ošklivka si užívá

Osudový okamžik 03

Toto je 3 díl z 3 v seriálu Osudový okamžik

OSUDOVÝ OKAMŽIK 3/3

Středa se stala pro Tonyho docela náročným dnem. Hned po ranním čůracím ceremoniálu a snídani ho šupem odvezli na rentgen hlavy, aby pan primář výsledek dostal zavčas. Poté, co ho přivezli zpátky na pokoj, čekalo ho překvapení. Na návštěvu se dostavil osobně sám soudruh ředitel.

„Tak jak se vám daří?“ zazněla obligátní otázka.
„Když pominu to motání a slabý nohy, tak to celkem ujde,“ odpověděl Tony stručně a čekal, co mu ředitel řekne dál.
„Primář mi dal jen pět minut, takže jen v krátkosti. Adolf Hádek, ten, co vás napadnul, je ve vězení. Ukázalo se, že podobných činů už má za sebou víc a tohle byla poslední kapka, protože ho obvinili z ublížení na zdraví, možná z těžkého, a také z pokusu o znásilnění. To mu vynese několik let. Od nás dostal okamžitou výpověď.“

Odmlčel se, čekajíc nějakou Tonyho reakci. Ten však mlčel. Chystal se pokračovat dál, když tu do pokoje vešla rehabilitační sestra.
„Tak vážený hoste, musíte odejít. Panu Kubovi začíná rehabilitace,“ řekla nekompromisně, upírajíc na ředitele přísný pohled.
„Samozřejmě, jen ještě dvě věty, prosím,“ odpověděl a otočil se znovu k Tonymu. Sáhl přitom do náprsní kapsy, vyndal z ní navštívenku a podával mu ji.
„Kdybyste cokoli potřeboval, zavolejte. Kdykoliv. Přeji brzké uzdravení,“ rozloučil se a odešel.

Rehabilitační sestra se hned pustila do práce. Trochu Tonyho rozhýbala a pak řekla, že je nejvyšší čas, aby se pokusil chodit. Přistavila mu k posteli chodítko, které sebou přinesla a pohledem ho vyzvala, aby vstal. Celkem bez problémů spustil nohy dolů z postele a dotkl se podlahy. Chytil se držátek chodítka a postavil se. Nejisté první dva kroky… a pak už s jistotou starého mazáka vyrazil napříč pokojem. Jeho trenérka jen zalapala po dechu.
„Vy jste neuvěřitelnej. Já myslela, že sotva polezete. No nic, zkusíte to bez chodítka.“
To už bylo horší. Klátil se ze strany na stranu jako opilec a nechybělo mnoho a upadl. S francouzskými holemi to šlo o malinko líp. Po hodině usoudila, že toho má dost a rehabilitaci přerušila s tím, že po obědě budou trénovat dál.

Skutečně se objevila hned po poledním klidu. Dvě hodiny ho mučila chozením, aby následně konstatovala, že bude-li pokračovat takovýmhle tempem, nebude mít ona zanedlouho co dělat.
Chvíli poté co odešla se objevila Muňka. Okamžitě si všimla, jak je Tony vyčerpaný, ale jakmile se dozvěděla, jaké pokroky dělá, celá se rozzářila. Plkali pak spolu skoro do večeře, kdy ji sestra (která u něj ještě nebyla) vyhnala. Té pak s nepředstíraným potěšením oznámil, že na záchod si už může dojít, když mu jen trochu pomůže. Pomohla mu a on si sedl a s úlevou se vyprázdnil.

Čtvrtek byl ve znamení tvrdého tréninku pod dohledem rehabilitační sestry. Po odpoledním cvičení mu oznámila, že mu to jde tak dobře, že možná navrhne jeho propuštění. To byla sice dobrá zpráva, ale na platný výrok si musel ještě počkat.

