Matěji, proč tě holky tak chtějí 05

Konečně nastal den D. Nebo spíše den DOC – Den Odchodu do Civilu.

Matěj se probudil už v šest hodin. Ne že by nemohl dospat, jen v tuto dobu byl všeobecný budíček, a i když byl na ústředně již několik měsíců, nějak podvědomě se tím řídil.

Oblékl se do civilního, prohodil pár slov s budoucím mazákem Járou, a odešel na poslední vojenskou snídani.
V osm hodin už stál na buzerplace v ostře řezaném zákrytu budoucích civilistů při posledním slavnostním nástupu. Velitel útvaru k nim pronesl pár otcovských rad a poté jeho zástupce začal vyvolávat jednotlivce, aby si přišli převzít dokumenty. Na Matěje přišla řada až skoro ke konci.
Převzal si doklady, místo zasalutování se obřadně uklonil a zařadil se zpátky. Jeho počin vyvolal všeobecné, i když tiché, veselí. Po něm přišli na řadu ještě čtyři vojáci a bylo hotovo.
Velitel znovu předstoupil před sevřený šik a vytáhl z pouzdra pistoli.
„Tak chlapi, připravte se ke startu,“ řekl a vystřelil.

Rozprchli se jako hejno vrabců. Matěj zaskočil na ústřednu, kde měl nachystánu tašku s pár kousky oblečení, rozloučil se se svými nástupci a vyrazil na autobus.
Tušil, že to bude mít tak akorát.

Tušení ho nezklamalo. Autobus snad čekal už jen na něj, protože chvíli po jeho nastoupení se rozjel.
Po dvojím přestupování dorazil v podvečer konečně do cílového městečka. U autobusu na něj nikdo nečekal, protože psal, ať nikdo nechodí, že neví, v kolik hodin přijede a domů že trefí. Přehodil si tašku přes rameno a vydal se na cestu k domovu. Div že si přitom samou radostí nepískal.

Pár desítek metrů před cílem se zastavil, aby se pokochal pohledem na starší domek, v němž s rodiči a s o rok mladší sestrou bydlel. Postál jen chviličku a pak se loudavě vydal ke dveřím. S nezvyklým rozechvěním stiskl tlačítko zvonku.
Gong ještě nedozněl a dveře se otevřely.
„Matěji!“ zvolala mamka a otevřela svou mateřskou náruč. Za ní se nahrnul zbytek rodiny.

Matěj ji synovsky objal. „Tak už jsem doma,“ řekl a hned nato políbil.
„Však už bylo načase,“ ozval se otecko a vystřídal mamku v objetí. „Vítej doma,“ poplácal Matěje po zádech.
„A co já?“ hlásila se o své právo sestřička.

Matěj se vymanil z rodičovského objetí a pohlédl na ni.
„Teda Hani, z tebe je ale šťabajzna. Poď mě taky obejmout,“ vyzval ji a když mu vplula do náruče, silně ji k sobě přivinul.
„Hergot, ty máš ale kozy,“ zašeptal jí do ucha.
„Sprosťáku,“ sykla, ale oči se jí smály a vůbec se nebránila o pár vteřin delšímu sevření. Pak mu dala pusu. „Ta je na uvítanou,“ řekla a vzápětí mu dala ještě jednu. „A ta je za to, cos mě řekl.“
„Jéžišmarjá, copak tady budem stát ve dveřích,“ zabědovala maminka. „Poďte dovnitř, večeře bude nato šup a pak si popovídáme,“ řekla rázně a sama šla příkladem.

Večeře byla, jak jinak, slavnostní. Králík na divoko, tak jak ho uměla máma, neměl široko daleko konkurenci. Táta k němu pro ten slavný návrat koupil plzeňské, aby ho měli čím zalít.
Matějovi se protočily panenky, když uviděl porci, kterou mu maminka nachystala. Bylo mu jasné, že jí nemůže zkazit radost, a tak snědl všechno. Funěl potom jako stádo lokomotiv a chtělo se mu spát. Jenže ho čekalo ještě povídání, na které se všichni (až na něj) těšili.
Trpělivě odpovídal na veškeré otázky, až si Hanka najednou všimla, jak se mu klíží oči.

