Nebyla to žádná nóbl restaurace. Vlastně spíš obyčejná hospoda. Ale hospoda v dobrém smyslu toho slova. K jídlu se tu dal dostat sotva utopenec nebo tlačenka s cibulí. Ale k výbornému pivu, co se tu točilo a na které se sem chodilo, to bohatě stačilo.
Nebyl jsem tu tak docela cizí. Většinu zdejších chlapů jsem znal aspoň od vidění a oni mne taky. Ostatně svého času jsem si sem chodil domlouvat řemeslníky, když jsem dával do kupy chatu. Dneska už byla chata opravená, ale stejně jsem sem občas zašel v rámci procházky nebo vyjížďky na kole. A k dnešnímu účelu byla ta hospoda jako stvořená. Alespoň se Alimeda nemusela trmácet někam, kde to nezná. Naše dobře známá zastávka byla jen pár set metrů odsud.
„Na co, že mě zveš?“ ptala se mě už po několikáté.
„Na pivo.“
„Co to je za blbost? Chci si hrát, chlastat můžu s kým se mi zachce.“
„Nemáš ráda pivo?“
„Jo. Ale to s tím nemá co dělat!“
„Tak neremcej a přijď. Cestu znáš, budu tě tam zítra čekat.“
„Si ještě rozmyslím.“
„Rozmýšlej, jak chceš. Já tam budu.“
Ukončil jsem konverzaci a odhlásil se z chatu.
„Zmetek!“ pomyslela si pro sebe. Ještě mu chtěla něco napsat, ale jeho jméno už zmizelo ze seznamu lidí v místnosti a v seznamu uživatelů se ji prakticky ve stejný moment vybarvilo červeně.
„Tak efektní odchody ti jdou,“ usmála se pobaveně. Ale neměla mu to za zlé.
Petr ji bavil. Sama by úplně přesně neuměla popsat jak a proč, ale bavil. Věděla, že zítra půjde. Dokonce i kdyby to mělo skončit jen tím pivem, by šla. Zajímal ji.
Skoro by přísahala, že to je ten samý autobus a ten samý řidič, co ji sem přivezl prvně. I ten řev motoru a smrad nespálené nafty jí byl povědomý.
Chvilku postála na zastávce a přehrála si pár vteřin z toho, co tu už zažila. I kdyby mělo zůstat jen u toho, stálo to za to.
Našla to v pohodě. Teď, v brzkém odpoledni slunné podzimní neděle se všechno kolem jevilo přívětivěji, než posledně. Vzala za kliku oprýskaných dveří a se skřípotem je otevřela.
Přišla. Zdejší hostinský nepotřeboval zvonek nade dveřmi, aby mu hlásil nově příchozí. Stačilo jen přestat mazat panty vstupních dveří. Každý kdo vešel tak dal všem ostatním hostům jasný pokyn, aby se otočili a nově příchozího přivítali.
Jen málokdy se stávalo, že by vešel někdo neznámý. Tak jako teď. Hospoda ztichla a zírala na ni. Musel jsem uznat, že se držela při zemi, pokud šlo o dnešní oblečení. Prosté džíny, dlouhá podzimní bunda a na nohou kozačky. Nebýt jich, dala by se snadno považovat za zbloudilou turistku. To ale neznamená, že by nebyla nápadná.
Alimeda by byla nápadná i v myším kožíšku. Machna, samice, ženská krev a mlíko. Mezi ty výrazy nepatří „nebo“. To ani náhodou. Je potřeba je sečíst, dost možná navzájem vynásobit a teprve pak dostanete alespoň přibližnou představu Alimedy.
Zvedl sem se od stolu, abych ji přivítal.
„Ahoj Soňo,“ usmál jsem se na ni a líbnul ji na rty. Málem ucukla, jakoby to ani nečekala.
Pomohl jsem jí pověsit bundu a odvedl ji ke stolu. Vybral jsem ten v rohu. V protějším koutě byla stařičká televize, na které běžel nedělní fotbal, a tak jsme měli alespoň náznak soukromí. I když je faktem, že mužské osazenstvo, které tu bylo ve výrazné převaze, se čas od času neudrželo a sjelo Alimedu pohledem.
Než se stihla rozhlédnout, stálo pivo i před ní.
„Jsem rád, že jsi přišla.“ Zvedl jsem svůj půllitr ve výmluvném gestu.
„Budeme si hrát?“ třískla se sklenicí zpátky o stůl a položila lakonickou otázku hned po tom, co si olízla zbytky pěny ze rtů.
Na co ztrácet čas zdvořilostmi.
„Nepřišlas na pivo?“ zkusil jsem to ještě.
„Jestli jsem tu jen na pivu, zapomeň na to, že bych ještě kdy měla být taky samice.“
Upřímně řečeno, netušil jsem, že dokáže vykouzlit tak líbezný úsměv. Až mě z něj zamrazilo.
„Samice?“ opáčil jsem.