O páteční vizitě mu primář v dobré víře v jeho radost sdělil, že pokud má doma někoho, kdo se o něj může postarat, tak že ho do oběda propustí.
„Nó, to je problém, pane primáři. Bydlím sám,“ objasnil Tony svou situaci. „Nikoho nemám.“
„Ani žádný soused nebo sousedka by vám nepomohli?“ podivil se primář.
„Jenom to ne!“
„A proč?“
„Jsou ukecaný a vlezlý jak vopice. Dejte mi svátek s takovejma lidma.“
Úplně se otřásl představou, že by k tomu snad mělo dojít.
„V tom případě u nás zůstanete, dokud nebudete fit. V pondělí vás ale přestěhujeme na normální pokoj. Tenhle už potřebujeme uvolnit. Tak poctivě cvičte a rehabilitujte, ať jste doma co nejdřív.“
Potřásl Tonymu rukou a s celou suitou se odporoučel k dalším pacientům.

Odpoledne za ním přišla Muňka a zůstala úplně štauf, když ji všechno převyprávěl.
„Jak’s jim tohle moh říct!“ vyjekla rozhořčeně. „Jak, že se o tebe nemá kdo postarat? A co já? Já se přece o tebe postarám ráda, jako bys to nevěděl,“ řekla vyčítavě.
„Ale to já po tobě nemůžu chtít,“ namítnul.
„Proč bys nemoh? Jdu to dojednat,“ rozhodla se a chystala se odejít.
„Počkej, nikam nechoď,“ zarazil ji. „Sanitky už maj jenom pro pohotovost a ty mě domů neodvezou.“
„Tak já někoho seženu,“ nedala se odradit.
„Seženu…“ opakoval po ní. „Hele, byl za mnou ředitel a prej se na něj můžu s čímkoliv obrátit.“
Vytáhl z šuplíku navštívenku a podával jí ji.
„Zavolej mu a domluv se s ním. Třeba to vyjde.“
„No to je nápad,“ zajásala a odběhla to zařídit.
Za deset minut po jejím odchodu se objevila sestřička a přinášela Tonyho ošacení.
„Teda, pane Kuba, že vy ale máte slečnu. Ukecat doktory na propuštění v pátek odpoledne, to je fakt výkon.“
Usmívala se přitom a pečlivě pokládala oblečení na kraj lůžka. „Budete chtít pomoct při oblíkání?“ zeptala se.
„Dík, ale už to dokážu zvládnout sám,“ opětoval úsměv a rychle se posadil, aby dokázal pravdivost svých slov.
„Tak vám s ní přeju hodně štěstí,“ mrkla šibalsky okem a odběhla za svými povinnostmi.

Když se po chvíli vrátila Muňka, byl už Tony oblečený. Tlačila před sebou invalidní vozík. Na Tonyho tázavý pohled se jen zasmála.
„No co čučíš. Tohle je nejrychlejší a nejpohodlnější způsob, jak tě dopravit k autu,“ vysvětlovala. „Nejdřív se stavíme u tebe a já tam poberu nějaký to oblečení a co si budeš přát, a pak pojedem ke mně, protože u mě je to ideální místo pro takový marody jako seš ty.“
Tony se ani nepokusil odporovat. Viděl, že je napevno rozhodnutá a že by s ní stejně nic nesvedl. Poslušně si sedl do vozíku a nechal se odvézt k autu.

K jeho překvapení za volantem seděl sám ředitel. Přivítal ho s nepředstíranou radostí, a když pak před činžákem, kde Tony bydlel, čekali, než v jeho bytě Muňka najde a posbírá potřebné věci, probrali spolu v přátelském duchu některé pracovní záležitosti.
Po půlhodině konečně dojeli k malému staršímu domku, kde Muňka bydlela. Jakmile zastavili, okamžitě vystartovala a než se Tony vysoukal z auta, už byla zpátky s invalidním vozíkem.
„To mě zbylo po tátovi a teď se docela hodí,“ sdělila zadýchaně a už Tonymu ukazovala, že si má do něj sednout. Poděkovali řediteli za ochotu a už si ho vezla domů.