„Myslím, že už toho bylo dost,“ řekla najednou. „Určitě je z cesty utahanej a měli bysme ho nechat vyspat. Zejtra je taky den.“
Matěj na ni vděčně pohlédl. Ke svému překvapení zjistil, že pokoj, který před vojnou sdílel společně se sestrou, rozdělili příčkou na dva se samostatnými vchody.
„Údiv si nechám na zítřek, Teď už jenom padnu za vlast,“ řekl úlevně a spadnul do postele tak jak byl, jen boty si sundal. Matka ho láskyplně přikryla dekou.

Matějovi se zdály samé sladké sny, převážně o Zuzaně. Najednou pocítil, jak s ním někdo třese. Namáhavě otevřel oči a spatřil sestru, jak se na něj šklebí.
„To sis na vojně taky takhle vyvaloval šunky?“ zaútočila na něj otázkou, když uviděla, že se probouzí.
„Co se děje? Kolik je hodin?“ zamrmlal zmateně, nevěda v ten moment kde je.
„Co by bylo. Je devět, to už bys snad moh vstát, ne?“ sdělila mu Hanka.
„Cože?“ Rázem byl vzhůru. „To není možný, já dycky vstával v šest.“
Odhodil deku a zvedl se z postele.
„No, ty vypadáš!“ spráskla ruce Hanka. „Koukni se na sebe, seš celej zmačkanej.“
„S tím asi nic nenadělám, když se nemám do čeho převlíct.“
„Ale já jo. Sundej si kalhoty i košili, já ti to přežehlím. A mazej se do kuchyně nasnídat,“ řekla rezolutně a trpělivě čekala, až jí předá oblečení.

Matěj se nasnídal a vrátil se zpátky do svého pokoje. Na posteli měl úhledně složené kalhoty i košili, až mu bylo skoro líto si to vzít na sebe. Nicméně se oblékl a hned zašel za sestrou, aby jí poděkoval.
na dveře, a když se ozvalo ‚Dále‘, vstoupil dovnitř.

Hanka stála před zrcadlem a rozčesávala si vlasy. Na sobě měla jen spodní prádlo.
„Jéžiši, promiň. Já přídu za chvíli,“ omlouval se překvapený Matěj.
„Kam bys chodil,“ zarazila ho. „Jsme přece brácha a ségra, tak proč bysme se před sebou styděli. Dyť jsme se spolu kdysi koupali, pamatuješ, ne? Mohli bysme se případně tak koupat i dnes, byla by sranda.“
„Jo, to věřím. Chechtala by ses mně, že se mi postavilo brko,“ odpálil její narážku.
„Tak to se budem muset někdy přesvědčit,“ zasmála se a začala se oblékat. „Jdu do města. Naši jsou na zahradě, tak se za nimi podívej,“ dala mu tip a líbla ho.
„Tak pa,“ řekla a odplula z pokoje.

Matěj tedy zašel na zahradu a nechal si od táty (mamka odešla vařit) předvést, co všechno na ní mají a co všecko pěstují. Šla mu z toho hlava kolem a hned pro jistotu oznámil, že k tomuhle nemá žádný, ale opravdu žádný vztah. Ale že se nemusí bát, že by nepomohl, bude-li potřeba, což otec přijal s povděkem.

Po obědě se vyvalil s pořádným hrnkem kafe na lavičce v zahradě. Pohodlně se usadil, natáhl nohy a zvolna usrkával horkou tekutinu.
„Matěji! Matěji, jsi to ty?“ ozvalo se odněkud zprava.
Matěj se ohlédl a nechtěl věřit vlastním očím. U sousedova plotu stála dívčina, kterou málem nepoznal, tak se za ty dva roky, co jí neviděl, změnila, i když byla stejně stará jako Hanka.

„Teda Milčo, málem bych tě nepoznal,“ vyjekl, zvedl zadek a upaloval k plotu. „Žes ale vyrostla do krásy za ty dva roky,“ zalichotil jí, když se zarazil o plaňky.
„Dyť jsem se taky snažila, abych se ti líbila, až se vrátíš,“ řekla podbízivě.
„Jó, kdybys nekecala. Určitě se kolem tebe točí hejno kluků.“
Zasmála se.
„No, nějaký jo. Jenže o takový nemám zájem.“
„To mě nevykládej, že nemáš žádnýho kluka,“ nechtěl Matěj věřit.
„No, měla sem… dva. Ale nebyli nic moc a tak jsem teď plonk. Čekala jsem na tebe, víš?“

Na Matěje to zapůsobilo jako příliš okaté flirtování.
„Hmm, radši mi řekni, jak se máš a co děláš,“ snažil se změnit téma hovoru.
„Jde to a jezdím na vejšku na ekologii, takže žádný vzrůšo. V tejdnu tam, na víkend doma. To tys to měl na vojně asi jiný, co? Povídej, přeháněj,“ otočila Matějův dotaz proti němu.

