Sedlákova rodina

Vyhlášku „Mým národům“ si přečetl sedlák Václav Nademlejnek v teplý podvečer 28.7.1914, v den dvacátých narozenin svého prvorozeného syna Václava.

Srocení lidí na návsi bylo veliké a všem bylo jasné, že vyhlášené mobilizaci se vyhnou jen děti, ženy a starci. Jen Václav se tvářil jakoby nic a zamířil k domovu.
Tam ho čekala plačící rodina a jeho stará matka lomila rukama a stále opakovala: „Co s námi bude, co s námi bude? Ó bóže.“
„Tak dost!“ rozčílil se Václav. „Ještě jsem doma, a tak tu bude veselo… už kvůli Václavovi! Dnes má narozeniny a co se děje ve světě se tady řešit nebude! Ne dnes!“

Rodina ustala v hořekování a vzduch se trochu vyčistil. Václav tušil, že rukovat bude společně se synem a v duchu dumal, jak to tu žena s mladším synem zvládnou.
Františkovi bylo sedmnáct let, práci zvládal, ale vést celý statek? Toho se bude muset ujmout žena Emilie, jíž říkal Emilka.
Na statku ještě s nimi žily děvečky Marie a Jarmila a čeledín Kuba. Tyhle lidi je třeba řídit a ještě obstarávat vše potřebné, zvlášť na jaře a na podzim, když je největší práce.
Navenek se však tvářil vesele a ten večer se i zdatně opil pálenkou.

Když ho Emilie a Václav s pomocí služky uložili, stiskla na chodbě Marie Václavovi ruku a odešla do své komory. Václav pochopil a později nepozorovaně vklouzl za ní.
„Já vím, že budeš muset odejít a já bych ti chtěla odevzdat to nejcennější co mám. Věřím, že se mi pak vrátíš zpět,“ šeptala Marie a hlas se jí roztřásl do pláče.
Václav ji mlčky objal. Měl ji rád i když věděl, že jako dědic statku si nebude moci vzít za ženu služku, nedokázal její lásku odmítnout. Ani nyní, kdy mu nabídla své panenství.

Marie se odtáhla a pomalu se začala svlékat a Václav ji následoval.
„Buď na mě milý, ano?“ špitala a začala se jí zmocňovat pochybnost a strach.
„Neboj,“ odvětil Václav a přivinul se k ni.
Líbali se a když Václav promnul a polaskal menší, ale pevné obliny prsou, bradavky jí ztvrdly a postavily se. Líbal je a dráždil jazykem a Marie slastně vzdychala. V polibcích jí klesal po těle,až ke klínu. Marie se nijak nebránila a pomalu roztáhla nohy. Václav jí hned jazykem přejel po pyscích.
„Ááááh,“ ozvalo se vydechnutí a objevily se první praménky šťávy.
Václav je slízl, což vyvolalo další výron a tělo se jí roztřáslo rozkoší. Pysky se nalily krví a rozevíraly se.

Nalehl mezi roztažené nohy, nasadil žalud na štěrbinu a pomalu zatlačil.
„Oooh,“ zavzdychala Marie bolestně.
„Pšššš… tiše,“ funěl Václav, povysunul ocas a znovu prudce přirazil.
„Ah… ááááá,“ za bolestného výkřiku byla překážka překonána a tvrdý ocas pronikl hlouběji a zarazil se o dno.
Václav počkal, až si na něj zvykne a poté začal přirážet a Marie ho pevně objímala, tvářila se spokojeně, jen stružky slzí jí tekly po tvářích.
On ji dál projížděl rytmickými pohyby a vychutnával si silné sevření panenské pochvy.
Když to na něj přišlo, vzepjal se na pažích, naposledy přirazil a cítil, jak se do ní trhavě vyprazdňuje. Marie nepociťovala žádnou rozkoš, ale přesto byla šťastná.
„Děkuji ti,“ ozvala se. „Já myslela, že toho pravého už nikdy nenajdu.“
„A jak víš, že jsem ten pravý? Jsem jen sedlák.“
„Ano… a takového já právě chci,“ odvětila Marie a Václav přemítal, jestli je opravdu tak hloupá, když musí vědět, že on si ji nikdy vzít nemůže.

