Myška

Tramvaj se skřípěním, kolébavě se stáčela na hlavní třídu. Soumrak už padal do ulic a listopadové počasí mlžením tuto atmosféru ještě zdůrazňovalo.
Držela se tyče blízko prostředních dveří a tělem vyrovnávala kývání tramvaje. Konečně domů, ten pátek v práci byl vždycky zabiják. Ještě jedna zastávka a je doma, pomyslela si. Když vystoupila, podvědomě si přitáhla kabát u krku a rychlým krokem to brala k domovu. Ještě odemknout dveře a pak s úlevou shodila s nohou lodičky, pověsila kabát a bosá kráčela do pokoje.

Sprcha, sprchu potřebuje, cítila to a rychle se odstrojovala před otevřenou skříní. Konečně, ještě podprsenka a stanula před skříňovým zrcadlem pouze v kalhotkách. Podívala se do zrcadla a vyplázla na sebe jazyk. Vzala si čisté prádlo a málem poklusem to brala do koupelny. Ještě kalhotky dolů a už cítila krásný, teplý proud vody, jak doráží na tělo. Držela ruční sprchu a s rozkoší směřovala proud vody na každý kousek těla. V podpaží to krásně lechtalo, cítila jak se pokožka uvolňuje a s rozkoší, pomalu směřovala proud vody na ňadra.
Jako vždycky, proud vody tryskající z hlavice začal v těle vzbuzovat ten neznámý, tetelivý pocit. Zavřela oči a s rozkoší přijímala bičující proudy vody, které dopadaly na ňadra. Cítila tlak v bradavkách, jako vždy při sprchování a navyklým pohybem začala rukou krouživým pohybem masírovat ňadro.
Pocítila, jak v těle narůstá napětí a pak, se zvrácenou hlavou prudce vydechla, prohnula se a silou ňadro tiskla, ve vrcholu toho krásného vzrušení.
„Troubo,“ řekla si, „tak se nervovat.“
Ale ten pocit, to se nedalo vydržet a tak to opakovala při každém sprchování.
Zastavila vodu a začala se natírat sprchovým šampónem. Když přejížděla přes ňadra, ucítila že její bradavky jsou ještě stále vztyčené.
„Vy toho holky ještě nemáte dost?“ pomyslila si a začala smývat šampón z těla. Poté pokračovala se spodní částí těla a těšila se na okamžik, kdy ucítí proud vody v rozkroku. Opřela se nohou o okraj sprchové vaničky a nasměrovala na klín proud vody. Ucítila teplé paprsky vody, jak bičují rozkrok a po těle se začal rozlévat známý příjemný pocit.

Nevydržela a prsty začala krouživým pohybem masírovat klín. Zavřela oči a očekávala s rozkoší, kdy se vrátí ten překrásný pocit. Proud teplé vody a masáž dělaly své a najednou se v ní něco zvedlo, zaúpěla a sprcha padla na dno vaničky. Tělo se zmítalo v křeči, vybuchovalo rozkoší a prohýbalo se do oblouku.Sténala pod přívaly tohoto vzrušení a ruce tápavě se chytaly stěn sprchového koutu. S hlavou hluboko zakloněnou prožívala toto vzrušení a pomalu se uklidňovala.

Oči měla ještě plné slz, když se poohlížela, kde leží sprcha. Tělo se ještě třáslo doznívajícím vzrušením a nyní už rychle dodělávala očistu. Vylezla, zabalila se do osušky, vytřela tělo a nahá stála před zrcadlem a kriticky zkoumala svojí postavu.
Což o to, tělo bylo celkem v pořádku, na prsou by to chtělo aspoň o číslo více ale obličej? Otřásla se a pomyslela si, že nadarmo jí neříkají v práci myška.
„No co,“ řekla si, „kdyby mužský přikryl můj obličej novinami, tak by si mohl myslet, že má pěknou ženskou.“

Na večer chtěla jít do divadla a tak stála před skříní a přemýšlela co si vezme na sebe. Dlouho stála u skříně a vybírala. Nakonec jedny šaty sňala z ramínka a položila na lůžko. Bosá, pouze ve spodním prádle se odšourala do kuchyňky, vytáhla z ledničky misku salátu, udělala si kávu a odstěhovala se s jídlem ke stolu. Potom uklidila nádobí a dala se do oblékání.

Před šatnou v divadle se jako obvykle, tísnil chumel diváků, tak stála bokem a čekala až se to u šatny uvolní.

