Počasí, že bys psa nevyhnal 01

Poslední Vánoce byly fakt něco extra. Ježíšek si přispíšil a s týdenním předstihem mi doručil – předvolání k rozvodovému soudu.
„Co to má bejt?“ obrátil jsem se nevěřícně ke své ženě Marcele, držíce v ruce inkriminovaný dopis.
„Snad vidíš, ne?“ odsekla nervózně.
„Jo, vidím. Jen mi není jasný proč, jakej máš k tomu důvod.“
Snažil jsem se zachovat klid, i když jsem v duchu zuřil, protože jsem si nebyl vědom ničeho, čím bych k tomuto jejímu rozhodnutí mohl přispět.
„Mám jinýho chlapa,“ odvětila vzdorovitě. Zarputile se na mě dívala a čekala, co já na to.
„Aháá,“ protáhl jsem, „a já furt přemejšlel, proč tě už celej rok každej večer bolí hlava, nebo seš utahaná, nemáš náladu, jsi ospalá a kdovíco sis ještě navymejšlela, a ono je to kvůli tomuhle.“

Pokyvoval jsem hlavou a snažil se ovládnout narůstající vztek. A znenadání – jako když se otočí vypínačem – mě prostoupil klid. Najednou jsem si uvědomil, že už nezáleží na tom, co bylo a co se děje momentálně teď, že ztrácet sílu přemlouváním, vysvětlováním a snažením se o rozřešení stávající situace nemá smysl. Zradila mě jednou, zradí i po druhé. Tak proč to prodlužovat.
Marcela neříkala nic. Těkala pohledem po místnosti, a když svým zrakem chvílemi ulpěla na mně, bylo na ni znát, že někde hluboko uvnitř trpí skrývaným, a i když jen slabým, ale přece jen jakýmsi pocitem viny. Pocítil jsem z tohoto zjištění jakousi zvrácenou radost, ale rychle jsem ji utlumil. Mimo jiné i proto, že do manželství s ní jsem vstoupil s holým zadkem a vše, co jsme měli, patřilo jí, a to mou situaci značně ztěžovalo.

„Dobře,“ přikývl jsem na srozuměnou, „beru to jako fakt. Nebudu se tě vyptávat proč, jestli je hezčí, prachatější, nebo líp šoustá, či má většího ptáka. Chci jen vědět, jak si to celý představuješ.“
„Jak asi! Prostě se tam sejdeme, oni nás rozvedou a hotovo,“ řekla přezíravě.
„Tak jednoduchý to zase nebude, Marcelo. Ty tři roky společnýho života se nedaj jen tak odepsat. Jestli tedy chceš, aby to proběhlo co nejrychleji, bude tě to něco stát,“ odpověděl jsem ji nelítostně.
„A co bys jako chtěl?“ zeptala se podrážděně.
„Nóó, za ten rok nucený pohlavní abstinence se mnou jeden den prošukáš, a pak mi dáš aspoň tolik, abych nemusel spát na holý zemi.“
„Cože?!“ vyjela na mě. „Vyspat se s tebou? To ani náhodou! To ti radši dám polovinu z toho, co mám.“
Vyletělo to z ní jako dělový náboj, aniž si uvědomila, co vlastně řekla.

„Fajn,“ konstatoval jsem spokojeně, „ale dáš mi to písemně. Za chvíli ti přinesu soupis věcí, který budu chtít a ty ho podepíšeš,“ oznámil jsem jí nekompromisně.
Odešel jsem do pracovny k počítači, kde jsem (po rychlé konzultaci s právníkem) sepsal a vytiskl patřičný dokument s výpisem věcí, které mi Marcela dobrovolně přenechá.
Když jsem jí ho donesl k podpisu, seděla celá zmatená v křesle, neboť jí už došlo, co fakticky řekla. Poznala, že to s tím podpisem myslím vážně a začala se cukat. Důrazně jsem ji vysvětlil, že všechny ostatní možnosti by ji přišly dráž a tak nakonec podepsala. Samozřejmě jsem hodně přeháněl, ale účel světí prostředky a já dostal, co jsem chtěl.

