Neklidné časy 1

Rytíř Algeran Xaver von Odlandorf se česky jmenoval Zamysl a své květnaté jméno si přinesl ze své služby v Řádu rytířů božího hrobu.
Odešel s křížovou výpravou do Svaté země, poklonit se božímu hrobu v Jeruzalémě a již tam zůstal. A po letech se náhle objevil v rodném dvorci jako zralý a majetný muž.

Nevelký a zanedbaný zemanský dvorec se jal nákladně přestavět do podoby pevného hradu, jaké spatřil v cizích krajích. Psal se sice již rok 1305, avšak v rodném kraji jako by se zastavil čas. Kamenné hrady se stavěly jen se souhlasem panovníka a šikovné řemeslníky, zejména kameníky musel složitě sezvat až ze Saska a pochopitelně dobře zaplatit.

Zamysl byl nucen své nápady přehodnotit a spokojit se jen s kamennou bránou střeženou v půlkruhu přestoupenou obrannou věží a kamenným palácem s mohutnou obytnou věží se strážním ochozem na vrcholu. Zbylé budovy byly tradičně postaveny roubené.
Přestavbou se původní dvorec značně zvětšil a protože Zamysl sídlil v řídce obydleném kraji a nevlastnil žádné vesnice, musel vyžít a vystačit si s tím, co sám vypěstuje a odchová. Po zvelebení sídla si sehnal početnou čeládku i posádku pro obranu před nezvanými návštěvníky, kteří se v kraji vyskytovali v počtu ne zrovna malém.

A tak si Zamysl žil na svém hrádku spokojeně a nerušeně.

***

Komnata byla zalitá měsíčním světlem a na loži bez pokrývky ležely v objetí dvě postavy. Rytíř Zamysl a děvečka Francina. Byla jeho nejmilejší z děveček, kterou si brával do lože. Jen když měla své pravidelné obtíže, sáhl po jiné dívce. Ta pak k němu musela vstoupit čistá a hlavně znalá, jak správně svého pána oblažit.

Francina, navzdory svému mládí, milování znalá byla. Přišla, svlékla sebe i pána, ulehli na lože a Zamysl se věnoval jejímu dobře stavěnému mladému tělu.
Sotva se dotkl plných prsů, projel Francinou záblesk slasti, protože na ně byla citlivá.
Bradavky jí hned začaly tuhnout a napřimovat se.
„Hmm,“ děl Zamysl spokojeně a rukama jí dál hnětl oba prsy a mezi prsty mnul naběhlé bradavky.
Pak si pohonil tvrdého ptáka a Francina se mu hlavou přesunula k pasu. Nedělalo jí problém ho vsát až ke kořenu. Zamysl jen sledoval, jak rytmicky pohybuje hlavou podle vlastní potřeby a netlačil ji ho zbytečně do krku.

„Táák… stačí,“ vymanil ocas z příjemné masáže sevřených rtů, narovnal se jí mezi roztažené nohy a pomalým přírazem do ní pronikl.
Vzepřel na rukou a začal strojově přirážet.
„Ach… pane… oooh,“ sténala Francina, jak cítila pronik a slastné tření.
„Jo… už… budu… stříkat!“ hekal Zamysl vzrušeně, naposledy přirazil, v ocase mu zacukalo a tělo dívky plnil uvolňující výstřik semene.
„Snad neobtěžkám…“ proběhlo Francině hlavou.
Zamysl vstal a šel se k oknu nadýchat svěžího nočního vzduchu.
Dívka dál ležela na zádech s roztaženýma nohama a z klína ji vytékal pramínek semene.
„Zítra zajdeš do kláštera. Dnes přivezli pivo. takže tě tam očekávají,“ řekl pak s pohledem na její skvostnou postavu.
„Jak si přejete, urozený pane,“ dívka se oblékla a s úklonou opustila komnatu.

***

Malý benediktýnský klášter stál na břehu řeky asi dva dny cesty od dvorce. Byla to taková spojnice Zamyslova hrádku s civilizací. Jelikož benediktýni spolehlivě mlčeli a nikomu neprozrazovali, co se v hlubokých lesních hvozdech ukrývá ani kdo tam sídlí, Zamysl tak měl klid, zato s mnichy čile obchodoval.