Pojednou měla pocit, že ji někdo pozoruje. Otočila se a opodál, opřený o sloup. stojí mladý vysoký muž, černovlasý s malým knírkem a upřeně se na ni dívá. Jakmile spatřil, že se otočila, sklopil zrak a díval se na zem.
„Měla bych ho znát?“ zapřemýšlela. „Možná v práci, vystřídá se tam tolik návštěv,“ vrtalo ji v hlavě. Pokrčila rameny, odevzdala kabát šatnářce, převzala lístek a šla si sednout do hlediště.
Po představení opět postávala před šatnou a čekala, až se hlavní chumel diváků rozprchne. Ohlédla se kolem, ale ten neznámý nebyl vidět.
Jak se u šatny uvolnilo, vyzvedla si kabát a v okamžiku, kdy už se chystala, že si ho obleče, ucítila, jak někdo kabát přidržel. Neznámý hlas za ní řekl: „Dovolíte?“ a tak se nasoukala do kabátu s tušením, že to bude ten neznámý.
Otočila se a řekla:
„Netušila jsem, že tady mají tak dokonalou obsluhu.“
„Promiňte, že jsem byl tak smělý, ale nevěděl jsem, jak se k vám přiblížit,“ řekl ten neznámý muž.
Prohlédla si ho a zeptala se:
„Nevzpomínám si, že bych vás někde viděla, známe se?“
„Ne,“ odvětil, „vidím vás dnes poprvé, dovolte abych se představil jmenuji se Lubomír Malý.“
„No, jako malý zrovna nejste,“ odvětila, „ já jsem Krás…“ zarazila se a pokračovala, „já jsem Radka.“
„Vy se za příjmení stydíte?“ otázal se.
„Krásy jsem zrovna moc nepobrala,“ řekla zahořkle.
„Dovolíte, abych vás pozval dolů do vinárny na skleničku?“ zeptal se, „myslím, že by bylo zapotřebí si něco ujasnit.“

Nabídl ji rámě a tak zavěšená do něj, šla dolů do vinárny. Byl to zvláštní, krásný pocit a vychutnávala si ho po celou krátkou cestu. Usadili se u stolku, objednal víno, pak vytáhl náprsní tašku a podal ji malou vizitku. S údivem si prohlížela vizitku s nápisem: Akademický malíř Lubomír Malý.
„Váš obraz jsem už viděla, u šéfa v kanceláři,“ řekla udiveně, „ale že se s vámi setkám, to jsem netušila.“
„To je možné,“ řekl, „ jsem portrétista. Z vaší reakce tam u šatny, jsem poznal, že máte o sobě špatné mínění, ale to jste na velkém omylu. Zkoušela jste si někdy postavit tucet blondýnek a brunetek do řady, vystřihnout si z papíru malé okno a pozorovat jejich tváře tímto oknem?“ začal vášnivě, „ viděla byste, že jejich obličeje jsou jakoby překopírované podle jednoho vzoru. Pro umělce jsou nepoužitelné.“
„Dobrá,“ přitakala, „ale co to má společného se mou?“
„Váš obličej je nevšední, krásný, jen úsměv mu ještě chybí,“ řekl posmutněle.
„O mém obličeji vím všechno, nadarmo mi neříkají Myška,“ řekla trpce, „potom se nedivte, že mi není do úsměvu.“

Pohrával si se sklenkou vína, díval se do stolu a potom se zeptal:
„Nedovolila byste, abych mohl udělat váš portrét?“
Prudce odpověděla:
„Uhádl jste, nedovolila. Nebudu se ztrapňovat ještě víc, než jsem.“
Viditelně zesmutněl a pak se zeptal:
„A co představení, líbilo se vám?“
Rozvykládali se o divadle a on pozoroval, jak se její obličej rozjasnil. Od té doby jen uvažoval, jak ji přemluvit k portrétování.
Dopili a on se nabídl, že ji doprovodí. Zavěšená kráčela s ním k domovu, opájela se slastným pocitem jeho přítomností a v hlavě ji vrtala jeho nabídka.
Přišli ke dveřím, vzal ji za ramena, natočil proti sobě a tichým hlasem naléhal:
„Vím, že je toho na vás hodně. Ale popřemýšlejte a pokud se rozhodnete, zavolejte, číslo máte na vizitce.“ Ještě dodal: „A děkuji za krásný večer.“
Otočil se a odcházel.

