Dveře se za mnou zabouchly a já se vydal po schodech dolů. S každým krokem, schodem se mi v hlavě rozléval spokojený pocit. Když jsem pak vyšel na ulici, vrazil mi do tváře čerstvý vzduch a tu spokojenost roznesl do celého těla.
Alimeda mi udělala neskutečnou radost. Dnes se svezla přesně na té vlně, kterou jsem vlastně ani já neuměl docela přesně najít. A pak přijde ona a…
…
S Helenou jsme si docela rozuměli. Když Ali odešla, dokončili jsme společně, co bylo třeba. Já i ona. Ani jednomu nám do konce nescházelo moc a nejspíš jsme byli hotovi dříve, než ta machna seběhla schody a vyšla ven z domu. Pak mě beze slova odpoutala a ukázala sprchu. Tak trochu jsem se obával, co ještě přijde. Jestli má stejnou náturu jako Alimeda, je schopná mne vyhodit nahého za dveře bytu a pokud mi k tomu přidá aspoň moje kalhoty, budu moci mluvit o štěstí. Jenže když jsem vyšel ven z koupelny, přivítala mne vůně kávy a usmívající se Helena sedící u jídelního stolu. Hrnky tam byly dva. Vděčně jsem to pozvání přijal.
Povídala si ráda. Byla milá a zábavná. Padli jsme si do noty a řekli jsme si toho hodně. O mně, o ní i Alimedě. Padla mi brada, když jsem pochopil, že Alimeda mi Helenku de facto koupila, byť by to pro ni klidně udělala i zadarmo. Ali na tom prý trvala. Překvapeně jsem pokyvoval hlavou, když mi Alimedu vykreslila jako milou, občas malinko nejistou holku, jako milující mámu a matku samoživitelku. Tušil jsem, že za tou machnou, samicí bez skrupulí, se skrývá ještě jedna ženská. Ale když jsem to teď prohlédl se vším všudy, nestačil jsem se divit.
A jak už jsem řekl, s Helenkou jsme si docela rozuměli a tak nám přišlo tak nějak příhodné, že jsme si to před odchodem ještě jednou rozdali. Tentokrát to bylo gratis, že prý bych ji urazil.
…
„Děkuju!“ to bylo první slovo, které místo pozdravu poslal Alimedě, sotva se ukázala na chatu.
„Za co, prosím tě?“
„Za ten včerejšek.“
„Za to mi děkuješ? Odešla jsem před koncem. Měl bys skřípat zubama!“
„To víš, že jsem skřípal! Ale potom mě to přešlo. Bylas skvělá!“
Alimedě tenhle tón trochu udělal čáru přes rozpočet. Čekala nasupeného „Čokla“, jak si ho pro sebe takřka láskyplně překřtila, a místo toho ji tu od první řádky nadšeně děkuje. Ale když si to přečetla znovu, přistihla se, že se pro sebe spokojeně usmívá. Bylo jí z toho pěkně.
„A co Hela?“ sondovala dál.
„Skvělá mrdna i holka. Krásně jsme si popovídali, když bylo po všem.“
Teď jí to došlo. Ona by Čokla obratem vyhodila, ale Helena taková nebyla. A ona na to zapomněla. Kromě toho, že ho má nechat odstříknout, jí už nedala žádné instrukce. Mělo jí dojít, že místo aby ho vypoklonkovala, tak si s ním bude ještě povídat.
„To bych ráda věděla, co všechno ti pověděla.“
„Zeptej se jí sama. Ale bylo toho dost. I o tobě.“
Zatrnulo jí. Byl to paradox, ale bylo to tak. Neměla problém ojet skoro cizího chlapa na ulici za bílého dne. Ale když přišlo na její soukromí, byla zranitelná a citlivá jako prvnička.
„Doufám, že nevadí,“ ujišťoval se. „Jo a děkuju moc za Helu.“
„Za tu už si děkoval, Čoklíku.“
„Kdepak, to bylo za tebe. Tohle je za ni. Stačilo jedno tvoje slovo a mohl jsem jít domů natlakovaný jako papiňák.“
„Taková necita zas nejsem. A jí to udělalo radost taky.“
„To je fakt.“ A přihodil mrkací smajlík.
„Nebylo to jen jednou, co?“ pojala podezření.
