Obchodní dům 03

Dělat vedoucího sektoru, nebo chcete-li, vedoucího obchodního provozu v takovém obchodním domě, bylo nad lidské síly, či spíše nad síly muže v nejlepších letech.
Nikdy jsem to nepočítal, ale domnívám se, že v našem obchoďáku pracovalo minimálně osmdesát, možná až sto žen. Pominu-li několik uklízeček, které zrovna neoplývaly krásou, byl tu neskutečný výběr mrduchtivých krasavic v takovém věkovém rozsahu, že nebylo možné si vybrat.
V mužské části osazenstva jsem neměl prakticky žádnou konkurenci. Několik vrátných v důchodovém věku a parta údržbářů ve věčně špinavých montérkách, nemohla ohrozit moji dominanci.
V celém obchodním domě jsem měl jen dva soky. Vedoucího technického oddělení, kterému již pomalu klepal důchod na dveře a jeho koníčkem byl tvrdý alkohol. Druhým konkurence schopným rivalem byl mladý řidič nákladního auta. Ten si zabral úsek skladů a příjmu zboží, kde měl celkem dost velký výběr a na horní patra mu nezbýval čas, ani síly.

Moje docela důležitá funkce vyžadovala určitou reprezentaci. Nemohl jsem tedy chodit v riflích a tričku, ale musel jsem si pořídit oblek, ke kterému neodmyslitelně patřila košile a kravata. Když jsem si občas v oddělení drogerie stříknul ze vzorků parfémů nějakou výraznější vůni, rázem jsem byl středem pozornosti.
Někdy to bylo až nepříjemné, když se na mě obracely prodavačky s problémy, které mohly vyřešit jejich vedoucí, jen proto, aby se dostaly do mé blízkosti.

Měl jsem rád odpolední směny. Jednak se vylidnilo nejvyšší patro, kde sídlila administrativa, a pak jsem byl několik hodin nejvýše postaveným člověkem v obchodním domě, což posilovalo moje ego.
Čeho je moc, je někdy příliš. Tak, abych chvíli utekl od občasného shonu na odděleních, uchýlil jsem do své kanceláře ve třetím patře, které bylo tou dobou již prázdné.
No tak prázdné zase ne. V zadní části chodby za rohem v dílně, občas sedával údržbář, který měl odpolední směnu.
V chodbě u výtahu byla hlavní pokladna.
V ní se střídaly dvě pracovnice. Úkolem té, která měla odpolední směnu, byl průběžný příjem tržeb až do uzavření obchodního domu, případné rozměňování peněz pro pokladní na odděleních.
Byla to taková oddychová směna, kdy v pauzách nečinně seděly, nebo se šly projít po obchoďáku a poklábosit s kamarádkami.

I já se občas podíval do okénka pokladny, abych zjistil, která z nich slouží. Když v pokladně seděla ta starší, prohodil jsem s ní pár slov a pak jsem si do své kanceláře šel hodit nohy na stůl.
Jiné to bylo, když sloužila ta mladší. To jsem pak s hlavou strčenou do okénka pokladny vydržel tak dlouho, pokud nás nevyrušila některá z prodavaček, která šla odevzdat tržbu.

Pokladní se jmenovala Ivanka a jak mi sdělila, má desetiletého syna a je s ním sama. Neptal jsem se, jestli ho má jako svobodná, nebo s rozvedla.
V obličeji nepatřila mezi krasavice, ale ošklivá taky nebyla. Naopak brýle, které nosila ji dělaly docela zajímavou. To, co jí příroda zapomněla dát na kráse, to jí vynahradila na postavě. Ivanka si toho byla zřejmě vědoma a podle toho se také oblékala.
Těsné šaty na tělo zvýrazňovaly její přednosti a co mě nejvíce zaujalo, byl rýsující se výrazný hrbolek jejího pohlaví, který předčil i pod látkou trčící hroty ňader, když si zapomněla vzít podprsenku.
Nemohl jsem spustit zrak z toho rozkošného kopečku a pevných stehen. Představoval jsem si masité pysky chlupaté kundičky, mezi které pomalu zajíždí mé na kost tvrdé přirození.

Při jednom takovém rozhovoru jsem se zadíval asi moc dlouho, až mě vytrhla Ivanka z rozjímání.
„Vy mě vůbec neposloucháte, a kam to koukáte?“ podívala se mezi své nohy.
„Promiňte, já už musím běžet,“ zablekotal jsem a rychle jsem seběhl po schodech o patro níže.

Toho dne odpoledne jsem se raději na horní patro nevracel a večer, při uzávěrce tržeb jsem se na ni raději nedíval.
„Stalo se něco?“ zeptala se, jako by se odpoledne nic neudálo.
„Nic, jen jsem se choval jako blbec,“ omlouval jsem se.
„Nemusíte se za nic omlouvat. Jestli myslíte to, co myslím já, tak mně to bylo docela příjemné,“ uklidňovala mě.
Spadl mi kámen ze srdce.