„Tak, a jsme doma,“ zkonstatovala spokojeně. „Chvilku prosím tě vydrž, dojdu se převlíknout, protože sem v tomhle děsně zpocená.“
Zmizela v jedněch dveřích a za moment se vrátila oblečená v dlouhém, plandavém tričku.
„To je nejpohodlnější, co na sobě můžu mít,“ oznámila Tonyho udivenému pohledu. „Provezu tě po baráku, ať víš, kde co je.“ Tony nebyl proti.
Zajela s vozíkem do každé místnosti – obývák, kuchyně, koupelna, WC, nevynechala ani dvorek a zahrádku. Poznávací zájezd skončila v ložnici.

Ložnice byla malá. Zato jí vévodilo obrovské letiště, skýtající zaručeně neskutečně komfortní ležení. Jinak se tam vešla už jen jedna skříň, noční stolek, taburetka a chlupatý kobereček vedle lůžka. A právě těsně vedle něj zastavila Tonyho dopravní prostředek. Sama si sedla na taburetku.
„Čím začneme?“ položila otázku, na kterou hned sama odpověděla. „No, je to jasný. Co máš na sobě sundáš abych to mohla vyprat a sako dám v pondělí do čistírny. Pak si vezmeš čistý věci, ale dřív tě vykoupu,“ představila Tonymu svůj plán.
„Tak to teda ne! Žádný koupání nebude,“ zaprotestoval zuřivě.
„Ale bude. Smrdíš špitálem na sto honů, že by mě sem za chvíli začli vozit pacienty.“
„Ne, já nechci.“
„Prosím tě proč? Nejseš první mužskej, kterýho uvidím nahatýho.“
„Ne, já nechci,“ opakoval zatvrzele.

Nechápavě se na něho zadívala a pak jí to došlo.
„Ty se stydíš! Ty se fakt stydíš,“ vydechla nevěřícně. Tonyho mlčení to jen potvrzovalo.
„Tak dobře,“ rozhodla se najednou, uchopila odspodu triko a rychle si ho přetáhla přes hlavu. Její nahota zapůsobila na Tonyho jako červený hadr na býka. Teda ne, že by se ni vrhnul, jen jako býk prudce vyrazí na toreadora, jemu prudce stoupnul tlak.
„Teď je řada na tobě,“ vybídla ho věcně.

Jenže jemu se do toho pořád nechtělo. Žádnou výmluvu však nenašel a tak se nakonec s viditelnou nechutí začal svlékat. Šlo mu to však tak pomalu, že se do toho Muňka vložila.
„Takhle by to trvalo tejden,“ řekla a chopila se díla. Sako a košili už měl dole, takže z něj svlékla tílko, pak mu řekla, ať se postaví, rozepnula mu kalhoty, stáhla je dolů a s nimi i trenky. Na vteřinku se zadívala na povstalé mužství, ale nekomentovala to.
„Do koupelny dojdem pěšky. Spolu to zvládnem, ne?“ pronesla věcně.

Tony se už nevzpíral. Sice se dál styděl, ale jinak ho uvnitř prostoupil zvláštní klid, který jeho stud omezoval. V koupelně, která obsahovala jen prostorný sprchový kout, se podle pokynu opřel rukama o zeď a zaklonil hlavu, neboť nejprve přišly na řadu vlasy. Potom ho celého pečlivě namydlila a omyla hrubší houbičkou od shora dolů. Pak se otočil a o zeď se opřel zády. Stejně pečlivě postupovala i s přední částí postavy. Jen u středobodu jeho těla odložila houbičku, namydlila si ruku a opatrně sevřela tvrdý úd ve své dlani. Několikrát pomalu přejela po celé jeho délce. Dívala se přitom Tonymu do očí a téměř fyzicky cítila jeho narůstající vzrušení. Přestala.
„Mám pokračovat?“ zeptala se tiše.
„Ne.“
„Dobře,“ řekla nevzrušeně a vzala do ruky sprchovou hlavici, kterou z Tonyho smyla veškeré zbytky mýdlových bublinek. Pak mu přes ramena přehodila velikánkou osušku, do které ho zabalila.
„Tak pojď,“ vybídla ho, vzala kolem pasu, on ji kolem ramen a společnými silami se přemístili zpátky do ložnice.
„Tak vidíš, že jsem tě neukousla,“ snažila se zažertovat, ale moc úspěšná nebyla. Tony jen mlčel a tvářil se vážně.
„Ach jo,“ povzdechla si Muňka. „Přinesu ti čistý věci, aby ses moh oblíct.“

