Ráj na zemi

This entry is part 3 of 4 in the series Ráj na zemi

Tento příběh, který se odehrávává koncem 60. let, je volným pokračování povídky Dáma s vůní šeříku. Dějištěm je jedno nejmenované město v Severních Čechách, plné textilních továren. Říkalo se, že zde vycházelo sedm žen na jednoho muže. Byl to snad i důvod, proč sem byla umístěna vojenská posádka.

Vzpomínky na hezké chvíle strávené s Valerií se začaly pomalu vytrácet z mé paměti. Ne, že bych nebyl rád v její blízkosti, ale vysedávat s ní ve Falku, tvářit se, jako bychom se viděli poprvé, mě nebavilo. Zrovna tak počítat dny, kdy její manžel není doma a třást se strachy, že přecejen zarachotí jeho klíče v zámku.
Pomalu jsem na Valerii zapomínal a snažil se jí vyhýbat. Méně jsem chodil na vycházky a našel si nové podniky k vypití kávy nebo skleničky vína. Někdy jsem poseděl v Havaně, nebo zůstal s kamarády na Pražačce.
Jednou jsem zašel i do zoologické zahrady, ale tam jsem si připadal dost divně ve vojenské uniformě.

O to více jsem byl překvapen, když si mě nechal velitel zavolat do své kanceláře. V prvé chvíli mě napadlo, že se snad dozvěděl něco o mém vztahu s jeho manželkou. Snad mne nezastřelí u kasárenské zdi? To je hloupost. Nevyzpytatelné jsou reakce podvedeného žárlivého manžela. Při nejmenším mi beze svědků rozbije hubu a svede to na to, že jsem upadl na schodech.
Opravdu se strachem jsem zaklepal na dveře.

„Vstupte,“ ozvalo se zevnitř.
Nesměle jsem vzal za kliku a vstoupil.
„Soudruhu majore, přišel jsem na váš rozkaz,“ zahlásil jsem vzorově a čekal na to, co se bude dít dále.
„Posaďte se,“ ukázal mi na židli.
„Vy máte ňákou tu uměleckou školu, že?“ zeptal se. „To rozumíte jen malování, nebo taky trochu stavařině?“

Co po mně asi chce? Že by potřeboval doma něco udělat? Hlavně, že to nemá nic společného s mým vztahem k jeho ženě.

„No trochu tomu taky rozumím,“ přiznal jsem. „Ale moc ne,“ dodal jsem raději, aby mi nedal úkol, který bych nezvládl.
„To mi stačí,“ odvětil. „Nemám nikoho, kdo by to mohl dělat a vy to zvládnete. Vyberete si ještě jednoho kolegu jako svého zástupce a můžete okamžitě začít.“
„Můžu se soudruhu majore zeptat, o co jde?“ osmělil jsem se.
„Aha,“ došlo mu. „Já vám to úplně zapomněl říci. Asi padesát kilometrů odtud se staví nová kasárna a vy dva tam budete převeleni a budete tam jako stavební dozor. Takže ten váš kolega musí být taky odborník. Je vám všechno jasný?“
„Jasné,“ odsalutoval jsem mezi dveřmi a vydal se směrem k ubytovně.

Spadl mi kámen ze srdce, že se nejednalo o jeho ženu, ale zároveň se mi začaly honit hlavou myšlenky, koho si vybrat a kam vůbec půjdeme a co budeme dělat. Zalíbilo se mi v tomto městě a nechtělo se mi moc odcházet. Jenže na vojně si nemůžete vybírat. Přijde rozkaz a jdete dál. V té chvíli jsem ještě netušil jaká je to pro mě výhra, a že mě čeká pomalu rok krásného a dobrodružného života v městě, kde na jednoho chlapa v té době připadalo sedm žen.

Ani můj kamarád, kterého jsem si vybral, Jarda, nejevil z počátku velké nadšení.
„Ty vole, zrovna teď, když jsem si tady našel holku?“
„Nekecej a buď rád. Jseš jedinej, kdo tady má stavební průmyslovku a tam si zvykneš.“
Předbíhám teď budoucím událostem. Nezvykl si. Naopak mi dlouho vyčítal, že jsem ho vytáhl z města, kde bydlel. V té chvíli, kdy jsem jeho jméno nahlásil, jsem si to vůbec neuvědomil.

