, párek nakonec úplně minula.

„Jožko, pojď.“
Jožka se na mě útrpně podíval, pak něco manželce zašeptal, ona jemu a oba přikývli. A zadívali se navzájem do očí.
„Ach jo, Marku, nechceš to vzít za mě?“

Co myslíš, tu srandu nebo to potom? Klidně oboje, kamaráde. A proč bych to vlastně s Květkou nezkusil, jen počkám, až mi něco dá najevo, sám po ní nepůjdu, jen… Ne, prober se. Zásada., neo…
„Kdepak, to je na tobě.“

Jožka se smutně plahočil k motorce, Květa si ještě svlékla bundu a hodila mi ji. Zase ten pohled, ale možná už fakt fantazíruju. Vesele poskakovala za manželem, jen v černém velmi odvážném tričku. Měli samozřejmě Yamahu Virago, nejnudnější motorku, jaká vás napadne. Ale byli s ní úplně spokojení a užívali si ji skoro každý víkend.

Postavili se za další motorky, moc jich už nebylo. Pomalu jsem se přiloudal trochu blíž, abych bych svědkem kamarádovy pohany. Dvě známé ženské postavy jsem zahlédl až na poslední chvíli, když jsem už stál vedle nich. Trochu jsem na ně mávnul, poznaly mě, ale kolem krku mi rozhodně nepadly, ale netvářily se ani odmítavě.
„Čau, jsem Marek.“
„Simona,“ přikývla ta větší. „A já Linda,“ menší se trochu usmála. Hned vypadala mnohem líp, ne tak vážně.
„Teď pojede kámoš, tak koukejte.“
Květa si právě vybírala kečup nebo hořčici. Podle mě to byla zbytečná volba. Párek už visel na svém místě a Jožka se pomalinku rozjel. Baťůžek se opřela rukama o manželova ramena a snažila se jednak balancovat a druhak pohledem uhranout bimbající se uzeninu. Nějakým zázrakem se vynořila přímo před ní, zaklonila hlavu, nechala si překvapivě velký kus vklouznout do úst a stiskla zuby. Obličej jí ohodila sprška omastku.

Snad všichni kolem se svíjeli smíchy, Simona se tvářila zhnuseně, ale koutky úst se cukaly. Linda se prostě jen chechtala.

Kam jsi dal oči, vždyť je pěkná. A vypadá, že by si asi dala říct. Ale Simona, sakra, ten zadek, to je něco. Tohle prostě musím zkusit, ale nebudu tlačit na pilu.

Mrknul jsem na ně a významně se ušklíbl. Simona protočila panenky, Linda tekly smíchem slzy. Kývnul jsem jim a pomalu se šoural za kamarády.

Květa si ještě utírala obličej, Jožka se tvářil útrpně, mezi nimi ležela první cena. Asi tak pět kilo výběrových párků.
„Ještě, že jsem ti dala tu bundu, triko je čistý a z tváře se to utře.“
„Máš super pleťový krém.“
„Jo, to mi ten hlavní debil taky říkal a šklebil se, jako by právě… Bože, to byl hovězí nápad.“
„To jo, hele, kdo bude vlastně hrát?“
„Nějací Hotdogs.“
„Vida, zase párky.“
„Jsou docela fajn,“ překvapivě se ozval Jožka, „Teda ti Hotdogs, už jsem je párkrát slyšel. Hraje tam na basu jedna mladá holka, je fakt dobrá, dost je táhne.“

Moje dvě známé seděly kousek od nás vlevo, občas jsem tím směrem mrknul. Linda pila pivo, Simona možná jen vodu. Nevím. Linda najednou šťouchla loktem do kamarádky a ukázala bradou na cestu. Šel tam kluk s holkou, trochu napadal na levou nohu, podle všeho měl něco s kolenem. Dívka byla zvláštní, nádherná blondýnka, ale obličej měla podivný…

„Víš, jak vypadá?“ ozval se nečekaně tiše Jožka, který nenápadně pokukoval stejným směrem, „jako krásná nová motorka, která leží vybouraná na křižovatce. Nic moc s ní asi není, ale jen tam leží. Vůbec nevnímáš, jak vypadá nebo jak byla nádherná a nablýskaná, jen přemýšlíš, co se stalo.“
Užasle jsem se na kamaráda podíval, Květa taky. Jeho schopnost přesně popsat situaci mě pořád fascinovala. Kdyby chtěl, dostal by na to každou holku, dokázal odhadnout, jaká je, co asi chce, co by se jí líbilo, jak na ni. Někdy to v hospodě z legrace dělal, když měl upito. Ale nikdy to nezkusil dál, měl jen svou Květu.