Chvilku jsem se na ni ještě díval a čekal, jestli odpoví. Mlčela. Sáhnul jsem tedy do kapsy a položil na stůl malý oblý předmět velikosti menšího temně modrého vajíčka. Po obvodu ho obepínal stříbrný kroužek.
„Tohle si dej do prciny.“
„To jako jak?“ Další mrazivý úsměv a nevěřícný pohled.
„To jako teď a tady,“ ujistil jsem ji s úsměvem.
Nasupeně chňapla po vajíčku, zvedla se, s rachotem odstrčila židli a nabrala směr na onu místnost.
„Počkej!“ sykl sem po ní.
„Co je?“
„Řekl jsem tady!“
Zastavila, otočila se a chvíli zůstala stát na místě.
Dívala se na mne, ale řekl bych, že mě ani nevnímala. Sama měla dost přemýšlení.
Až po chvíli se pomalu vrátila ke stolu a usadila se. Posunul jsem před ní ono vajíčko a čekal. Z Alimedy ženské se právě stávala Alimeda samice.
Opřela se o opěradlo lavice, sklouzla zadkem až k okraji sedáku a rozepla si kalhoty. Očividně jí bylo fuk, kdo ji uvidí. Na druhé straně faktem bylo, že v jejím případě toho zatím moc co k vidění nebylo. Snad jen to, že kalhotky evidentně nepatří k běžným součástem jejího oděvu.
Místo nich z rozepnutých džín zasvítil bílý trojúhelník jejího vyholeného podbřišku.
Jenže Alimedin podbřišek by vydal za celé bříško běžně rostlé samičky. Nacpal se, nebo spíš přelil do toho nově vytvořeného prostoru a její pindu přes něj stejně vidět nebylo. Byl to prostě kus ženské.
Sebrala ze stolu dáreček a bez zaváhání s ním zamířila dolů, do klína. Její ruka zmizela v kalhotech a chvilku tam klouzala tam a zpátky. Až sem ji podezíral, že tam tráví víc času, než by musela.
„A co teď?“ podívala se na mě vyzývavě, když se zas zapnula.
„Teď tohle.“ Položil jsem na stůl druhé vajíčko. O něco menší, mírně zplacatělé, se dvěma decentně vystupujícími tlačítky.
„Tohleto?“
„Jo, tohle.“
Na nic jsem nečekal a jedno z těch tlačítek zmáčkl. Vyjekla, zakousla se do spodního rtu a ruka jí vystřelila opět do klína.
Právě teď se jí mezi nohama probudil malý vibrační koncert. Chvění se stupňovalo. Plynule od nejjemnějšího lechtání, přes příjemnou masáž až do frekvence, kdy bych přísahal, že muselo být slyšet ven i přes tu horu masa, v které bylo uhnízděné. Tehdy padlo zpět jen na neznatelné vrnění, aby během vteřiny zas vystřelilo zpátky na nejvyšší výkon. Znovu a znovu.
„Dooooost!“ zasyčela na mě. Cukala sebou, kroutila se, poposedávala na lavici. Rukou si tlačila do klína. Neřekl jsem nic, díval se na ni a čekal.
„Udělám se! Budu křičet! Už brzo…!“ kňourala.
„To neuděláš. To si nedovolíš. Ne tady,“ odvětil jsem klidně.
Už jsem ji znal natolik, abych věděl, že jestli se do teď držela zpátky, tímhle ji zaručeně popostrčím přes hráz.
Jenom se ušklíbla. Zavřela oči a naposledy se propnula.
Nadšený rykot chlapů sledujících svoje oblíbené družstvo v rozhodující šanci přerušil dlouhý kvílivý sten. Do nastalého ticha křičel jen sportovní komentátor z chrastícího reproduktoru předpotopní televize, a i toho na moment přehlušilo mohutná žuchnutí Alimedina těla zpět na dřevěnou lavici. Nebyl tu jediný pár očí, který by se nedíval naším směrem.
„Gooooolll!!!“ komentátor se právě vzchopil ke svému životnímu výkonu a strhl sebou i místní chlapy.
Ani rozpumpovaná samice je nedokázala odlákat. Hospoda řičela tím jediným výkřikem dobrou minutu. Dost na to, aby se Alimeda stihla znovu upravit a vydýchat. I to kouzelné vajíčko se odmlčelo. Byla rudá a udýchaná.
Hospoda hučela jako úl. Jen pár vteřin po onom gólu odpískal rozhodčí konec zápasu a chlapi začali slavit vítězství. Televizi ještě zesílili, zrovna běžel sestřih nejdůležitějších okamžiků utkání a do toho komentátor nadšeně hulákal svoje postřehy. Na nás se zapomnělo.
„Tohle je dost dobrá hra,“ prohlásila spokojeně Alimeda. Očička jí svítila a do tváří se jí nahrnula krev.
„Taky bych řekl.“
Mrknul jsem na ní.
„Dáš si ještě?“
„Pivo?“ uculila se.
Jen malinko jsem ťuknul do ovladače. Skoro nadskočila.
