Tam na konci světa

Počet zobrazení: 4127

Když se mluvilo o vesnici Stradárov, říkalo se „to je tam, na konci světa.“ Vesnice ležela na okraji hlubokých neprostupných hraničních hvozdů, kterými procházelo jen pár kupeckých cest do sousedních zemí.
Vsi vévodila stejnojmenná tvrz tyčící se na mírném návrší a v okolí se nacházelo pár bezejmenných vesniček a samot. To vše bylo panstvím pánů ze Stradárowa, kteří tu hospodařili již po několik generací.

Nyní zde sídlil Tauche ze Stradárowa se syny Omějem a Bruncvíkem. Chlapci byli dvojčata a otec zatím nerozhodl, komu tvrz odkáže, takže zatím tu vládli společně ve třech.

***

Stradárov byla největší vesnicí ze všech okolních. Měla kostel a na faře žil otec Jeroným. Když v požehnaném věku zavřel oči nadobro, do tří týdnů boží stánek převzal otec Lukáš. Byl to muž středního věku. Na faráře byl poměrně mladý, ale nijaký holobrádek.
Ve vsi se uvedl jako muž družný, přátelský a že zrovna byl čas žní, přidal i ruku k dílu na polích, což značně rozptýlilo počáteční nedůvěru vesničanů. I v šenku si rád přihnul z korbele, ale nikdy to s pitím nepřehnal. Zdálo by se, že je spíše světského založení, než boží sluha.

Na faře za hospodyni sloužila Anděla, sirotek, které se otec Jeroným ujal po zemřelých rodičích. Nyní to byla již dospělá mladá žena a doufala, že si ji nový farář na faře ponechá.
Anděla bystrostí zrovna nevynikala, ale svou práci zvládala dobře a (což nikdo nevěděl) byla k otci Jeronýmovi k službám i v jiných záležitostech. Otec Jeroným žil sice životem zbožného muže, ale sdílet lože s mladou dívčinou mu nepřišlo zvláštní, ač církev proti tomu brojila. Naopak on pohlavní zdrženlivost považoval za škodlivou. Ani Anděla proti nočním hrátkám nic nenamítala, a tak jediné, na co si dávali pozor, bylo neobtěžkat. Nyní očekávala podobnou žádost i od otce Lukáše.

Ten však v prvních dnech měl starostí až nad hlavu. Ujistil Andělu, že si ji ponechá za hospodyni, ale jinak vždy jen skromně pojedl a usnul jak špalek, že ptát se ho na tělesné potěšení bylo zbytečné.

Anděla, zvyklá na pravidelný sexuální život, však začala pociťovat nervozitu a jakoby tělesnou neuspokojenost. Proto se rozhodla jít tomu naproti.

***

„Budete mě ještě potřebovat, otče?“ sklízela Anděla po večeři ze stolu.
„Ne, děkuji. Přečtu si jen nějaký kodex, pomodlím se a půjdu spát,“ odebral se Lukáš do svého pokoje.

Anděla se v síni rychle ošplíchla vodou ze džberu a pak jen ve spodní košilce tiše zaklepala na dveře otce Lukáše.
„Dále,“ ozvalo se a Anděla vklouzla dovnitř.
V mihotavé záři svíčky stanula před otcem Lukášem, který ležel na posteli s rozevřeným kodexem.
„Co tu děláš?“
„Otec Jeroným mě často zval k sobě… samotnému mu bylo smutno..tak i vám chci zaplašit smutek, otče,“ vysvětlovala Anděla.
„Víš, že mě svádíš k hříchu, děvče?“ optal se Lukáš mírně a s lehkým pousmáním.
„To není hřích… ulehnout spolu… říkal otec Jeroným,“ špitla Anděla.
„A měl pravdu,“ odložil Lukáš kodex na stůl a pokynul Anděle si přilehnout.
Postel byla prostorná pro oba.

Anděla si hned stáhla ramínka a odhalila prsa. Otec Jeroným se jimi rád zaobíral. Lukáš byl jiný. Tělesnému pokušení se nebránil, ale šel na to jinak. Začal ji líbat a hladit.
Anděla to neznala, ale brzy se mu přizpůsobila a zjistila, že se jí to velmi líbí.
Lukáš se jí v líbání přemístil na prsa a vychutnával si tvrdé vztyčené bradavky, plnost prsou i jejich velikost. Anděla jen vzdychala a cítila, že v klíně už touží po zasunutí údu.