Pomalu vstal a Marie ho nepřemlouvala, aby zůstal. Aspoň natolik si uvědomovala, kdo je tu pán a kdo sloužící. Navíc vnitřně cítila, že v ní byl právě založen život a to jí naplňovalo takovým dojetím, že se chtěla štěstím vyplakat a na to potřebovala být sama.

***

Do války rukovali opravdu oba Václavové, otec se synem, jako mnoho jiných z vesnice i okolí. K překvapení bojujících stran však válka neskončila do Vánoc, naopak mnoho rodin začalo oplakávat své padlé, kterých neustále přibývalo.

Matka Emilie se snažila udržet chod hospodářství jako doposud, ale i na ni začaly dopadat rekvizice a požadavky c.a k. armády. I to málo, co měli, museli odevzdat a bylo tak těžší myslet dopředu a dělat si zásoby píce pro dobytek a osiva na pole.

***

A bylo hůř. V únoru 1915 přišlo oznámení, že Václav Nademlejnek, ročník 1894, se domů již nikdy nevrátí.
Emilie se zhroutila, stejně jako Marie a pevnou ruku nad chodem statku převzal čeledín Kuba. Byl to urostlý chasník a vojně unikl jen díky tomu, že v mládí přišel o oko a pro armádu byl tak k nepotřebě. Aby nemusel nosit pásku jak pirát, nechal mu sedlák v Jablonci vyrobit oko skleněné, k nerozeznání od zdravého. Nyní svůj vděk splatí tím, že uchvátí celý statek. Jeho úmysly byly temné, stejně jako způsob, kterým to chtěl dokázat.

Jedné noci se vkradl k Emilii do pokoje, vyhrnul ji suknici a ráno byla žena jako beránek a všem oznámila, že Kuba po dobu nepřítomnosti Václava přebírá vedení statku. František, zvyklý matku na slovo poslouchat, mlčel, ač se mu to, stejně jako děvečkám, nelíbilo.

***

V dubnu Marie porodila holčičku, kterou pojmenovala Emilie, po své paní. Ta již věděla, kdo je otcem a dítěti šla za kmotru, což byla pro služku velká pocta. Emilie pak rozhodla, že dítě vychovají jako člena rodiny, když otcem byl její padlý syn.

To se nelíbilo Kubovi, který v něm viděl nechtěnou konkurenci v případném dědictví. S nevýbojným Františkem měl své plány, sedlák se z války také již s největší pravděpodobností nevrátí a Emilie je jen povolnou hračkou v jeho rukách.

***

Emilie nebyla tak submisívní, jak by se zdálo. Na prahu čtyřiceti let byla ještě docela plna sil, jenže ztráta syna ji hodně zlomila a ani dopisy od muže nesršely optimismem, že by vše mělo brzy skončit.
Když jí tehdy do pokoje vnikl Kuba, vzal si ji násilím a když zjistila, jakým vládne údem, děsila se dalších návštěv, kterými jí hrozil a raději udělala vše, co si přál.
Kuba však svůj slib porušil a navštívil ji kdykoliv potřeboval ulevit svému chtíči.
„Dnes se nezamykej, he,he,“ poplácal ji Kuba po zadku po večeři, když kolem ní procházel ven.

V noci Emilie tedy se svlékla donaha a v posteli očekávala jeho příchod. Kuba si dával načas. Než obešel celý statek, vše zkontroloval a aby se neřeklo, u pumpy se opláchl vodou. Marie byla s dítětem, Jarmila s Františkem již spali a on tak nerušeně vstoupil ke své paní.
Spokojeně mlaskl, když seznal, že je nahá a sám se obnažil, než asi k ní lehl.

Vzhledem k věku měla již žena povadlejší tělo, ale právě velká prsa, stehna a zadek ho vzrušovaly. A když si uvolnila drdol a dlouhé vlasy si nechala rozpuštěné, omládla o několik let. Navíc Emilie byla znalá věci a věděla, co mají muži rádi. Zkrátka zralá žena byla tou nejlepší milenkou.
Chvíli se líbali, ale Emilie to neměla ráda. Vynucený styk s čeledínem se jí příčil, ale nemohla nic dělat. Raději sklonila hlavu ke klínu a vsunula si jeho ocas do pusy a jemně ho začala olizovat a sát.
Když to poprvé udělala Václavovi, řičel doslova blahem. S Kubou to bylo stejné. Jen jeho ocas byl opravdu velký a jak tuhnul, sála a cumlala mu jen nalitý žalud. Rukou mu ho svírala u kořeně, druhou mu mnula koule a a pohybovala rytmicky hlavou jen tak, aby jí nezajel až někam na mandle.
„Jooo… kuř… doroto… kuř… oooh,“ častoval ji spokojený Kuba vulgárními výrazy.