Přivlekla velkou kabelu, ze které vytáhla spodní prádlo, košili odložila stranou, že ji přežehlí, a jako poslední mu podfala lehké kalhoty.
„Mám tě oblíct?“ zeptala se poněkud zaražená jeho mlčenlivostí. Zavrtěl hlavou, že ne. „Dobře. Půjdu nachystat něco k večeři a zejtra dojdu nakoupit, aby bylo z čeho vařit.“
Řekla to spíš sama pro sebe než pro Tonyho. Vrtalo jí hlavou, proč je najednou takový nemluvný, ba skoro odtažitý. Nechápala to. Napadlo ji, jestli se třeba svou snahou mu pomoct příliš nevnucuje. Jestli mu to není nepříjemné, ne-li nesnesitelné.
Zeptala se ho na to hned po večeři, když se uvelebili v obýváčku, a přímo, bez příkras.

„Ne. To určitě ne,“ odpověděl po chvilce váhání Tony. „Já jen… jen že na to nejsem zvyklej. Spíš se cejtím trapně, že tě takhle zneužívám. Dyť bych to doma sám taky nějak přežil.“
„Prdlajs bys přežil, natlouk by sis hubu. Dyť se motáš jak vožralej námořník a ještě trpíš halucinacema. Jaký zneužívání? To ti nedošlo, že kdybych ti nechtěla pomoct, že bych to neudělala? Popřemejšlej o tom.“

Byla rozhořčená na nejvyšší míru. Zavčas jí ale došlo, jací oba doteď byli – uzavření a samotářští. Přišlo jí však, že ona se od toho incidentu změnila, alespoň vůči Tonymu. Asi ji nezbude než čekat a doufat, zda se změnil i on.
„Já ti rozumím, Tony,“ řekla najednou tiše. „Prostě si potřebuješ srovnat myšlenky, ledasco si uvědomit, možná se s něčím smířit, zkrátka, udělat si v hlavě jasno. Nebudu tě rušit, půjdu si něco číst.“

Televizi neměla, jen na poličce vedle dveří stálo staré, ještě lampové rádio. V tuto chvíli bylo vypnuté, ačkoliv jindy hrávalo třeba celý den. Muňka jinak strašně ráda četla, byla přímo knihomolka, o čemž svědčila knihovna přes celou stěnu pokoje a plná knih. Vybrala si jednu tenkou knížečku a usedla s ní zpátky vedle Tonyho.

Ani v sobotu to s Tonym nebylo o moc lepší. Celé dopoledne se tvářil nepřístupně. Odpoledne však bez řečí absolvoval za vydatné Muňčiny pomoci tréninkovou procházku. Zřejmě měla blahodárný vliv na jeho psychiku, protože večer se už přece jen dostal do lepší nálady a byla s ním řeč. Dokonce pak usínal s hřejivým pocitem, že vedle sebe někoho má.

V neděli ráno se Tony probudil jako by mu ve spánku dal někdo napít živé vody. Zjistil, že Muňka už vstala a slyšel ji štrachat v kuchyni. Než na ni stačil zavolat, vešla do ložnice a na tácu mu nesla snídani. Okamžitě poznala, že je v dobré náladě. Vydržela mu celý den. Dopoledne ji dělal společnost v kuchyni a celé odpoledne procourali na cvičné procházce. Domů se vrátili oba značně unavení. Když se pozdě večer chystali ke spánku, požádal z legrace Muňku, aby mu zazpívala ukolébavku.