Jako ve snách došla domů, odstrojila se a stále měla před očima jeho tělo, tvář, slyšela jeho hlas. Opláchla se, převlékla do pyžama, zalezla pod deku a vzdychla si:
„Holka, holka, ty jsi stále blbější!“

V sobotu po snídani se rozhodla, že zajede k rodičům. V rychlosti si sbalila a pak netrpělivě čekala, než se objeví vlak. Přivítala se s rodiči, okoukla co bude k obědu, uvelebila se v kuchyni u stolu a zamyšleně sledovala mámu chystající oběd.
„Je něco nového?“ zeptala se máma, které se nezdálo, jak její dcera sedí zamyšlená u stolu. „Jaké bylo divadlo, bylo to pěkné?“ sondovala.
„Představ si mami, že mě tam oslovil pěkný kluk,“ spustila, protože už to v sobě nemohla udržet. „Je malíř, portrétista a chtěl, abych mu seděla modelem,“ chlubila se a čekala na máminu odezvu.
„Nespletl se?“ otázala se máma. „Nebo, nechce tě zneužít? Ty umělci jsou někdy nevázaní, dej si holka pozor!“
Zakroutila hlavou.
„Ne mami, je to známý malíř a zřejmě slušný člověk. Šéf má od něho obraz v kanceláři.“
Máma nechala vaření a sedla si k ní ke stolu.
„A co ty, budeš mu sedět?“
Zavrtěla hlavou:
„Nebudu se dělat směšnější než jsem, odmítla jsem to. Ale přemlouval mě a kdybych si to rozmyslela, mám mu zavolat.“
„Tak se na to vykašli, vydržela jsi to do teď bez portrétu, vydržíš to i dál,“ konejšila ji matka.
Chvíli byla zticha a potom zakvílela:
„Ale když on se mi tak líbí, mami!“
Máma na ni hleděla s laskavým úsměvem, protože takto zamilovanou ji ještě neviděla. Chytila ji za ruku a řekla:
„Tak mu zavolej! Když je to známý malíř, tak asi ví, co dělá.“

Sobota a neděle utekly jako voda. V pondělí se ozval v práci na stole bzučák, tak vzala papíry, pero a šla k šéfovi.
„Jaký byl víkend?“ zeptal se a něco dopisoval. „Sedněte si, hned vám budu diktovat“.
„Víkend byl pěkný,“ začala, „ale v pátek jsem se setkala s malířem co maloval ten obraz za vámi.“
Šéf zvedl hlavu a podíval se na ni
„Myslíte Malého?“ pokýval hlavou, „to je velký umělec, kde kdo touží, aby ho portrétoval. Mě trvalo dva roky, než jsem ho přemluvil, aby portrétoval moji ženu.“
Chvíli váhala a pak to vyklopila: „Chtěl mě portrétovat, ale já to odmítla.“
Šéf zůstal sedět ztrnule na židli, překvapeně se na ni podíval a pak se zeptal:
„Prosím vás, proč? Takovou nabídku by přece žádná neodmítla?“
„Kdyby si vybral hezkou ženu, prosím, ale můj obličej?“ řekla zahořkle.

Šéf chvíli mlčel, ale pak spustil:
„Vždycky jsem si myslel, že jste racionálně myslící žena, ale teď najednou vidím, že asi v tomto případě nejste schopna zdravého úsudku. Co to do vás vjelo? Kdybyste nebyla vhodným objektem, tak by vám to přece vůbec nenabídl. Nemáte představu, kolik lidí odmítl portrétovat.“
Zaraženě seděla na židli a v hlavě měla zmatek. Jako z dálky slyšela šéfa, jak se ptá:
„Tak co, mám mu zavolat, že to berete?“
Zčervenala a dívala se do země. Slyšela cvaknutí telefonu, vytáčení čísla a šéfův hlas:
„Ahoj, Luboši, právě jsem mluvil s Radkou a podařilo se mi přemluvit ji, aby ti seděla modelem.“
Podal jí sluchátko a ona, jako ve snách slyšela známý hlas:, „jsem tak šťastný, že jste se rozhodla. Můžu se pro vás stavit okolo páté hodiny?“
Se srdcem v hrdle ze sebe dostala:
„Kde se sejdeme?“
„Myslím, že před vašim domem, souhlasíte?“
„Ano,“ zašeptala a málem v mdlobách podala zpátky sluchátko šéfovi.
Nedal na sobě znát, že vnímá její rozpaky a zavelel:
„No a teď se dáme do práce,“ prohlásil a začal diktovat.