„Již, prosím, do mě vstup,“ zaprosila, roztáhla doširoka nohy a sama mu pomohla zavést tvrdý ocas do sebe.
„Anoo… jsi… silný… velký… ještě… víc,“ vychutnávala si Anděla slast, jak měla pochvu zcela vyplněnou šoustajícím tvrdým ocasem.
Lukáš strojově přirážel a Anděla ho rukama držela za zadek, neboť tak cítila silnější a intenzívnější rozkoš.
„Oh… oh… dobrý Bože,“ projelo jí tělem silné vyvrcholení,
Lukáš zrychlil přírazy, ale semeno jí vypustil na břicho.

„Byl to krásný hřích,“ zalykala se Anděla slastí.
„Ano, dcero, krásný a proto tě zase rád zítra uvítám… k čertu, promiň, že se rouhám, se zbožnými kodexy,“ natáhl se a shodil ze stolu kodex zápisků sv. Josefa.

***

Druhý den položila Anděla na stůl Lukášovi svazek pergamenů.
„To tu nechal otec Jeroným pro vás,“ podotkla. „Ale netuším co tam je, je to psáno cizím písmem.“
„Ty umíš číst?“ podivil se Lukáš.
„Otec Jeroným mě to naučil,“ hrdě odvětila a šla vařit.

Listy byly psané latinsky, takže Lukáš s četbou neměl problém. Jakmile se začetl, pochopil, proč je to určené jen pro něj a musel se smát.
„Andělu picat obden, je tomu uvyklá, jen neobtěžkat. Bláznivku Rózu picat aspoň jednou do týdne, jinak bude vyvádět po vsi. Přitom jí slibovat dítě, když z toho mrtvého se pobláznila. Ševcova Marie má to ráda zezadu a do zadku. Jest to hříšné, ale slastné. Běta Strouhalová zná úd sát ústy a mízu polyká…“ stálo tam a mnohé další vesničanky byly tam popsány.
Otec Jeroným byl velmi výkonný i v pozdním věku a přál svému nástupci, aby jeho ovečky převzal se všemi hříchy, které tu tak barvitě popsal. Jen tak prý bude ve vsi klid a mír, jak tomu bylo celý jeho život.
„Budu se snažit, bratře v Kristu,“ pokřižoval se Lukáš a šel k rychtáři.

***

Ten se jmenoval Hamoun a znal všechny obyvatele, jak své škorně, říkával s oblibou.
„Bláznivá Róza pravíš?“ zamnul si bradu. „Jo. Jest outerek, tak to bude u splavu. V ten den se jí dítě utopilo a ona mu tam chodí prozpěvovat. Vězte, že každý den se chová stejně už kolik let. V pondělí celý den je zalezlá v té své chatrči, v outerý zpívá u splavu, ve středu a čtvrtek chodí po vsi a žebrá, v pátek sedí v šenku a milodary tam propije. V sobotu obejde žebrotou okolní vsi, v neděli se vrací, a tak stále dokola.“
„Proč se jí někdo neujme z křesťanské lásky?“ podivil se Lukáš.
„Proč? Je to blázen a na krku ji mít nikdo nechce. Dokud byla normální, mohli se mládenci o ní poprat, ale jak porodila pancharta… zbláznila se a zájem opadl. Každý tu má svých starostí dost, otče. Jestli chcete, postarejte se vy, ale užitek z toho nebudete mít žádný,“ děl rychtář a jeho žena jen přikyvovala.
„Tak děkuju, Bůh s vámi,“ zabručel Lukáš a zamířil ke splavu.

***

Už z cesty slyšel táhlé kvílení, to byl asi ten zpěv a ten ho spolehlivě dovedl k řece a splavu, kde klečela na břehu dívka, ještě celkem mladá a zpívala… no, spíš než zpěv to byl jakýsi plačtivý nářek.
„Tys Róza?“ otázal se a zpěv ustal.
Dívka se na něj podívala. Nevypadala bláznivě ani vystrašeně.

„Tys kdo? Rušíš moji ukolébavku!“
„Komu ji zpíváš?“
„Mému malému… je utopený, ale jeho duše je stále pod splavem… tak proto.“
Lukáš se podivil. Tahle holka že by měla být blázen? Zatím se chová normálně.