Matěj ji ve stručnosti provedl vojenským životem tak, jak ho strávil on.
„Tak to bych asi nepřežila,“ pokývala hlavou. „No nic, budu muset jít,“ zkonstatovala, avšak při odchodu se ještě obrátila a řekla: „Hele, zejtra jdu na houby. Nechceš jít se mnou?“
„To bych moh. Ale žádný houby neznám.“
„To nevadí. Až nějakou najdeš, ukážeš mi ji a já ti řeknu, jestli po ní umřeš nebo ne. Tak ráno v šest u branky. A nezapomeň si vzít svačinu. Dřív jak v poledne zpátky nebudem,“ sdělila mu potřebné informace a odvlnila se domů.

Matěj ji sledoval, dokud mu nezmizela z očí a pak se vydal opačným směrem. Zašel hned za mamkou, aby jí oznámil, že ráno půjde s Milčou na houby a že bude potřebovat svačinu.
„To je bezvadný, Matěji,“ zajásala máti. „Zpracuju je na zimu, a když jich bude dost, tak udělám i smaženici,“ slibovala. „Tu svačinu ti nachystám už večer, ať ráno nemusím vstávat,“ ujistila ho.
„Prima,“ vyjádřil stručně svou spokojenost a dal se do přemýšlení, co s načatým odpolednem.
Nakonec se rozhodl, že to půjde okouknout do města, jestli tam je všechno jak má být, nebo se něco změnilo.

Nezměnilo se nic. Mírně uondán se vrátil k večeři a po chvíli čučení na televizi se odebral na kutě, když už musí tak brzy vstávat.

Probudil ho budík, nařízený na čtvrt na šest. Oblékl se do toho, co měl, a aniž by si to uvědomoval, vstrčil si automaticky do kapsy krabičku sprosťačku, jak tomu navykl díky Zuzanině péči.
Trochu se opláchl, v kuchyni pomalu spořádal nachystanou snídani, pak si přes rameno hodil chlebník se svačinou, do ruky vzal košík a chvilku před šestou již stál před sousedovic brankou.

„Čekáš dlouho?“ zeptala se Milča, sotvaže vypadla z baráku.
„Jen chviličku,“ odvětil Matěj.
„Koukám, že seš vybavenej, tak jdem,“ řekla Milča s košíkem v ruce a s batohem na zádech, chytila se Matějovi v podpaží a vyrazili k lesu, vzdáleném tak půlhodinku cesty.

„Mám tady svý místečka, takže se určitě nebudeme vracet s prázdnou,“ informovala tajemně Matěje a už ho vlekla do nitra lesa. A měla pravdu.
Její utajená místečka se schovávala na nenápadných mýtinkách, mezi hromádkami roští či dokonce poblíž různě velkých balvanů, které se kdovíjak dostaly právě tam, kde ležely.
Nebylo ani devět a měli oba košíky plné. V tu dobu už začalo být, na konec září až nezvyklé teplo.
Matěj pohledem do košíku usoudil, že by mohli posvačit.
„Už jsem nad tím taky přemejšlela,“ řekla Milča. „Poď, vím o jednom pěkným místě, kde se ti určitě bude líbit.“
Vzala Matěje za ruku a asi čtvrt hodiny ho protahovala mezi hustě rostoucími stromy, až přišli na malou mýtinku obehnanou vysokou trávou. Milča, v závěsu s Matějem, se prodrala doprostřed. Tam se zastavila, shodila ze zad batoh a vytáhla z něj deku, kterou rozprostřela na zem.
„Aby nás to nepíchalo do zadku, víš?“ sdělila Matějovi, který na ni zíral jak zjara.