O několik dní později nás už vítalo naše nové působiště. Město textilních továren, plné krásných děvčat a žen. Statistiky nelhaly. Chlapů tady byl opravdu málo a v první chvíli se zdálo, že vojáci jsou tu jen dva.
V celém městě byla jen malá strážní jednotka, hlídající objekt kasáren. Kluci byli prakticky stále ve službě, a když se dostali ven, většinou skončili v nedaleké hospůdce na pivě a okolní ženský svět je pramálo zajímal.

Hned, jak jsme se zabydleli, rozhodli jsme se prozkoumat okolí. Žádné nahlašování vycházek, žádné včasné návraty do kasáren, žádní velitelé, zkrátka ráj na zemi. A tak s rozepnutými saky a čepicemi vloženými pod výložkami, jsme vyrazili do města.
Krásný letní den, kolem nás děvčata ve vyzývavých minisukních, to nás nutilo ke stálému otáčení se a oboustranným různým poznámkám. Převážně já hodnotil a Jarda mlčel. Stále se nemohl smířit s tím, že musel opustit svou dívku, ale hlavně zázemí jeho bydliště.

„Kam půjdeme?“ zeptal jsem se ho, když už i já nevěděl. V městě jsme se ještě nevyznali.
„Nevím, mně je to jedno,“ dostalo se mi odpovědi.
„Zase je všechno na mně.“
V tu chvíli nás míjela dvě děvčata. Vyměnili jsme si pohledy, minuli se, a po několika krocích se vzájemně otočili.
Využil jsem situace a zeptal se.
„Ahoj. Poraďte kam jít. Dá se tu někde hezky posedět, nebo zatancovat si? Jsme tu noví a neznáme to tady.“
Dívky se vrátily.
„To záleží na vás. Nějaká ta kavárna by se našla, ale jestli chcete, pojďte s námi. Na Střeláku se dneska tancuje.“

Šel jsem uprostřed mezi nimi, Jarda se za námi šoural a dával najevo, že na tuhle zábavu nemá zrovna teď chuť.
Zatím co jsem vyzvídal podrobnosti o městě i dívkách samých, přemýšlel jsem, která z nich se mi víc líbí. Věřte, že rozhodování bylo těžké.

To už jsme ale přicházeli k restauraci Střelnice. Před vchodem postávaly hloučky děvčat. Některé pokuřovaly, jiné se spolu bavily, pár se jich očividně nudilo a všechny čekaly, až se otevřou dveře do tanečního sálu. Dlouho jsem v té přehlídce dívčí krásy hledal nějakého kluka. Pár jich tu bylo, ale moc ne.

S Jardou jsme se stali středem pozornosti. Nejenom jako noví kluci, ale i jako vojáci, kteří byli přece jen jinak oblečeni než ti ostatní. Padnoucí uniformy se zlatými knoflíky a trochu jinými výložkami nás odlišovaly od těch, kteří tu byli před námi. Byli jsme absolventy důstojnické školy.

Konečně se otevřely dveře do tančírny a dva hromotluci mezi nimi začali pouštět dovnitř.
„Kde se platí?“ zajímalo mne.
To nám ale již jeden z nich pokynul.
„Pojďte dál. Dneska to u nás absíci mají zadarmo,“ strčil nás do sálu. (absíci = absolventi vojenské školy pro důstojníky v záloze – pozn.autora).

Posadili jsme se s našimi děvčaty ke stolu nedaleko parketu. Objednal jsem čtyřikrát víno, což bylo docela překvapením pro číšníka, který nás míjel s platem limonád.
„Já bych si raději dal pivo,“ protestoval Jarda, ale jeho slova zanikla v prvních tónech hlasité hudby. Každý, kdo chtěl, aby mu bylo rozumět, musel křičet.
Prohlížel jsem si střídavě obě naše partnerky. Kterou vyzvat k tanci? Více se mi líbila ta menší, drobná blondýnka.
Parket byl beznadějně prázdný a tak jsem čekal, až se trochu zaplní. První si dodaly odvahu dvě dívky, které si šly spolu zatancovat. Bylo to pro mě nezvyklé, ale při nedostatku mužů to asi jinak nešlo. To byl impuls pro další a parket se začal pomalu zaplňovat.

