Matěji, proč tě holky tak chtějí 10

Ohledně soboty a neděle se s tátou dohodl rychle.
„Kamarádům se má pomáhat,“ prohlásil a dodal, že to zvládne stejně, jako když Matěj doma nebyl. Matěj to na druhý den tlumočil Růženě a hned se domluvili, že se pro něj zastaví, protože stejně půjde okolo.

V sobotu o sedmé ráno Matěj vyhlížel oknem Růžovku. Byla přesná jako hodinky. Oblečen do montérek popadl batůžek s pitím, jelikož předpokládal, že jiného než pivo asi k dispozici nebude, a vyrazil z domu.

„Hergot, ty seš v těhle montérkách stejně neodolatelnej jako v těch, co nosíš v práci,“ neopomněla si do něj rýpnout Růžovka.
„No jo. Já už asi jinej nebudu,“ řekl vesele a přidal do kroku, aby jí stačil. Cestou byl nucen sáhnout pro kapesník, přičemž nahmátl i jistou krabičku. ‚Panebože, to jsem fakt tak zblblej, že to musím všude tahat sebou? Dyť to vůbec potřebovat nebudu,‘ nadával si v duchu. ‚No, vracet se kvůli tomu nebudu,‘ usoudil a hodil celou záležitost za hlavu.

Na stavbu dorazili v předstihu. Pomocníci se teprve začínali scházet. Zatím byli čtyři a Růžovka k jednomu z nich zamířila.
„Čau brácho,“ oslovila ho. „Tohle je Maťo, tedy Matěj z mý směny a slíbil mi, že ti dneska a zejtra píchne,“ ukázala na Matěje a otočila se k němu, aby mu představila bratra.
Ale ten ji předešel.
„Já jsem Karel. Díky, že si přišel. Doufám, že máš dost síly na dnešní den,“ usmál se a napřáhl ruku k Matějovi.
„No, nějaká se najde,“ usmál se i Matěj a přijal podávanou ruku.
„Tak fajn. Až se všichni slezem, tak se do toho pustíme,“ objasnil mu Karel a obrátil se jinam.

„Hele, kde je ségra,“ volala za ním Růžovka.
„V práci. Přiveze oběd,“ zazněla odpověď.
„Ty máš ještě ségru?“ zeptal se zvědavě Matěj.
„Jo. Je jí devatenáct a je docela hezká. A jmenuje se Jája, tedy Jarmila. Jája jí říkáme jenom my,“ informovala stručně Matěje.

Během čtvrthodiny se dostavila veškerá domluvená pomoc.
„Dík, že jste přišli,“ přivítal Karel stručně příchozí. „Tohle je Matěj, kolega mý ségry,“ ukázal na něj a pokračoval: „Nejdřív usadíme tyhle traverzy,“ namířil prstem na dvě osmimetrová dvaadvacítky íčka. „Potom začneme pokládat keramický nosníky pro vložky Miako. Podávat je budeš ty, ty, ty, ty, ty a ty z támhle těch hromádek a z první odleva. Ostatní budete podávat Micky. Já s Matějem budeme nahoře ukládat. Je vám to jasný?“
Odpovědí bylo souhlasné zahučení.
„Tak dem na to,“ spokojeně zkonstatoval.
Všem rozdal rukavice a už to vypuklo.

Zdvihnout do výšky a usadit tak veliké traverzy byla fuška, při které se všichni docela zapotili. Museli být velice opatrní, aby to náhodou někomu nespadlo na hlavu, nicméně po půlhodině byla jejich snaha korunována úspěchem.
Docela rádi si dali desetiminutovou pauzu na napití a na cigáro.

Na řadu přišlo pokládání stropu. Chvíli trvalo, než se sladili, ale díky Karlově organizačním schopnostem pak šlo všechno ráz na ráz. Kolem poledního měli skoro půlku stropu hotovou.