Sedli si do nepříliš pohodlného tureckého sedu a pustili se do svačiny.
Když dojedli, Milča se protáhla a řekla: „No, nasbíráno máme, tak bysme se mohli věnovat něčemu jinýmu.“
„A to jako čemu?“ nechtěl chápat Matěj.
„Nóó… třeba… třeba bysme si mohli zahrát na maminku a na tatínka,“ naznačila svou představu.
„Aha. To jako že já budu jakoby chovat a ty budeš jakoby prát plínky?“

Milča se rozchechtala na celé kolo.
„Dobrý… dobrý…,“ zajíkala se. „Tak tohle by mě určitě nenapadlo. Ale ty víš, jak to myslím.“
„Možná vím, možná nevím. Jestli to není to, co si myslím a šáhnu na tebe, taky bych moh dostat přes držku.“
„To bys moh dostat, když to neuděláš,“ vyjádřila se Milča.
Klekla si, vzala Matějovu ruku a vstrčila si ji pod kalhotky. „Co tam cejtíš?“ zeptala se.
„Ňáký hnízdo, nebo co,“ usoudil Matěj.
„Jo, přesně tak. Hnízdo. A je potřeba, aby se v něm uhnízdil ňákej pták. Kruci, Matěji, odjakživa jsem tě chtěla, ale než jsi šel na vojnu, bála jsem se ti to jen naznačit. Byls takovej… no, však víš. Nemohla jsem se dočkat, až se vrátíš! A teď konečně mám příležitost. Chci to.“
„Hmmm. A to jako jak?“

„Takhle.“ Vyskočila, zula si boty a na to šup si svlékla kalhoty i s kalhotkami. Tím ale neskončila.
Než se Matěj nadál, rozepnula mu kalhoty a i s trenýrkami mu je stáhla na půl žerdi.
„Tak, první kolo máme za sebou,“ pronesla spokojeně. „A teď to druhý.“ Popadla Matěje za ptáka a během krátkého okamžiku ho přiměla změnit stav lenivý na stav plně pohotovostní.
„No bezva,“ vzdychla šťastně, „teď se definitivně můžem pustit do třetího kola. Ať už seš ve mně. Honem, honem.“
Lehla si na deku a s roztaženýma nohama čekala na přílet ptáka.

Jenže s Matějem to moc nehnulo. Povytáhl si kalhoty a začal šátrat v kapse. „Žádnej spěch, Milčo, žádnej spěch, neboť všeliké to kvaltování toliko pro hovado dobré jest, jak řekl jeden moudrej pán,“ řekl a vyndal ruku z kapsy. Milča okamžitě postřehla, že v ní drží krabičku s prezervativy.
„Páni, tak tys s tím počítal!“ řekla překvapeně.
„Ale vůbec ne. To jsem jen ráno automaticky strčil do kapsy, jak jsme byli zvyklí na vojně. Tam bylo nepsaný pravidlo, že bez šprcek nikdo nesmí na vycházku a mazáci nás fest kontrolovali, a když někdo neměl krabičku, bylo po vycházce. Tak se to pravidlo do nás zažralo, že to vydrželo celou vojnu, a jak vidíš, tak nějak automaticky to furt dodržuju. Asi se to budu muset odnaučit,“ povzdechl si a nasadil gumu.

Milča s ostřížím zrakem sledovala, jak si pomalu kleká mezi stehna, pomalu se k ní sklání, dotýká se hnízda a zvolna se sune dovnitř.
„Konečně,“ vzdychla a prudkým přírazem mu vyšla vstříc.

Matěj se nenechal vyprovokovat. Volným tempem uspořádával hnízdo, aby se v něm cítil co nejlépe. Milča se přizpůsobila, ale náležitě se při tom kroutila a vrněla jako kočka, kterou hladíte po bříšku.
„Mám taky prsa, jestli sis nevšim,“ připomněla po chvíli Matějovi, že zanedbává důležitou součást jejího těla.
Bez meškání jí vyhověl a položil na ně ruce.
„Takhle né. Vlez pod triko, trdlo,“ doplnila svou připomínku.

Vměstnal se tedy pod něj, aby následně zjistil, že se dotýká holátek a žádná podprsenka mu nepřekáží. Bradavky byly ztuhlé očekáváním, což v něm vzbudilo touhu se na to pořádně podívat.
Vyhrnul Milče triko až k bradě a vystavil tak světu živočišné pohoří, jímž oplývala.
„Teda Milčo! Netušil jsem, že máš tak pěkný obliny,“ vyjádřil se uznale.
„No, a kdybych ti neřekla, ani by sis jich nevšim,“ řekla Milča vyčítavě.
„Omlouvám se. Za svou trestuhodnou nevšímavost činím teď pokání ve tvým hnízdečku. Doufám jen, že bude dostačující k tvýmu odpuštění.“
Celou tu řeč pronesl jak farář z kazatelny, nepřestavajíc přitom přirážet i masírovat cecky.