„Kdepak. Než jsem odešel, tak jsme si to zopakovali. Nevadí, že ne?“
„Vůbec ne…“
Rozhovor ještě nějakou dobu trval. Ale už teď v Alimedě něco přeskočilo. Něco bylo jinak. Už proti ní neseděl ten Čokl. Protivník, kterého bylo třeba namlsat a pak pokořit. Začínala k němu pociťovat obyčejné lidské sympatie. Byl to přesně ten pocit, který Petr vnímal, když den před tím odcházel od Heleny z bytu.
…
Bohužel jsem to tak snadné, jako Alimeda, neměl. Nevěděl jsem o nikom, za kým bych mohl jen tak přijít a požádat ho, aby ošukal mojí kamarádku. Ale právě díky tomu jsem měl aspoň důvod znovu zajít za Helenou.
Dala mi kontakt na svého kolegu, který poskytoval služby podobného rázu jako ona a návdavkem mě přejela jako parní válec. Když jsem se jí ptal, jestli jí nevadí, že ojíždí někoho, na koho si dělá nároky její kamarádka, vysvětlila mi s úsměvem, že právě naopak. Že prý od Alimedy dostala instrukce, aby mi byla v případě zájmu plně k dispozici a že prý má o každém čísle podávat podrobný report. Pomalu jsem se přestával čemukoliv divit.
Kolega se jmenoval Viktor. Když jsem mu u vychlazené Plzně vysvětloval, co po něm budu chtít, nehnul ani brvou. Dokonce mi prý ze známosti s Helenou udělá dobrou cenu. Že prý jí dluží ještě několik takových službiček.
…
Tentokrát to bylo snazší, než dosud. Nic jsem nesliboval. Prostě jsem ji v sobotu pozval na další dějství ke mně na chatu. A ona, světe div se, bez odsekávání a jízlivých poznámek, přijala.
…
Pokud šlo o počasí, stál tenhle víkend za houby. Od rána bylo zataženo a slabě mžilo.
Když Alimeda dorazila a já jí otevíral, bylo mi jí skoro líto, jak byla provlhlá. Byla jako vyměněná. Usměvavá, dokonce jsem dostal pusu na tvář na uvítanou. Společný čaj s kapkou medu a slivovice jí vrátil barvu do tváří a rozsvítil oči.
Telefon mi zazvonil přesně v okamžiku, kdy jsem sbíral hrnky se stolu. Za necelých patnáct minut je tu. To byla naše dohoda.
„Je čas začít si hrát.“ odtušil jsem nahlas tak, aby to Alimeda jasně slyšela.
„Konečně. Kdo začne?“ zajiskřilo jí v očích.
„Začnem spolu. Ty se svlíkneš a já tě přivážu.“
„Jak originální,“ zašklebila se. „A budu hádat, jo? Až mě nahou svážeš, tak mě jako drsně ošukáš. Já u toho budu křičet, jako že nechci, ale nakonec se jako udělám s tebou a všichni budeme happy.“
Začala se pošklebovat na celé kolo a u toho se komediálně pohupovala v bocích, zatímco si rozepínala knoflík od džínů.
„Podle toho, jak nadšeně se svlíkáš, ti to až tak proti mysli není,“ rýpnul jsem si.
„No když nebude nic jiného, lepší než nic.“
Džíny už měla u kolen a viditelně neměla potíž předvést mi, že je naostro.
„Ale stejně sem myslela, že jsi lepší formát, Čoklíku,“ jela si pořád svou.
…
Alimeda se dneska bavila. Prostě jí to přišlo jako fajn sobota u kamaráda na chatě. Pokec u čaje ji potěšil a slivovice s medem rozehřála. Věděla, že se schyluje k dalšímu dějství a těšila se na něj, ale vlastně necítila potřebu být od počátku ve střehu a v opozici. Dokonce když jí pověděl, aby se svlékla, prostě ho poslechla.
Viděl ji více či méně nahou už několikrát, tak proč dělat drahoty. Nebránila se, ani když ji vedl nahou do podkroví. Nechal ji jít po schodech před sebou. Dopřála mu to a sama si představovala, jaký výhled mu asi musí naskýtat. Schválně se vlnila a špulila na něj ještě o něco víc, než bylo třeba.
Místo činu poznala na první pohled.
Podkroví bylo pojato jako jeden velký prostor. Všude spousta přiznaného trámoví, ale bylo tu čisto a teplo. Pod jednou stěnou stála masivní velká postel, evidentně to tu měl Petr jako ložnici. Mnohem víc ji ale zaujalo mohutné křeslo spletené z tlustých provazů, zavěšené na centrálním trámu uprostřed toho celého prostoru.
