Selské povstání

„A nyní, hrrr na zámek!“ vykřikl rychtář Záplata poté, co byl proražen a rozprášen kordon vojáků, bránících přístup k zámku. Popravdě řečeno, vojáci se moc nebránili. Když se proti nim hnal rozzuřený dav s cepy a vidlemi, raději sami vzali do zaječích. Zbytečně se nechat ztlouct nebo zabít kvůli panstvu, které dřelo z poddaných kůži až za hranu, kdy se to už nedalo vydržet, se jim nechtělo. Navíc, někteří z nich měli mezi vesničany své známé a příbuzné.

Hraběnka Elvíra Sokolodowská s hrůzou v očích sledovala proud povstalců řítící se od brány k zámku. Rebelie! Poddaní se vzbouřili a stráže je nezastavili. Hraběnku polilo horko. Dav bude plenit, krást, možná zabíjet a… zmocňovat se nebohých žen! Hrabě Sokolodow-Katowski dlel kdesi v Uhrách a ji samotnou zde ponechal v této tíživé době.

K hraběnce zvedla uslzený pohled její přítelkyně Izabella, vévodkyně ze Čkyně. I ona obdobně uvažovala, že dojde k nejhoršímu.

Oběma ženám nebylo ještě ani čtyřicet let a velmi se snažily být pro muže stále žádoucí. Účesem, odíváním i používáním vonných mastí a vodiček. Pravda, postelové radovánky nepatřily zrovna k zálibám jejich manželů, ale to přece nejsou jediní muži na světě. Že se jich ale jednou zmocní poddaná chátra, je nikdy ani nenapadlo. Je třeba se ukrýt a to hned!

***

Dveře do zámku byly vyvráceny a rebelanti vtrhli dovnitř jako valící se řeka. Bohužel, ne všichni chtěli s panstvem vyjednávat po dobrém. Řada z nich byla lůza, spodina společnosti, s touhou plenit a běsnit, když je k tomu příležitost.

Služky a komorné, byť také poddané, s jekotem utíkaly před rozdivočelými muži snažícími se jich zmocnit a vybít si na nich svůj chtíč.

Rychtář Záplata se svými muži se hnal do komnat panstva, ale všude byl klid. Komorníci a lokajové využili této chvíle též ke zcizování cenností a kde je jejich paní, nevěděli.

Rychtář si však věděl rady a v každé komnatě hlasitě zvolal.
„Do každé skříně a komory vražte halapartnu!“
A jak předpokládal, v ložnici hraběte se otevřela velká starodávná skříň a ven vylezly dvě ženy. Hraběnka a její přítelkyně.
Rychtář se spokojeně usmál.
„Už nejste naši hraběnkou, vzácná paní, ale nebudeme s vámi zacházet jako vy s námi. Je ale nutno splnit požadavky, se kterými jsme sem přišli,“ a vydal pokyny, aby byl spolehlivými muži zabezpečen dámám klid a bezpečí.

Hraběnka to přijala s povýšeným výrazem. Sice se zprvu bála plenění a zhanobení své osoby, ale nyní viděla, že se k ní stále chovají, jak odpovídá její stav a proto se i tak tvářila.
„S rebelanty se nevyjednává! Ostatně, to je věcí hraběte, ne moje!“ odsekla.
„Uvidíme, paní. Odveďte je,“ odvětil klidným hlasem rychtář a ženy uzavřeli v salonku.
„Zajistěte aby jim nikdo nezkřivil ani vlas! Potřebujeme je. Já jdu uklidnit ostatní.“

To však byl přetěžký úkol. Dav hanobící služky a plenící vybavení zámku byl nezastavitelnou silou a vše skončilo až v noci, kdy vyrabovaný zámek a ženy si mohly vydechnout.
Uvnitř zůstali jen rebelanti, kteří stáli při rychtáři a byli poslušni jeho příkazům. Teď už nešlo couvnout. Vše zašlo příliš daleko.

***

K večeři vyplašená kuchařka přinesla vše, co z vykradených spíží dala dohromady, ale upokojila se, když nic jiného než jídlo po ní žádný muž nechtěl. Měla ještě bolavou kundičku z odpoledního řádění. Tolik údů v sobě neměla za celý život! Musela si přiznat, že se jí to i trochu líbilo, jen kdyby byli ti chlapi něžnější. Většinou do ní zarazili naběhlé ocasy, párkrát prudce přirazili a byli hotoví. Snad z toho neobtěžká…

Kupodivu našly se i nějaké láhve vína, a tak se dámy i jejich věznitelé opili. Zejména ženy byly veselé, zejména poté, co si zapálily a okusily doutníky, které měl ve své ložnici sám hrabě. Bylo to drahé zboží odněkud z Nizozemska a hrabě nikomu nedovolil si k nim jen přičichnout. Samotné doutníky byly sice podivnými zámotkami, ale hraběnka tvrdila, že slyšela samotného hraběte, jak říká, že si ubalil kuřivo ze vzácné byliny zvané konopí.
Dámy si tedy zapálily, šlukovaly a podivovaly se silné aromatické vůni kouře. Nakonec jim bylo vše k smíchu až k popukání.
Když je v tomto stavu zastihl rychtář Záplata a sedlák Pazneht, dámy jim padaly do náruče a žadonily o „pušinku“, jak žvatlala Izabella a Elvíra horlivě přikyvovala hlavou. Nakonec z toho nebylo nic, protože ženy tvrdě usnuly a byly přeneseny do svých komnat.