„Ty mizero,“ začala se Milča pochechtávat, „kaješ se moc hezky a víš, že se mně to líbí. Chtěla jsem, abys mě to udělal rychle, ale musím uznat, že takhle je to lepší. Seš prostě ďábel s andělskou schopností poznat, co ženská potřebuje.“
„Neplácej nesmysly a užívej si, dokud to jde. Už to nebude dlouho trvat,“ zabručel Matěj a zařadil dvojku.

Milče se zrychlilo dýchání, tiše povzdychávala a chvíli předtím, než Matěj ukončil hnízdění, se roztřásla ve slastné křeči.
Necelé dvě minuty poté to zaškubalo i v Matějovi a bylo hotovo.
„Ty máš ale výdrž,“ poznamenala uznale Milča a přitiskla ho pevně k sobě, aby z ní nemohl vstát.
„Prosím tě, jakou výdrž. Dyť to nebylo snad ani deset minut,“ ohradil se Matěj.
„De… deset minut!?“ zalapala Milča po dechu. „To říkáš, jako kdybys to vydržel i dýl.“
„To jo. I patnáct, dvacet. Jak kdy,“ prohodil ledabyle.
„Tak to bych chtěla zažít,“ přiznala se Milča upřímně.
„Třeba jo. Bude záležet na okolnostech.“

„A máš nějakou představu, kdys to vydržel nejdýl?“ začala najednou vyzvídat.
„Jo, a docela spolehlivě. Byla to naprosto specifická situace, kdy se to dokonce měřilo. Bylo to 46 minut a 12 vteřin. Už nikdy si to nechci zopakovat, protože jsem byl totálně grogy a tejden se mně nepostavil,“ varovně si přivymyslel, aby Milču náhodou nenapadlo to po něm chtít.

Milča se na něj dívala s neskrývaným obdivem. „To bych asi nevydržela,“ přiznala upřímně. „Leda, že bys mě vycvičil,“ podotkla poťouchle.
„Na to zapomeň!“ zabručel Matěj a mimovolně se podíval na hodinky. „Je už jedenáct,“ sdělil Milče. „Nejlepší bude, když pudem domů, ať to do oběda stihnem.“
Vymanil se z jejího objetí, vstal, použitou gumu odhodil do křoví a začal se oblékat.
Milča ho, s hlasitým brbláním, že by si byla ještě dala říct, následovala.

Šli pomalu lesem a ještě sbírali houby, které cestou spatřili, do tašky, kterou Milča vzala prozíravě sebou. Hlavou se jí přitom honily všelijaké představy, co by Matějovi chtěla říct, až se konečně přece jen vyslovila.
„Hele, a šel bys se mnou příští tejden zase na houby?“ zeptala se skoro ostýchavě.
Matěj se usmál: „A nejenom na ně, co?“
„Nóó,“ přitakala horlivě.
„Když bude pěkně, proč ne. Jen si budu muset koupit šprcky, už žádný nemám. Na vojně to bylo jednoduchý. To jsem šel do Army a holčina je s ochotou prodala a bylo to bez okukovámí jinejma lidma. Tady to bude horší, každej po mně bude čumět a myslet si kdovíco.“
„Spíš ti budou závidět, že máš větší odvahu než oni,“ zachichotala se. „Něco ti poradím. Zajdi v pondělí do Drogerie vedle Elektry a ptej se po Evě Káňový, to je kámoška. Řekneš jí kdo seš a že tě posílám. Bude už vědět, protože teď odpoledne za ní zajdu a řeknu jí o tobě. Co ty na to?“

„Tomu se říká pomoct v nouzi,“ ocenil nabídku Matěj, položil košík na zem, popadnul Milču a vlepil jí pořádnou pusu.
„Ještě mně pohlaď kozičky,“ zažadonila.
„Dobře, ale jen jednou, protože jinak bysme tady lehli a přišli domů až zejtra.“
„Mně by to nevadilo,“ vypískla rozmarně a pustila se úprkem dolů ze stráně až na cestičku, kde se zastavila a počkala na Matěje.

K domovu pak pokračovali již spořádaně, jak se sluší a patří. Co kdyby si jich někdo všimnul.
Když došli k Milčině stavení, Matěj se s ní rozloučil.
„S tím ještě počkej, jdu s tebou. Půlka tašky je tvoje a v hrsti bys ty houby neodnes,“ řekla Milča a jako první zamířila k jeho domovu.