Dovedl ji k němu.
„Přichystal sis pro mne houpačku?“ snažila se sondovat, co ji čeká.
„Klidně tak tomu můžeš říkat.“
Při odpovědi mu na rtech pohrával samolibý úsměv. Začínala v něm poznávat zas toho Čokla ze zastávky. A těšilo ji to.
Nechal ji usadit se do toho postroje. Přivázal jí ruce k provazům držící celý spletenec na trámu. Dával si pozor, aby to nepřehnal. Když skončil, měla ruce lehce od těla. Vlastně to bylo přesně v místech, kde se sama chytila, aby náhodou z té sítě nesklouzla. Ne příliš silně. Kdyby chtěla, mohla by se s trochu úsilí vyprostit. Ale ne zas tak slabě, aby jí to bralo pocit jeho nadvlády. Docela ho v tom poznávala. Čokl opravdu nebyl žádný dominant, ale když chtěl, uměl být až nechutně autoritativní a samolibý.
Teprve teď si všimla celého systému kladek, na kterém to bylo všechno zavěšeno. Stačilo mu zatáhnout za jeden provaz a vystoupala o dobrý půl metr výše.
Jenže tím to nekončilo. Za dalších pět minut se situace výrazně posunula. Na každý kotník jí připnul náramek přivázaný na provaze vedoucím od bočních trámů. Další zatáhnutí za jiný provaz a kotníky jí vysely ve výši ramen daleko od sebe.
„Tak tohle máš vymyšlené skvěle,“ ozvala se napůl překvapeně a napůl jízlivě.
„Viď?!“ ušklíbl se.
Jenže než stihl cokoliv dodat, ozval se zvonek.
A tak tu Alimeda osaměla. Docela nahá, zranitelná, opuštěná. Připadala si bezcenná a pokořená. Už jen díky poloze, kterou právě nedobrovolně zaujímala. Ani u svého gynekologa nabyla víc vystavená na odiv okolnímu světu. Nevěděla, jestli se víc klepe vzdorem nebo vzrušením. Každopádně ale cítila, jak jí minda teče jako studánka.
…
Viktor dorazil na minutu přesně. A nebyl sám. Helu jsem zval nezávazně. Schválně jsem jí účast na dnešní hře nenabízel jako další obchodní vztah, ale čistě jako přátelskou nabídku k zábavě. Dopředu věděla, o co půjde a chvíli dokonce váhala. Že prý neví, jestli nebude z předchozího „pracovního“ večera příliš unavená.
Nebyla a udělala mi tím radost. Mezi dveřmi mi stihla vysvětlit, že její včerejší práce se nakonec sestávala jen z práskání bičem a trochy křiku. Zbytek si prý klient obstaral sám.
Nechal jsem je trochu rozkoukat. Uvařil i jim čaj vylepšený o slivovici a med a pak je bez dlouhého čekání vyvedl do patra. Role jsme si už rozdělili dole, ale na to v jakém je Alimeda stavu jsem je schválně nepřipravil.
…
Když uviděla toho cizího chlapa na posledním schodu, zatrnulo jí. Nevěřila svým očím. A nevěřila jim ani pak, když se za ním vynořila rozesmátá Hela a Čokl vedle ní.
„Tak tady ji máme…“ zahlaholil k těm dvěma vesele, zatímco oni stáli na prahu a rozkoukávali se. Přešel vedle machny a začal ji majetnicky omakávat a poplácávat. Tahal ji za kozy, plácal po břiše a neodpustil si několikrát zajet mezi stehna. Mohla se bránit, škubat a mrskat jak chtěla, ale jediné, čeho tím dosáhla, bylo mírné rozhoupání se. Ani nohy k sobě dát nedokázala. Ještě naposled ji pleskl po vnitřní straně jejího masitého stehna a otočil se k neznámému.
„Je to na tobě, Viktore!“
…
Jen ta jediná věta zazněla. Víc nebylo třeba. Odložil kouřící hrnek čaje na stolek a přistoupil k ještě se zmítající Alimedě. Postavil se přesně mezi její nohy. Já i Hela jsme sledovali to divadlo z první ruky.