Z práce spěchala jak to jen šlo. V rychlosti se doma svlékla, osprchovala a oblékla si svátečnější oblečení. Když zazvonil zvonek, sebrala kabelku, zamkla a spěchala po schodech dolů.
Čekal před vchodem, mírně se usmíval a jak ji uviděl přistoupil k ní a podal ruku.
„Jsem velice rád, že jste souhlasila i když za tím vidím práci vašeho šéfa, nemám pravdu?“
Zčervenala a tiše řekla:
„Tak trochu, ale stejně jsem vám chtěla volat.“
Nabídl ji rámě a zeptal se: „Půjdeme?“

Kráčeli spolu městem až došli k modernímu, asi sedmi poschoďovému domu.Odemknul, přivolal výtah a než kabina dojela, vysvětloval:
„Ateliér mám až v nejvyšším patře, kvůli světlu.“
Nastoupili do výtahu a ten se s tichým šuměním vznášel vzhůru. Otevřel jí dveře do ateliéru a gestem ukázal, aby vstoupila. Byl to velký prostorný pokoj, vzadu visela rudá drapérie a kousek od ní stál malířský stojan. Na druhé straně pak byla pohovka, dvě křesílka a konferenční stolek. Pomohl jí z kabátu a usadil ji do křesílka a sám si sedl do druhého.

„Zpočátku bych vám měl něco povědět o způsobu, jakým maluji. Dnes si udělám vaši skicu a několik snímků fotoaparátem. Nemohu vás každý den držet v zajetí ateliéru. Na základě skici a fotografií budu pokračovat a vždy za určitý čas se spolu sejdeme, abych zkontroloval, jak se originál podobá malbě. Souhlasíte?“
Mlčky přikývla.
„Tak půjdeme na to, co říkáte,“ usmál se, navlékl si plášť potřísněný barvami a pobídl ji ke stoličce u drapérie.
Posadila se na stoličku a s jemným chvěním přijímala jeho doteky, když si ji natáčel „do figury“, podle svého záměru.
„Tak, asi takhle to bude dobré,“ brblal si potichu. Nachystal si stativ a fotoaparát, rozsvítil světla a zeptal se: „Mohu?“
Chtěla kývnout, ale hned ji napomenul, že se nesmí hýbat, ale mluvit, že může.
„Vydržím to,“ odpověděla.
Udělal si nějaké fotografie, pak si stoupnul před stojan s napjatým plátnem a začal malovat. Po chvíli se zeptal:
„Co říkal váš šéf, když uslyšel, že vás chci portrétovat?“
Usmála se: „Spucoval mě, že jsem to odmítla.“
„Vydržíte ještě chvíli tak jako nyní?“ otázal se. „Myslím s tím úsměvem?“
„Snad,“ hlesla.

Po chvíli ji došlo, že sedět modelem není jen tak. Náhle ji vše tlačilo, něco lechtalo na noze a cítila, jak jí do nohy chytá křeč od nehybného sezení. Zpozoroval to a poprosil:
„Ještě malou chviličku, už to bude. Tak,“ oddychnul si po chvíli, „už je to hotové. Mám vám pomoci ze stoličky?“
S povděkem přikývla: „Nějak mi zdřevěněla noha,“ omlouvala se.
„Z toho si nic nedělejte, to se stane každému,“ zasmál se a pomohl ji do křesla. „Chcete se podívat na skicu?“ zeptal se a ona s obavou, co uvidí, vstala a přistoupila ke stojanu.
„Ale,“ zajíkla se, „to přece nejsem já?“
„Ale jste,“ zasmál se, „jenom se tak nevidíte. Máte utkvělou představu o sobě a ta vám zkresluje úsudek.“
Celá zčervenalá si znovu sedla do křesla a najednou se cítila tak uvolněná, že na jejích rtech se objevil nesmělý úsměv.
„Vy nejste malíř, ale čaroděj,“ konstatovala. „A možná i lékař duší.“