Simona cosi Lindě říkala, ta chvíli vrtěla hlavou, ale přeci jen vstala a vydala se nesměle k dvojici. Kluk na ni chvíli zíral a objal ji. Pak Lindu asi představil blondýnce. Podaly si ruce, asi se představily, tvářily se… Nevím, tmavovlásce jsem do obličeje neviděl a v blondýnce jsem se nevyznal vůbec.

Chvíli rozpačitě postávali, Linda se občas dívala na kluka, ale začalo to vypadat celé trapně. Už už se otáčela, když se odkudsi vynořila další známá dvojice, černovlasý chlapík se zelenovlasou malou dívkou. Bundu už neměl, jen zelené triko, asi aby ladil s přelivem své… Co já vím co.

To nebude jen kamarádka, určitě ji šuká. Sakra, to by nemuselo být marný, je malá a docela hubená, ale nohy má fakt pěkný. I nahoře by se něco našlo, nic nijak velkého, ale stačilo by to. Nechal bych jí ty šaty, jen sundal kalhotky, pěkně pomalinku, aby se všechno objevovalo kousek po kousku, seděla by na mně. Je to hezký, když má holka malou prdelku a mezi půlkami v roztažené kundičce zaražený…

Linda se na kluka chviličku dívala a pak mu doslova skočila do náručí, objímala zelenovlasou, a pak všech pět dohromady. Už jsem ztratil přehled. Přidružil se k nim další týpek, velký holohlavý pořízek se zlatým řetězem, prototyp bazarnických šmejdů nebo ostrých čopráků. Tomu pro změnu dala zelenovlasá rovnou pusu, Linda hned po ní. Jen jsem zíral.

Nesourodá skupina se usadila ke stolu, měli si hodně co říct. Jen blondýnka seděla se sklopenou hlavou.

Divný, s tou mě nic nenapadá, přitom je to fakt hezká holka, víc než hezká, ale nic, žádná představa.

V duchu jsem pokrčil rameny a otočil se zase k Jožkovi a Květě. Chtěl jsem něco říct, ale viděl jsem přes jeho rameno přímo Simonu. Opřela si tvář do dlaní a dívala se… Už jsem asi tušil, jak na tom obě jsou. Tak se asi dívám vždycky já, když se moje Šárka s někým vybavuje, směje se nebo se ho dokonce dotýká…

Nikdo se jí nemá co dotýkat, ať se s ní klidně baví, ale nesahá na ni. To nemůžu, to potom opravdu…

Kapela začala zvučit, došel jsem raději ještě pro pivo. Ukázal jsem Simoně, jestli taky jedno nechce, ale jen zavrtěla hlavou. Postavil jsem pivka před kámoše, už se starali jen o sebe a rušil bych. Vzal jsem půllitr, líně se plížil k pódiu a okukoval mlsně holky.

„Raz dva, raz dva,“ dobrý, spokojeně ucedil kudrnatý kluk, asi zpěvák. Kytarista si ještě šteloval aparátek, štíhlá holka s velkou baskytarou se probírala strunami. Vcelku nenápadný typ, pěkná postavička v otrhaných džínách a opraném kdysi černém triku s lebkou. Modré vlasy s jedním dlouhým pramenem přes tvář.

„Dáme už zvukovku?“ zavolal zvukař, o něco starší chlapík v kostkované košili s bradkou a čepicí kšiltem dozadu.
„Ještě trochu víc basy bicmenovi, jo, dobrý.“

Bubeník odklepal rytmus a banda spustila nějaký klasický rock’n’roll, znělo to docela dobře, starý fláky vždycky zaberou. Kolem už okounělo dost motorkářů a klepalo kopyty.
„Kupte si rychle pivo, hned jsme zpátky a jdeme na to,“ zašeptala dívka do mikrofonu. Evidentně to s hlasem uměla, tohle bych poslouchal rád.

Přišli k zvukaři, ale moc nekecali, asi to opravdu brali vážně. Zpěvák odběhl pro zásoby pěnivého moku.
„Máš dobrej hlas,“ přitočil jsem s k modrovlasé basačce. Vytrhl jsem ji ze soustředění, ale usmála se a poděkovala.  Na další konverzaci asi neměla náladu.
„Za chvíli hrajem, tak uslyšíš.“
„Hrajete covery?“
„Ne, svoje věci, covery ne.“
„Zpíváš?“
„Pojď, jdeme na to, Rosie,“ zahulákal kudrnatý zpěvák se čtyřmi plnými kelímky v dlaních.
„Něco jo, hele, musím jít, pak pokecáme,“ kývla na mě. Rosie.

Už se smrákalo, plácek se plnil, dorazila i naše skupinka, Simona byla s nimi, spíš tedy kousek od nich. Evidentně do party nepatřila, ale teď klidně rozprávěla s holohlavým řízkem.

