První dějství – věnováno Alimedě

Při převodu povídek ze starého efenixu jsem narazil na tuhle perličku. Jsem známý jako obdivovatel Alimediných povídek a jak se zdá, zřejmě jsem nebyl jediný… Autora neznám, ale pobavil mě, děkuji. Harai

Myslel jsem, že Alimedu znám. Nebo přinejmenším, že o ní aspoň něco málo vím. Teď, s odstupem pár týdnů a měsíců, je mi jasné, jak naivní jsem byl. A nejde jen o ni. Tak, jak sem objevil tu opravdovou Alimedu, tak jsem našel i nový kus sebe. A kdyby pro nic jiného, za tohle to celé stálo.

Ty povídky, co pod nimi byla podepsaná, mi nedávaly spát. Opravdu to nebyl můj styl. Mám rád hravost, vynalézavost, ale zároveň něhu a cit. Jasně, jsem chlap. Občas trocha dominance a přímosti není od věci. Ostatně to, dámy, jistě nejedna z vás přizná, že správný chlap by měl být v posteli jak gentleman, tak čas od času i neurvalý samec co si bere a neptá se. Jenže ona zacházela mnohem dál. Mladé nezkušené holčičky nechávala prznit olezlými dědky a naopak sladké zajíčky si tu dávaly zasloužilé machny jako předkrm před tím, než přefiknou tatíka od vedle. Sex v rodině pro ni byl běžnou záležitostí a nejvíc ji rajcovalo, když mladičkou prvničku připravil o panenství její adolescentní brácha. Skoro jsem se až červenal, když jsem její povídky četl.

A to byla právě ta potíž. Přes to všechno, přes ty důvody, proč bych tohle neměl chtít ani vidět, jsem většinu jejích povídek přinejmenším otevřel a přečetl pár prvních odstavců. A pak tu byly takové, které jsem dočítal až do konce. Ještě jednu zálibu totiž Alimeda měla. Hrozně ráda půjčovala chlapy nebo se do nich naopak půjčovat nechávala. A věřte, že psát příběhy o tomhle, to ji šlo skvěle.
Nebyl to úmysl. Vlastně to vyplynulo tak nějak samo od sebe. Neodolal jsem a k její poslední povídce jí připsal komentář. Odpověděla. A já ji znovu odepsal, tentokrát už ale do soukromé pošty. A tak začalo naše dopisování, poznávání a hecování. Komunikace dvou docela rozdílných lidí, kteří si ale i přesto mají hodně co povědět.

„Nevěřím, že bys něco takového udělala.“
„Klidně!“
„A proč bys to dělala?“
„Protože mi to nařídíš.“
„Nenařídím. Jsi založením domina. Machna co ždímá chlapy.“
„Umím být i sub, vždyť to o mně víš.“
„Jo, ale to nejsi ty. To je jen hra, nemáš to v sobě. Kromě toho, já bych toho dominanta musel taky hrát.“
„Tak si ho zahraj. Poroučet umíš. Mě by taková hra bavila.“
„Ale mě ne. Nestojím o to, abys tam šla z mého rozkazu. Chci, abys to udělala jako samice. Moje samice, ale samice s vlastní vůlí.“

Odmlčela se. Docela na dlouho. Bylo mi jasné, že se pere sama se sebou. Ale já ji víc vyjít vstříc neměl v úmyslu. Nehodlal jsem hrát si na něco, co doopravdy nejsem. Umím být arogantní a autoritativní samec. Ale ne dominant, který drtí ty, které se mu podvolí.
„A co z toho budu mít, když budu tvoje samice?“ ozvala se po chvíli.
„Vezmu tě na vědomí.“
„Teď mě na vědomí nebereš?“
„Jasně, jako kamarádku. Ne jako samici.“

Byl podvečer. Podzimní vůně lesa se stávala ještě silnější, až tlející listí takřka čpělo. Když Alimeda vystupovala z autobusu, sama sobě nadávala. Štvalo ji, jak ji Petr ovládá. Ale ne tak, jak by očekávala. On se jí dostával pod kůži. Dělala, co si on usmyslel, ale přitom to dělala sama za sebe. To neznala. Ne takhle.