V jednu hodinu přifrčel Trabant a s ním i oběd. Všichni se sesedli na bedýnkách podél dlouhé fošny položené na snížených stavebních kozách. Útlá černovláska hbitě položila před každého talíř, který vzápětí naplnila až po okraj hustou dršťkovou polévkou z ohromného hrnce.
Matěj se v duchu ošklíbl, ale když ochutnal, zmizela v něm rychlostí blesku a ještě si nechal přidat.

Když spořádal nášup, přišla k němu Růžena s onou černovláskou a představila mu ji jako svou sestru Jarmilu.
„V životě jsem lepší dršťkovku nejed,“ řekl s blaženým výrazem a jako výraz spokojenosti si pohladil břicho.
„Tak to mě moc těší,“ zajiskřily Jarmile očička nad tou pochvalou. „No, už musím mazat umejt to nádobí, aby to nezaschlo. Ale nebojte, ještě se tady ukážu se svačinou.“
Rozdala všem zářivý úsměv, sklidila a naložila nádobí do auta a odjela.

Pustili se opět do práce a až na půlhodinovou pauzu, kdy Jarmila přivezla svačinu, makali až skoro do sedmi hodin, kdy konečně bylo hotovo.
Karel všem poděkoval a zároveň sdělil, že zítra se budou pokládat Miaka, ať všichni přijdou jako dnes.

„Seš hodně utahanej?“ zeptala se Růža Matěje, když už skoro všichni odešli.
„Proti tomu, jakej záhul jsme dostávali na vojně, byla tohle procházka růžovou zahradou. Proč se ptáš?“
„Víš, já bych se totiž ráda prošla, tak jestli bys šel se mnou,“ opatrně nadhodila svůj úmysl.
„To máš ještě tolik sil?“ řekl překvapeně Matěj.
„To ani ne, ale myslím si, že by mi to pomohlo. Obzvlášť, když se přidáš.“

Matěj pohlédl do jejích žádostivých očí a jen si povzdechl.
„No tak jo. A kam to bude?“ zeptal se zvědavě.
„Nech se překvapit,“ odvětila tajemně a šibalsky se usmála.

Matěj v nejmenším netušil, jak dlouhá ta procházka nakonec bude. Šli skoro přes celé město, až se dostali do končin, kde se nacházela zahrádkářská kolonie.
Růža kráčela svižně po cestě podél plotu, až se zastavila u malé branky. Sáhla do kapsy svých kraťasů, vytáhla klíč a odemkla. Matěj na to čučel jako z jara, až ho musela popadnout za ruku a vtáhnout dovnitř.
„Tak tě vítám v našem kolektivním kolchoze,“ řekla a kolem rtů ji hrál potměšilý úsměv.
„To jako budeš chtět, abych ti vyplel záhonky?“ nechápal Matěj, proč ho sem vlastně zatáhla.
„Jeden zcela určitě. Na to se spolehni,“ odvětila rozpustile a už ho popoháněla k nedaleké zahradní chatce.

Jen odemkla a ocitli se uvnitř, skočila mu kolem krku a začala ho vášnivě líbat. Matěj z toho byl chvíli mimo, ale když na svém těle ucítil její vzedmutou hruď, nechal se strhnout a oplácel jí stejným. Růžovce se to moc líbilo, ale nechtěla ztrácet čas. Zajela mu rukou pod montérky, neomylně nahmátla Matějovo nářadí a řekla:
„Doufám, že mě to tvoje ruchadlo dokonale vyplení můj záhoneček,“ řekla dychtivě a začala Matěje svlékat.
Tak tak stačil z kapsy vydolovat balíček poslední záchrany. Pak se rychle zbavila všeho, co na sobě měla a nedočkavě se k Matějovi přitiskla holým tělem.
„Teda Růžovko, nechceš ty mě náhodou znásilnit?“ zeptal se Matěj poťouchle.
„To není zas tak špatnej nápad,“ vypískla nadšeně. „Nejdřív znásilním já tebe a potom ty mě. Co ty na to?“
„Že si nějak fandíš,“ uchechtl se.
Chopil se jejích pevných dvojek a masíroval je. Pak rukou zajel níž, prohrábl porost záhonku a nakonec do něj vsunul prst.