„Jsem tu nový farář. A jako kněz ti říkám, že duše tvého díte již dlí ve věčné blaženosti na nebesích.“
„Hm… možná, ale i tak sem budu chodit. Setkávala jsem se tu s otcem Jeronýmem. Už dlouho nepřišel.“
„Otec Jeroným je též již na nebesích a jsem tu nyní já… pomoci ti zplodit dítě.“

Róza vyskočila na nohy a usmála se.
„Ach… tos hodný… pojď do mého domku,“ popadla Lukáše za ruku a vedla ho do lesa, kde měla zhotovenou jakousi chatrč z větví a kde co sehnala. Zadní část byla zapuštěná do svahu, neboť chatrč stála na jeho úpatí. Byla to skála, měkký pískovec a v ní měla Róza vydlabanou prostoru vyloženou chvojím a hadry. To bylo její lože.

„Hezké, viď?“ chlubila se svým příbytkem.
„Ve vsi říkali, žes pomatená, ale nezdáš se mi,“ pohlédl jí Lukáš do očí.
Róza se přestala usmívat.
„Lidé toho napovídají, ale nevědí, jaké to je, když matka přijde o dítě.“
„I jiným matkám umře dítě. Nestalo se to jen tobě,“ mínil Lukáš.

Róza pronesla temně.
„Šel kolem, zneuctil mě, utekl a já pak zjistila, že čekám dítě. Otec s matkou mě zatratili, zůstala jsem sama. Nikdo mě nechtěl… leda suknici nadzvednout, to jo. Pak se mi můj drobeček maličký utopil… bylo mi opravdu zle a chtěla se sama zabít. Jedovaté byliny ale nezapůsobily, jen jsem dlouho byla… divná a všichni si mysleli, že jsem blázen.
Polevilo to už dávno, ale já to dál hraju. Jen tak dostávám najíst i něco peněz, které utratím v šenku. Otec Jeroným mi slíbil obtěžkání a navštěvoval mě. Zatím se to nepodařilo. Co možná s tebou?“ rozvazovala si živůtek, aby odhalila prsa a vykasala si suknici, kde se mezi stehny skvěl zarostlý klín.

Lukáš k ní přilehl a jejich rty se spojily ve vášnivém polibku. Róza otevřela ústa a přijala jeho jazyk, stejně jako on její.
V divokých polibcích jí Lukáš jel po těle, polaskal jí velká, ale stále pevná prsa, pak se porovnal mezi její roztažené nohy, vnikl do ní a hned začal prudce přirážet. Róza chvíli sténala bolestně, neboť nebyla na na takovou razanci připravena, ale brzy jí to začalo dělat dobře. Uvolňovala šťávy a užívala si ocas zaražený v ní v celé délce, až po kořen. Takový úd měl i otec Jeroným.
“Oh..oh..oh..oh,“ sténala do rytmu přírazů.

Když změnili polohu, Róza na něm seděla a tvrdý ocas vyjížděl a mizel mezi jejími rozevřenými pysky. Po stranách vytékaly šťávy a odsedy zněly více a více mlaskavě.
Lukáš mazlivě hnětl a mačkal její plné bochánky prsou a přejížděl dlaní tvrdé bradavky.
„Už… už… “ hekal v předtuše vyvrcholení.
„Ještě… ne… ještě… oh… oh,“ zrychlila Róza odsedy.
„Anoo… áááách,“ vykřikla ve vyvrcholení, pochva se plnila semenem a oba zalila nádherná slast uvolnění.
Zvlášť Róza prožívala rozkoš a uvolnění uspokojené ženy. Snad se konečně v ní sémě ujme.

Když se Lukáš měl k odchodu, chytila ho naléhavě z ruku.
„Nikde nikomu neříkej, jaká skutečně jsem, ano? I otec Jeroným to dodržel.“
„Máš mé slovo. A ještě otázku. Ty víš, kdo ti tenkrát ublížil?“
Róza přikývla, ale dodala, že jméno nikomu neprozradí.