Z autobusu se ozvalo zakvičení zvonku a pak sykot zavíraných dveří. Vymlácený dieselový motor se rozeřval a chvíli na to se už mohla dívat jen na koncová světla ztrácející se v oblaku kouře. Lidé, co vystoupili s ní, se pomalu vytráceli do okolních samot. Zůstala tu sama na autobusové zastávce uprostřed pustiny.
Autobus zpátky jí pojede za víc, než hodinu. Chtěla jet svým autem, ale Petr si to nepřál. NEPŘÁL! No právě. Nezakázal to. Prostě si to jen nepřál. A ona mu přesto vyhověla.
„Kurva, co to jen dělám?“ zamumlala si sama pro sebe.

Měla ještě 15 minut, než se ukáže.
Přístřešek, který pamatoval snad ještě ruskou invazi najednou působil smutně, stísněně, ponuře. Byla tu jen lavička v rohu, koš na odpadky a venku na krajnici stál sloupek s roztrhaným jízdním řádem. Znovu si přehrála v hlavě, co se od ní čeká a sama sebe zkoušela přesvědčit, aby se raději sebrala a zmizela. Nepovedlo se jí to. Měla na sebe vztek.

Mrkla na hodinky. Deset minut je už v tahu. Musí se připravit. Jinak to nestihne. Kabelku si odložila na lavičku a rozepnula si dlouhý kabát. Když si ho ráno brala, doufala, že jí poskytne alespoň trochu úkrytu. Marně. Snad ještě když si rozepínala knoflíky přiléhavých džínsů a společně s kalhotkami je stahovala přes zadek dolů ke kolenům. Všimla si, jak se jí klepou ruce.
„Do háje! Jak se mnou může tohle udělat nějaký chlap?“ pomyslela si. Ale to už věděla, že to co začala, to taky dokončí. Svléknuté kalhoty i se spodním prádlem sebrala z vlhké země a položila si je vedle kabelky. Pak si i ona sama sedla na lavičku. Pod nahým zadkem cítila hrubou látku kabátu, který ale v předu důsledně rozhrnula do stran.
„Chci tě vidět.“ Napsal jí to přece jasně.

Bylo úplně jedno, že za dobu, co odjel autobus, se tu neobjevila živá duše. Stejně si tu připadala jako ve výloze. Budka stála stranou šikmo u zatáčky. Z jedné strany silnice byla krytá a i když by auto kolem ní projíždělo sotva metr nebo dva daleko, pokud by se za ní řidič cíleně neotočil, zůstala před jeho pohledem schovaná v rohu boudy. Z druhého směru se ale cesta vynořila ze zatáčky a posledních sto metrů rovného asfaltu mířilo přímo do té proklaté budky. Každý, kdo by tam odtud vyjel, ji uvidí víc, než dobře. Až na poslední chvíli by musel oči odtrhnout a projet zatáčkou.

„Nebudu čekat, až se dostaneš do ráže. Až přijedu, chci, abys už byla rozdělaná.“
Přesně tak to psal. Alimeda roztáhla svá bílá macatá stehna daleko od sebe. Připadalo jí, že v tom nastávajícím šeru musí přímo svítit do dálky. Raději zatnula zuby, přivřela oči a poprvé se sama sebe dotkla. Nejdříve se pohladila po stehnech, ale pak rychle sklouzla do klína. Má přece už jen pár minut, než se ukáže.
Vyrušil ji až zvuk pneumatik skřípajících po štěrku. Otevřela oči a uviděl bílé auto, které zajelo stranou cesty. Teprve teď si všimla toho kousku asfaltu vedle krajnice. Přesně tam zastavil i on. Motor nechal běžet a přepnul na dálkové. Přišla její chvíle.

Moc jsem nevěřil, že tam bude. Byla schopná lecčeho, ale udělat tohle? Nejen, že to bylo šílené a zběsilé, ale upřímně řečeno, nebylo to ani zrovna bezpečné. Skoro sem měl až výčitky, do čeho jsem ji to uvrtal. Jenže právě tahle šílená situace tomu dávala ten správný říz. Ještě jedna nebo dvě zatáčky a pak sám uvidím, jak to dopadlo. Před tou poslední jsem instinktivně zpomalil. Projížděl jsem zákrutou a napínal oči, až se mi do zorného pole vynoří ona zastávka. A pak… zastávku jsem vlastně ani nezaregistroval. Vnímal jsem jen ty dvě masitá bílá stehna roztažená daleko od sebe. Zaleskla se, jak po nich sklouzl paprsek mých potkávacích světel. Byla tam. Poslechla moje přání. A plní ho i dál. Pomalu jsem dojel k plácku, který si tu nechali udělat lesáci, aby měli kam odstavit svoje auta, když šli pracovat do lesa. Sjel jsem na něj a zastavil tak, aby světla mého auta směřovala přímo na ni. Nechal jsem běžet motor a přepnul na dálková.