„To ne??!!“ podívala se na mě nevěřícně. Mlčel jsem. Do ticha zazněl zvuk Viktorova zipu a cinkot přezky pásku.
„Tohle nedovolíš, Čokle!!“ zkusila to ještě jednou. Vztekle a zbytečně.
Sotva to dořekla, ucítila Viktora, jak se do ní dere.
„Neeeee!!!“ rozneslo se její poslední zoufalé a marné vyjádření odporu pod němým trámovím střechy.
…
Alimedě to v hlavě hučelo jako v úlu. Jedna myšlenka překřikovala druhou a ona se nedokázala soustředit ani na jedinou. Jen jeden, průzračně jasný obraz jí v hlavě svítil. Na něm stálo velkými červenými písmeny DOST. Ta písmena červeně blikala a každé jejich rozsvícení provázel poplašný řev bzučáku. Právě tohle bylo slovo, přes které nejede vlak. Tak se s Čoklem domluvili. Stačí, aby to zašeptala tak tichoučce, že ji jen on slyší, a bude po všem. Všechen její rozum jí říkal, že právě teď je ta chvíle. To bylo to jediné, co ji dělilo od bezuzdného znásilnění od cizího chlapa před očima její nejlepší kamarádky.
Neřekla ale nic. Jen vztekle sípala a sledovala ten cizí buchar, jak se otírá o její stydké pysky. Nestála mu ani za to, aby si svlékl kalhoty. Jen se rozepnul. Držel si ptáka v ruce a postupně projížděl žaludem od jejího zadku, přes brázdu prciny, přitlačil na klitoris, až ho nechal vyklouznout na venušin pahorek. Několikrát s ním výhružně plácnul o její podbřišek. Pak už jí nezbylo nic jiného, než se bezmocně dívat, jak nasazuje žalud proti její brance.
Nejdřív jen tak zlehka, ale když si byl jistý, že je správně, bezohledně zadkem přirazil proti ní.
„Aaaaahhhueuuueww!!!“
Ten skřek co vydala, byl skoro nelidský. Zajel až na dno. Cítila toho vetřelce v sobě jako nikoho jiného před tím. Ani pořádně nezaregistrovala jak velkého ptáka má. Jí přišel prostě obrovský. Už jen proto, že ho do sebe dobrovolně nechtěla. A teď byl uvnitř. Tlačila proti němu, chtěla se ho vší silou zbavit, ale jediné k čemu to vedlo, že si ho uvědomovala o to intenzivněji. Nehýbal se. Stál tam, opíral se o její stehna a ona cítila, jak mu v něm tepe. Zvedla oči a uviděla je oba. Stáli přímo vedle ní, z každé strany jeden, sledovali její zprznění a dobře se bavili.
Začal se hýbat. Tam a zpět. Zas a znovu. Chvilkami měla pocit, že už je skoro venku, že stačí už jen malinko zatlačit a má ho z krku. Ale právě v ten okamžik nalehl a ona potupně cítila, jak přes všechen její odpor zajíždí zpátky. Až na dno. A nedalo mu to moc práce. Tekla tak, že kundí šťávu měla úplně všude. Netrvalo to dlouho, snad jen pár dalších přírazů a její tělo jí definitivně zradilo. Naposledy se vzdorovitě sevřela a rozklepala se v orgasmu. Byl, náhlý. Stejně nechtěný a odmítaný, jako všechno co se dosud událo. A o to intenzivnější byl. Cukala sebou, ruce zatínala do provazů, vzlykala jako malá chtivá děvka.
A pak nebyla. Prostě neexistovala. Vznášela se někde v nebytí a ten stav jí maximálně vyhovoval. Když znovu otevřela oči, uvědomila si, že jí po tváři tečou slzy uvolnění. Pořád ještě byla především vyděšená a vzteklá zároveň. Ale zároveň ji kdesi vzadu svítalo poznání, které nabíralo na síle. To proto nepoužila to slovo, které se tak nabízelo, nevykroutila se s provazů i když by to dovedla. To proto to mlčky snášela až do konce.
Nic jiného v jejím životě nemělo na svědomí tolik orgasmů, jako právě tohle. Ta představa neurvalého znásilnění, kterého se děsí snad každá žena. Ale zároveň ta fantazie hraje svou roli v jejich dráždivých snech. Fantazie, která dojde-li svého nedobrovolného uskutečnění, ztrácí své kouzlo a zůstává z ní jen noční můra. Ale Čokl to dokázal. Donutil ji prožít si to až do dna. Přivedl cizího chlapa, který si ji neurvale vzal a fakticky ji proti její vůli potupně ojel. Zároveň ale jeho a hlavně Helenina přítomnost pomohla zachovat to snové a dráždivé.
