Prsatá bohyně I

Vešel jsem do baru. Chvíli jsem se rozhlížel, než jsem našel Zuzanu, mou bývalou spolužačku a nejlepší kamarádku. Pravidelně jsme se scházeli jednou za měsíc a vždycky jsme zvládli prokecat celý večer a někdy i půlku noci. To, když nás už z hospody vyhodili a my courali nočním městem. Zamířil jsem rovnou k ní. Objetí, pusa na tvář a seděl jsem u stolu.

„Promiň prosím tě,“ spustila sotva jsem dosedl.
„Co se děje?“ zeptal jsem se starostlivě.
„Ale je tu se mnou kámoška, dlouho jsem jí neviděla, a když dneska zavolala, že by mě ráda viděla a že si potřebuje popovídat, tak jsem ji nemohla odmítnout.“
„To je v pohodě. A mám vás tedy nechat o samotě? Klidně půjdu domů, abych náhodou nepřekážel holčičím řečem… Beztak probíráte chlapy a sex…“
„To ne, klidně zůstaň, seznámím vás. Jen jí proboha nezírej na prsa.“
„Já a zírat někomu na prsa?“ ohradil jsem se.
„Jo. Však tě znám… pozor už se vrací…“

V tom se u stolu zjevila ona. Tmavší vlasy sestříhané na mikádo, v ruce mobil, sukně, punčochy a rolák, který se v oblasti hrudníku příjemně nadouval, a i ty brýle jí slušely.
Zuzka zaznamenala směr mého pohledu a pod stolem mě nakopla.

„Tak snad už to pochopil a nebude otravovat,“ spustila, aniž by mě zaregistrovala, pořád prsty šmejdila po displeji telefonu.
„To poznáš, ale po tolika měsících už by mohl pochopit, že je konec,“ zkoušela ji uklidnit Zuzana.
„Taky jsem si to myslela, ale co chceš, je to chlap,“ ukončila debatu a sedla si ke stolu.
Odložila telefon a podívala se na mě.

„Tohle je ten můj kamarád, Tomáš,“ řekla Zuzana, „a tohle je Klára.“
„Ahoj,“ pozdravil jsem a snažil se jí dívat do očí, a ne na prsa.
„Ahoj,“ odpověděla mi.
„Nevadí, když tady budu s vámi?“ zeptal jsem se Kláry. „Nerad bych překážel.“
„V pohodě, když ti nebude vadit nadávání na chlapy.“
„Jsem zvyklej. Já pro změnu nadávám na ženský, tak si nemáme co vyčítat.“
S pochopením se usmála.

„Koukám, že je to asi všude stejný. S chlapama to nejde a bez nich je to ještě horší.“
„Jo tak nějak, jen já to mám obráceně.“
„Co? S chlapama je to horší a bez nich to nejde?“ chytla mě Klára za slovo.
„Ne, já to mám se ženskejma. Neví, co chtěj a nedají pokoj, dokud to nedostanou. A když už je konečně po jejich, tak si vymyslí, že to není ono, že to má být úplně jinak.“
„To víš, jsme složitý.“
„Jo a my jednoduchý, viď.“
„A ne snad?“

Zuzka jen tiše seděla a sledovala naši názorovou výměnu.
„Ve finále jo. U chlapů je to jednoduchý. Mají jen dvě priority. Jídlo a sex. Ty se pravidelně střídají v závislosti na přísunu potravy.“
„Já to znám trochu jinak. Chlap, aby byl spokojený, má mít plný žaludek a prázdný pytlík…“
„Souhlasím,“ řekl jsem, „jen se to nesmí otočit.“

„Vidím, že si budete rozumět,“ vložila se do toho konečně Zuzana.
„A co se tady pije? Ať tu nesedím jako u Suchánků?“
„My měly svařák, když je venku taková zima,“ odpověděla Zuzka.
„A byl dobrej?“ zeptal jsem se.
„Nám chutnal.“
„Fajn, tak já ho zkusím taky. A co vy dvě, když už máte dopito?“
„Dáme to ještě jednou,“ rozhodla Klára.
„Takže třikrát svařák,“ objednal jsem, když k nám přišla obsluha.