Odněkud zezadu donesl dvě skleničky a láhev vína v chladiči, nalil do skleniček a vyzval ji:
„Připijme si, ať se obraz podaří, souhlasíte?“ Zadíval se na její obličej a zvolal: „Bože, to jste se nemohla tak usmívat na stoličce?“
Pak ji vysvětlil, že celý problém, kvůli kterému se trápí, vězí v ní, Konkrétně proto, že se neusmívá. „Nebojte se usmívat a uvidíte, že se budou chlapi po vás otáčet, vážně!“
Když se dívala na jeho umělecké rozčilení, nevydržela a začala se usmívat zcela uvolněně.
Celý rozzářený se zeptal:
„Radko, smím vám tak říkat…?“ a když mu na to souhlasně kývla, popkračoval: „Nechcete jít se mnou v sobotu na koncert filharmonie?“
„Ráda,“ řekla s úsměvem, „pokud vám nebudu na obtíž.“
„Vy a na obtíž? Nikdy!“ zajásal. „Tak já vám ještě zavolám v kolik se sejdeme.“

Dopili, pomohl ji do kabátu a sám se rovněž oblékl.
„Když jsem vás sem dovlekl, tak vás vyprovodím zpátky a pak se vrhnu do malování.“
„To nemusíte, trefím sama,“ smála se.
Nepovolil a tak šli spolu, zavěšeni do sebe, jako dva milenci.Bavili se, smáli a před domem ji vzal za ruce a řekl:
„Děkuji za krásný večer a se určitě ozvu.“

Další týden uběhl jako voda.
V práci k údivu ostatních, se pohybovala tanečním krokem. s úsměvem na rtech. Večery trávila dlouhými hovory s Lubošem na téma portrétování a v pátek netrpělivá, rychlým krokem kráčela k domovu.
Sobotní ráno ji zastihlo na lůžku ve vzpomínkách na loučení přede dveřmi.
„Snad, snad mě má rád,“ vířilo ji v hlavě.
Vzdychla si a přesunula se pod sprchu. Tryskající proud vody tentokrát vůbec nevzrušil ňadra, klín si umyla a ani ji nenapadlo zajet prstem a podráždit se.
Oblečená do domácího oděvu si pozpěvovala v kuchyni a chystala si snídani.
Pouklízela prázdný talíř a šálek od kávy a přesunula se ke skříni. Čekal ji důležitý a zodpovědný úkol, vybrat na večer vhodné šaty.

Bylo už po desáté hodině, když ji vyrušil bzučák zvonku od vchodových dveří.
Zvedla rozmrzele telefon ale pak uslyšela známý hlas:
„Radko, nebude vám vadit, když si se mnou chvíli povykládáte?“
Najednou cítila srdce někde až nahoře a staženým hrdlem odpověděla:
„Ne, nebude, pojďte dál, do prvního patra.“
Objevil se na schodech, v ruce kytici a provinile se na ni díval.
„Nezlobíte se, že jsem vás tak přepadl?“
Usmála se a pobídla ho, aby šel dovnitř.Stále držel kytici, nepodal ji a tak přemýšlela, co se děje. Zastavil se v pokoji, přelétl očima otevřenou skříň a rozpačitě spustil.
„Vím, že to není vhodné, známe se velice krátce, ale já prostě nevydržím bez vaší přítomnosti. Když dělám váš portrét, nedívám se na fotografii, pracuji z paměti, Radko prosím, nechcete si mě vzít?“
A podal ji kytici.

Ohromená stála a cítila jak červeň se rozlévá až někde pod krk.
Stál před ní a díval se prosebným pohledem.
Opatrně položila kytici, přistoupila k němu, objala ho, přitiskla se a zašeptala:
„Chci Lubošku!“
Objal, tiskl ji k sobě a ústa obou se spojila v křečovitý dlouhý polibek. Cítila ve svých ňadrech stejný pocit jako ve sprše, dech se jí zrychlil vzrušením a tak se tiskla k hrudi a začala se chvět.
„Holka, co si o tobě pomyslí,“ prolétlo ji hlavou. Ale byl asi ve stejném rozpoložení a začal polibky pokrývat její šíji. To už se nedalo vydržet, udělala dva kroky zpět, zakopla o okraj lůžka a oba se doslova na lůžko zřítili. Zalykajíce se smíchem tiskli se k sobě a pokračovali v líbání.

„Radečko, nechci být dotěrný, ale víš…, byl jsem tak sám…“ začal nesměle a ona se na něj usmála a zašeptala: „Můžeš, také jsem byla sama.“
Cítila, jak polibky se posouvají k ňadrům, prsty nervózně rozepínaly kabátek a pak ten krásný pocit, když ucítila jeho rty na ňadrech. A na vrcholcích ňader se objevil znovu ten svíravý pocit tuhnoucích bradavek.
Nečekal, že se poddá tak rychle a zcela ve vášni se doslova vrhl na ňadra, pokrýval je polibky, hrál si s tuhnoucími bradavkami, když vyrušil ho její výkřik a prudké zmítání těla.