Opat Eustach byl jedno velké ucho, když mu vyprávěl, jak na vlastní oči spatřil Boží hrob, Šalamounův chrám a spoustu dalších míst ve Svaté zemi.
Popili spolu spoustu vína a veselili se často až do rána.
Opat byl více světský člověk než prelát. Měl totiž spoustu výhrad k myšlenkám a nařízením střídajících se svatých otců na papežském stolci.
„Celibát? Nařízení papeže jemuž úd nestojí, nebo snad touží po nedosažitelné ženě či muži, pche,“ vyjádřil se k nařízení odpírající mnichům rozkoš a mohutně si zavdal piva, jehož v klášterním pivovaru vařili víc, než byli schopni vypít.

Zamysl pivu moc neholdoval, ale uzavřel s opatem obchod. Oni mu čas od čas dodají zdarma pivo a on klášteru zajistí holky svolné k vybití tělesných potřeb, čímž myslel děvečky z hradu. Čeládka se oddá pivu, tím také uklidní své chutě, pomilují se v čeledníku a všichni budou spokojeni.

Hned první návštěva se ale příliš nepovedla. Děvečka Jarka se sice pomilovala s opatem bez problémů, jenže při odchodu nad ránem se ji zmocnili mniši, zatáhli ji do jedné z cel, položili zády na stůl a postupně se na ni vystřídali.
Když se Jarka vrátila domů, pajdala jak kachna a stěžovala si na opuchlou kočindu.
O klášteru se pak s pánem odmítala bavit. Navíc zprávu o choutkách mnichů roznesla po dvoře a dívky odmítaly zdarma roztahovat nohy tolika chlapům.

Zamysl tak musel sáhnout do měšce a dívkám zaplatit, aby ony zase svým tělem „uhradily“ dodané pivo. Dívky pak odcházely do kláštera dvě, tři, aby nadržené kněžstvo zvládly.
Tak to prostě chodilo tam, kam nedosahovala světská ani církevní moc, lidé si žili po svém a zůstalo by to tak snad navždycky, kdyby dějinné události nenabraly náhlý spád.

***

Jednoho srpnového dne L. P. 1306 se na dvoře zjevil poutník. Měl sice zašlý šat, ale meč u pasu a dobrý kůň svědčily, že se jedná rytíře.
Sám Zamysl mu vyšel vstříc a zahleděl se pozorně do tváře muže kmetského věku.
„Vítám vás na na mém dvorci. Jste mi nějaký povědomý. Neznáme se…odněkud?“
Muž se pousmál.
„Jsem muž mnoha jmen a vzezření. Myslím, že jsme ale neměli tu čest.“
Pak se naklonil blíže a skoro zašeptal: „Hoxa mana est cetira domine.“
Zamysl se zarazil. To byla tajná formule, jíž se prokazovali rytíři božího hrobu svému souvěrci, pokud tento odpověděl správně.
„Ma teno domine estro,“ odpověděl jaksi automaticky a mužova tvář se rozjasnila.
„Tak tedy jsem tu správně. Jsem Daniel Vaux a mám důležité informace pro bratry na východě.“
„Ale já nejsem již členem řádu,“ poopravil ho Zamysl.
„Řád se nikdy neopouští, bratře. To bys měl vědět. I když jsi odešel, věz, že stále musíš dodržovat a ctít regule, na které jsi přísahal.“
„Chápu. Pojď tedy dál a přijmi mé pohostinství,“ ukázal Zamysl rukou k paláci.