Když pak ulehla na záda, musela snášet jeho jazyk jak jí rejdil a laskal se s jejím tělem. Zejména prsa dlouho líbal a brnkal jazykem o tvrdé bradavky a pak ji v klíně vylizoval uvolňované šťávy. Slast ale Emilie nemohla potlačit, jen vzdechy a steny se snažila tlumit.
Poté do ní vnikl ocasem a tlačil se urputně dál bez ohledu na její sténání. Zastavil teprve, když dosáhl dna a byl v ní zaražený až po kořen. V tu chvíli myslel jen na sebe, Jeho sochor zcela vyplnil pochvu a každý pohyb vyvolával silné tření a vlny slasti pro něj i Emilii, tedy pokud již byla dostatečně mokrá.

Kuba vzepřený na loktech jí hleděl do očí, pásl se na její bezbrannosti a pak ji prudkými přírazy začal mrdat.

„Jen… hezky… drž… udělám… ti… parchanta… hezky… hluboko… tě… vystříkám… ty… couro,“ vyrážel mezi přírazy a Emilie se zavřenýma očima jen cítila jeho buchar a čekala, až se uspokojí. Měla i pocity rozkoše, ale ty nepřehlušily pocit ponížení z odevzdání se někomu koho nechce.
Kuba funěl, vzdychal a mačkal jí prsa a přirážel stále rychleji, až zavyl jak zvíře a uvolnil do ní proud semene.
„Áááh… uuuž… jooooo.“
Vyjel z ní, až když mu ocas zvadl a odešel, ponechávaje ženu svému osudu bez povšimnutí. Poskytla mu, co chtěl a to byl její úkol.

Emilie se vždy umyla, snažila se vytlačit ze sebe co nejvíc semene a s pocitem marnosti, že stejně pravděpodobně obtěžká, s pláčem usínala.

Ač u ní byl Kuba již pětkrát, prozatím se ale tak nestalo.

***

Kralování Kuby se pranic nelíbilo ostatním obyvatelům statku. František měl na podzim dosáhnout plnoletosti a kdoví co Kuba chystá a plánuje.
S matkou nebyla rozumná řeč. Na toto téma se s ním odmítala bavit. František věděl, že ji Kuba nějak má ve své moci, jenže jak?

***

Kuba svůj chtíč nezaměřoval jen na Emilii. Byla příliš povolná a on chtěl divočejší milenku. Zacílil se proto na Jarmilu. Ta byla protikladem panímámy. Hubená, drobná, vzhledem spíše dívenka než mladá žena s věkem na vdavky. Pod šaty jí vykukovaly štíhlé nohy a malá prsa jí jen nepatrně zvedaly hrudník. To mu nevadilo, hlavně, když mu bude hezky masírovat ptáka, což asi jo, když očima sjížděl její drobnou postavičku.
Líbila se mu už dříve, jenže nikdy si na ni netroufl, aby ho sedlák nevyhnal, ale teď měl pole působnosti volné.

Zaskočil ji při krmení prasat, kdy jí ohnuté u koryta, bleskově vykasal šaty nad pas, pevně ji chytil za boky a snažil se zarejdovat stojícím ptákem mezi pevné půlky zadečku.
„Áááá… nech mě!“ ulekla se, když na ni zaútočil i když proti silnému muži neměla šanci.
Kuba ji tělem opřel o hrazení, rozpáčil nohy a už ji měl připravenou k napíchnutí.
„Pusť… nech… mě… ohh… oooh… to… bolí!“ sténala, jak se do ní tlačilo tlusté dlouhé péro.
Moc to ale nešlo, dívka byla přece jen drobná na takovou kládu a Jarmilu napadla spásná myšlenka.
„Já ti… to… udělám pusou.“

Kuba ji pustil a s tvrdým pérem, které díky své velikosti ani netrčelo do prostoru, poodstoupil.
Jarmila si dřepla, vzala ho do ruky, stáhla předkožku, olízla ho a začala ho snaživě sát.
Kuba byl spokojený a pohled na ptáka zasunutý v puse Jarmily byl natolik vzrušující, že netrvalo dlouho a udělal se.
„Jo… ty mrchooo… ooo… áááh,“ zacukalo mu ve slabinách a už do ní pumpoval svou dávku.
Jarmila snaživě spolykala, co do ní vypustil a pak plivala, co jí v puse zbylo.