Podivné doutníky okusili i Záplata s Paznehtem a usoudili, že takové svinstvo se tu nebude kouřit ani za sto let.
„Konopná bylina a takovej smrad?“ durdil se sedlák. „Na tom bych prodělal, tohle pěstovat. Kdo by mi za to platil? A proč taky?“

***

Druhého dne byly zajatkyně už ne tak upjaté a hraběnka byla svolná k jednání.
Rychtář jménem poddaných přednesl požadavky a bylo na hraběnce, aby je stvrdila podpisem.

„Rozumím… tohle ale nepodepíši. Nepracovat na polích, jaká opovážlivost? Je to můj majetek a poddaný musí obdělávat, co pána jest! To je rebelie, chtít pracovat jen na svém! Pracujte si, ale až bude mé hotovo!“
„Robota je těžká… nestíháme být na svých políčkách, pochopte to, urozená paní hraběnko,“ poníženě se ozval sedlák Kubišta, ale rychtář viděl, že s hraběnkou nic nepohne. Přitom vše potřeboval vyřídit co nejdřív. Dalo se čekat, že sem brzy dorazí vojsko a s ním bojovat je nemožno. Musí mít ten podpis!

Večer to rychtář znovu zkusil po dobrém, ale neuspěl. To ho rozezlilo natolik, že se sedlákem Paznehtem se na ženy vrhli, jednak s touhou uspokojit své mužství a touhu a jednak pokořit jejich povýšenost.
Rychtář se zmocnil hraběnky Elvíry Sokolodow von Katowski, sedlák Pazneht Izabelly de Ckyne, věvodkyně ze Čkyně. No, pravda, ženy se moc usilovně nebránily. Touha po mužském těle se pravděpodobně zmocnila i jich.

***

„Co… to… jak… se… opovažujete?“ marně se snažila Elvíra rychtáře setřást z těla.
Místo toho se ozval zvuk trhané látky, jak muž z ní doslova rval šaty, aby odhalil její tělo! Ještě chvíli s ním, spíše slovně, zápolila, než pochopila, že tentokrát se pomoci nedovolá a bude zneuctěna.
K jejímu údivu si však muž nepočínal divoce a násilně. Když přemohl její odpor, políbil ji a jazykem se jí snažil otevřít ústa. Elvíra, aniž to sama chtěla, kdo ví, mu vyšla vstříc a jejich ústa se střetly ve vášnivém líbání.

Během toho cítila jeho ruce všude, zejména na odhalených prsou, která prohmatával, hnětl a mačkal a prsty si hrál s bradavkami, které ztvrdly a dotyky v ní vyvolávaly výboje slasti.
Podvědomě mírně rozevřela nohy a viděla, jak v polibcích jí klesá níž a níž po těle a pak jí zalila rozkoš, když jeho jazyk ucítila v klíně! Cítila ho až na štěrbině, která se poddávala dotykům a Elvíra cítila, jak uvolňuje vlhkost.
„Ano… ano… áááh,“ sténala v rozkoši, která jí zaplňovala ve stále silnějších záblescích.

Když do ní vnikl v celé délce tvrdý ocas, vykřikla: „Svatá panno… ooooáááh,“ jak ji celou vyplnil a narazil o dno.

Takový rozměr v sobě nikdy neměla a dlouho nedotčená pochva se mu jen pomalu přizpůsobovala. Hluboké přírazy ji ale brzy naplnily vzrůstající slastí a oba se opět střetli ústy ve vášnivém líbání. Byla to nádherná rozkoš a mlaskající přírazy toho byly jasným důkazem.
Náhle se rychtář vzepjal, přirazil a pak už jen horký proud semene ji plnil pochvu. .
Pak vstal, ženu nechal ležet zhanobenou v roztržených šatech, s roztaženýma nohama a vytékajícím semenem z lůna a se slovy: „Teď už snad podepíšete, nebo budete nadále mou konkubínou.“

Elvíra nebyla dlouho mocna pohybu a mísily se v ní pocity uspokojení s ponížením, kterého se jí dostalo. Nakonec se rozhodla, že ten zatracený papír mu podepíše.

***

Sedlák Pazheht nebyl zvyklý, že by mu žena odporovala, nebo, že by se v loži choval jemně. Vévodkyně Izabella sama nečekala nějaké něžnosti a muži, jemuž v očích viděla chtíč a touhu se oddala sice neochotně, ale bez obrany, skoro až apaticky.