„Smím prosit,“ vyslal jsem prosbu k blondýnce. Určitě neslyšela co jí říkám, ale pochopila. Vstala a táhla mne na parket. To co hráli, nepatřilo mezi mé oblíbené tance, ale v té chvíli to bylo stejně jedno. Parket se již zaplnil a tak jsme podupávali skoro na místě. Skončila první skladba a byla vzácná chvíle pro krátkou konverzaci.
„Seběhlo se to tak všechno rychle, že jsem se tě zapomněl zeptat na to nejdůležitější. Jak se vůbec jmenuješ?“
„Libuše,“ zaniklo její jméno v rachotu hudby.
„Budu ti říkat Lili,“ křičel jsem na ní. Byl jsem trochu ujetý na nezvyklá jména a jí se to bude určitě líbit.
„Říkej mi, jak chceš,“ chytila mne za hlavu a volala mi do ucha.
Bývá dobrým zvykem v sérii skladeb dát alespoň jednu pomalou, ale tady se tohle nepsané pravidlo nějak nedodržovalo.

Za chvíli jsme zase seděli u stolu a všichni na sebe vzájemně křičeli, ale bez výsledku. Nerozuměli jsme si ani slovo. Když pak hudebníci vyhlásili krátkou přestávku, dívky se zvedly a zmizely na toaletu, mimo jiné si určitě sdělit zážitky.
Ocitli jsme se na chvíli sami a tak jsem se začal rozhlížet po okolí. Výběr byl veliký. Tady se mi určitě bude líbit.
„Mě to tady moc nebaví,“ přiznal se Jarda.
Než jsem mu stačil odpovědět, obě dívky se už vracely.

Na podiu ke svým nástrojům zasedli hudebníci a začali novou sérii. Hned po prvních tónech bylo jasné, že teď budou hrát mnou tolik očekávané ploužáky.
Nyní už jen pohledem jsem Lili opět vytáhl na parket. Pomalá melodie nás nutila stát skoro na místě. Lili se ke mně přitiskla celým tělem a oběma rukama chytila kolem krku. Po chvíli si hlavu položila na mé rameno. Bylo mi dobře. Cítil jsem její tělo, její ňadra, pevné bříško i stehna, která se dotýkala mého rozkroku. Jednou rukou jsem jí sjel na zadeček a ještě ji k sobě více přitiskl. Vtiskla stehno ještě více mezi mé nohy. Tohle by nenechalo chladnou snad ani mrtvolu. Mé mužství začalo nabývat na objemu a ve chvíli vyplňovalo nohavici kalhot.

„Tobě stojí, viď,“ zašeptala mi Lili do ucha.
Mlčky jsem přikývl.
„Nechceš se na chvíli projít, až přestanou hrát?“ navrhl jsem jí. Krev se mi valila do hlavy a trochu čerstvého vzduchu by neuškodilo.
„Ale jenom projít, slibuješ?“
Hudebníci dali virblem znamení, že končí další sérii a tak jsme byli nuceni si jít sednout. Docela mne mrzelo, že jsme opouštěli parket. Rukou v kapse jsem si držel úd, který stále nechtěl klesnout.
Kapelník opět ohlásil krátkou přestávku. Mrkli jsme na sebe s Libuší a oba se zvedli od stolu.
„Kam jdete?“ zeptal se Jarda.
„Chvíli na vzduch. Ne abyste nám utekli, než se vrátíme,“ obrátila se Lili na svou kamarádku.

Před restaurací nás ovanul příjemný vánek nadcházejícího letního podvečera.
„Kam půjdeme?“ zeptal jsem se, protože jsem to tu opravdu neznal.
„Můžeme se projít do parku,“ navrhla mi Lili.

Daleko jsme nedošli. Dosedli jsme na první lavičku a chvíli si povídali.
„Něco ti ukážu,“ vzala mě Lili za ruku a zvedla z lavičky.
Přišli jsme k takovému zvláštnímu stromu. Vypadal jako smuteční vrba, husté větve ohnuté až k zemi.
„Říkají mu strom milenců,“ rozhrnula větve. „Pojď za mnou.“
Vstoupili jsme dovnitř.
Přes husté větve nebylo pomalu vidět ven. Lili mne oběma rukama obejmula kolem krku a políbila. Poprvé jen tak letmo, podruhé se již jazýčkem snažila rozevřít mé rty. Zatímco její jazyk bloudil v mých ústech, přitiskla se ke mně celým tělem a nohu mi vtlačila do rozkroku.
Znovu začala proudit krev do údu, vyprovokovaná jejími vnadami, a za chvíli jsem jí ho tlačil na bříško.
„Tobě zase stojí,“ konstatovala.
Ruka jí pomalu sjížděla do míst mého vzrušení. Prsty rozepnula jeden knoflík poklopce za druhým a vyndala ho. Pomalými tahy začala přetahovat kůžičku. Snažil jsem se jí dostat pod sukni, ale vždy mi odtáhla ruku. Ještě několikrát jsem opakoval pokus dotknout nahé kůže jejích stehen, ale vždy mne odbyla.
„Ne, prosím, dneska ještě ne.“