Takto ji o chvíli později zastihl František a pochopil, o co jde.
„Kuba?“ otázal se jen a Jarmila mlčky přikývla.
„Ten hajzl!“ ulevil si když spatřil slzy kanoucí jí po tvářích.
„Něco mě napadlo… musíš mi ale pomoct!“

Dívka přitakala a František se k ní naklonil a šeptem jí něco říkal.

***

Kuba přehazoval hnůj, neboť i tuto nevábnou činnost práci někdo dělat musel a byla to chlapská práce, když se u něj zastavila Jarmila.
„Můžeš večer přijít do řezárny?“
„Proč?“
„No… já… tamto… v chlívě… když budeš pomalej… tak se to povede,“ kroutila se.
„Co ta náhlá změna? Najednou mě chceš?“ šklebil se Kuba.
„Stejně dostaneš vždycky co chceš a co já? Nemám ani kam odejít… co nadělám? Tak ti to udělám pusou a když budeš milej, užiju si i tamto.“

Kuba se usmál. Jarmilu věděl, že jednou dostane a když se mu sama nabízí, protože pochopila, že stejně tomu neujde.
„Nejseš panna, že ne?“ ujistil se ještě.
„Ne… to už dlouho ne,“ odvětila Jarmila a šla si po svém a stranou Františkovi sdělila, že večer Kuba do řezárny přijde.

***

Byl temný večer.
Statek už spal a Jarmila klečela na zemi, Kuba seděl na velkém špalku a užíval si kmitání dívčí hlavy a sajících úst na tuhém péru.
Měl ho už krásně tvrdého a těšil se jak ji protáhne úzký klín, když vtom se zezadu tiše přiblížil František a velkým polenem ho praštil do hlavy.
Kuba se svalil na zem, ani nehlesl a ocas mu obscénně trčel z kalhot.
„Je mrtvý?“ špitla Jarmila vyplašeně.
„Snad ne… pojď, musíme to dodělat,“ začal František stahovat kolem postavy dřevo.
„Já mám strach,“ začala se Jarmila opravdu bát.
Tohle už nebyla legrace, ale vražda.

„Běž pryč! Teď už nelze jinak!“ vykázal ji František ven.
O něco později zachvátil řezárnu oheň a dým.
„Hoří… proboha, hoří!“ volala vyděšeně Marie, která plameny spatřila první a pak už vyběhli ven ostatní a jali se hasit.

Jen díky tomu, že řezárna stála stranou o samotě, nepřeskočil oheň na ostatní budovy, ale bylo to jen taktak. Řezárna však shořela do základů. Pod hromadou doutnajících trosek pak leželo něco, co bývalo lidským tělem. Kuba!
Teď teprve všichni zjistili, že on tu chybí.

***

Vrchní inspektor Klouzek neshledal v této smutné události nějaký zločin. Dle vyjádření obyvatel statku, pan Jakub Postráneský chodil do zmíněného objektu kouřit, tudíž tam způsobil svou neopatrností požár, jehož následkem uhořel.
Soudní lékařství sice provedlo pitvu zuhelnatělého těla, ale žádné stopy zranění, které by vyvracelo inspektorovy závěry, nenašlo. Případ byl uzavřen.

***

Řízením chodu statku se stala opět Emilie, ale většinu záležitostí již pomalu předávala synovi. Bude mu brzy osmnáct, ať se kluk zaučuje, říkala si. A v té době ji také přidělávalo starost synova plachost, podřízenost a někdy až bohorovný klid, který ji rozčiloval. Budoucí sedlák přece nemůže být takový ťulpas. To by si s ním čeládka dělala co chtěla… A ještě ta jeho ostýchavost k ženám. Je vůbec mužem, v pravém smyslu slova, napadlo ji a přemítala, jak si to ověřit.