„Seš cvok? Jak nemůžeš, tak bys utek,“ zvolala vyděšeně.
„A ani pohádka by nemohla bejt?“ Řekl to s tak komickým výrazem, že vyprskla smíchy.
„Ale já žádnou neznám,“ bránila se.
„Tak si nějakou vymysli.“
„Když ti to udělá radost, tak se pokusím,“ řekla a na chvíli se zamyslela.
„Bylo jednou jedno království Na konci světa. Jak už to bejvá, král měl dceru, princeznu Kuku. Nebyla zrovna hezká a tak měl král starost, jestli pro ni najde ženicha. Jeho obavy se naplnily. Každej princ vzal roha hned, jak ji uviděl. Po roce neúspěšnejch námluv se zničehonic objevil princ z království Na druhým konci světa. Jmenoval se Mrška a vypadal tajemně. Když mu ukázali princeznu, trochu to s ním otřáslo, ale nedal na sobě nic znát. Požádal krále, jestli by mohl s princeznou zůstat dvě hodiny o samotě. Král v naději na úspěch okamžitě svolil a rychle opustil komnatu.

»Nejsem moc hezká,« řekla princovi to, co beztak bylo vidět.
»Ano, na královnu krásy by to nestačilo,« odtušil princ. »Ale každá princezna je rázem mnohem hezčí, když svlíkne svý šaty.«
»Opravdu?« podivila se princezna. »A to platí i pro prince? Teda, ne že bys byl šerednej, ale taky bych chtěla vidět, jestli budeš hezčí.«
»Jistě princezno,« pravil princ, »jak začneš ty, začnu i já.«

Rychle odložili svý velkolepý oděvy. Sotvaže princezna Kuku spatřila nahatýho prince, vytřeštila oči a v údivu si rukou zakryla pusu.
»Co to… co to tam máš?« vyjekla vystrašeně a ukazovala prstem na jeho pod břichem trčící kolík.
»To je přece Malý princ,« poučil ji ohleduplně, »a čeká na laskavý svolení k návštěvě tvý Malý princezničky.«
»Svolení se uděluje, ale co mám pro to udělat?« zeptala se princezna, nevěda si rady.
»Lehni si tady na divan a roztáhni nohy,« poučil ji a přistoupil blíž. Jakmile si lehla, vlez na ni a bez meškání vetknul kolík do Malý princezničky.
Princezně Kuku to zpočátku nebylo příjemný, ale po pěti minutách už řekla, že se jí to začíná líbit. »A proč to tvoje princátko v ní furt tak šmejdí?« chtěla vědět.
»Protože hledá její tajemství a až ho najde, odmění tě životadárnejma krůpějema na tvým těle.«
Jen to dořek, něžný šmejdění proměnil v divokou jízdu. O chvilku pozdějc ho vytáhnul a celou ji postříkal.
»Když si to rozetřeš po těle, budeš mít jemnou kůži,« dal princezně poslední radu a rychle se oblík.
»Já bych si přála, aby mě ještě jednou navštívil,« řekla toužebně princezna Kuku.
»Ale jistě, princezno, hned jak budeš v pekle!« zachechtal se divoce, proměnil se v rudýho ďábla a rozplynul se jako smrad. A to je všechno,“ ukončila Muňka pohádku a suše dodala: „A teď spi.“

Otočila se k Tonymu zády a víc si ho nevšímala.
Tony byl z té její pohádky úplně perplex. Nevěděl, jestli to byla výzva, nebo provokace, nebo proč vůbec si takovou pohádku vymyslela. Než si to však stačil prohnat mozkovými závity, únavou usnul.

Nálada pondělního dopoledne byla chladná, alespoň z Tonyho strany. Stále se zaobíral nočním vyprávěním. Jen se Muňky zeptal, jak to, že není v práci, a dostalo se mu odpovědi, že dostala od ředitele placené volno, aby se o něj mohla starat. Poté se odhodlal k tomu, že ji požádal o něco na čtení. Zaražená jeho chováním mu vyhověla, ale hned nato se vydala do čistírny s jeho sakem. Po návratu se pustila do vaření. Tony ji však až do oběda o nic nepožádal, ani s ní nijak nekomunikoval. Cítila se poněkud dotčená, leč netušila, že po obědě bude všechno jinak.