Nebudu dál rozpitvávat další dění, Rozvedli nás hned na prvním stání. Pomohlo k tomu, že jsme neměli děti (Marcela byla názoru, že na to je dost času) a také, že jsme neústupně trvali na svém. Marcela tak měla co chtěla a mně nastaly trochu starosti.
Byla to vlastně jen jedna starost – s bydlením. Ale stal se doslova zázrak a podařilo se mi přes kamaráda Vláďu, vlastnícího realitní kancelář, sehnat nájem, o jakém se mi ani nesnilo. Nějaký jeho kamarád, jen o málo starší než my, po něm požadoval pronajmout byt jen velice slušnému a spolehlivému člověku. No, a Vláďa mu doporučil mě.

S majitelem jsem se sešel koncem ledna při prohlídce nabízeného bytu. Byl to na první pohled sympaťák a také se podle toho choval. Snažil jsem se nezůstat pozadu a tak jsme si docela padli do oka.
Byt byl dvoupokojový a pro mě přiměřeně velký. Všude byly koberce, na stropech světla, na plastových oknech žaluzie i zavěšené záclony. V ložnici byly dvě zabudované skříně a v obýváku velká obývací stěna. Teplo v zimě obstarával vlastní kotel a třešničkou na dortu bylo televizní, satelitní a internetové připojení. Další příjemnou vlastností bytu bylo jeho umístění ve druhém patře. Požadované nájemné bylo nižší, než jsem předpokládal a tak jsme si plácli.
Jen jedna maličkost mi trochu kazila dojem. Podmínkou nájemní smlouvy totiž bylo, že si musím nechat pojistit domácnost. Abych ji mohl splnit, musel jsem se nejdřív přestěhovat.

Poslední lednový den jsem se třemi kolegy z práce a s vypůjčenou dodávkou přepravili tu trochu těžce nabytého majetku do nového bytu. Dva dny předtím mi tam přivezli zakoupený nejnutnější nábytek, a tak jsme ještě společnými silami rozmístili věci tam, kam jsme si mysleli, že bude jejich nejvhodnější místo. Jak se později ukázalo, nebylo to ideální, ale co na tom. Hlavně že jsem měl kde a na čem spát. A tak jsem si začal zvykat na nové prostředí.

Bylo načase dostát podmínce a uzavřít pojištění na domácnost. Vzpomněl jsem si, že asi tak před rokem Marcela byla nucena uzavřít novou pojistku a paní, která to tehdy sjednávala, dala jí i mně svou navštívenku. Myslím, že se jmenovala Dudlíková – nebo tak nějak. To se mi teď hodilo. Prohrabal jsem krabici s různými písemnostmi a kartičku s kontaktními údaji po delší době našel. Jen to jméno jsem trochu popletl. Stálo tam – Olga Dudíková, pojišťovací poradce a telefon a email.
Zavolal jsem jí. Byla velice ochotná, vstřícná a milá, ale čas měla až pozítří ve čtvrtek kolem třetí odpoledne.

Na ten den jsem si raději vzal dovolenou, protože jsem neměl jistotu, že se v danou dobu dokážu dopravit domů. A udělal jsem dobře. Už ve středu večer začalo sněžit a také značně přituhlo. Do rána napadlo 10 cm a nevypadalo to, že by chtělo přestat. Naopak, sněžení zvolna houstlo a já začínal mít pocit, že jsem si tu dovolenou bral zbytečně, zvláště pak proto, že jsem si ji vzal i na pátek abych si užil prodloužený víkend. A tak jsem čekal a čekal a pomalu začal ztrácet naději, že se pojišťovačka objeví.

Kolem páté se ozval domovní zvonek. Páni, podivil jsem se, že by přece jen dorazila? Zvedl jsem domácí telefon a opravdu, byla to ona. Šel jsem jí dolů otevřít, protože mezitím už někdo stačil zamknout domovní dveře. Otevřel jsem skorosněhulačce, která ze sebe právě setřepávala sníh.
„Žasnu, že jste se sem vůbec dostala,“ vyjádřil jsem svůj obdiv a pomohl jí zbavit se bílého nadělení.
„No, žádná sláva to nebyla, ale když jsem se dostala sem, dostanu se i domů,“ odpověděla a obdařila mě sluníčkovským úsměvem.
„Tak mám pocit, že jste pořádně vymrzlá,“ poznamenal jsem, když jsem jí v předsíni pomáhal svléknout bundu. „Uvařím vám horkej čaj, pojďte za mnou.“
„To budu docela ráda,“ pronesla s potěšením a následovala mě do kuchyňského koutu.
Sedla si ke stolu, a zatímco já stavěl vodu na čaj a chystal velký porcelánový hrnek, rozložila na něm notebook a štos papírů potřebných ke sjednání pojištění.