***

Otec Lukáš pochopitelně zašel i na tvrz za pánem Tauchem a jeho syny. Byl přijat vřele a vypil v družném hovoru pár číší vína.
Pak mladý pán Bruncvík obrátil list. „Co, otče, soudíš o právu první noci? Víš, o co jde?“
Otec Lukáš se zamyslel. „Hmm…ius primae noctis myslíš asi. Tedy právo pánů na panenství dcer svých poddaných, konané o jejich svatební noci?“
„Ano, přesně to,“ dychtivě odvětil Bruncvík.
„Je to mýtus, mladíku. Ano, mluví se o tom, ale rozhodně bych to nezkoušel uvádět do života. Přinese to jen zlou krev. Já mezi těmi lidmi žiju. Oni potřebují dobré počasí, dobrou úrodu, klid na práci, užívat si své svátky, ať už pohanské nebo křesťanské, ale hlavně žádné novoty a výkyvy z normálu. To je znervózňuje. A toto je až příliš.“
„Ale my jsme tu páni,“ bouchl do stolu Oměj.
„Jistě… ale buďte hodní páni. Dostáváte svůj desátek, to je v pořádku, ale zbavovat panenství mladé vdané dívky v jejich svatební den? Co myslíte, že se ženichu požene hlavou, dostane-li svou ženu druhý den, promiňte, zprzněnou.“
„Co je nám do toho? O vůli svého pána nerozhoduje poddaný!“ rozezlil se opět Oměj.
„Chtěli jste znát můj názor. Odpusťte,“ Lukáš se stáhl, vida, že jeho slova nezapůsobila.
„To je v pořádku, otče, děkujeme a o vašich slovech budeme přemýšlet,“ ozval se Bruncvík,
Lukáše obdarovali peněžitým darem pro kostel a vyprovodili z tvrze.

„Dohlédnu na syny, buďte bez obav,“ řekl mu ještě ve vratech pan Tauche, plácl ho po rameni a vrata se za ním hlasitě zabouchla.

***

Když přímo ze svatebního veselí odvedli zbrojnoši na tvrz Cilku, novomanželku syna sedláka Šimrala, věděl Lukáš, že je zle! Pan Tauche synovi (synům?) nezabránil ve vymáhání práva první noci.

Sedlák Šimral byl sešvagřen s rychtářem Hamounem a žádal odplatu za ponížení syna a znevážení celého rodu. Otec nevěsty, rolník Zíma, se dušoval, že dcera je čistá panna a takovou ji předal ženichovi, jenže tak nebo tak, dívka prožije svatební noc s hradním pánem.

„Seber čeleď, já svou a hajdy na tvrz,“ čílil se Šimral.
„Klid, švagře. Chceš se bít s vojáky a odporovat pánu? Vždyť ona se vrátí…“ mírnil napětí rychtář.
„Jenže už nebude pannou, rozumíš? První noc patří manželovi a ne komukoliv, byť je to náš pán! Od dávných věků to tak platí. Bral by sis svou Zuzanu, kdyby ti ji oudem proděravěl někdo před tebou?“

Rychtář mlčel, protože Zuzana již nebyla pannou, když se poprvé milovali a to taky bylo ještě před svatbou, ale tehdy mu to nevadilo. Dívka byla aspoň zkušená, věděla co a jak.
Tady si s ní ale před celou vesnicí užije jejich pán. Na jeho syny kupodivu nikdo nepomyslil.
Nakonec to rozhodl novomanžel Martin.
„Nech to být, táto. Cilka s k nám zítra vrátí a já ji budu dál mít rád. Ona za nic nemůže a nikdo z nás nepůjde proti pánu.“

Otec Lukáš to sledoval zpovzdálí, pak vzdychl a šel přímo na tvrz.

***

Pan Tauche ho přijal s jistými rozpaky.
„Vím, proč přicházíš, otče, ale… nebyla síla syny zadržet ani otcovskou mocí. Je to divoká krev. Prostě to právo… bůhví kde se o něm doslechli… se rozhodli zde uplatňovat. Ta holka je nahoře ve věži. Podařilo se mi poslat pro ni spolehlivé zbrojnoše a nyní ji střeží. Synové ještě o tom nevědí… nevím ale, co pak?“
„Tak ji rychle propusťte ven!“
„To nejde! U brány jsou muži věrní Omějovi, víš, tady už nevládnu jen já,“ vzdychl Tauche.
„Uvidíme. Pojďte se mnou,“ řekl Lukáš a dívka pak v doprovodu strážných a Taucheho zamířila k bráně.