Po vydatném jídle a umytí nádobí, při kterém Tony sedíc na židli pomáhal s utíráním, osmělil se sdělit Muňce, že by jí chtěl něco říct. Přesunuli se tedy do obýváku, kde, pohodlně usazena v křesle, Muňka s napětím očekávala, co uslyší.
„Pokusím se bejt stručnej,“ řekl tiše a tvářil se u toho tak strašně vážně, až z toho Muňce přeběhl mráz po zádech.
„Víš, po tý ráně do makovice… zkrátka, po tý ráně jsem se nějak změnil. Cejtím se jinak, myslí mě to jinak a jinak všechno vnímám. Nevím proč, ale prostě to tak je. Vidím jinak sám sebe, vidím jinak tebe. Nejde jen o to, že tvoje pomoc je pro mě přímo dechberoucí a, upřímně řečeno, si to ani jinak už nedovedu představit. Vyzařuje z tebe pohoda, pracovitost, spolehlivost i skromnost, a to všechno mě k tobě, k mýmu vlastnímu údivu, přitahuje. Původně jsem měl v úmyslu ti říct, že bych strašně rád… jenže to říct nedokážu, abych neměl pocit a ty sis nemyslela, že tvý pomoci chci zneužít. A tak…“
„Co to zase meleš o zneužití?“ přerušila ho podrážděně. „Prostě vyklop co bys rád a je to. Myslíš si snad, že to nepřežiju?“
„Ne, to ne. Já jenom, že mě nejenom přitahuješ – ale šíleně vzrušuješ –, a když jsem v noci vedle tebe…“
Nenechala ho domluvit.
„Božínku, Tony! Dyť já po tom toužím od chvíle, kdy jsem si tě přivezla domů. A ty ses bál! A čeho, prosím tě? Nebudem to odkládat. Jdeme do ložnice,“ řekla rezolutně a už pomáhala Tonymu z křesla.
„To nejde,“ řekl smutně.
„A proč by to nešlo? Ty chceš, já chci, tak v čem je problém?“
„Nemáme tu – gumu. V mý situaci si netroufám říct, že bych to urejdoval.“
„Aha. To mě nenapadlo,“ zamyslela se. „Ale to není problém. Mám v drogerce kámošku a ta mi to diskrétně prodá. Hned budu zpátky,“ řekla v rychlosti a než se Tony nadál, byla fuč.

Vrátila se asi za dvacet minut s balíkem, v jakém to snad expedují z fabriky. „Vybrala jsem jim všechny zásoby,“ hlásila hrdě a hned jej na nočním stolku rozbalila. Tony na ni vykuleně hleděl.
„Co s tím budeme dělat?“ zeptal se zaraženě.
„No co asi? Spotřebujem to,“ ohlásila vesele a vlezla k němu do postele. „Nejdřív si tě svlíknu a pak ti předvedu striptýz, aby se ti co nejdřív postavil,“ ohlásila svou představu a bez dalšího povídání se měla k činu. Svou vizi však nenaplnila. Tonymu totiž stál, sotva se ho jen dotkla. Vůbec ji to nevyvedlo z míry. Bleskově se zbavila všeho oblečení, vytáhla z balíku krabičku, vybalila ochranu a zručně ji nasadila na ztuhlý dřík.
„Máš pěkně tvrdý péro, tedy… jestli ti nevadí, že tak mluvím.“
„A proč by mělo? Copak jsme na kroužku českýho jazyka?“
„No to je fakt,“ zasmála se. „Klidně lež, já všecko udělám. Šetři si síly na další,“ kladla mu na srdce, když se nad ním rozkročila. Pomalu sedala dolů, až ho v sobě měla na doraz.