Zanedlouho před námi přistály tři skleničky s horkým nápojem.
Popíjeli jsme a povídali si.
„Mně je nějaké horko,“ zničehonic prohlásila Klára a začala si sundávat svetr.
Chytla ho za spodní lem a začala ho vytahovat nahoru. Pod svetrem měla docela upnuté tričko, jakmile svetr přetáhla přes prsa, ta se pořádně zhoupla.

Ty vole, to jsou snad géčka, pomyslel jsem si a zůstal na ně čumět. Ani jsem nepostřehl, že Klára už odložila svetr a dívá se na mne.
„Ach jo. Zase další, co mi čumí jen na kozy,“ povzdechla si zklamaně.
„Omlouvám se,“ snažil jsem se to nějak uhrát, „to je reflex. A navíc jsem nekoukal na prsa, ale mezi ně, na ten přívěšek, co se ti tam tak pěkně leží.“
„Kecáš,“ řekla Klára a uraženě dodala, „každýho na mně zajímá jen můj hrudník, víš, jaký to je s tím žít?“
Podíval jsem se jí do očí.
„Fajn, tak mě vyzkoušej,“ vyzval jsem ji a spíš jen tak pro sebe dodal, „to nevím, ale rád bych to zkusil.“

Než se Klára k něčemu dostala, Zuzka si tiše povzdechla:
„To já taky.“
Sama totiž měla s jistou dávkou fantazie dvojky.
„A jak?“ zeptala se Klára.
„Máš tužku a papír?“ zeptal jsem se.
„Já mám,“ vložila se do toho Zuzka, která tušila nějakou zábavu, zahrabala v kabelce a položila požadované věci přede mne.

Otočil jsem se zády k holkám. Zavřel jsem oči a chvíli se soustředil.
Potom jsem oči otevřel a začal. Pár rychlých tahů tužkou a na papíře vznikal náčrt řetízku s přívěškem. Doplnit kontury ňader, lem trička a bylo hotovo.
Ne, že bych byl nějaký umělec, ale s tužkou mi to celkem šlo.
Vytrhl jsem papír z bloku a podal ho holkám. Nebudu zastírat, že jsem si na stínování ňader nedal záležet.
„Tak co?“ zeptal jsem se.
„Ty vole,“ pronesla Klára, „Jak to děláš?“
„Prostě tak,“ odpověděl jsem a pokrčil rameny.
„A že se tím neživíš?“
„Zatím ne, spíš si tím přivydělávám.“
„Jak to myslíš?“
„Tak, dělám tak trochu do grafiky, návrhy log, reklam a tak podobně. Občas jen tak pro zábavu to zkouším i se šperky.“
„Se šperky?“
„Jo, někdy si jen tak pro zábavu navrhnu nějaký náramek, přívěšek, nebo prstýnek. Ale stejně to skončí jen na papíře, občas na 3D tiskárně. Málokdy dojde k nějaké realizaci ve stříbře, nebo ve zlatě. Nemám ty správné známe, co by do toho šli.“
„A proč? Není to škoda?“
„Nevím. To musí posoudit jiní a ne já,“ zakončil jsem debatu a změnil téma, „A co si takhle dát panáka?“
„Klidně,“ souhlasily obě.
„A co dáme?“
„Tequilu?“ navrhla Klára.
„Beru,“ řekl jsem nadšeně, protože jsem trochu bál, aby nenavrhly nějaký tlamolep.
„Ale s bodyshotem nepočítej,“ řekla rozhodně.
„Hmm,“ zamručel jsem zasněně, „to jsem ještě nezkoušel.“
„Tak dneska to taky nezkusíš.“

