Muž z buše

Třeskl výstřel a muž padl zády na hladinu řeky a jeho tělo pomalu unášel proud.
Na břehu se zastavili dva muži s puškami v rukou.
„Myslíš, že je mrtvej?“ zeptal se jeden.
„Jo. Jednu dostal do nohy a druhou jsem ho sejmul přímo na komoru, he,he. Jdem to nahlásit šéfovi.“

***

Kathleen nabírala vodu a jen tak ze zvyku sjížděla pohledem hladinu, jestli se nepřibližuje krokodýl, nebo nějaké jiné nebezpečí. Třeba lidi.
Žila ve své chýši již přes deset let a byla se svou samotou spokojená. Řeka a okolní prales jí dávaly obživu a spojení se světem měla v malé osadě Golden Camp týden cesty odtud. Tam čas od času směnila své úlovky za peníze a ty zase za potřebné věci, hlavně střelivo. Jinak si dávala pozor, aby nikdo nepátral, kde žije a hlavně ji neobtěžoval i z důvodu, že je žena. Široko daleko jediná. Třebaže se uměla o sebe postarat, přesile by se neubránila a sexuchtivých individuí tu bylo víc než dost. Vlastně v podstatě každej chlap a to byli v osadě všichni.

Nyní zpozorněla, protože na hladině spatřila něco jako plovoucí kus utrženého břehu nebo… proboha… lidské tělo!
Bez ohledu na nebezpečí skočila do vody a mrtvolu muže vytáhla na břeh. Položila ho na břicho a unaveně dýchala. Mrtvolu jí řeka ještě nepřinesla. Zarostlý muž v ošuntělých hadrech… kdoví kde se tu vzal? Z myšlenek ji vyrušilo zachrčení!
„Chrr… bmll… hyk,“ vycházelo z těla. Dokonce sebou i zaškubalo.

Rychle obrátila muže na záda. Dýchá! Není tedy mrtev, jak si myslela. Na hrudi má střelné poranění a celý je zubožený.
Odtáhla muže do chýše a položila na lůžko. Zbavovala ho zbytku ošacení a jala se mu ošetřit poranění. Hlavně tu ránu na hrudi a jak objevila záhy, měl zásah i na stehně. To byl ale čistý průstřel.
Když mu stáhla kalhoty, trochu se zachvěla při pohledu na penis. Ocas neviděla už deset let, kdy se jí muž nevrátil z lovu. Odešel a už se nevrátil. Prales skrývá nejedno nebezpečí a on prostě zmizel beze stopy.
Tenkrát z toho potratila, ale vše překonala a zůstala tu žít sama. Teď se opět setkává s mužem, avšak nyní polomrtvým.
„Musím ho zachránit,“ rozhodla se.
Muže omyla, rány ovázala a pak už jen čekala, až se probere. Dá mu pít nějaké byliny a snad se z toho dostane.

***

„Hej… kde… to… jsem… pít… pít,“ ozvalo se slabým hlasem třetího dne zrána a Kathleen hned přiskočila, probranému muži dala pít, až mu hlava zase klesla a usnul.

Vzbudil se o pár hodin později a znovu se dožadoval vysvětlení, kde je.
„Jsem Kathleen Lineker, vítejte v mém domě. Kdo jste? Rozumíte anglicky?“
„Miguel… Cervantes… se jmenuju… jsem z Mexika, ale tady… to je jedno… co… se… mnou bude?“ odvětil muž ztěžka.
„Dávám vás do kupy. Jste postřelenej a přinesla vás řeka. Teď spěte… povíte mi to později,“ vyměnila mu Kathleen obklady.
Muž ji náhle chytil za ruku. Chtěla se vyškubnout, ale měl sílu.
„Díky, hezká dámo,“ zachrčel a povolil stisk.
„Za málo,“ zaskočeně odvětila Kathleen, zrudla a po těle pocítila divné zachvění.

***

Kathleen v pralese žila od svých dvaadvaceti, co se provdala na Uve Linekera, dobrodruha a zálesáka, který s ní pak zamířil do pustých končin Jižní Ameriky, kde si u řeky Tihuacata postavili chýši a žili sami pro sebe. A spokojeně až do chvíle, kdy Uve zmizel a Kathleen tu osaměla. Už uměla v divočině přežít, a tak tu zůstala.
Teď byla trochu nervózní z dalšího člověka ve své blízkosti a navíc to byl muž. Podle všeho dřív musel být silný, svalnatý, byl ošlehaný životem, vcelku hezký a tam v klíně… ehm… prostě muž.
Kathleen náhle netušila, jak se k němu má chovat.
Doposud ho léčila, ale nyní, když vstal a začal se s ní víc bavit, nevěděla co říkat, jak se chovat, nic. A to podivné chvění po těle… to je už dávno, co něco takového cítila.