***

Když František dosáhl věku osmnácti let, svěřila mu Emilie řízení hospodářství. V té době totiž dostali dopis od Václava, že byl raněn a nyní leží v lazaretu ve Vídni.
Emilie se rozhodla ho jet navštívit. Bylo to dva dny jízdy vlakem, a tak sebrala nastřádané peníze a s touhou vidět po tak dlouhé době manžela, usedla na vlak směr hlavní město mocnářství.

Než odjela, měla důvěrný hovor s Marií, aby vyzkoušela Františka po mužské stránce.
„Máš dítě s Václavem… ten je ale po smrti. S tím se smiř, ale to dítě je naší krve, tak se zaměř na Františka. Zjisti, jestli je chlap a pak se uvidí co a jak. “

***

Marii se svádět Františka nechtělo. Stále nosila v srdci Václava a poddat se jeho bratrovi jenom aby ho snad zaučila, nebo co vlastně po ní hospodyně chce? Ne, že by se jí nelíbil, ale nijak zvlášť ji nepřitahoval. Jednoho večera se o tom radila s Jarmilou.
„Víš, já mám Františka ráda,“ vyprávěla Jarmila. „Od doby, co se mě zastal před Kubou…“
„Počkej! To nevím,“ vskočila jí Marie do řeči.
„Nikdo to neví! On mě tenkrát chtěl… to… a František přišel a… no… prostě ho mám ráda. Já bych se mu oddala, jenže jak? On je takový plachý,“ rozumovala Jarmila. „A mě Emilie nedovolila, abych ho sváděla.“
„Emilie je pryč a já Františka nechci, ty jo, tak dělej, co umíš,“ rozhodla Marie a Jarmila přikývla.

Od té chvíle neměl František klidu, aby se kolem něj neochomýtala Jarmila. Marie převzala péči o domácnost a hospodářství museli zvládat oni. Nakonec to Jarmila nevydržela a při přípravě sena ve stodole si stáhla šaty a stála před Františkem nahá.
„Chci se ti odměnit za Kubu a ty si mě stále nevšímáš! Už mě to štve…“ rozohnila se.
František nejdříve nasucho polkl, než promluvil.
„Já… taky mě zajímáš, ale… netroufal jsem si… víš… já… ehm… ještě neměl… holku,“ koktal.
„Neboj se. Já tě všechno naučím,“ řekla Jarmila tiše, popošla k němu a objala ho.
„Ale ne tady. Je zima. Přijď za mnou večer, ano?“

***

V komůrce Jarmily se pak odehrála ztráta Františkova panictví. Šla na něj pomalu a on intuitivně vycítil, co má dělat, kam sáhnout, kde pohladit. Dlouze se líbali, pak si hrál a hladil jí malá prsa a hlasitě vzdychal slastí, když Jarmila mu ocas sála a honila do tvrdosti, aby si na něj nasedla.
Když pronikal do vlhké pochvy a poprvé v životě cítil pevné sevření poševních stěn, naplnilo ho blaho i pocit, že je z něj konečně pořádnej chlap.
Jarmila si také vychutnávala jeho velikost a pomalu na něm jezdila, aby stoupající rozkoš byla co nejintenzívnější.
František jí mnul a mačkal prsíčka s tvrdými hroty bradavek a vnímal masírující pohyby na ocase. Oba stoupali ke svému vyvrcholení.
„Já… už… budu,“ zadrmolila Jarmila a hopsala na něm stále rychleji, jak jí slast zaplavovala tělo.
František se neuhlídal, sám jen hekal a plnil jí pulsující pochvu svou dávkou.
Naštěstí Jarmila stačila vyvrcholit, takže prožitek byl silný a sperma si našlo správnou cenu k děloze, kde čekalo vajíčko na oplodnění.

Leželi vedle sebe, objímali se, každý spokojený ve svých myšlenkách. Jarmila ve vykonané odměně za Kubu a František za ztrátu své nevinnosti. Nic jim nebránilo strávit spolu celou noc a nad ránem ji František znovu pomiloval.
Nalehl jí mezi rozevřené nohy, Jarmila mu pomohla se zavedením ocasu do připravené dírky a po dlouhé sérii rytmických přírazů nastalo oboustranné vyvrcholení a další dávka semene do dívčina lůna.
„Mám tě rád,“ zašeptal jí do ucha, když prožitá rozkoš pozvolna odeznívala. „Jen matka asi nebude ráda.“
„To je v pořádku, Františku… i já tě mám ráda.“
Jarmila ho pohladila po tváři a vstala, neboť práce nepočká.