„Jéminkote, děti moje. To je hub, to je hub,“ spráskla ruce Matějova maminka. „Kde jste jich, proboha, tolik nasbírali?“
„Přece v lese, mami. Milča to tam zná jako svý boty a ví kde co roste,“ hned Matěj vysvětloval.
„To jsem nevěděla, že jsi taková houbařka,“ obrátila se k Milče. „Seš hodná, žes myslela i na nás. Já to říkám furt, že seš milý a hodný ďouče.“
„Ale kdež,“ zarděla se Milča. „Dyť Matěj taky sbíral jak zjednanej, proto jich je tolik. Jestli ještě budete nějaký chtít, tak příští sobotu můžem zase vyrazit,“ nabídla.
„To by bylo znamenitý, mohla bych udělat zásoby na zimu,“ potěšila se mamka.

Ještě chvíli si skládali poklony a pak se s Milčou rozloučili. Bylo také na čase. Navařený oběd vystydl a musel se přihřát.
S ohledem na maminčinu radost z hub to nikomu nevadilo a vymetli talíře tak, že by se ani nemusely umývat.

S plným břichem se pak Matěj odebral do svého pokoje. Převlékl se do tepláků, což bylo jeho jediné domácí oblečení, které mu díky své pružnosti ještě jakžtakž bylo.
Koukl na válendu a zjistil, že ho až neskutečně přitahuje. Jenže sotva se na ni uložil, ozvalo se zaklepání.
„Dou dál,“ zahalekal a ostentativně zůstal ležet s rukama za hlavou.

Ukázala se, že jeho neplánovaný oddech zmařila Hanka.
„Neruším tě, že ne?“ snažila se Matějovi vnutit svou představu. „Víš, já jsem strašně zvědavá holka a chtěla bych vědět, jak bylo dopoledne,“ ospravedlňovala svůj vpád.
„Tys nebyla venku?“ opáčil Matěj.
„To byla, ale já myslím, co jste dělali s Milčou.“
„A co bysme měli dělat, sbírali jsme houby.“
„Hele, nevykládej mně, že jste jenom sbírali houby. Určitě ste si spolu někde lehli.“
„To si jako myslíš, že když jsem s ní šel do lesa, tak proto, abych ji hned přefiknul?“
„Ne. Ty ne. Ale ona tebe.“
„Proboha, proč by to dělala?“
„Protože působíš na ženský jako magnet. Určitě tě chtěla.“
„Máš moc velkou fantazii.“
„Ani bych neřekla. Stačilo mě ji v poledne vidět jak přímo září. To nebylo samosebou,“ vytáhla Hanka svůj poslední trumf.

„No tak dobře, tak jsme si štrejchli. A co má bejt?“ přiznal Matěj konečně, co chtěla slyšet.
„A jaká byla?“ vyzvídala Hanka dál.
„Jak, jaká byla.“
„Nó, jestli byla divoká, nebo smyslná, nebo nijaká…“
„Hele, ségra, nejseš trochu vlezlá? Ty mně snad budeš vykládat, jaký to bylo s kdejakým klukem, kterej tě vojel?“
„Když to budeš chtít vědět, tak klidně. Já si takovýhle povídání strašně užívám. Je to skoro to samý, jako kdybych to dělala,“ přiznala se ke své neškodné úchylce.
Matěj jen kroutil hlavou, nemoha uvěřit tomu, co slyší.

„No, tak nevím, jestli seš prdlá, zvrácená nebo nemocná. Já bych si na takovejhle pokec asi nezvyk. Takže změň téma, nebo vypadni,“ prohlásil Matěj docela naštvaně.

Hanka se sice trochu urazila, že u bráchy nenašla pochopení, ale změnila směr hovoru a tak spolu vydrželi tlachat až do večeře.
Po večeři si maminka nenechala ujít příležitost promluvit k Matějovi.
„Zejtra máme s tátou oba odpolední, tak bysme ráno mohli dojít nakoupit nějaký to oblečení na tebe a podobně,“ navrhla mu plán na příští den. „Vstaneme v sedum, ať jsme v osum ve městě, abysme to do oběda stihli.“
„Ne, mami. Já musím nejdřív zajít do fabriky, abych se dozvěděl, kdy mám nastoupit a tak dál. Nech to na další den, jo?“
„Na to jsem nepomyslela,“ uznala mamka. „Tak zajdem až v úterý. No poď. Kouknem na čumbednu, maj dávat nějakej francouzkej film.“

Film byl opravdu dobrý, že i Matěj u něj vydržel až do konce. Pak se šel umýt a zalezl do postele.