***

V teplé jizbě, po jídle a při víně se muž rozhovořil.
„Bratře. Nežiješ si věru špatně a už vůbec ne jako řádový rytíř, ale proto tu nejsem. Věz, že našel jsem tě náhodou a nikdo po tobě nepátrá, to abys byl v klidu. Jde mi o něco jiného. Francouzský král Philip si napůjčoval nesmírné částky od templářů. Nikdy je nemínil vrátit a nyní se rozhodl je zničit a domoci se tak celého jejich bohatství. Nechal pozatýkat velmistra a všechny vyšší hodnostáře a dal je mučit, aby prozradili, kde co ukrývají. Papež Benedikt a teď Klement obvinění smetli ze stolu, jenže král je neústupný a tvrdě na něj tlačí. Je jen otázkou času, kdy slabý papež podlehne a…“
„Co s tím máme společného my? S templáři nás snad král nespojuje,“ skočil mu Zamysl do řeči.
„Jistěže ne. Ale jejich velmistr Jacques de Molay je nějak spřízněn s naším velmistrem a dohodl s ním jistá opatření.“
„Opatření?“
„Templáři vlastní nejen zlato, ale i svaté relikvie a další věci nedozírné hodnoty. Je nutno vše ukrýt do časů příznivějších pro řád. Velmistr věří, že vše se časem spraví, ale nyní je doba zlá.“
„Templáři se snad budou bránit s mečem v ruce,“ mínil Zamysl.
„Nebudou. Nikdy nebudou bojovat proti křesťanskému panovníkovi, byť se ostře staví proti nim a hodlá je uvést do klatby,“ nesouhlasil Daniel.
„Bylo dohodnuto, že část pokladů se ukryje i na sídlech zbožných bratrů jiných řádů, tedy i u nás. Nejcennější relikvie již byly odvezeny do Anglie a další se ukryjí u nás, něco v Pomořansku, zkrátka po celé Evropě. Doufám, že i u tebe.“
„Proč u mne?“ zostražitěl Zamysl, kterému se to nelíbilo.
„Jsi stranou zájmu panovníka českého království, proč by tě měl ohrozit francouzský král? Vše proběhne tajně a vzhledem k velikosti dvorce, nebude toho mnoho,“ Daniel se ušklíbl.
„Nemám tu žádný dobrý úkryt,“ bránil se Zamysl.
„O to se postarají sami templáři. Náklad zde ukryjí sami, označí tajnými značkami a až nastane čas, zase si vše vyzvednou. Tak to bylo dohodnuto.“
„Hm. Ale zadarmo to nebude,“ řekl Zamysl.
Daniel se zachmuřil.
„Změnil ses, bratře. Ve věci víry jsi polevil. Nemluvíme zde o kupeckém zboží. Nejedná se jen o zlato a poklady, ale o věci z dob našeho pána Ježíše Krista… uff, ještě teď mi z toho naskakuje husí kůže a to jen o tom hovoříme.“
„Dobrá,“ řekl Zamysl smířlivě. „Můj dvorec je bratrům ve víře otevřen. Kdy přijedou?“
„To nevím,“ pokrčil Daniel rameny.
„Záleží, jak se věci vyvinou….. rozhodně ale král nenalezne na řádových hradech nic než holé zdi. Tak to templáři rozhodli.“

Daniel se zhluboka napil, mlaskl a pak otočil list hovoru.
„Ta dívka co nás obsluhovala, byla moc hezká. Máš tu další hezké služebné?“
„Je jich tu dost. Sám jsem je přijímal a… i vyzkoušel,“ usmál se Zamysl.
„Noci už jsou chladné… Našla by se nějaká i pro poutníka, aby mu zahřála lože?“ tázal se Daniel.
„Určitě. Nech se překvapit. Jen nevím, zda se ti podaří zamhouřit oko,“ smál se Zamysl a v duchu oceňoval jeho odvahu v kmetském věku chtít do lože mladou dívku pro obšťastnění.

***

Anděla zažívala bouři nepoznané slasti a byla chvílemi bez sebe. To Daniel jí rejdil v klíně jazykem, vylizoval šťávy a na jednom místě ji přiváděl takové pocity slasti, jež ještě nikdy s nikým nezažila.
„Otoč a klekni si,“ uslyšela, když se Daniel přesunul za ni a pochopila, že půjde o psí způsob. Následovalo prudké vniknutí ocasu, který si razil cestu do hlubin jejího klína.
„Ááááhhh… dobrý bože,“ vyjekla.
Ocas cítila docela hluboko a nebyla na to připravena a vlhla jen pomalu.