***

Emilie se domů vrátila v dobré náladě. Zranění Václava se hojilo, což bylo dobré znamení, ale na druhou stranu to znamenalo opětné převelení na frontu. A válka ne a ne skončit.
Ze západní fronty chodily strašné zprávy o děsivých jatkách u nějakého Verdunu, zatímco Václav ženě tvrdil, že zas tak strašné to v Itálii není.

„Sedíme celý dny v zákopu a tu a tam kanonáda. No a proto mám ten šrapnel v těle,“ usmíval se i když samozřejmě skutečný život na frontě jí raději zatajil.
Emilii nepřidal ani pohled na mnoho beznohých, bezrukých a slepých, co všude kolem leželi, ale mlčela a byla ráda, že Václav je na tom z nich nejlépe. Jak už s pomocí hole i trochu chodil.
Našli si skryté místečko v nějakém skladu a tam jí dokázal, že neztratil ani svou mužnost.

Emilie byla spokojena i z pevného objetí a líbání, kterému se oddali, ale Václav chtěl víc a začal ji vyhrnovat šaty.
„Neblázni… někdo přijde,“ bránila se Emilie, ale nakonec se otočila a nechala si šaty vykasat nad pas.
„Jen drž… tááák…hezky tě projedu,“ slyšela a pak cítila pronik ocasu do dlouho neobdělávané zahrádky. Tření bylo silné a velmi vzrušující. Po takovém půstu byla i ona velmi potřebná.
Václav k tomu přidal mačkání a laskání prsou a ač to bylo přes šaty, Emilie se dostávala do tempa a vzrůstající rozkoše. Kolem pronikajícího ocasu vytékaly šťávy, přírazy tak zněly mlaskavě a ocas v ní jezdil lehce a volně.
„Ah… ah… užžž… úúúh,“ kvílela Emilie v orgasmu a potem zbrocený Václav se do ní trhavými výstřiky vyprazdňoval.
Pak mu ocas zvadl a volně z ní vyjel, následován potůčkem semene a šťáv. Uspokojená Emilie znaveně oddychovala a hleděla na povadlý ocas manžela, který ji právě vynesl do nebe. Václav se upravil a vyšli z kumbálu na chodbu.

„Má lásko, bylo to krásné,“ pronesl, když se loučili a žena ho láskyplně políbila.
„Už aby to skončilo. Opatruj se a Bůh s tebou,“ řekla, doufaje, že se jí živý a zdravý vrátí jednou domů.

Za čtyři měsíce dostala dopis, že její muž, Václav Nademlejnek, se stal nezvěstným a byl prohlášen za mrtvého v boji.

***

„Jsem těhotná,“ oznámila Jarmila překvapenému Františkovi, když v dřevníku štípal dřevo.
Potřebovala mu to oznámit, jen když budou spolu sami. Emilie, když zjistila, kdo z jejího syna
udělal muže, ji neměla ráda a plísnila Marii, že jen ona se může stát budoucí hospodyní a ne nějaká obyčejná holka.
„Františka nechci. Taky jsem obyčejná holka,“ vyprskla Marie, ale Emilie mávla rukou.
„Ano. Jenže ty sis s Václavem uhnala parchanta a to mění situaci. Je to i naše krev, bohužel.“

Marie pak jen bručela, ale k ničemu se neměla. Nic netušící František zatím šukal Jarmilu a přitom ji přivedl do jináče. Jarmila tušila, že to se Emilii líbit nebude, ale co mohla dělat? Navíc, ze vzduchu si to dítě neuhnala, tak co?
„Řeknu matce, co a jak,“ rozhodl František a zasekl sekyru do špalku a pak si Jarmilu přitáhl na klín. „Je to naše dítě a budeme ho vychovávat spolu, to mi věř.“

***

Když matce oznámil, jak se věci mají, popadl jí záchvat vzteku. Přivolávala blesky na své syny, že neumějí nic jiného než šukat děvečky, obtěžkat je a jak si to představuje, žít pod jednou střechou s chudou holkou? On, budoucí sedlák?
„Co se má a nemá, mě nezajímá, natož názor vesnice. Už jsem dospělej, matko!“ zaujal František bojový postoj. „Zbavil jsem statek Kuby. Nevzpomínáš si, jak tě měl, nevím proč, v hrsti? Statek vedu já a dokud se otec nevrátí, tak to i zůstane! Jarmilu mám rád… a ano, k tomu dítěti se hlásím, jako jeho otec. Takže si, matko, uvědom, kde je tvoje místo!“

Emilie zkrotla. Zvlášť slova o Kubovi ji zasáhla. František zkrátka dospěl a on je tu teď pánem. S tím se musí smířit a holt i s Jarmilou, stejně jako předtím s Marií.

