hrátky v přírodě

Vzpomínky na léta šedesátá 04

Toto je 4 díl z 5 v seriálu Vzpomínky na léta šedesátá

Ne zrovna dobré bylo další prázdninové ráno, do kterého jsem se probudil. Včerejší večerní příhoda mi celkem pokazila náladu. Cítil jsem se provinile, a stále jsem si musel připomínat ono nepovedené pomazlení s matkou.
Matka a ani sestra nebyly doma. Sestra zůstala u kamarádky, to jsem věděl a máma je asi v městě. Kde jinde? Říkala, že ode dneška má dovolenou.
Chvíli jsem šmejdil po kuchyni a sháněl se po něčem k snědku.
Hodiny ukazovaly devátou ranní. Že bych tak dlouho spal?
Na druhou stranu jsem byl rád, že jsem doma sám. Po včerejší události mi to jen vyhovovalo. Musel jsem si v hlavě udělat pořádek.
Vždy, když jsem měl nějaké problémy, potřeboval jsem utéci do ústraní, kde by mne nikdo nerušil.
Vytáhl jsem kolo, rozhodnut, že si zajedu k rybníku. Byla to moje oáza klidu. Tady jsem na břehu pokuřoval cigaretku, koukal do vln, poslouchal šumění rákosí a na nic nemyslel.

Nezamířil jsem si to rovnou k Zaďáku, ale ještě jsem projel parkem, zda tam někoho nepotkám na lavičce. Bylo tu ale prázdno.
Zkrátil jsem si cestu mezi stromy a vyjel na náměstíčko, hned vedle konzumu.
„Ahoj,“ ozval se za mnou dívčí hlas.
Šlápl jsem na brzdu a ohlédl se.
„Ahoj.“
Z prodejny vycházelo jedno z dvojčat, s kterými jsme prožili hezké odpoledne u rybníka, Anička.
„Kam jedeš?“
„Ještě nevím, asi na Zaďák,“ prozradil jsem i když trochu nechtěně, svůj záměr.
„Mohla bych jet s tebou?“ zaskočila mne Anička.
Chvíli jsem přemýšlel. Původně jsem chtěl být sám. Zase na druhou stranu, Anička byla ta hezčí ze sesterské dvojice, a jak jsem již dříve uvedl, stála by možná za rande.
„Dělej, počkám tady na tebe. A Vlastu sebou neber!“
„Neboj, stejně není doma,“ zaslechl jsem ještě za rohem.
Čekání jsem si krátil tím, že jsem se rozhlížel po okolí, zda neuvidím Vaška, nebo mámu a objížděl jsem pomníček, stojící uprostřed náměstí.

„Můžeme jet,“ zastavila vedle mne Anička s kolem. Změřil jsem jí zkoumavým pohledem.
Letní, lehoučké šaty zvýrazňovaly ještě více její, dívčí postavu. Jak říkám. O co jí stvořitel ošidil na kráse obličeje, to jí vynahradil na těle.
„Tak co je?“ šlápla do pedálů.
Jel jsem pomalu za ní a vychutnával jsem si pohled na její zadeček, vlnící se rytmicky na sedle kola. Fantazie pracovala naplno.
Představoval jsem si, jak si svou žemličku tře o špičku sedla. Sám jsem ten pocit vychutnával na svém údu, a po pravdě řečeno, docela příjemně mne to vzrušovalo.
Natož Aničku. Vždyť se jí ta úzká sedačka musela zařezávat do rýhy a tlačit na poštěváček.
„Proč nic neříkáš?“ otočila se ke mně.
„Kochám se,“ odpověděl jsem a nebyl jsem daleko od pravdy. V té chvíli jsem se zaměřil na obrys jejích kalhotek pod slabou látkou šatů. Jak tohle skončí?
To už jsme zatáčeli polní cestou k rybníku.