Později byly rytmické pohyby ocasu příjemné, Daniel funěl a mnul jí visící prsa, přirážel a pleskal tělem o její zadek při každém přírazu.
Anděla, pevně zapřená, užívala si tření tvrdého ocasu, který kupodivu nejevil známky ochabnutí, zato sama ho vnímala v místech nejvyšší slasti a s hlasitým sténáním stoupala ke krásnému a málokdy pociťovanému vrcholu rozkoše. Když jí tělo zalilo vyvrcholení, Daniel z ní vyjel a cákance semene jí dopadaly na bělostné polokoule zadku.
Když se vydýchali z milování, Daniel si přál, aby s ním strávila v loži celou noc.
Zaskočená Anděla si plaše lehla, ale Daniel se k ní jen přimkl a za chvíli již tiše a pravidelně oddechoval. Anděla pak také tvrdě usnula.

Když se vzbudila, byla v loži sama. Strážný pak potvrdil, že urozený pan Daniel odjel ještě za raního šera.

***

Neuplynul ani měsíc, když se k hrádku přiblížila podivná karavana šesti vozů se silným doprovodem rytířů bez praporce, ani jiného označení.
Velitel karavany vjel do dvorce sám a se Zamyslem měl dlouhou řeč v neznámém jazyce. Jeden z hradních služebníků pak tvrdil, že spolu mluvili latinsky.
Karavana pak svého velitele následovala a v noci muselo veškeré obyvatelstvo dvorce zůstat v budovách a ve tmě se za svitu loučí pohybovali jen záhadní muži z karavany, něco vynášeli z vozů a kamsi nosili. Takto to trvalo po tři noci.
Za tu dobu v čeledníku obtěžkalo několik děveček, když z nadbytku času se na nich vyměnilo několik mužů za noc. A co mohly dělat, když nesměly ven? Muži je bezohledně plnili semenem a mysleli jen na sebe. Koneckonců jako vždy.

Pátý den karavana s prázdnými vozy odtáhla a ženy se konečně v klidu vyspaly. Kromě Franciny, kterou si na noc pozval Zamysl do svého lůžka.

***

Noční les hučel svými strašidelnými zvuky, ale muži sedící u ohně to nevnímali. Zato tu a tam se některý otočil a pohlédl na souložící dvojici stranou na mechu, kam ještě dosahovala zář ohně.

„Ah… ah… ah,“ slénala bolestně žena ve středním věku a mezi jejími rozevřenými stehny ležel do půl těla nahý svalnatý mladík a odhaleným zadkem divoce přirážel do jejího klína. Vzepřený na pažích držel ženě rozpažené ruce a sledoval měchy velkých prsou plující jí po hrudi v rytmu přírazů.
Žena se zoufale bránila vyvrcholení, jenže tělo ji zradilo a nyní tekla potokem šťáv. Mladík to s uspokojením vnímal a přirážel o to divočeji a hlouběji.
„Ah… aaaah,“ hekl, přirazil naposled a cítil, jak se do ní vyprazdňuje.
„To je dost, Kubo,“ zazněl hlas, jak se nad nimi zjevil jeden z mužů u ohně a uvolňoval si z nohavic povstalý ocas.
Kuba vstal ze ženy, která se nehýbala a nebránila se ani když na ni druhý muž nalehl a vzal si ji stejným způsobem. Když začal přirážel, žena se jen rozvzdychala hekavými zvuky.

Mladík usedl k ohni a hladově se zakousl do podané pečínky.
„Co s ní uděláme?“ otázal se a utřel si z brady kapající tuk.
„Rozhodne Kuťas,“ pokrčil rameny vousáč naproti. „ Já jsem ale ještě nepíchal.“
„He, he… dočkáš se,“ zachechtal se mladík. „Je už hezky otevřená.“
„Oáách, dobrý božeeeee,“ ozvalo se náhle hlasitým zasténáním od dvojice.