***

Přešel čas a Miguel se začal uzdravovat. Sílil a cítil se stále lépe. Vyprávěl Kathleen i svůj životní příběh dřevorubce, kterého v táboře přepadli lupiči a zastřelili každého, kdo jim přišel na mušku. Jen taktak utekl, ale stejně ho zasáhli. Spadl do řeky a dostal se až sem.
„Vrátíš se tam?“ ptala se ho Kathleen.
„Ne. Nic už mě tam netáhne. Většinu chlapů asi ti vrazi pozabíjeli… najdu si práci jinde,“ odvětil Miguel.
„Takže odejdeš?“
„A nemám?“ usmál se.

Kathleen mlčela, zato poklekla u lůžka, odkryla deku a začala mu rukou hladit ocas, který začal tuhnout. Posléze mu ho začala zpracovávat ústy. Přetáhla předkožku a hned jazykem polaskala žalud a věnovala se i uzdičce a rukama mu mnula koule, které láskyplně olízala a promnula mezi rty.
Šlo jí to samo, jak si po letech vzpomněla na milostné hrátky s manželem.
Miguel jen blaženě vzdychal a hladil ji po vlasech. Jakmile byl ocas pevný a tvrdý, Kathleen na něj obkročmo nasedla a zavedla do sebe. V houštině chlupů se leskla rýha pochvy, pysky se roztáhly a ocas v ní pomalu mizel.
Miguel cítil těsnost a vlhkost a bylo to příjemné. Pronik zvolna pokračoval, až v ní byl zaražený po kořen.
„Áááhh… anoooo,“ vydechla žena, zalitá dlouho nepocítěnou slastí.
Hned začala odsedat. Miguel jí rozepnul košili a mnul, hladil a mačkal jí plná prsa s tvrdými bradavkami. Rozkoší sténající Kathleen poskakovala na jeho ocase stále rychleji.

Pak se zaklonila, vzepřela se mu rukama o kolena a rytmicky pohybovala pánví.
„Jo… jooo… už… budu… ánoooo,“ dosáhla vrcholu a Miguel to také déle nevydržel a vypustil do ní obsah koulí.
Hladová pochva nasávala semeno do dělohy a oba ještě dlouho zůstali spojeni, než sesedla a dala sobě i jemu napít.
„Tohle už jsem hodně dlouho nezažila, bylo to krásné,“ Kathleen byla vzrušením celá zrudlá.
„Ani já ne,“ souhlasil Miguel. „Ale takhle se vyléčím ještě rychleji.“
Kathleen si k němu přilehla a znovu se začali mazlit a milovat.

***

Uběhlo pár týdnů. Kathleen vyrazila na lov. Už dlouho neměli na jídelníčku maso, a tak se vypravila dál od domova, kde doufala, že střelí nějakou opici.
Při pomalém a skrytém postupu Kathleen zahlédla náhle nějaký stín, který se na břehu potoka zhmotnil v ozbrojeného muže. Ten se choval obezřetně, až nyní odložil pušku a žíznivě se napil chladné vody.
Vtom se mu do zad zabodla hlaveň pušky.
„Ani hnout! Kdo jsi!“ houkl přísný hlas.
Muž v hlase poznal ženu, lehce se ušklíbl a odpověděl.
„Henry Sánchéz… Policejní sbor trestanecké kolonie ve Valanze. Hledám uprchlého trestance jménem Miguel Cervantes. Živého nebo mrtvého. Už se můžu otočit?“
„Ne!“ zazněl hlas. „Proč by se měl vyskytovat tady? Není to už dost daleko?“
„Hledáme ho dlouho. Stále po proudu. Někde přece musí být,“ trval si muž na svém a pomalu se otáčel. Nakonec stanul tváří v tvář hezké ženě s napřaženou puškou.
„Jsou tu krokodýli a jiná havěť. Jestli spadl do řeky, těžko ho najdete. Vím to, žiju tady.“

Muž pokrčil rmeny a ženu si se zájmem prohlížel.
„Mám své rozkazy. Ale netušil jsem, že v pralese narazím na krásnou dámu. Kdo jste, seňorito?“
Kathleen odpověděla otázkou.
„Poodstup, pušku ti vrátím, ale pak odejdeš. Nikdo, koho hledáš, tu není,“ chtěla Kathleen vyndat mu z pušky zásobník.
Jenže jakmile se sklonila, muž po ní bleskurychle skočil. Ač držela svou zbraň jen v jedné ruce, stiskla spoušť.

Výstřel muže skolil ve skoku. Dostal plný zásah do hrudi a byl okamžitě mrtev. Kathleen střílet uměla. Poznala hned, že je to lovec lidí a ti nechodí nikdy sami.
Kde je jeden, budou i další. Je třeba se připravit. S Miguelem si to vyřídí později. Obrala mrtvolu o věci k upotřebení a zakryla pod listy kapradi. O zbytek těla se postará příroda. Pak se co nejrychleji vracela domů.