Po prudké výměně slov a pod napřaženými kopími se přece jen projevila autorita pána a dívka s otcem Lukášem opustila tvrz.
„Ach, jsem přešťastná, otče, již jsem nedoufala… “ zajíkala se Cilka vděkem.
„Tvůj svazek s manželem tak bude naplněn,“ usmíval se Lukáš.
„Jenže já, otče, již poznala muže,“ špitla Cilka. „Co až Martin pozná, že nejsem panna?“
Lukáš povytáhl obočí.
„Dcero, jak to, žes mě o tom nezpravila u zpovědi?“
„Styděla jsem se a zapřela to, otče, teď zase mám strach z Martina.“
„Martin na návsi prohlásil před mnoha svědky, že tě bude mít stejně rád až se mu ráno vrátíš,“ řekl Lukáš a Cilka se upokojila.
„A mohla bych tedy noc strávit na faře a ráno domů přijít jakože z tvrze?“
„Čiň, co si tvá mysl přeje. Já ti nemohu kázat, co máš dělat,“ zastavil se Lukáš na rozcestí.

Do vsi vedla cesta rovně, zkratkou na faru to bylo doprava. Cilka chvilku přemýšlela a pak se vydala cestou doprava.

***

Lukáš si jen povzdechl, ale nechal Cilku u sebe přenocovat.
Co však předem netušil, že dívka se ho rozhodne odměnit a rozhodně ne slovy vděku.

Z poděkování se stala noc plná vášně, kdy Lukáš vyvrcholil třikráte do dívčina lůna. Cilka se ukázala být zkušenou milostnicí, kdy mu předvedla řadu neznámých milostných technik pro zvýšení rozkoše. Třeba sání údu ústy ženy a lízání klína mužem. Lukáš usoudil, že s touto ženou se Martin určitě v loži nudit nebude.

Cilka ráno poslušně odkvačila za svým mužem a Oměj s Bruncvíkem se již žádnou dívku odvést na tvrz pro své potěšení neodvážili.

***

Otec Lukáš pečoval o svěřené ovečky pečlivě a s láskou, v mnoha případech doslova.
Ženy, s nimiž měl co do činění otec Jeroným, vzaly otce Lukáše na vědomí s tím, že bude pokračovat ve stejné činnosti jako on a chodily za ním, jak byly uvyklé. Dle zápisků otce Jeronýma byl Lukáš takříkajíc „v obraze“ a ženy vždy uspokojil tím správným způsobem (a rozhodně ne zbožnými promluvami).

Jednoho podvečera se ve faře objevil muž přísného vzezření a představil se jako Petrolley von Scopio, zástupce biskupa Winganta z Bologne.
„Co tě ke mně přivádí, bratře?“ usadil ho Lukáš v jídelně, Anděla jim přinesla jídlo a džbán s vínem.
Muž mlčky nejdřív zrakem sjel dívčiny křivky a jakmile odešla, vyjmul z pláště svazek pergamenů opatřených biskupskou pečetí.
„Přečti si. Mým posláním je kontrola všech farností o dodržování nařízení vydaných svatým otcem a případné trestání nehodných kněží, kteří se jimi neřídí a porušují je,“ řekl přísně.

Lukáš se probíral lejstry.
„V mé farnosti je všechno v pořádku.“
„Netvrdím, že ne. Jen vše zkontroluji. Máš snad proti tomu něco?“ zeptal se Petrolley a dodal. „Třeba, že hospodyní na faře je mladá žena, nástroj ďábla, se ti zdá v pořádku?“
„Zdědil jsem ji po svém předchůdci,“ broukl Lukáš. „Anděla je sirotek, Jeroným udělal křesťanský skutek.“
„Jistě. Jen jestli tím však nesledoval jiné záměry! Znám řadu kněží, kteří hospodyně využívali jako konkubíny. Zvlášť ty mladé a hezké. Tvá jest také taková?“ ušklíbl se Petrolley.
„Nač taková slova, bratře? Má fara je počestné místo pro kněze. V mém loži najdeš kodexy svatých otců, nikoliv ženu a jestli nemáš další otázky, půjdu si lehnout,“ byl Lukáš z návštěvy rozmrzelý.
„I já ulehnu,“ souhlasil muž, ze stolu si sebou vzal nedopitý džbán vína a odporoučel se do určené komory.

***

O nějakou dobu později vklouzla k Lukášovi do lože Anděla.
„Co tu děláš? Nevíš, kdo tu je?!“ otázal se přísně.
„Vím. Právě z něho mám divný pocit… chci tu zůstat s tebou,“ žadonila Anděla.
„Ale ve vší počestnosti,“ vymínil si Lukáš.
„Ano, otče,“ otočila se k němu Anděla zády.