Všichni se prudce otočili a spatřili muže, jak za klečící ženou ji vráží svůj úd do zadku!
„Ty kanče… he, he… Matěj ještě nebyl,“ ušklíbl se mladík a muži se zase otočili k ohni.
Bědující žena dál sténala a vzdychala pod prudkými přírazy do otvoru, který doposud nebyl poskvrněn.

Velitel bandy loupežníků Kuťas se do ležení navrátil ve chvíli, kdy ženu souložil poslední člen tlupy.
Chvíli je pozoroval a pak ženě nastavil před obličej ocas, který mu hned začala sát a olizovat. Tento způsob uspokojení znala. Snaživě ho kouřila a polykala semeno ve chvíli, kdy jí plnil lůno právě se udělavší Matěj.
Pak se sesedli se k ohni na poradu. Kuťas totiž měl nějaké zprávy.
Nejdřív se ale zajímal o tu ženu.
„Kde ste k ní přišli, sakra? Teď se jí musíme zbavít, aby nás neprozradila!“
Ozval se Kuba.
„Je to bába na houbách. Courala se lesem. Zezadu vypadala mladší… veliteli, já už si dlouho neštrejch. Udělal jsem ji to hnedka tam a pak si vzpomněl na chlapy, že už taky dlouho ženskou neměli.“
„Teď ji musíš umlčet, jasný?! Ale to počká, teď ty zprávy,“ dal se Kuťas do vyprávění.

„Na Odlandorf nedávno přijeli templáři s podivným nákladem. Sami ho vykládali a ukrývali. Náš muž, co tam slouží jako zbrojnoš, soudí, že jde o samé zlato a drahocennosti. To by nám stačilo do konce života. Napadneme dvorec a napakujem se, co říkáte?“
„Není nás málo na přepad?“ soudil Matěj.
„Pomůže nám ten zbrojnoš Jan. Domluvím se s ním, on nám otevře bránu, seberem co uneseme a kdo se nám postaví, zaplatí životem,“ řekl Kuťas a jako jejich velitel to definitivně rozhodl.

***

Nad ránem, kdy muži okolo doutnajícího ohniště ještě spali, vedl Kuba ženu pryč z ležení, aby ji zabil. Byla nepohodlný svědek o jejich loupeživé tlupě.

Když byli z dohledu, vytáhl z kapsy plátěnou masku s vystříhanými otvory pro oči a nasadil ji obráceně ženě přes hlavu. Žena celou dobu mlčela, smířená se svým osudem.
Kuba ji chvíli vodil sem a tam, až ji zavedl k potoku, kde jí masku sejmul.
„Proti proudu vyjdeš z lesa. Už nikdy sem nechoď. Kdybych to nebyl já, už si dávno mrtvá. Běž!“ postrčil ji dopředu a sám se obrátil a rychlým krokem j zmizel z očí.

Žena se za ním rozpačitě dívala a snad ani nechápala, jak to, že je ještě naživu. Jenže Kuba prostě nedokázal zabít bezbrannou ženu, která mu dvakrát přinesla uspokojení. A nejen jemu, ale celé bandě. Udělal chybu, že ji přitáhl do ležení, ale nyní ji tak povodil lesem, že ztratila orientaci a bude ráda, když se za světla navrátí do své vesnice.

***

V hradním čeledníku bylo veselo. Zbrojnoš Hroznata se miloval s Jadwigou, dívkou ze Slezska, která mluvila cizí, ale srozumitelnou řečí, i když v této chvíli mluvit nepotřebovali a jazyky používali úplně jinak.

Hroznata měl být ve službě u brány, ale když kolem šla Jadwiga a svádivě si nadzvedávala suknici až po kolena, chtíč mu vyboulil kalhoty a neodolal svádění nadržené holky.