„Páni, to je ale pocit po tolika letech prázdnoty,“ libovala si a pozvolnými pohyby si poměřovala jeho délku. „Mám takovej pocit,“ řekla blaženě, „že ten tvůj ocas je pro mě snad stvořenej.“
„Totéž můžu říct o tvojí mařence. Měl jsem jenom jednu kundu v životě, ale s tou tvojí se to nedá srovnávat. Kam se na tvou mušličku hrabe,“ lichotil zase Tony. Myslel to ale naprosto vážně.

Muňka se předklonila, rozplácla kozičky o jeho hruď a přitvrdila přirážení.
„Nejsem moc těžká?“ projevila starost.
„Ne, ale takhle budu brzy hotovej.“
„No a co. Je to snad naposledy?“ hlesla a přidala na tempu. Do pár minut bylo hotovo.

Muňka zářila jako sluníčko a Tony se také netvářil nešťastně. Leželi na bocích vedle sebe. Tony něžně prozkoumával pevnost a tvar jejího dmoucího pohoří a ona neméně jemně hladila jeho kolibříka.

„Jak ti vlastně říkali rodiče,“ zeptal se zničehonic Tony.
„Majka, protože jsem Marie.“
„To se mně líbí víc než Muňka. Mě říkali Tondo.“
„Tak to se mě víc líbí Tony,“ poznamenala od teď už Majka.
„Hm.“

Nakrátko se dál zabývali vlastními myšlenkami. Ticho porušil až Tony.
„Skoro bych řek, že bysme se takhle nepoznali, nebejt tý rány do palice. To snad byl osudovej okamžik, kterej o všem rozhod.“
„To určitě byl,“ přitakala Majka a sáhla pro další gumu, neboť se mezitím z kolibříka vyklubal dravý pták. Tony si ji už nasadil sám, překulil se na Majku a zasunul ptáka do nachystané klece.
„Snad nám to vydrží,“ řekl toužebně a přirazil.
„Určitě jo,“ vzdychla a vyšla mu vstříc.
Oba pak odpluli na vlnách slasti až do sedmého nebe.

Navigace v seriálu<< Osudový okamžik 02
4.8 8 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
13 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
bigbiz

Tak to bylo moc hezké, děkuji.

Martin

Opravdu skvostné čtení . Škoda , že je již konec . Je hezké jak umíš napsat to rozpoložení postav . Tak trochu jsem čekal ještě nějaké škádlení se sestřičkami v nemocnici . Přesto je konec nádherný . Díky moc .

Martin

Ne zvrat příběhu je super . A na škodu to jistě nebylo . Již od začátku jsem čekal , že Marie a Tonda jsou pro sebe Ti praví . Pravda je , že v té nemocnici jsem myslel , že bude škádlení s Irenkou . Rozhodně děkuji za nádherný příběh a budu se těšit na další literární počiny .

Fred

mb, příteli milý, je snad dobře, že jsi to tam nevložil. Na př. takový Fanyn občas vkládá příběh do příběhu, ale pak je povídka příliš dlouhá a pozornost čtenáře se rozptyluje.

Martin

Frede dovolím si nesouhlasit . MB i kdyby příběh rozepsal ještě na dalších 10 dílů , tak by povídka nebyla dlouhá a stále by si držela úroveň . A je super , že pro nás opět napsal takový skvost . Ano momentálně prezentovaný seriál na kterém se Fanyn spolupodílel je opravdu na čtení dlouhý . Ovšem tady o proti jinému portálu dostal šmrnc . Současné díly nejsou moje krevní skupina , tak je ani nečtu . Občas děj prolítnu očima a to je vše . Ale poslední díl který zde ještě nebyl uveřejněn a kde je hlavní postavou Kamil se… Číst vice »

Trysky

Neboj, Trysky se brzy ozve. Neco napsano ma, jen nema cas to dokoncit a poslat.

Tramp

Čtivé,jemně napsané,zkrátka hezká povídka.

Kittikit

Hezky napsano, dekuji za prijemne pocteni.

Junior

Skvělé zakončení výborného příběhu. JE zajímavé co s člověkem udělá jeden otřes mozku, asi to potřeboval 🙂

13
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x