Postavil jsem před ní hrnek s horkou, vonící tekutinou a nabídl k použití cukr. Ten odmítla. Několikrát usrkla vroucího nápoje a řekla:
„Tak se do toho pustíme?“
„Tak jo,“ souhlasil jsem a uvelebil se na židli proti ní.
Přistrčila přede mě několik dokumentů a začala mě detailně bod po bodu seznamovat s pojistnou smlouvou. Byla důkladná. Neúnavně vysvětlovala, když jsem něčemu nerozuměl a nepokračovala dál, dokud jsem danou věc nepochopil. Se stejnou trpělivostí odpovídala na všechny všetečné otázky, které jsem jí položil. Trvalo víc jak hodinu, než se mě odvážila zeptat, jestli všemu dobře rozumím.
„No, teď možná jo, ale zeptejte se mě pozejtří…“ odpověděl jsem, dávaje tak najevo své pochybnosti o mé paměti. Usmála se.
„Jsem na tom stejně, nemyslete si. Důležité je, co si pamatujete teď, abyste se mohl rozhodnout.“
„Vzhledem k tomu, že si vystačím s málem, tak si zvolím tu levnější variantu. Změnit to asi půjde vždycky, ne?“
„To jistě,“ ubezpečila mě a nachystala si příslušnou smlouvu k vyplnění.
Nadiktoval jsem jí nacionále (Leopold Střapák, narozen, bydliště, atd. atd.) a souhlasně odkývával jednotlivé body smlouvy na kterých jsme se dohodli a které vyplňovala. Pak jsme sepsané dokumenty oba podepsali a bylo hotovo. Smlouva byla uzavřena.

Podíval jsem se z okna do nastalé tmy a nevěřil vlastním očím. Venku řádila vánice, jakou nepamatuji.
„Prokrindapána, paní Dudíková, podívejte se ven! Do takovýhle činy vás nepustím. To je počasí, že by psa nevyhnal, natož vás. Dáme si kafe a třeba to za chvíli přejde,“ mudroval jsem nahlas.
Naklonila se k oknu a v úžasu vydechla: „Páni, to je ale metelice. Osvětlení není skoro vidět, a kde mám dole auto, vůbec nepoznám.“ Otočila se ke mně. „Tak jo, kafe bodne,“ odsouhlasila můj záměr.

V obývacím pokoji jsme se posadili na gauč, majíce před sebou na stolku šálky s horkým životabudičem.
„Možná byste měla zavolat domů že přijedete pozdějc. Aby neměli o vás starost,“ vyslovil jsem své podvědomé obavy.
„To není třeba. Žiju sama,“ řekla najednou odměřeně, že mě to zarazilo.
„Vy nemáte rodinu?“ otázal jsem se s údivem.
„Ne. A nechci o tom mluvit,“ řekla ještě odměřeněji a její dosud usměvavý obličej se proměnil v šedivou, kamennou tvář.
„Jo, to chápu. Lidi neradi mluvěj o věcech, který je tížej. Netušil jsem, omlouvám se. Ale – na druhou stranu – je někdy dobrý se vypovídat a zmenšit tu tíseň, která ve člověku je. Ale – ještě jednou se omlouvám. Nechtěl jsem ve vás vyvolat…“