Teplá ruka, jež něžně, ale pevně držela můj úd, kmitala stále rychleji a mé vzrušení dostupovalo vrcholu.
„Už to nevydržím,“ vydechl jsem a uvolnil proud nahromaděného semene. Několik silných výstřiků jí pravděpodobně skončilo na sukni, zbytek jí stékal po ruce.
„Promiň,“ snažil jsem se jí omluvit.
„To nic. Máš kapesník?“

Vytáhl jsem z kapsy zelený vojenský kapesník. Otřela si ruku a pak se podívala na sukni.
„Tak z ní to jen tak nepůjde,“ konstatovala. „Musím se jít domů převléknout.“
„Ty tu nejseš na intru?“ zeptal jsem se s údivem. Na to jsem se jí za celou dobu nezeptal.
„Ne, já jsem místní. Doprovodíš mne?“ zněla odpověď a zároveň dotaz.
„Samozřejmě a rád.“
Ještě, než jsme se rozloučili, domluvili jsme si schůzku na další den.

Nechtělo se mi již vracet zpět na Střelnici, ale slušnost je slušnost. Ani mne nepřekvapilo, že u našeho stolu nikdo nesedí. Ještě jsem letmo přehlédl parket, jestli Jarda se svou přítelkyní netančí a pak jsem rychle opustil sál, sledován několika dívčími pohledy. Vracel jsem se vlahým podvečerem do kasáren a bylo mi dobře.
Tady se mi bude určitě líbit.

Author

Ráj na zemi

Ráj na zemi – Silvestr Ráj na zemi – srpen 1968

Odebírat
Upozornit na
guest
8 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
Gourmet

Tak takový ráj na zemi bych si také dal líbit. Asi bych nezůstal u jedné 🙂

Laděk

Jen věcná poznámka – „absík“ neboli „špagát“ nebyl na vojně absolvent důstojnický školy – ti chodili do služby už v důstojnický hodnosti po absolventuře „dvouletky“, v tý době situovaný do Vyškova v rámci Vysoký školy pozemního vojska a byli to „zverbovaní“ záklaďáci nebo praporčíci bez vysoký školy jakýhokoliv jinýho nevojenskýho zaměření, který „podepsali armádu“ a v tom dvouletým studiu si tak dodělávali to „vysokoškolský minimum“, aby mohli dostat „gumácký epolety“ = hodnost poručíka a vyšší. Označení „absík“ se týkalo absolventů všech ostatních nevojenskejch = civilních vysokejch škol a univerzit = doktorů a inženýrů, kteří během studia absolvovali jen vojenskou katedru… Číst vice »

Junior

A ještě byly PŠ (poddůstojnická škola). Já už ji nezažil, ale táta byl na takové v Liptovském Mikuláši. Ale jinak to bylo stejné jako s tou ŠDZ.

Naposledy upraveno dne 2 let před, upravil Junior
Gourmet

Pánové, Laděk má pravdu naprosto do puntíku; to o čem píše Jeff a Junior, sice také může být pravda, ale absík – obvykle desátník nebo četař absolvent – byl vždy absolvent “normální” vysoké školy, který absolvoval vojenskou katedru a potom byl na roční vojně.

Pallas Athena

To není složité, existovaly i tzv. ŠDZ (školy pro důstojníky v záloze), jejich absolventi měli „absolventské kolejničky“ stejně jako vysokoškoláci z vojenských kateder.

Naposledy upraveno dne 2 let před, upravil Pallas Athena
Shock

Jeffe…já zhodnotím povídku. Je vidět, že na rozdíl od kamaráda si on to rozhodně ve městě užije. Povídka je z dob kdy, možná se mýlím, se lépe navazovaly vztahy a co si budem povídat, i holky byly „vstřicnější.“

8
0
Budu rád za vaše názory, prosím komentujte.x

Protected by Security by CleanTalk