„To nemáš nic lepšího, co můžeš nabídnout?“ popíchla ho Růžovka.
„Možná jo, ale na stojáka? To bych rád viděl, jak mě takhle budeš znásilňovat.“
Růžovka mlčky Matěje trochu natočila a ukázala do kouta, kde stála poněkud ošuntělá válenda, které si doteď nevšiml.
„Tak to je něco jinýho,“pokýval hlavou, nasadil ochranou bariéru a šel se na ni položit.
Jen tak učinil, byla Růža v mžiku na něm a bleskově zanořila ruchadlo do svého záhonku.
„Konečně jsem se dočkala,“ vzdychla šťastně, když pocítila jak je ho plná. „Je to paráda mít tě v sobě a vědět, že nebudu poslední.“
„Proboha, co to meleš? Jak poslední?“ nechápal Matěj.
„No, poslední z tý naší bandy,“ vysvětlovala Růža. „Už jsi vobtáh Brblu, Vendy a Johanu a zbejvaj ti Manka, Píchalka, Bambule a Drbalka. I když s Bambulí a Drbalkou si nejsem jistá,“ rozumovala.

„To sem si moh myslet. Ste jak pavlačový báby, hned všechno vyslepičíte. Ani nechci vědět, co jim vyžvaníš ty. A už se pohni, ať tady nejsme do rána,“ zabručel nevrle.
„Beru na vědomí, do minuty budem hotoví, tak se drž!“ vybídla Matěje a spustila jízdu, že měl oči na vrch hlavy.
Zásuny, výsuny, zákruty, výkruty… snad jen přemety vynechala z bohaté nabídky různých cviků.
„Kruci, ty seš ale divoká,“ s námahou ze sebe vysoukal Matěj.
„Viď,“ zasmála se Růžena. „Do minuty budeš hotovej,“ suverénně oznámila a přidala na razanci.

Nebyl. Zato ona se udělala víc než parádně. Byla skoro v oblacích, jak si užívala neskutečné pocity dokonalého vzrušení.
Jakmile však odeznělo do ztracena, slezla spokojeně z Matěje.
„No moment, moment! A co já?“ okamžitě se Matěj ozval. „Ty si uděláš dobře a mě necháš na ocet?“ řekl vyčítavě.
„Copak ty ses neuďál zároveň se mnou?“ podivila se.
„No to teda ne. Na to musíš zamakat víc.“

Růžena neřekla půl slova, naskočila na Matěje a rozjela se jak splašený šicí stroj.
„Ty máš teda výdrž,“ zkonstatovala po minutě a pak ještě asi čtyřikrát, než se Matěj konečně vystříkal. Poznala to okamžitě, pokračovala však dál, jen pomalejším tempem, dokud z ní nevyklouzl.

„Teda Maťo, kam se na tebe hrabe Jarda. Ten takovou výdrž nemá,“ řekla tiše a obdivně mu hleděla do očí.
„Jakej Jarda?“ nechápal Matěj.
„No co s ním chodím. Je děsně fajn a v sexu to umí, ale na tebe nemá,“ povzdychla si Růža.
„No, doufám, že mě nechceš vyměnit za něj.“
„Ne ne, to se neboj. Až na občasnej úlet mu sem věrná.“
„Hmm. Tak abysme šli, né?“ chtěl to Matěj ukončit.
„No to tedy né. Ještě musíš znásilnit ty mně. Slíbil si to.“
„No jo, vlastně. Jenže to nebude dřív jak za hodinu.“
„No a? Můžem se zatím mazlit. To sme ještě neďáli,“ věděla si Růža ihned rady.
„No tak jo,“ souhlasil odevzdaně Matěj a udělal na válendě místo, aby si Růža mohla lehnout vedle něj.