Nedokončil jsem a zůstal zticha. Dívali jsme se na sebe a mlčky upíjeli kávu. Její pohled byl zvláštní. Byl pátravý a zároveň nejistý. Kdo ví, co všechno jí probíhalo hlavou.
Najednou odložila prázdný šálek a zničehonic se rozpovídala. Vyprávěla mi o době, kdy byla vdaná. Manžel toužil po dítěti, ale ani po třech letech se nezadařilo. Pak se přišlo na to, že je to ona, kdo nemůže děti mít. Manžel okamžitě požádal o rozvod a od té doby žije sama. Svěřovala se mi s takovou důvěrností, až jsem se tomu divil.
Když skončila, nastalo krátké ticho. Pak jsem se rozmluvil já.
„Muselo to bejt pro vás hodně bolestný a urážlivý zklamání, paní Dudíková. A vy jste se v ten okamžik absolutního ponížení rozhodla, že už nikdy nechcete nikoho ani vidět, abyste se navždycky vyhnula tomu, co vás potkalo. Žádný kino, žádný divadlo, žádný přátele. Prostě jen vy a práce, ve který chcete najít zapomnění. Jenže tak jednoduchý to není. Pokud pracujete, tak to jakž takž jde, ale jakmile jste sama, vracíte se myšlenkama do minulosti a to je špatně. Bude vás to ubíjet čím dál víc a budete se snažit o to usilovněji pracovat, až vás to nakonec semele a vy zkolabujete. Jediná cesta jak zapomenout je ta opačná. Zajděte si do kina, do divadla, na koncert. Najděte si přátele, choďte na mejdany a aspoň sem tam se oddejte sexu, protože sex je nejsilnější lidská emoce a má ty nejpříznivější vlivy na veškerý další emoce. A…“
Zarazil jsem se.
„Oh, promiňte. Odpusťte mi mou neomalenost, je to neomluvitelný.“

Seděla tiše se sklopenou hlavou, a nějak mi připadlo, že jí po líci stékají slzičky. Kruci, tohle jsem přece nechtěl.
„Půjdu se podívat, jak to vypadá venku,“ řekl jsem tiše a zanechal ji samotnou, aby se mohla srovnat.
Pohled z okna se mě snažil přesvědčit, že jsme se přestěhovali za polární kruh. Odhadem mohlo napadnout tak 30, možná 40 čísel sněhu. Zasypaná auta připomínala sněhové bábovičky a rozhodně nedávala naději, že by se s nimi dalo nějak hnout. A stále hustě chumelilo.

Vrátil jsem se do obýváku. Paní Dudíková seděla klidně a zdálo se, že se s mým nevhodným vyjádřením vyrovnala.
„Je tam, jako by se čerti ženili a s autem určitě nevyjedete ani z parkoviště,“ sdělil jsem jí nepříjemnou skutečnost.
„Tak to mi nezbývá, než vám poděkovat za pohostinnost a vydat se do hotelu,“ řekla, trochu se přitom usmála a vstala.
„Prosím vás, nevysvětlujte si to špatně,“ zarazil jsem ji, „ale myslím, že můžete v pohodě přenocovat tady.“

Moje nabídka ji ani v nejmenším nezaskočila.
„Děkuju, ale to nejde. Nemůžu tolik zneužívat vaší přívětivé pohostinnosti. Půjdu na hotel a pro auto se zastavím, až to bude možné.“ Vypadala odhodlaně a neústupně. Ale já se nedal jen tak.
„Mějte se mnou ještě chvilku strpení a pojďte se mnou,“ vybídnul jsem ji, vzal za ruku a zavedl do ložnice. „Zřejmě se v podvědomí bojíte, že bych vás moh svádět a chtít se s váma potěšit. No, ne že bych byl proti, ale buďte bez obav. Vy… jste můj host! Tady je fakt pohodlná válenda,“ ukázal jsem na ni.
Rychle jsem z ní odstranil stávající povlečení a nahradil čistým.
„Pyžamo vám taky půjčím… i když vám asi bude trochu větší,“ dodal jsem a vytáhl je ze skříně. „Ve dveřích je klíč, abyste se mohla zamknout, jako na hotelu. A jako na hotelu můžete využít i koupelny a čeho budete chtít. Tak co vy na to?“ zeptal jsem se s jistou dávkou nejistoty, třebaže jsem v duchu nepochyboval o tom, že mou nabídku nakonec přijme.
„A kde budete spát vy?“ otázala se s určitou nerozhodností.
„Kde jinde, než na gauči v obýváku,“ ujistil jsem ji, přestože musela vědět, že jiná možnost není. „A teď pojďte. Vlezem do ledničky a vyrabujeme ji. Přece nebudeme o hladu.“