Opřeli jsme kola o břízku a usadili se na břehu rybníka. Anička si položila bradu na skrčená kolena, já si sedl vedle ní a mlčky jsme koukali do vody, a čekali, kdo první promluví.
„Jak se těšíš na maturitu?“ prolomila mlčení ona jako první.
V té chvíli to nebyla ta nejvhodnější otázka. Po prázdninách mne čekal poslední ročník průmyslovky.
„No moc ne,“ přiznal jsem se. „Ale tebe to čeká taky, ne?“
„Jo.“
Opět jsme mlčeli. Ticho přerušovaly pouze vlnky, šplouchající do břežního písku. Od vody vál příjemný vánek.
„Dneska to na koupání moc není,“ opět začala Anička.
„To ne,“ potvrdil jsem. „Stejně nemáme plavky.“

„Davide,“ vytrhla mne Anička z pozorování vlnícího se rákosí.
Obrátil jsem se k ní. Ve výrazu jejího obličeje bylo vidět, že byla rozhodnuta říci něco důležitého.
„Davide….. nechtěl bys se mnou chodit?“ vylétlo z ní.
Tohle jsem nečekal. Chvíli jsem na ní nechápavě hleděl a v hlavě jsem rychle přebíral její nabídku.
Proč, ne? Prázdniny za několik dnů končí. Já budu jezdit do Prahy na průmyslovku, Anička zase do okresního města na dvanáctiletku. (nyní gymnazium, pozn. autora) To se prakticky celý týden neuvidíme, a dost možná na sebe rychle zapomeneme. Anička mi visela na ústech, očekávajíc co řeknu..
„Hm,“ zněla má přesvědčivá odpověď.
Uchopila mne oběma rukama za tvář a vtiskla mi pusu. Své vlhké rty přitiskla k mým tak silně, že mi na chvíli vzala dech.
Lehla si do trávy a rozhodila ruce. Její poupátka se vzdouvala pod látkou, šaty se jí svezly po skrčených nohách a obnažily opálená stehna až k okraji kytičkových kalhotek. Ve tváři se jí objevil spokojený úsměv. Takhle nějak vypadá štěstí.

„Dej mi ještě pusu,“ nečekala na můj souhlas, a strhla mne na sebe. Ucítil jsem její pevná ňadra a neodolal jsem, abych jedno z nich neuchopil do dlaně. Byl to příjemný pocit jej svírat. Bylo tak pevné a teplé, až to opět vhánělo krev do mých intimních partií.
Bylo to nesrovnatelné s matčiným, větším a měkčím, byť i to bylo velmi vzrušující při vzpomínce na včerejší večer.
Anička jazýčkem hledala mezeru mezi mými rty, zatímco má ruka začala bloudit po jejím těle, až se nakonec nahmatala hebkou pokožku jejích stehen. Sunula se výše a výše, až jsem se dotkl okraje jejích kalhotek. Prsty jsem vsunul pod gumičku a pokračoval v prozkoumávání jejího těla. Ucítil jsem, jak Anička mírně rozevírá nohy. Ještě několik centimetrů a ucítil jsem na polštářcích prstů první chloupky jejího pohlaví.
„Nebude to bolet?“ zeptala se nečekaně.
„Ty jsi neměla ještě kluka?“
„Měla, ale ne tak jak myslíš ty.“
Poč jsem se jí vůbec ptal? Neuměl jsem si představit kluka, který by s ní mohl chodit. Obě sestry byly stále spolu, ve škole patřily mezi největší šprtky. Navíc mne nenapadl nikdo z mého okolí, kdo by se jí dobýval pod sukni. Ale ani ode mne nemohla Anička očekávat naději splnění jejích holčičích snů o ztrátě panenství.
„Ty máš určitě v Praze spoustu holek?“
„Ne, rozhodně tak si myslíš zase ty.“
A měl jsem pravdu. Měl jsem v Praze několik dívek, ale vždy mé pokusy dopadly fiaskem. Namátkou jsem si vzpomněl na průvodčí Myšku, kde mou nešikovností k ničemu nedošlo, nebo příhodu s neznámou dívkou v odstaveném vagonu, kdy jsem se taky nestrefil tam, kam jsem potřeboval.