Vzal to mazlení z gruntu, aby si pak nemohla stěžovat, že ji odbyl.
Po nespoutaném líbání z úst do huby se zaměřil na uši a krk, aby posléze přešel na ramena a skončil na bradavkách tuhých ňader.
Střídavě je olizoval a sál, až si ho Růža při tichém vzdychání přitáhla opět ke svým rtům.
Trochu se natočil a bez prodlení zapojil do hry ruce. Začal jimi objevovat tvar i zjišťovat hebkost výstavních koziček. Spokojeně si pobrukoval, jak je hladil a masíroval.
Růžovce se líbilo, jak u toho střídal něžnost s trochou hrubšího zacházení. Hodně ji to vzrušovalo, a když Matěj několikrát prstem podráždil dvorec kolem bradavky, už to nemohla vydržet.

„Kristepane, Maťo, už aby ti stál,“ vyhrkla netrpělivě a zajela mu rukou mezi nohy.
Oplatil jí stejným. Dráždili se, vzrušovali, až se nakonec Matějovi přece jenom postavil.
Rychle si nasadil chráničku a sklonil se nad Růžou, která už čekala s roztaženýma nohama.
Podíval se jí do očí.
„Znásilním tě jinak, než si asi představuješ a jen tiše doufám, že se mě podaří tě uspokojit,“ řekl a pomalu zasunul kolík do nachystaného záhonku.

Růžovka neřekla nic, jen slastně vzdychla, když v sobě ucítila plnou velikost Matějova krasavce.
Pomalé pohyby s nepatrnými výchylkami směru jí k jejímu překvapení vyvolaly orgasmus během chvíle.
Zmohla se jen na udivené a šťastné „Maťo…“
Nastal čas použít všechny fígle, které Matěj znal.
Po necelých deseti minutách se Růža opět roztřásla ve slastném vyvrcholení, ke kterému, vyjma zaječení, už nenašla slov.
Matěj pokračoval dál v podstatně divočejším přirážení, dokud se neodbavil i on.

„No, snad sem si ostudu neuďál,“ řekl Matěj zadýchaně, když z Růžovky slezl a postavil se na zem vedle válendy.
„Ty… ty…“ procedila Růža mezi zuby, nevěda honem co říct. „Seš… seš snad tu… tupej a nic jsi nepoznal? Takovouhle mrdačku bych mohla mít třikrát denně!“
„Páni, to zní jako vysoký vocenění,“ neudržel se Matěj.
„No dyť taky jo. Kdybys vydržel snad jen vo minutku dýl, možná bych se uďála i potřetí,“ zalitovala.
„A žes neřekla. Moh sem se na moment zašprajcovat a dalo by to o čtvrthodinku víc. Třeba by se ti to fakt povedlo,“ naznačil Matěj jen tak mimochodem, jak se to mohlo vyvrbit.
„Tak to mě ani neříkej! Mám sto chutí tě za to ještě jednou znásilnit.“
„To by asi nebylo moudrý. Byli bysme tady nejmíň do půlnoci a zejtra nás čeká pernej den.“
Růžovka uznala, že na tom něco je a pomalu se oblékla. Jen ji přitom musel Matěj polaskat na určitých místech, než je s konečnou platností zakryla. Když odcházeli, byla už tma.

Ráno se Růža pro Matěje opět stavila. Než došli na stavbu, považovala za nutné mu sdělit, že ji po tom včerejším šukání, když došla domů, pěkně bolely nohy, ale že si to s ním klidně dneska zopakuje, když bude chtít a bude příležitost.
„Já ti nevím,“ zavrtěl Matěj pochybovačně hlavou. „Aby tě pak nebolela i mezinožka. To by bylo horší.“
„Myslíš?“ koukla na Matěje a začalo jí to vrtat hlavou. Víc to ale nekomentovala.

Na stavbu dorazili jako poslední. Karel hned všechny svolal, předestřel postup prací a pak rozdělil každému konkrétní úkol.
Nejprve bylo nutné podepřít keramické nosníky. K tomu posloužila nachystaná hromada stejně dlouhých dřevěných hranolků tak deset na deset centimetrů, a bedna plná šípovitě zkosených dřevěných podložek na dorovnání výšky.
Původní Karlův záměr, mít komplet položený strop, se nesplnil. Byl rád, když se do pozdního odpoledne podložili všechny nosníky tak, aby byly aspoň trochu splněny jakési normy, o kterých neměl Matěj nejmenší tušení.