„Počkej, promáčím si kalhoty.“
„To vadí?“ uculil jsem se na oplátku i já. Její potměšilý úsměv mi byl odpovědí.
„Tak jdem na to?“
Znovu se uvelebila, jak jen jí to stůl a lavice dovolila. Jen tak mimochodem povolila dva knoflíčky na blůze. Záměr se zdařil, nemít podprsenku, už by jí kozy dávno civěly ven. Přivřela oči v očekávání.
„Má to ale podmínku…“ napadla mě dráždivá myšlenka.
„Nooo!?“ Myslel jsem, že mě tím pohledem snad probodne.
„Pojedem v tom spolu.“
„Jak spolu?“ nechápala.
„Takhle!“ přisedl jsem si k ní ještě blíž a pod stolem položil její dlaň na svůj rozkrok. Nečekal jsem, co ona na to a obratem jsem spustil hračku v její prcině.
Upřímně řečeno, tohle jsem neplánoval. V plánu byla jen Alimeda zmítající se skučící ve venkovské hospodě plné chlapů.
Měl jsem v úmyslu udělat ji jednou nebo dvakrát, to jak bude chuť. Jenže napoprvé to prošlo na můj vkus příliš snadno a rychle.
I ona vypadala na to, že tak akorát chytila slinu. Kromě toho mě to rozrajcovalo víc, než bych hádal.
Původně jsem pro sebe plánoval roli dohlížitele a trýznitele. Jenže když jsem to viděl naživo, nedalo se tomu odolat. Ostatně, když je samice, tak ať se snaží.
A Alimeda si věděla rady. Dlaní neucukla ani o centimetr. Naopak natočila se ke mně a přitlačila. Nahmátla, co potřebovala a pustila se do práce. Přes látku kalhot mě honila a masírovala, zatímco ona sama se znovu dostávala do rauše. Bylo jí ukradené, kdo se dívá a co si myslí. A mně taky.
Jak se dostávala dál a dál, odráželo si to i na její péči o mně. Oči měla ještě pořád sklopené ale zvyšující se důraz pohybů její ruky i samotné tempo dávaly jasně znát, že konec už není daleko. Opravdu nebyl. Panebože! Už ho přece musí vyndat. Už to dlouho neustojím. Ruka mi vyletěla do klína.
Chtěl jsem jí pomoct, sám si povolit zip, aby mě mohla snadněji dostat ven. Jenže ona jen vztekle zasyčela a ještě přitlačila. Pokud sem se s ní nechtěl poprat, neměl sem šanci.
„Říkal jsi společně!“ ucedila mezi vzlyky skrze zuby.
Byla na krajíčku, zvedla oči a naše pohledy se potkaly. Tehdy jsem pochopil, jak to dopadne. Hmátl jsem po ovladači a stiskl i druhé tlačítko. Škubla sebou a zavřískla. Tak tak jsem jí stihl vrazit svojí ruku mezi nohy.
Jen o vteřinu později stiskla stehna křečovitě k sobě a poslušně mi vytekla přes látku kalhot do dlaně. Udělala to přesně v tom okamžiku, kdy mně slastně zatrnulo v koulích a já si celou svojí nadílku naložil přímo do svých přiléhavých boxerek. Bylo to teplé, vlhké a Alimeda se dál krouživými tahy poctivě starala o to, aby se to nadělení dostalo co nejdál.
To uvolnění bylo sladké. Skoro nám bylo líto, že ta hra zůstala bez širší pozornosti. Chlapi se teď motali v jednom velkém chumlu u výčepu a navzájem si poroučeli panáky. Pokud si zrovna nepřipíjeli, čuměli na televizi. Jen pár z nich nás po očku pozorovalo. Nicméně se zdálo, že měli natolik nakoupeno, že si ani pořádně netroufali domyslet, co právě viděli.
Seděli jsme vedle sebe rozvalení na lavici a oddechovali. Oba jsme měli v kalhotách mokro a oběma nám z toho bylo sladce.
„Asi bych měla jít,“ naznala Alimeda.
„Asi jo. Pro dnešek to stačí.“
Neodpověděla. Hodila po mně pohled, o kterém jsem si nebyl tak docela jistý, co přesně měl znamenat. Každopádně se ale dal s jistotou nazvat významným. Natáhla se po bundě.
Předběhl jsem ji. Vstal jsem společně s ní a pomohl jí obléknout se. Pusa na rozloučenou a…
„Příště tě ojedu, samičko,“ řekl jsem jí polohlasem místo pozdravu.
„U toho bych ráda byla,“odsekla mi bojovně.
Nechal jsem ji dojít až ke dveřím, než jsem naposledy stiskl tlačítko na dálkovém ovladači. Jen malinko se jí podlomily kolena, ale ustála to.
Dveře se za ní se skřípěním zavřely a já zůstal sám se svými myšlenkami. Na stole mi přistálo další pivo.
Semeno v boxerkách mne začínalo studit a já mohl uvažovat o tom, jestli to mrazení, co mě rozechvívá, pramení jen z mého rozkroku nebo ho má na svědomí Alimedina poslední věta.