Sama se svlékla a čekala, co muž po ní bude chtít.
Požadavek na poskytnutí rozkoše ústy neznala.
„Saj ho a pozor na zuby!“ křikl, co má dělat a Izabella vzala ocas do úst a zkoušela ho sát.
Moc jí to nešlo, navíc se jí to příčilo, mít něco takového v ústech, ale muž mručel, že to dělá správně.
Ocas jí v puse mohutněl, až ho nemohla pojmout celý. Pochopila, že má přetáhnout předkožku a líbat a cumlat aspoň fialovou hlavici žaludu. S nechutí tak činila, ale muž ji dlouho netrápil.

Lákaly ho její velké vnady. Prsy se mu ani nevešly do rukou, když je mačkal a hnětl, ale bylo to příjemné a rozhodně to urychlilo jeho vzrušení a erekci po nevalném kouření.
„Otoč se a klekni,“ uslyšela Izabella, a tak se nastavila do požadované polohy.
Pazneht se umístil za ní a prudké vniknutí jí doširoka roztáhlo pysky, jak si tvrdý ocas razil cestu do jejího těla.
„Áááhh… dobrotivé nebe… ooohh,“ zasténala bolestně, protože to byl prudký a hluboký pronik.

Muž funěl, snažil se ji mnout visící prsa a prudce přirážel a pleskal tělem o její zadek při každém přírazu.
Izabellu už nic nebolelo, vnímala nepoznanou slast a umiňovala si, že tohle bude po manželovi požadovat v manželském loži. Pevně zapřená cítila hluboké proniky a tření tvrdého ocasu bez známky ochabnutí. Sedlák ji pevně držel v pase a rytmicky do ní zarážel ptáka, kterého doposud pravidelně zakoušela jeho žena a dvě děvečky, které si z čeledě oblíbil k milostným hrátkám. Izabella mu připomínala jednu z nich, což zvyšovalo jeho slast a nástup vyvrcholení.

Když to na něj přišlo, sjížděl ji už téměř zběsilým tempem a jakmile Izabellu zalila nádherná rozkoš, sedlák se do ní začal trhavě vyprazdňovat. Semeno nasávala stahující se děloha a žena se zhroutila na břicho a hlasitě oddechovala.
„Ach… bože… tohle jsem nikdy nezažila… uuuh.“

Pazneht zatím mlčky opustil její komnatu. Co by jí taky měl říct? Velitelem je tu rychtář Záplata. On rozhodne, co bude dál.

***

Sotva slunce postoupilo po obloze, objevila se před rychtářem hraběnka Elvíra a podepsala mu předložené listiny, aniž je četla.
Rychtář je spokojeně sroloval a zajistil motouzem.
„Děkujeme uctivě, paní hraběnko. S Vaším podpisem se nyní naší záležitostí bude zabývat jeho Císařská milost ve Vídni. Tak to bylo ujednáno, že pokud vy písemně se zavážete ke snížení naší robotní povinnosti a zaplacení jistého… ehm… poplatku císařské kanceláři, Císařská milost naši věc posoudí a rozsoudí. A to jste právě učinila.“

Elvíra jen skřípala zuby, ale věděla, že tohle udělat musela. Hrabě je kdovíkde a ona tu líhat s rychtářem nebude! Ne, že by si to neužila, ale prostě… on je poddaný a ona paní, kam by to přišlo, kdyby si lidé byli rovni!

Hraběnka pak dělala společnost vévodkyni Izabelle, která odmítla opustit svoji komnatu.

***

Pátého dne nečekaně vzal zámek útokem silný oddíl vojska.
V opuštěném a vykradeném sídle však našli jen hrstku zbylých sloužících a hraběnku s vévodkyní. Hrabě Theodor Sokolodow-Katowski hnal vojáky do vesnice, kde zajali většinu rebelantů, kteří naivně v poklidu čekali na vyřízení své věci.

Nakonec zůstal v železech jen Záplata, už ale ne rychtář. Tím se stal, na přímluvu vévodkyně Izabelly, sedlák Pazneht. Ten také byl krátce po svém jmenování jí samotnou pozván k osobní audienci na zámek, která se protáhla až do ranních hodin…

***

Záležitost vesničanů byla panovníkem vyřízena tak, jak vrchnost nebyla krácena o své výnosy, tak aby ani poddaní nebyli rdoušeni robotní službou, bez ohledu na vlastní obdělávané hospodářství.

Hrabě přemítal, zda má nyní propustit z vězení i Záplatu. Elvíra soudila, že ano a navíc „drahý, nacházím se v požehnaném stavu a nosím pod srdcem tvého dědice,“ sdělovala hraběti s úsměvem.

Hrabě se zachmuřil a druhého dne dal Záplatu oběsit. Než mu kat navlékl na krk oprátku, šeptl mu hrabě do ucha. „Normálně bych tě pustil, ale žes mi obtěžkal ženu, když já jsem neschopný ženu uspokojit… prostě mi nestojí… tos mě nasral, milý brachu!“

Autor

4.5 37 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
3 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Junior

Zajímavé pojetí historie. Trochu mi to připomnělo písníčku Ivana Mládka Psohlavci.

Clark

Mě ta ,,historie,, moc nebere ale jinak je to určitě potřebná změna a spoustě se to jistě líbí.

Horsedikk.mpeg

Za mě super a konec mne i pobavil 😄

3
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x