„My jsme skupina Hotdogs a přijeli jsme vám zahrát rock’n’roll!“, zařval kudrnáč, Ještě, než doznělo echo, spustili řízný kousek.
Dívka pobíhala po pódiu, chvíli byla u bubeníka, hned zase vedle zpěváka a zpívali spolu refrény. To znělo fakt dobře. Loučka už byla plná, světla svítila na pódium. Nějak jsem se dostal ke skupince a postavil se vedle Lindy. Spokojeně vrtěla boky. Kousek od nás se Jožka objímal s Květkou, uvažoval jsem, kdy zmizí v chatce.

Hotdogs už nějakou dobu hráli, byl jsem u Lindy pořád blíž, trochu jsme se dotýkali, nevadilo jí to. Skoro jsem ji neviděl, zářilo jen pódium a zvukařova lampička.
Skupina dohrála docela dobrou písničku, podívali se po sobě. Holka přišla k mikrofonu.
„Normálně covery nehrajeme, ale jeden od Psích vojáků občas dáváme. Takovej hodně zvláštní.“
Chvíli tiše stála.

„Tohle je pro Zdeňka a všechny ostatní kamarády, co tady už dneska s námi nejsou!“
Linda s sebou trhla.
„Nevím, jestli se tam nahoře jezdí na motorkách, ale věřím, že určitě ano. A taky věřím, že tam všichni maj…“
„Krásný kilometry!“

‚Jóóó, krásný kilometry“, řvali všichni kolem. Dívka zvedla ruku, za chvíli bylo ticho.

Kapela stála se sklopenými hlavami.
Pak se ozval buben. Kopák měl rytmus srdce, ale pomalu zpomaloval. Ticho. Muzikanti zvedli ruce, všichni kolem pomalu taky. Nemohl jsem si pomoci, ale musel jsem taky. Pořád bylo ticho.

Dívka popošla k mikrofonu a začala drsným hlasem deklamovat.

Mám černý sedlo
a lesklý řídítka
špatně skončíš
říkala mi maminka

Všichni se pomalu přidávali. Pak zase pauza.

Všiml jsem si, že zvukař vyjel volume trochu nahoru.
Opřeli se do nástrojů, bubeník bušil jako zběsilý frenetická tempa, kytara kvílela, basu jsem cítil až v hrudníku.

Mám zlatej řetěz
a nesnášim holky
sem sebou chycenej
zcivilizovanej

Jak ste sladký kilometry
když jednu na svým harleyi
jak ste sladký patníky
když jedu do Brna
chyť si mě chyť si mě

Zpěvák klečel na pódiu a řval do mikrofonu, holka s baskytarou seskočila dolů a probíhala mezi lidmi.

chyť si mě chyť si mě
chyť si mě chyť si mě

Běhala sem a tam, všichni po ní natahovali ruce, mihla se kolem, na chviličku jsme se podívali do očí. Nápadně se jí leskly. Hned byla zase pryč. Vyskočila na nějakou zídku, drželi ji za nohy, zuřivě se sklopenou hlavou sázela figury.

Vzal jsem Lindu lehce kolem pasu, přitiskla se ke mně.

Bez konce a začátku
vrženej do světa
upletu si oprátku
bez konce a začátku

Sem ňákej samotnej
koženej ničema
bez konce a začátku
duše blbá zničená

Modrovlasá dívka držela trsátko v zubech a prsty opakovala jeden rytmus dokola a dokola, rezonoval nám v hlavě. Byl v něm smutek. Jenom smutek.

Linda se ke mně pořád tiskla, možná já k ní. Hladil jsem jí boky a ňadra.
„Pojď někam, honem,“ zaklonila hlavu a zašeptala.
Vzal jsem ji za ruku a pospíchal k chatce, prsty druhé ruky už rychle hledaly v kapse klíč. Ještě jsem zahlédl Simonu, otočila k nám hlavu. Tvářila se stejně jako když sledovala Lindu s jejími přáteli. Kromě smutku a ostražitosti tam bylo ještě jedno, to jsem znal moc dobře.

Žárlivost.

Zapadli jsme do chatky, jen jsem stačil otočit klíčem, ani nevím, proč. Možná, aby Linda omylem nestiskla kliku, opřel jsem ji o dveře a líbal, hladila mi vlasy. Nechala si stáhnout bundu, vzal jsem do ruky pěkná ňadra.

Žádné velké hraní, musím využít situace, než si to rozmyslí. Škoda, mám rád takové to první objevování, kdo by neměl. Svléknout ji a prohlédnout si všechna skrytá místa, ohmatat je a ochutnat.