Když bylo konečně hotovo a vše bylo jak má být, rozhodl se Matěj, že se se všemi rozloučí a pomaže domů.
Karlovi řekl, že nic neslibuje, a že mu vzkáže, jestli další víkend bude moci přijít. Naposledy si nechal Růžovku. Ta vykulila oči, že už chce jít domů.
„No to nevím, tady Jája by tě chtěla o něco požádat,“ řekla a ukázala na vedle stojící sestru.

Ta se začervenala, sklopila oči a nedostala ze sebe hlásku.
„Tak řekni už něco,“ vybídla ji Růžena nabručeně.
„Když já se stydím,“ pípla.
„Copak se tady budeš svlíkat, nebo co? Jen to ze sebe vysyp,“ pobídla ji Růža podrážděně.
„Když já…“ nedořekla a opět se zahalila mlčením.
„Ach jo,“ povzdechla si Růža. „Hele,“ otočila se k Matějovi, „vona by šla ráda večír do kina, ale bojí se vracet v noci sama. Tak tě chtěla poprosit, jestli bys byl vod tý dobroty a doprovodil ji do kina a pak domů a ochraňoval ji.“
„Božínku,“ otočil se Matěj k Jarmile a usmál se. „To vypadám tak hrozně, že máš ze mě takovej strach, že se nedokážeš zeptat sama? Dyť je to úplná prkotina, se kterou ti lehce můžu vyjít vstříc.
Jen se budu muset stavit doma převlíknout, v montérkách bych blbě vypadal. A jak koukám, kino začíná za hodinu, tak to sebou musíme pěkně mrsknout, abysme to stihli,“ zakončil pragmaticky svou řeč.
„Děkuju,“ pípla a vydala se ke Trabantu. Růžovku posadila dozadu a Matěje vedle sebe.
Nejdříve zastavila u něj doma, aby se mohl převléknout, a pak až u nich, aby se mohla převléknout i ona.
Matěj odmítl jít dovnitř a čekal venku. Když Jarmila vyšla ven, galantně jí nabídl rámě, které s potěšením přijala.

Do kina dorazili včas a dokonce s malým předstihem. V klidu si vystáli malou frontu na lístky a pak se šli posadit do ne zrovna pohodlných sedátek.
„Co vlastně dávaj?“ zeptal se Matěj, neboť celou cestu prošli v zamyšleném mlčení.
„Komisaře Maigreta. Nebude ti to vadit?“ odvětila Jarmila s otázkou.
„Vůbec ne. Toho mám docela rád,“ uklidnil ji, když usedali na vyhrazená místa.
Bylo plno a hlasitý šum ztichl, jakmile pohasla světla a začalo se promítat.

Film skončil. Spořádaně se vykodrcali ven na čerstvý vzduch.
„Líbilo se ti to?“ zeptala se nesměle Jarmila.
„Jó, tyhle filmy sou všecky pěkný,“ prohlásil Matěj a opět jí nabídl rámě. Chytila se ho v podpaží a s pocitem naprostého bezpečí kráčela tiše ztemnělou ulicí spolu s ním.
„Můžu se tě na něco zeptat?“ zeptala se po delší chvíli mlčení.
„Proč bys nemohla. Ptej se.“
„Nezlobíš se na ségru, že tě ukecala jít se mnou do toho kina?“
„A proč bych měl? Záleží jí na tobě a já to pro ni i pro tebe rád udělal.“
„Opravdu?“
„Opravdu.“
„A… a… mohla bych tě poprosit, jestli bys se mnou nešel zas v pátek?“
„Rád bych ti vyhověl, ale mám odpolední.“
„No jo, já zapomněla, že děláš se ségrou. Ale můžem jít v sobotu.“
„A co dávaj?“
„Já vlastně nevím. Zapomněla sem se kouknout,“ řekla provinile.
„No, konečně to je fuk. Hlavně když to nebude horor, ty nemám rád,“ podotkl Matěj.