Podíval jsem se na Zuzku.
„No na mě nekoukej, já ti to nedopřeju, už takhle je Honza žárlivej, že spolu každý měsíc vyrážíme a já se vracím někdy až k ránu.“
„Honza? A žárlivej a k tomu na mě?“ divil jsem se.
„Co se divíš. Holku nemáš, býváme spolu někdy až do rána… a ty řeči, co se k němu občas donesou. Zrovna minule, pamatuješ, jak jsme se rozjeli a tancovali spolu… nějakej dobrák mu to vyslepičil, jak jsme se k sobě měli a už to bylo.“
„No pěkný, to jsem netušil.“
„Vidíš.“
„Tak to můj návrh padá.“
„Jakej návrh?“ vyzvídala Zuzana, „třeba to nepadne.“
„Myslím, že jo. Ale nejdřív ta tequila, pak se dozvíš, co mě napadlo.“
„Ok, tak to dojdi objednat a my si odskočíme.“
„Tak fajn.“

Objednal jsem panáky a cestou to vzal kolem jukeboxu. Naházel jsem tam pár drobných, co jsem měl po kapsách a vyšlo to na osm písniček. Procházel jsem seznam nabízených skladeb a objevil svého oblíbeného Elvise.
Nacvakal jsem tam čtyři písničky a zbylé čtyři nechal holkám.
Ty už se pomalu vracely.
„Máte tam ještě každá dvě písničky,“ prohodil jsem, když se ke mně blížily.
Změnily směr a zamířily k jukeboxu místo ke stolu.
„Jen doufám, žes tam nedal Chinaski,“ zabručela Klára.

Zasedl jsem ke stolu a čekal. Holky se opíraly o hrací skříň a nemohly se nějak dohodnout.
Na stole zůstala tužka s papírem. Natáhl jsem se pro to a začal si čmárat. Dvě postavy stojící u jukeboxu. Rychle jsem otočil na další stránku. Klára v předklonu, její nadité tričko a visící přívěšek na krku. Další stránka. Tentokrát už něco neutrálního. Tužka přejížděla po papíru a pod jejím hrotem se rodil návrh na přívěšek a k tomu náušnice. Než jsem to stihl dodělat, už nade mnou stály nahlížely mi zvědavě přes rameno.
„Teda, fakt dobrý,“ chválila mé dílo Klára, „Pro koho to je?“
„No pro mě ne,“ prohlásila Zuzka.
„Tak se napijeme?“ utekl jsem zase od tématu.

Holky si sedly. Vzaly do ruky panáky a už jsme pili.
„Už mi tedy řekneš, cos mi chtěl navrhnout?“ vyptávala se Zuzana.
„Měl jsem v plánu se jet zítra trochu ohřát a říkal jsem si, že bych tě vzal s sebou, samotnému se mi nechce.“
„Ohřát? A kam?“
„Do saunového světa. Trochu se ohřát, zrelaxovat… Ale to by Honza asi nedal, kdybych tě měl mít celý den pro sebe a ještě nahou.“
„Tak to máš pravdu, to by neprošlo, leda by jel s námi…, ale na saunu on není.“
„No vidíš. Takže budu mít asi smůlu. Samotnýmu se mi fakt nechce.“
„Nikdy nevíš, třeba se někdo najde,“ řekla a kývla směrem ke Kláře.

Ta to zaregistrovala, přestože byla zaujatá blokem.
„To jako, že bych se před ním měla svlíknout a vystavovat někdy svoje špeky? A ještě s ním někam jet? Vždyť ho ani neznám. Co když je to úchylák a někam mě zatáhne a tam mě nechá,“ protestovala Klára.
„To skoro vypadá, že svlékaní by ti vadilo míň, než se mnou někam jet,“ rýpl jsem si.
„Kláro, nemusíš se ho bát, úchylák to není,“ bránila mě Zuzana, „a když už, tak v mezích normy. To, že by ti vadilo, že by tě někam zatáhnul, tomu moc nevěřím, znám tě už nějaký pátek. Sice seš zklamaná a ex tě štve, ale sex máš ráda a jestli si nekecala, tak už…“
„Stačí, to mu říkat nemusíš,“ rázně skočila Klára Zuzce do řeči.
„Jak chceš,“ vzdala to Zuzka, „a že by ti vadilo svlékání někde, kde tě nikdo nezná… po tom, co ti provedl bejvalej?“