Přitiskli jsme se k sobě, vzal jsem ji za zadek. Skoro se na mě pověsila. Přimáčkl jsem ji na dveře a vzal za stehna. Teď už na mně visela opravdu. Popošel jsem s ní k posteli a spadli jsme na matraci. Rychle jsme se svlékli, žádná romantika, teď šlo jen o to jedno. Spokojeně zavrněla, když přejela dlaní můj tvrdý ocas. Nechal jsem ji, ať má zatím navrch, nasedla na mě, nečekaně divoce. Na tři čtyři šuky jsem byl v ní celý, jela podle sebe, smýčila si klackem horkou štěrbinku. Otočil jsem ji na záda a zpomalil tempo, střídal krátké a rychlé přírazy. Měla zakloněnou hlavu a zavřené oči, pokud jsem v šeru dobře viděl. Moc hezky se jí vlnily kozičky, vzal jsem je do dlaně. Snažila se sama přirážet svižněji, ale brzdil jsem ji. Chvíli jsme se přetahovali, pak jsem ji obrátil na všechny čtyři a rozjel svoje tempo. Občas jsem ji pěkně pleskl přes zadek, už tam měla skoro rudé fleky. Neprotestovala, zadek se natřásal v rytmu přírazů, kroutila se pode mnou blahem, už skoro byla, na poslední chvíli mě napadlo, že jí potrápím, ale místo toho jsem ji popadl za boky a domrdal do blaženosti.
Chtěla se vysmýknout, ale pevně jsem ji držel a jel, dokud jsem jí neohodil záda. Jistota je jistota a nestihli jsme se domluvit.

Ležela na břiše a oddechovala. Pak nahmátla mou dlaň.
„Díky, bylo to skvělé.“
Moc rychlé, nic jsem si nevychutnal, jen jsem si zamrdal. Ale to je taky dobrý.
Objala mě a přejížděla dlaní.
„Vypadáš líp nahý než v šatech, jsi krásný chlap.“
„Jsi úplně nádherná ženská.“
No, měla bys začít cvičit, už máš někde toho ženského tuku trochu moc, zatím to ještě ujde, ale je to na hraně. I ten zadek se ti trochu moc třese.  V hadrech to bylo hezčí. Vsadím se, že tvoje kamarádka nic z toho nemá.

Zavrtěla se.
„Prosím, v kapse u bundy mám kapesníčky, utři mi záda.“
Poslechl jsem, dokonce jsem ji ještě hezky hladil. Už jsem si užil, tak proč ne.

„Můžu se na něco zeptat? Kdo byla ta parta kolem tebe?“
„Hmm, známí od motorek. A když mě budeš hezky drbat, povím to víc. Jooo, tam přesně. Takže zelený černovlasý je samozřejmě Zelený Nindža nebo prostě jen Nindža, ani nevím, jak se vlastně jmenuje. A jeho přítelkyně je Hanako, protože zelené vlasy. V Boru mají servis na motorky, skvělí kámoši. Velkému plešatému se říká Piškot, je to velký šéf přes motorky. Sice se nezdá, ale je taky fajn.“

Zmlkla, snad přemýšlela.
„A ten kluk, co kulhal, s blondýnkou?“
Otočila se, posadila a objala kolena rukama.
„No, on je Pavel a blondýnka Eva. Byl to největší kámoš mého bratra Zdeňka a Eva jeho holka. Jenže odjela do Ameriky. Docela dlouho jsme pak spolu chodili. A pak se všechno zvrtlo, úplně všechno. No, a pak se Eva vrátila a on se musel rozhodnout.“
Klepla si dlaní do kolena.
„A rozhodl se, jak vidíš.“
„Hmm, ona je taková zvláštní.“
„No, neměla to tam prý lehký a nějak se to na ní podepsalo. Z toho jejího se vyklubal nějaký magor, asi ji týral, myslel si nejspíš, že může všechno, když je holka odněkud z ciziny a podle všeho nebude mít prachy na let domů. Ale víc nevím, myslela jsem, že dneska trochu pokecáme, ale nic.“

Konečně mi snad aspoň něco docvaklo.
„Počkej, Zdeněk, to je ten Zdeněk, kterému věnovali ten flák?“
Položila si na kolena i hlavu. „Jo, to je přesně ten Zdeněk. Zabil se na motorce, tím to vlastně všechno úplně začalo.“

Ještě chvilku seděla, pak si mě přitáhla k sobě a lehla si.
„Teď ale potřebuju myslet na něco jiného.“
„Hmmm, tak to vůbec nevím, co tím myslíš.“
„Nic tě nenapadá?“
„No, vlastně, jak se na tebe dívám…“

Podruhé to bylo taky pěkné, i když ten první chtíč byl pryč. Jenže jí se to líbilo možná až moc.

„Uvidíme se ještě?“
Cože? Ale… Počkat, proč vlastně ne.
Políbil jsem ji.
„Doufal jsem, že se na to zeptáš.“

Až pak mi došlo, že o Simoně neřekla vůbec nic. Nevadí, stejně mě k ní dovede. A pak… Co kdyby si děvčata trochu vjela do vlasů?

Konec první části.