Úplně nečekaně se rozproudila debata o tom, kdo má jaké filmy rád.
Než se nadáli, stáli před domem, kde Jarmila bydlela.
„Tak sme tady,“ řekla tiše a zastavila se.
„Kdo by to byl řek,“ zasmál se Matěj a stoupl si před ní. „Bylo mě potěšením tě doprovodit. Tak se měj a dobrou noc,“ rozloučil se a chtěl počkat, až zmizí za domovními dveřmi.
Jenže Jarmila se ani nehnula a stála proti němu jako solný sloup. Matějem proběhlo jakési zvláštní zachvění, až ho zamrazilo v zádech.
„Nech si zdát samý krásný sny a ahoj,“ řekl honem, a aby se nedopustil nějaké nepatřičnosti, otočil se na podpatku a vyrazil k domovu.

V pondělí se Matěj sotva stačil převléknout do pracovního, když do kumbálu vtrhla Růžovka.
„Tak co? Jaký to bylo?“ vyhrkla celá lačná se dozvědět podrobnosti o průběhu Jarmilina doprovázení.
„A co?“ nedal se Matěj nachytat na hruškách.
„No co. Jaký to bylo, když ste šli z kina?“
„Docela fajn. Šli sme pomalu a cestou sme si pěkně popovídali.“
„A potom?“
„Co potom?“
„No, co bylo dál?“
„Co by bylo. Když sme došli k vám, popřál sem jí dobrou noc a krásný sny a šel sem domů.“

Nevěřila mu to. Myslela si chuděra, že ji snad na rozloučenou na chodníku oklátil.
Až když se Matěj neskutečně naštval a zeptal se jí, co si to o něm myslí, začala uvažovat nad tím, že se asi doopravdy žádné radovánky podle jejích představ nekonaly.

Na další filmové představení však nedošlo. Jarmila nechala po Růžovce vzkázat, že dávají nějaký válečný film, který ona nemusí, a že se ozve.
Matěj to docela přivítal. Ne, že by se s ní cítil nějak špatně, to rozhodně ne, jen měl jakési podivné tušení, že podobných doprovodů by mohlo být víc a nakonec by se mohlo šuškat, že s ní chodí a to mu nebylo zrovna po chuti.

Zato s potěšením přijal nabídku Brbly, zkušenou to harcovnicí a posléze i pozvání Manky, se kterou ještě neměl tu čest.
Jak se mu později přiznala, nechala se ukecat Brblou, a že toho rozhodně nelituje.
Ani Matěj toho nelitoval. Její prsa byla sice měkčí, zato mezinožku měla nenasytnou. Byla divoká a první, které to musel udělat třikrát.

V pátek Matějovi vyřídila Růžovka vzkaz od Jarmily, že na úterý koupila lístky do kina a že se těší, když tam na ni před začátkem počká.
Matějovi se protočily panenky.
„Já ti nevím. Radši ji snad vyřiď, že nemám čas,“ zasténal směrem k Růžovce. Nějak se toho bál.
„To jí přece nemůžeš udělat. Víš, jak se na to těší?“ hučela do něj Růža, dokud nekývl, že tam tedy bude.

Dostavil se ke kinu, jak slíbil. Odkoukali společně docela slušnou filmovou komedii a pak spolu pomalu courali k jejímu baráku a pěkně si přitom povídali.
Než se nadáli, byli u cíle. Matěj se jako minule rozloučil obligátním popřání dobré noci s pěknými sny a zamířil domů. Cestou mu přišlo na mysl, jak je to možné, že při své málomluvnosti toho s Jarmilou tolik namluvil a nakonec si nechtíc přiznal, že se mu to líbilo a cítil se s ní dobře. To v něm vyvolalo bouřlivou odezvu, že ‚jestli to půjde takhle dál, tak to špatně dopadne‘, avšak ten příjemný pocit z její přítomnosti v něm zůstal dál.