Trochu nevěřícně jsem sledoval jejich debatu.
„To je fakt. Když je moje video někde na netu, tak už je to se svlékáním jedno.“
„Cože?“ vyhrkl jsem.
„No jo, bejvalej nahrál video, co bylo jen pro něj na jeden server.“
„To nemyslíš vážně,“ řekl jsem nevěřícně.
„Jo, proto na chlapy tak nadávám.“
„To je debil.“
„To je, jediný štěstí, že mi tam nebylo vidět do obličeje, tak mě snad nikdo nepoznal.“
„Tak to pak chápu, že nechceš se mnou nikam jet.“
„To jsem neřekla.“

Ani jeden z nás si nevšiml, že Zuzana odešla, vzhledem k tomu, že tu nechala věci, tak si na toaletu.
V tom začal hrát z jukeboxu Presley.
Klára se na mě tak zvláštně podívala.
„Tos vybral ty?“
„Jo, proč?“
„Já ho miluju.“
„Aha, takže mám konkurenci? Ale s Kingem se měřit nemůžu.“
„To ne, ale ty seš tady a on ne.“
Vstal jsem, vzal ji za ruku.
„Co je?“ ptala se, když jsem ji táhl za sebou do volného prostoru.
„Nic, jde se tancovat,“ odpověděl jsem.
„Ale já…“

Nedal jsem jí možnost k dalším protestům a začal s ní vytáčet rock’n’roll. Nejdřív dvě rychlé a pak přišli dva ploužáky.
Než stihla utéct ke stolu, přitiskl jsem ji k sobě. Že jsme byli atrakcí pro celý bar mi bylo jedno. Evidentně to nevadilo ani Kláře, protože si položila hlavu na mé rameno a ani proti rukám položeným na jejím zadku nic nenamítala. Přemýšlel jsem, o jakých špekách to mluvila, až jsem se nakonec zeptal.

„O jakých špekách si to mluvila? Vždyť žádné nemáš.“
Podívala se nevěřícně na mě.
„A co ten velkej zadek a tlustý stehna?“
„Velkej zadek? A kde prosím tě?“ zeptal jsem se a dal se do ověřování rukama. „Když máš takhle krásný prsa, tak se to musí někde vyrovnat, aby tě to nepřevážilo. A nemyslím, že by tvůj zadek byl nějak velkej.“
„Hmm, tak děkuju.“
„A tlustý stehna? Nesmíš se srovnávat s vyzáblejma anorektičkama. Každá nemůže mít mezeru mezi stehny, nebo co je to teď zrovna v módě. Vždyť já nejsem taky žádnej hubeňour.“
„Seš milej,“ odpověděla a něžně mě políbila na tvář.

Presley skončil a s ním i náš tanec. Vrátili jsme se ke stolu, kde na nás čekala Zuzka.
„No teda, takže zítra jedete spolu?“ nadhodila, „Mimochodem, tady máš pro bejvalýho jednu pěknou fotku. To mu snad dojde, že už je konec.“
Zuzka podala Kláře telefon s fotkou nás dvou.
„Ale že vám to spolu sluší, i to tancování vám docela šlo,“ pošťuchovala nás.
„Tak ještě jednoho panáka a pak se rozhodnu,“ ukončila to Klára.

Objednal jsem další tequilu. Sotva jsme ji dopili, tak jsme se Zuzanou pozorovali Kláru.
„A jak mám s něčím souhlasit, když jsem ani nedostala pozvání,“ postěžovala si.
„Promiň,“ omlouval jsem se a v hlavě si sumíroval pořádné pozvání.
Nadechl jsem se, postavil se a vzal Kláru za ruku.
„To je jak žádost o ruku,“ rýpla Zuzana, „to mě takhle nikdy nikam nepozval.“
„Drahá Kláro, moc by mě potěšilo, kdybys zítřejší den strávila se mnou. Vzal bych tě za teplem a odpočinkem. A samozřejmě i jídlo by bylo. Prokázala bys mi tu čest, abych mohl strávit den v tvé okouzlující přítomnosti?“
Měl jsem co dělat, abych vydržel se nesmát.
„Když se takhle ptáš, tak s tebou ráda pojedu.“
„Tss… teď se cítím uražená, mě se řekne jedu tam a tam, vezmu tě s sebou, pomalu jako bych byla zavazadlo. Chceš, nechceš a hotovo,“ dorazila to Zuzana.