Hlavu měl uvězněnou v objetí, slyšel vášnivý a přerývaný dech. Trvalo to dosti dlouho, než uvolnila objetí, uslzenýma očima se na něj podívala a zeptala se:
„To chceš zůstat v tom saku?“
Posadil se a začal se svlékat. Viděl, že si shodila rozepnutý kabátek a stáhla kalhoty. Když viděla jeho pohled, řekla něžně:
„Dívej se na svoje, ještě se stydím.“
„Jsi snad moje,“ namítl.
„Ještě ne,“ ozvala se šelmovsky.

Zůstala u něho sedět v kalhotkách a tak se vrhl na poslední překážku a když ležela před ním, zbavena posledního prádla, roztáhl ji nohy a zabořil se obličejem do klína. Odměnou mu bylo zasténání a klín se vzepjal proti němu. Zavrtal se do lasturky, opájel se vůní a jazyk nedal pokoj žádnému místečku. Posléze se usadil na vrcholku ztuhlého pošťěváčku a dráždil ho tak dlouho, než vybuchla v extázi velkého orgasmu. Tělo se vztyčovalo do oblouku, bříško cvičilo nahoru a dolů a vyrážela ze sebe prudké výdechy, které zakončila sténavým výkřikem.
Neudržel se a vnikl vášnivě do zvlhlé dírky a cpal se silou na její konec. Tělo se znovu vzepjalo a z úst se ozval bolestný výkřik. Potom zemdleně padla dolů a s rozkoší smíšenou s bolestí, přijímala pohyby v dírce. Věděl, že se mu plně vzdala a tak začal zrychleně přirážet, líbat zvlhlé líce a šeptat:
„Miláčku, teď už si moje, jenom moje.“

Jestli to bylo slovy, těžko říci, ale cítil prudké sevření okraje dírky, dech milenky se změnil na trhavý a v okamžiku výkřiku se začala proti němu vzpínat a prudce šla naproti.
Přestal se kontrolovat, bylo to něco, co nezažil, až v okamžik, kdy ucítil že je na okraji svého konce, prudce vyjel ven a proud mužství ji trhaně nastříkal na bříško.

Zemdleni leželi vedle sebe. Nikdy v životě nepoznala takovou rozkoš, nemohla se tisknout k milému a nyní uvolněně, se zavřenýma očima přijímala slastné doteky úst na svých líčkách. Dlouho leželi v objetí, líbali se, hladili, než nakonec s povzdechem vstala, sebrala oblečení a zmizela v koupelně.Posadil se ještě udýchaný na posteli a začal se pomalu oblékat. Setřel zbytky krve na přirození do kapesníku, dokončil oblékání a čekal na svoji Radečku.

Slyšel, jak něčím šramotí v kuchyni a ucítil vůni smaženého masa. Přesunul se za ní do kuchyně, seděl u stolu a pozoroval, jak se činí a připravuje oběd. Pojedli, drželi se za ruce, pohledy upřené na sebe.
„Nejraději bych zůstala s tebou, najednou se mi na ten koncert nechce,“ vzdychla si.
„Musíme tam jít miláčku, je to společenská událost, holt neměla jsi chtít kumštýře,“ zasmál se.
„Já ho chtěla?“ oponovala, „ to tak není milý pane, on chtěl mě!“

Blížil se večer, pomohl ji s výběrem šatů, obdivoval svěží postavu své vyvolené a když se procházeli ve vestibulu před koncertem, narazili na jejího šéfa.
„No tohle,“ žasnul, „moje sekretářka a zavěšená do tebe?“
„Dovol, abych ti představil moji nastávajíci ženu,“ pronesl Luboš obřadně.
„No prosím,“ řekl šéf ma oko rozmrzele, „to abych si dal inzerát, že sháním sekretářku.“

5 3 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Junior

Nádherná povídka. Jo sebedůvěra je důležitá jak ji člověk nemá tak si myslí, že je ošklivý a nemusí to být ani pravda. Prostě se musí najít někdo kdo tomu druhému otevře oči. Nádherně napsáno. Díky a těším se na další povídky.

1
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x