***

Miguel v chýši nebyl. Kathleen se vrhla ke skříňce, kde měla bedničku s náboji a jala se jimi nacpávat kapsy. Zapraskání podlahy za sebou slyšela pozdě. Vzápětí ji silná paže objala kolem krku a donutila vstát.
„Necukej se, holčičko! Radši mi řekni, co tu děláš a kolik vás tu je?“ zasyčel hlas.
Chroptící Kathleen se marně zmítala v pevném sevření, které muž jen povolil, aby se mohla nadechnout.
„Žiju… tady… sama… chrrr… pusťte mě,“ sípala.
Muž ji odhodil na zem ke stěně a Kathleen spatřila dalšího lovce lidí, oděného ve vojenské uniformě s nášivkou Penitenciaría Valanze na prsou. Teď si ji posměšně prohlížel, pušku měl pověšenou na rameni, zato v ruce třímal velký tesák.
„Teda čekal jsem ledaco, ale že tu narazím na takovou kočku…“ zamlaskal.
„Kdo jste?“ třela si Kathleen krk a zoufale uvažovala, co dělat.
„Ptát se budu já!“ ušklíbl se muž drsného vzezření a když se pousmál, dodalo to jeho tváři spíše děsivější vzhled. „Ale než mi ráda povíš, co chci vědět, trochu si pohrajeme. Ženskou jsem neměl, ani nepamatuju.“

Vytasil z kalhot polotuhé péro a pohonil si ho.
„Co mám dělat?“ hrála Kathleen nevědomou.
„Kuř a cumlej… a bacha na zuby,“ poradil jí a pak slastně vydechl, když její rty obemkly ocas a na žaludu cítil dotek jazyka. Kathleen rytmicky pohybovala hlavou po ocase a pouštěla si ho hluboko do krku. Cítila, jak v něm tepe krev a mohutní. Věděla, že musí poslechnout a vydržet to.
„To stačí,“ vyjel jí ptákem ven z pusy. „Teď mi ukaž tu svou číču, he, he.“
Pak si ji přitáhl za nohy k sobě, poklekl a připravený ocas nasadil mezi pysky. Pomalu zatlačil, až bolestně sykla.
„Ach… to… bolí!“ zasténala, ale muž se mlčky soustředit na plné proniknutí, když vtom se mu za zády mihl stín, muž se propnul v zádech a se smrtelným výkřikem se svalil na podlahu.

Nad Kathleen stál Miguel a v ruce držel až po čepel zakrvácený tesák.
„Všiml jsem si, že se tu někdo potlouká. Chtěl jsem tě jít varovat. Pak jsem viděl, jak se vracíš a ten chlap jde za tebou. Přišel jsem právě včas.“
„Díky,“ hlesla Kathleen, jala se oblékat a Miguel se sklonil k mrtvole.
„Lovec lidí,“ podotkl.
„Jak to víš?“
„Vím víc, než jsem ti řekl,“ zvedl zrak a pohlédl na ni s omluvným výrazem ve tváři.
„Ty jsi uprchlý trestanec! A oni tě hledají… hal si mi… obelhal… a já ti zachránila život… kdo vlastně skutečně jsi?“ vykřikla Kathleen hystericky.
„Jsem opravdu Miguel Cervantes… ano, uprchlý trestanec z Valanze… Nikdy jsem nikoho nezabil, ale byl jsem tam… za krádeže… no…bylo toho víc… byl jsem členem jednoho gangu… dostali nás a já si to odskákal za všechny, který nechytli. Dostal jsem deset let, jenže tam člověk zhebne… nedá se to vydržet… špatný jídlo, šílená práce… tropický nemoci… musel jsem pryč. To je všechno.“
„A to ti mám věřit?“ pohodila Kathleen hlavou.
„Řekl jsem ti pravdu. Já… já jsem ti vděčnej za život… a… miluju tě… chci tady s tebou žít… odpusť mi to,“ skoro se rozplakal.

Kathleen se ho zželelo. Asi jí opravdu řekl všechno. Každopádně ji ušetřil nepříjemného zážitku a koneckonců i ona ho má ráda a život ve dvou je tu opravdu lepší a snazší.
„Dobrá, věřím ti. Zůstaň tu, ale musíme se porozhlídnout, jestli tu nejsou další lovci lidí.“
„Ne. Neboj se. Chodí jen ve dvou. Ostatní pátrají v jiných částech pralesa. Když se tihle nevrátí, odepíšou je do ztrát, ale nikdo je nepůjde hledat, aby taky nepřišel o krk. Za ten risk jim to nestojí,“ vysvětlil jí Miguel, sevřel do náruče a něžně políbil.

Nejdřív mu polibek neopětovala, pak už ústa rozevřela, aby splynuli v dlouhém a vášnivém líbání.

Autor

4.5 44 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Tuktuk

Moc povedené Shocku, v této se mi líbil i ten kousek “romantiky”. Ještě, že ten Cervantes byl zrovna tím dobrákem, od toho skutečného mám totiž jeho díla rád 🙂

2
0
Would love your thoughts, please comment.x