To už nikdo z nás nevydržel a všichni jsem se rozesmáli.
„To je jasný, ví, že s tebou nic nebude, tak co by se snažil,“ prohodila polohlasně Klára směrem k Zuzce.
„Zato ty mu klidně dáš, viď,“ vrátila jí to Zuzana.
„A proč by ne,“ uzavřela to Klára.

Dělal jsem jako bych tam nebyl, i když mě to potěšilo, a prohlížel si prázdnou skleničku. Mávl jsem na servírku a naznačil, že si dáme ještě jednou dokola.
Před námi přistály skleničky.
Sotva jsme se jich chopili, začal Kláře zvonit telefon.
„Sakra, zase on,“ rozčílila se, „už ho mám plné zuby.“
Otočila telefon a odmítla tím hovor.

„Vem si telefon,“ přikázala Zuzaně, „a budeš fotit.“
„A co?“
„Uvidíš. Pak mu to pošleš a snad mu to konečně dojde,“ pak se otočila ke mně, „a ty pojď blíž.“
Přisunul jsem si židli k ní a čekal, co se bude dít.
„Ruku sem,“ zavelela a položila si moji ruku na své prso.

Okamžitě jsem toho využil a začal ten poklad mnout. Než jsem se nadál, už jsem měl ruce kolem krku a její jazyk v puse. Tomu se nedalo odolat a ochotně jsem jí vycházel vstříc.
„Hmm, líbat umíš,“ ocenila, když jsme skončili.
„Tak co? Máš to?“ ptala Zuzany.
Rychle jsem se na ni smutně podíval.
„No něco mám, ale myslíš, že to bude stačit? A co takhle… stejně tu nikdo není…“
„Počkej, co tě napadlo?“ tázala se Klára.
„Pusťte si písničku a jděte tancovat. Trocha líbání a osahávání k tomu, dáš Tomášovi ruku do rozkroku, on ti vsune tu svou pod triko…“

Klára se zvedla a šla vybrat písničku.
„Děkuju,“ pošeptal jsem Zuzce.
Já šel za ní. Pustila Elvise, jak jinak, a my se dali do tance.
Čekal jsem, že kvůli té fotce to bude křečovité a z donucení, ale bylo to naprosto přirozené, vzrušující a roztoužené.
Stál mi u toho jako svíčka a měl jsem co dělat, abych se neudělal, spíš abych nebyl udělán.
Ani Klára nezůstala klidná, když jsem se věnoval jejím pokladům, mezi polibky u toho tiše vzdychala.
Písnička skončila, ale my se od sebe nemohli nějak odtrhnout, až nás Zuzka upozornila, abychom toho nechali.

„Tak z toho něco vyber,“ řekla Zuzana Kláře a podala jí telefon.
„Už jsem myslela, že si to tam rozdáte,“ naklonila se ke mně Zuzka, zatímco si Klára vybírala fotky.
„Málem jsem to neustál.“
„Fakt?“
„Jo. A ty se divíš?“
„No vlastně ani ne.“

„Tak tyhle označené mu pošli,“ přerušila náš rozhovor Klára.
„Dobře.“
Zuzka si vzala zpět telefon, napsala zprávu a připojila k ní fotky.
„Moc nechybělo a málem jsem to nedal,“ přiznal jsem Kláře její úspěšné snažení.
„Opravdu?“ ujišťovala se a rukou mi znovu vjela do klína, „Však já také to vzrušení nemusela předstírat.“

Chtěl jsem si ověřit její tvrzení a už jsem sunul ruku po stehně vzhůru, když v tom mě vyrušila Zuzana.
„Hotovo,“ prohlásila, „nerozpustíme to pro dnešek?“
„Asi jo. Zaplatím a můžeme jít,“ řekl jsem s povzdechem. „Moment. To nejdůležitější nevím, kdy a kde tě mám zítra vyzvednout?“

Klára hrábla po papíru na stole a napsala na něj adresu.
„Tady a mohl bys třeba hned ráno? V devět?“
„Klidně.“

Zaplatil jsem účet, venku zavolal taxi a nechal nás rozvézt domů.