Na začátku chodby, hned za pokladnou, byla velká zasedací místnost. Do té nechala ředitelka umístit kopírku, tak aby ji mohli používat zaměstnanci obchodního domu, když byl sekretariát odpoledne zavřený.
I já se tam občas zastavil, když jsem si potřeboval vytisknout nějaký oběžník, nebo formulář.

To odpoledne jsem rozmnožoval pokladní výkazy pro jednotlivá oddělení, když se náhle otevřely dveře. Mezi nimi stála Ivanka.
„Promiňte, slyšela jsem tu rámus a tak jsem se šla podívat, kdo tu je.“
Místo toho, aby po zjištění mé přítomnosti zase odešla, stoupla si k jednomu stolu, opřela se o něj a pustila se do štěbetání a sdělovala mi všechny drby, které pochytala, když procházela odděleními obchodního domu.

Jedním okem jsem pozoroval kopírku, zda v ní nedochází papír, ale druhým jsem již zase podrobně studoval její postavu.
Přiléhavé šaty opět nebezpečně zvýrazňovaly hroty bradavek. Jak byla mírně zakloněna u stolu, Venušin pahorek ještě více vystupoval. Reakce z mé strany přišla záhy.
Ještě, že se zvedla od stolu a přešla k oknu.
„Dnes, je venku krásně, škoda, že musíme být v práci,“ zasnila se.
Podle mě to ale udělala plánovaně, vědoma si toho, že mě dráždí.
Světlo z okna prosvítilo obrysy jejího těla pod šaty, a tak mi Ivanka dala nahlédnout do mezery mezi stehny.
Pak se zase jakoby nic vrátila ke mně a opřela se o hranu stolu.

Já byl na tom v tu chvíli podstatně hůř. Jednak jsem musel maskovat bouli v kalhotách a pak se taky rozhodnout, jak se v příštích chvílích zachovám.
Bylo mi naprosto jasné, že mě Ivanka provokuje a jen čeká na můj první krok. Ještě chvíli jsem vedl sám se sebou vnitřní boj, ale touha sáhnout si jí mezi nohy a stisknout bradavky ňader, byla silnější.
Vypnul jsem kopírku a udělal několik kroků k Ivaně.

„Počkej, podívám se jestli někdo nestojí u pokladny,“ otočila se a vyběhla ze zasedačky.
„Je to v pořádku, nikdo tam není,“ ujistila se a při návratu do místnosti otočila klíčem v zámku.
Teď to bylo naprosto jasné.
Chytil jsem ji kolem pasu a prudce k sobě přitiskl. Byla poddajná, jako hadrová panenka. Naše rty se spojily v nekonečném polibku, a mé ruce okamžitě začaly šmátrat po jejím těle. Ten její hrbolek byl neodolatelný. Okamžitě jsem přitiskl dlaň k mezeře mezi stehny a vychutnával si měkkost toho polštářku. Přitiskla se jím k mé ruce, co mohla nejvíce.

Nenechavá ruka se začala dobývat dále. Sáhl jsem jí za gumičku punčocháčů a nahmatal kalhotky. Brzy jsem překonal dychtivými prsty překážku v podobě další gumičky, a již nic nepřekáželo tomu, abych se dotkl chloupků a prostředník vnořil mezi vlhké pysky její kundičky.
Okamžitě jsem měl ruku mokrou, tak byla vzrušená.

Ani Ivana nezahálela a hledala zip kalhot. Po chvilkovém zápase se zdrhovadlem se jí povedlo kalhoty rozepnout a v dalším okamžiku již v dlani svírala můj úd.
Stáhl jsem jí punčocháče i s kalhotkami ke kolenům a rozevřel jí stehna. Ivanka stále držela úd v ruce a neomylně ho vedla ke své jeskyňce. Ucítil jsem na žaludu vlhko a teplo její štěrbiny a pomalým přírazem jsem do ní začal vnikat.
Prohnula se ještě více, ve snaze ho do sebe dostat co nejhlouběji.
Mlaskavé zvuky přirážejících těl se rozléhaly zasedačkou.

Náhle mi Ivana zasekla prsty do zad a přidušeně vykřikla. Měl jsem co dělat, abych ho z ní na poslední chvíli vytáhl.
Přišlo to tak rychle, že jsem neměl čas přemýšlet kam se vystříkám a tak jsem jí vypustil semeno do punčocháčů.
„Promiň,“ omlouval jsem se, „já ti koupím nové.“
„To nemusíš,“ odpověděla mi a vytírala si jimi štěrbinku mezi stehny. „Já je přemáchnu v umývárně.“

Nedalo mi to a když jsem se vrátil na oddělení, punčocháče jsem koupil.
„Pro manželku,“ zbytečně jsem ujišťoval pokladní.
„Budu je pořád nosit,“ ujišťovala mě Ivanka, když jsem jí je večer dával.