To už jsem dlaní překrýval celou její buchtičku, ale pohyb mi omezovala gumička v nohavičkách jejích kalhotek.
„Počkej, já si je sundám,“ nabídla se, když sama vycítila, že překážejí. Nadzvedla zadeček, uchopila okraj kalhotek a začala si je stahovat.

„Co tady děláte? Koukejte, ať jste rychle pryč!“ ozvalo se v tu chvíli nad námi.
Otočil jsem hlavu nahoru. Nad námi stál jakýsi neupravený muž a rukou ukazoval na polní cestu. Oba jsme rychle vyskočili, Anička si ani pořádně nenatáhla kalhotky, vzali jsme rychle kola a ve chvíli jsme byli na silnici.
„Kdo ty byl?“ zeptal jsem se, když jsme byli v bezpečné vzdálenosti od rybníka.
„Já jsem si ho ani pořádně neprohlídla,“ vydýchávala se Anička. „Ale určitě to byl Janda z vedlejší vesnice. Oni mu před lety sebrali pole a i ten rybník. Dědek se z toho zbláznil a tak si to tam snad hlídá.“
To byl nepovedený konec naší schůzky. Na náměstí jsme se rozloučili se slibem, že si to snad brzy zopakujeme, ale tentokrát jinde.

Opřel jsem kolo o zídku našeho domu a šoural se do kuchyně. Máma tam seděla u stolu se sousedkou.
„Kde se touláš celou dobu? Podívej, kolik je hodin, už ti v troubě ohřívám oběd bůhví jak dlouho,“ dostalo se mi přivítání.
„Dobrý den, paní Kadlecová,“ pozdravil jsem sousedku a chtěl zalézt do svého koutečku. Potřeboval jsem po tom všem být chvíli sám.
„Tak co Davide, jak se těšíš do školy?“ zeptala se.
To už jsem dneska jednou slyšel.
„Moc ne,“ nasadil jsem nucený úsměv a zavřel za sebou dveře.
Ještě chvíli jsem poslouchal tlumený hovor obou žen za dveřmi, Pak nastalo ticho.

Otevřely se dveře a mezi nimi stála máma.
„Stalo se něco?“ zeptala se sedla si vedle mne.
„Ne nic.“
Nemohl jsem jí přeci říci, že jsem měl dneska jedinečnou možnost si zasouložit, a že to nevyšlo.
„Byla tady sousedka, přimluvit se za to, aby naše mladá zůstala u Karolínky. Holky si postavily na zahradě stan, a chtějí tam přespat.“
„A co jsi jí řekla?“
„Že jo. Kdyby jim byla zima, ať jí pošle domů.“
„Takže tady budeme zase sami,“ vstala máma a chvíli přede mnou stála, klín přímo před mýma očima. Stačilo se jen přitisknout. Hurá, už jsem zase ten normální kluk, co na nic jiného nemyslí.
„Jdu ti ohřát ten oběd,“ pohladila mne po vlasech.

Navigace v seriálu<< Vzpomínky na léta šedesátá 03Vzpomínky na léta šedesátá 05 >>
5 1 vote
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
6 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Martin

Je to nádherný návrat do mládí . Sice jen ve vzpomínkách , ale i tak to rozjasní podmračené odpoledne . Opět mistrně napsaná povídka . Už se těším na to jak budu číst další skvělé pokračování této povídky . Smekám a dávám 1*

Fred

Čas malin nezralých…., kdo z nás, dříve narozených na něj nevzpomene s úsměvem? A tak Ti děkuji, dědku Jeffe za malou exkurzi do časů mládí, kdy ještě tráva byla zelená, Vánoce byly bílé a ve Vltavě se dalo v Praze o prázdninách koupat a v zimě na ni bruslit.

Fanyn

Rád se přidávám mezi staříky nostalgicky vzpomínající na své odváté mládí. Za mne 5 hvězd.

stařec

Ježíši dědku, jen abys to s tou předehrou nepřehnal. To pak vytečeš dřív než k tomu má dojít!

Fanyn

To se mi zamlouvá… Erotické povídky či snad vzpomínání na dobu našeho mládí. Ano, jsem jednoznačně pro.

6
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x