***

Tíživá hospodářská situace zasáhla naplno i venkov. Zprávy z bojišť nikoho nezajímaly. Snad jen ohlášení konce války, ale ani to nepřicházelo.
Po dvoře se batolil Františkův syn Václav a Jarmila byla zase těhotná a valila se po domě jak sud. Dcera Marie, malá Emilka rostla jak z vody a byla velice podobná svému otci, kterého bohužel nikdy nepozná.

O Václavovi neměla Emilie žádné zprávy a v podstatě se smířila se svým vdovským údělem.
„Pokud nenašli tělo, nelze mluvit o prohlášení za mrtvého. To trvá několik let,“ říkal jí farář, což byl vzdělaný člověk, ale na situaci to nic neměnilo.
Statek vedl František a k ruce si najal dva mladíky ze vsi, aby vše v těchto těžkých časech zvládl.

Emilie zamlčela, že čas od času ji jeden z nich, Karel, chodí do pokoje navštěvovat. Za účelem uspokojení v loži pochopitelně.
Byl to silný šlachovitý mladík jemných rysů a v posteli byl šikovný a s velkou výdrží. Nabídku pošpásování s milostpaní přijal s pokorou služebníka i mladickým nadšením a Emilie se pak zalykala slastí, když ji strojově projížděl v různých pozicích, které ona ani neznala.
Činili tak spolu jen občas a i to mělo brzy skončit.

***

Byl zimní večer roku 1918.

Všichni seděli pospolu v sednici a Emilie právě odnášela talíře, když se otevřeli dveře a tam stál muž v zašlém vojenském plášti a tváří ošlehanou větry i těžkým životem. Přes vousy ho však Emilie poznala.
„Václave!“ vykřikla a vrhla se mu okolo krku.
Václav vstal z mrtvých, držel pevně svou ženu v náručí a pevně líbal na ústa, zatímco ostatní se seběhli kolem a taktéž ho srdečně vítali doma.

***

„Byl jsem v zajetí,“ vyprávěl Václav svůj příběh, poté, co zmizel při útočném výpadu. „Útočíme už jen proto, že nemáme co jíst. Říkáme tomu hladové útoky. Italové mají zákopy plné konzerv, chleba a my? Nic. Při výpadu vždy dobudeme zákop, pobereme, co uneseme a pryč. Jednou se mi to nepodařilo. Zápasil jsem s nějakým obrem… No, skončil jsem v lágru a byl propuštěn nedávno, sotva byl podepsán mír. Italové se o nás nechtěli dál starat. Odvedli nás k hranici a jen „arrivederci“. Staženi jsme byli do Vídně, kde nás demobilizovali a od té doby jsem na cestě domů.“

***

Sedlák Václav Nademlejnek se ujal svého gruntu. Syn František se oženil s Jarmilou, statek pak vedl on, po něm jeho syn, až do roku 1950, kdy byli Nademlejnkovi rozkulačeni…

To už je ale zase jiný příběh.

Autor

4.7 45 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
5 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Junior

Výborný příběh z historie. Tyhle od Tebe mám nejradši.

Clark

Super, krásný románek. Tohle můžu.

Tomas

Tieto historicke poviedky autorovi idu od ruky. Mam pocit ze perfektne vyvazuje dej pribehu s davkovanim sexu. A velmi dobre ponima rozprsvacsky pribeh. Za mna plny pocet.

Marťas

Výborný příběh. Věřím, že je to z nějaké kroniky. Tyto příběhy mám nejraději. Díky

Shock

Není to z kroniky. Ale jsem ze selského pytle, takže v okruhu našeho rodu nebo jiných rodin se cosi takového mohlo udát 🙂

5
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x