To proto mlčela. Jak je možné, že ji Čokl tak dobře zná?!
…
Viktora sem nechal zmizet. Doslova. Chtěl jsem, aby iluze neznámého odnikud byla dokonalá. To byla výhoda toho, že nešlo o kamaráda, ale o Helenina kolegu. Nechal jsem ho obléct, dal mu peníze a poslal ho pryč.
Když Alimeda přišla definitivně k sobě, už tam nebyl.
Po tom, co bylo dokonáno hlavní dějství dnešního dne, mi Hela pomohla Alimedu osvobodit z jejího spoutání. Podal jsem jí hebkou huňatou deku, do které se zabalila, a sešli jsme zpátky dolů do velké jídelny. Ali už rozdýchala adrenalin a teď se jen nevěřícně usmívala. Byla celá růžová spokojeností a přestálým vzrušením.
Brzké odpoledne přešlo nepozorovaně v usmrkaný podvečer.
…
„To jako vážně?“ Helena na nás oba kulila nevěřícně oči a nevěděla, jestli se má smát nebo nás litovat.
„Jo, vážně,“ usmíval jsem se potměšile.
S tím se ale Hela nespokojila a stejně vykulený pohled upřela i na Ali. Seděla s námi u stolu, usrkávala už druhý vylepšený čaj a choulila se do deky, pod kterou byla stále ještě nahá.
„Nevymýšlí si,“ potvrdila i ona pro Helu nepochopitelný fakt.
„Už pátá schůzka. Jedna ujetější, než druhá. Oba se navzájem rajcujete jako nikdo jiný, ale spolu jste si to ještě nerozdali?“
Shrnula fakta, která jsme jí právě dovyprávěli. „Jste normální?“
„Nejsme. O tom to je,“ zubila se na ní Ali.
„Ty jí fakt nechceš ojet?“ otočila se na mne.
„Ale jo. Co by ne. Klidně ji ošukám tady před tebou. Ale co z toho?“
„No Ali si užije a ty se vystříkáš. O tom to přece je,“ poučovala nás potutelně.
„To je banální, ne?“ přisadila si Ali.
„Je, ale mě to baví.“
„Tak to tak dělej, kdo ti brání?“ dobírala si ji.
„Nikdo, ale já chci vidět vás. Takhle je to prostě divný.“
„Co přesně je na tom divnýho?“
„Třeba to, že já už spala s oběma z vás, ale vy dva spolu ještě ne.“
„Ale my už se s Čoklem taky navzájem udělali,“ oponovala jí se smíchem Ali.
„To je přece jiný.“ Helu už to začínalo skoro zlobit.
Raději jsme toho nechali. Stejně to nikam nevedlo. Já i Ali bychom sice klidně mohli Heleně její přání splnit, ale to krásně ujeté odpoledne by to tak nějak zevšednělo. Po tom, co jsme si už spolu prožili, nám přišlo doopravdy až šedivě banální si to teď spolu jen tak rozdat. Na to přece bude spousta času v dalším dějství.
…
Díval jsem se, jak světla taxíku, který jsem holkám zavolal, mizí v zatáčce. Mrholení přešlo ve vytrvalý déšť, ochladilo se, a i když byl pořád ještě den, kraj zahalovalo neprostupné ocelové šedé přítmí podzimního splínu. I když jsem na sobě měl tlustý svetr, cítil jsem, jak se mi pod kůži dostává odporně chladný vlhký vzduch.
Stál jsem mezi dveřmi, opíral se o futra a pořád ještě bilancoval, co že se dnes událo. Nebylo toho až tak moc. Ale stálo to za to. Za mnou na chatu přijely dvě známé. A ale u taxíku sem se před chvíli loučil se dvěma přítelkyněmi. Přítelkyně, z nichž jedna byla skvělou samičkou. No a ta druhá, když na to přijde… skoro jsem se bál příštího setkání. Věděl jsem, že ta SAMICE mi neodpustí ani kousek z toho, co si tu dnes musela zažít. A právě tohle tušení mě hřálo tak, že dovedlo převážit i ten odporný podzimní chlad.