Měl jsem ji sotva pět metrů před sebou. Seděla tam a já mohl vidět, že do puntíku splnila všechno, o co jsem jí požádal. Hlavu zakloněnou, pootevřené rty si co chvíli přejela jazykem a ruku v klíně. Honila si jí, decentně řečeno. Prostě si prstila kundu se vším všudy. Střídala v sobě levou a pravou a druhou rukou si vždy honila klitoris. Na okamžik otevřela oči a zadívala se mi přímo do očí. Moc dobře jsem ale věděl, že proti mým dálkovým světlům nemá šanci zahlédnout ani obrys mojí tváře.

Takže nakonec dorazil. No aby taky ne. Byl by blbej, kdyby si tu podívanou nechal utéct. Ale jí už to stejně bylo fuk. Začínala se dostávat do varu. Tahle situace ji do krve dostávala neuvěřitelné množství adrenalinu, který přímo burcoval celé její tělo k co nejvyšší citlivosti a aktivitě zároveň. Její chtíč a potřeba předvést se, ji dokonale ovládly. Ještě když vystupovala z autobusu by ji v sobě nenašla ani mikroskopem, teď jí ale její pudy dokonale ovládaly. Dělala se na plno. Předváděla se mu a ukazovala. Doufala, že jí ty jeho světla prosvítí až hluboko do kundy. Schválně si ji prsty roztahovala, jak jen nejvíc to šlo. Rozmazávala si všechnu kundí šťávu, co z ní tekla, po stehnech a podbřišku tak, aby se hezky leskla, aby její vzrušení bylo vidět, aby si ho mohl vychutnat a pásl se na něm.

Ruce už ji bolely a o prsty se pokoušela křeč, když se konečně dostala tam, kam ji on nařídil dojít. Netroufla si to zahrát, raději poslechla a poctivě si svůj vrchol odbyla přímo před ním. Před jeho očima a jen pro něj. Seděla tam, stehna se jí stále ještě škubala v křeči a ona vydýchávala to, co ji právě potkalo.
Zvuk motoru zesílil a auto se rozjelo. Odlepilo se od krajnice a vyjelo zpátky na cestu. Dojelo až přímo k ní, kde zase zpomalilo a opatrně se na plácku před zastávkou otočilo. Až na poslední chvíli si všimla, že pravé okénko je stažené. Ani nezastavil. Jen na okamžik zahlédla jeho siluetu.
„Slušelo ti to, samičko,“ zaslechla polohlasem pronesenou pochvalu.
„Zmrde!“ zakřičela za ním. Sama nevěděla proč. Prostě to z ní vylétlo. Ani netušila, jestli to vůbec slyšel.

4.5 24 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
9 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Shock

Tak tohle není můj šálek kávy…..

Harai

Mě to docela zaujalo, převedl jsem to ze starého efenixu jako takovou kuriozitu. Můžete se těšit i na Alimedinu odpověď 😉

Junior

Zajímavá povídka. Jsem zvědavý na Alimedinu odpověď.

Trysky

Musím říct, že je to rozhodně zajímavá povídka. Jsem zvědavý na tu odpověď.

Junior

CO takhle taky něco od Tebe , začínám mít absťák. 😀

Trysky

Chápu, ale je toho nějak moc a nestíhám dokončovat. Mám toho nějak moc rozepsáno.
Ale za týden je už v publikačním plánu další díl Kristýnky. A ještě jeden čeká na korekturu.

Junior

Super bude Kristýnka. Hurá

Bob Romil

Zcela jiný styl, než se tu běžně v povídkách objevuje. Pěkně napsané a navíc to koření, že to spáchali dva lidé odsud 🙂 Na odpověď jsem taky zvědav.

Turms

Povídky od Alimedy byly mé nejoblíbenější. Ne všechny mi sedly, asi podobně jako autorovi zdařilé povídky zde uvedené, ale měly zkrátka přednosti, které bych jinde těžko hledal. Opakovaně mi tedy nezbývalo než číst i ty, které jsem četl už kdysi dávno. Já tedy nezjistil kdo Alimeda je ani jsem se s ní nespojil, ale nejednou jsem si to přál. Přišlo mi jakoby to byl ten pravý člověk na to, který by byl schopen otevřít to, co ve mě nejen po té literárně erotické stránce je, ale dal by mi tak nahlédnout i do mé hlavy a částí, které ani pořádně… Číst vice »

9
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x