Nyní ležela pod ním, suknici vyhrnutou až po prsa, nohy doširoka rozevřené a hlasitě dávala najevo rozkoš z prudkých a rychlých přírazů jeho tvrdého kopí.
„Oh… oh… jeszcze… coraz bardziej… ohhh,“ sténala a štíhlýma nohama ho objímala kolem boků a za zadek tlačila na sebe.
Pochvu měla celou zmáčenou a Hroznata se v ní cítil ztracený. Skoro nevnímal žádné tření, ale její sevření mu nedovolilo změnit polohu či cokoli jiného.
Jadwiga navíc skvěle líbala a jazykem mu zajížděla až do krku. Přes šaty jí mačkal prsa a přece jen spěl k vrcholu, zatímco dívka měla za sebou už dva orgasmy.

„Oh… uhhh,“ funěl Hroznata a cítil rozkoš uvolňovaného semene, když vtom se zvenku ozvalo volání: „Do zbraně! Jsme přepadeni!“

***

Zamysl podřimoval u stolu ve své komnatě. Měla ho přijít uspokojit Francina, ale měla práci v chlévě a právě se v komoře oddávala lázni, když vtom se ozval z nádvoří hluk a volání.
V Zamyslovi se probudil rytíř, popadl meč a vyběhl ven. První co spatřil, byla otevřená brána a boj několika zbrojnošů proti neznámým otrhancům. Bylo mu hned jasné, že jde o lapky a ne o zkušené bojovníky a vrhl se do bitky jako lev.

Najednou se ozval drnčivý zvuk a jeden z útočníků se skácel zasažen šipkou z kuše. Zamysl se ohlédl a ke svému úžasu spatřil kuchařku Johanu, jak zkušeně pálí šipky z kuše. Neměl čas přemýšlet, kde se to naučila, neboť se proti němu vrhl muž s mečem a ťal po něm jako zkušený rytíř. Zamysl včas útok odvrátil, ale muž byl zdatný šermíř.
Nakonec umění rytíře a lapky bylo neporovnatelné, muž brzy padl s bodnou ránou na hrudi a ostatní útočníci se dali na bezhlavý útěk. Neunikli ale.
Brána jiř byla zavřená, a tak muži rezignovaně odhodili zbraně a zvedli ruce na znamení kapitulace.
Padlo pět útočníků a čtyři se vzdali. Z hradní čeledě padli dva muži.

Zamysl pokynul, aby zajatce zavřeli a přistoupil k Johaně.
„Kde ses naučila tak dobře zacházet s kuší?“
„Otec pracoval v lese. Museli jsme se naučit lovit zvěř na obživu. S kuší umíme zacházet všichni. A s mojí úpravou zvěřiny jste také vždy spokojen, pane.“
„Jestli nechceš být kuchařkou, můžeš se stát zbrojnošem… nebo zbrojnoškou,“ pronesl Zamysl a všichni přihlížející se hlasitě rozesmáli.
I Johana se usmála.
„Raději zůstanu kuchařkou, pane,“ podala kuši zbrojnoši a obrátila kroky ke kuchyni.
„A nyní vyslechnu zajatce,“ otočil se Zamysl na muže a zamířil ke sklepení.

***

Kuba, Brada, Matěj a Kudrnáč promluvili. Jednalo se o dvě loupeživé roty, které se za účelem přepadení dvorce spojily, aby měly větší sílu. I přes spolupráci s kýmsi zevnitř, zajatci nevěděli, že se přepad nezdařil. A obránci zabili i jejich vůdce Kuťase.
„Obyčejní lapkové, tfuj,“ odplivl si Zamysl. „Zítra je pověste.“

Usilovně dumal, kde mezi služebnictvem se skrývá zrádce.
„Kdo měl službu u brány?“ otočil se na strážného Přecha. „Ty?“
„Já? Ne, pane… to Hroznata,“ zablekotal vyděšený Přech.
„Kde je?“ otáčel se Zamysl kolem sebe, hledaje ho.
„Tady jsem, pane,“ vyběhl zpoza rohu čeledníku Hroznata.

Byl sice oblečený, ale nedbale a rozhodně nemohl přiznat, že se bitky nezúčastnil a oddával se milování s divkou Jadwigou, která ho nehodlala pustit ze svého objetí, dokud nedosáhne vrcholné rozkoše.
To bylo neomluvitelné.