Člověk míní, ale tělo reaguje jinak. Lukáš měl nepolevující erekci, až ho napadlo, pomoci si rukou, jenže po pár pohybech cítil ruku Anděly, jak mu úd sevřela a začala honit.
„Já sama,“zašeptala a Lukáš ji tedy nechal vyhonit mu ocas k výstřiku.

Jenže za chvilku již Anděla seděla obkročmo na něm, ocas zasunutý až po kořen v sobě a rytmicky na něm odsedávala a „ah… ah… ah,“ vzdychala tlumeně.
Lukáš rezignoval na vše, počkal, až se na něm odbaví, Anděla si shrnula noční úbor pod pas, ulehli a pokojně usnuli.

***

Dopoledne se Petrolley von Scopio vydal na tvrz, pohovořit si s majitelem panství. Pak zamířil na rychtu, až v poledne zasedl v jídelně na faře a očima probodával Andělu, nesoucí hrnec s polévkou.
„V noci jsem kontroloval počestné spaní. Ve své komoře jsi ale nebyla!“
„Když je teplo, nespím na faře, ale vzadu, v seníku,“ prohodila Anděla nevzrušeně. „Jsem ráda na čerstvém vzduchu.“
„Podivné,“ utrousil muž. Najednou si přitáhl Andělu za paži k sobě a řekl přísně. „Dnes v noci budeš ve své komoře, jasné?!“
„Kdo mi tu přikazuje?“
„Já.“
„Na to nemáte právo!“
Petrolley se rozesmál.
„Já jsem tady právo a ty jen obyčejná hospodyně. Nejspíš i kuběna kněze. Já ti ukážu, co smím a nesmím!“ a ohnul ji v pase o stůl, prudkým pohybem jí vyhrnul suknici na záda a prudce do ní vnikl tvrdým ocasem.

Anděla se nebránila a jen hekla, „pomalu… ohhh.“
Nebyla zvyklá nesouhlasit a muž má stejně vždycky pravdu.
Petrolley přirážel pomalu, ale s důrazem na hloubku.
„Tak co, ještě nesouhlasíš s tím, co říkám? Cítíš ho v sobě? Večer budeš ve své komoře, jak jsem řekl a zase mi podržíš!“ funěl při přírazech.
„Ano… budu tam, pane, oh… oh,“ sténala Anděla v sílící slasti. Ocas cítila hluboko v sobě a blížila se k vrcholu.
„Že jsi jeho kuběna? Přiznej se!“ zesílil muž přírazy a mocně se do ní zarážel.
„Anoo… jséémm… božee…“ vykřikla Anděla a tělem jí projel slastný pocit vyvrcholení doplněný horkým výronem semene z cukajícího zaraženého ocasu.
Tohle dosud nepocítila a bylo to rozhodně plné rozkoše. Snad z toho neobtěžká…
Muž v ní zůstal zasunutý, dokud mu ocas nezvadl a když opustil pochvu, následoval čůrek vytékajících šťáv a semene.

Anděla si urovnala suknici, mlčky poklidila ze stolu a Petrolley si s uspokojením nalil víno a samolibě se usmál a broukl. „Jest to dobrá dorota.“

***

V noci tedy spal otec Lukáš sám, zatímco Anděla souložila s neúnavným Petrolleyem, který jí sice připravil krásné orgasmy, ale po pátém vyvrcholení už nemohla, zatímco jemu stále ocas pevně stál a pical ji až do ranního kuropění.

Semene v sobě měla jak nikdy a zcela jistě obtěžkala, běželo jí hlavou, když otci Lukášovi chvátala připravit kaši, aby se po ranním kázání najedl.

***

Za dva dny měl Petrolley von Scopio s otcem rozhovor.
„Zjistil jsem závažné nedodržování příkazů svatého otce,“ začal důležitě. „Ale v některých případech jsem ochoten přimhouřit oči, neboť vliv prostředí v němž žijeme…“
„Vím co myslíte, můžete to přeskočit?“ řekl Lukáš, který sice netušil, co Petrolley myslí, ale chtěl to mít rychle za sebou.

„Dobrá, tak tedy začnu. Říká ti něco slovo celibát, otče?“
„Jistě… nejsem sezdán s žádnou ženou…“
„Ale vydržuješ si tu konkubínu, děvku, kuběnu, helmrechtnici… a říkáš jí hospodyně!“ rozohnil se Petrolley. „Kromě toho to tu je přímo peleš hříchu. Přistihl jsem nejméně třikráte, jak se nesezdaní poddaní oddávají hříchu! V jedné chalupě dokonce mají už děti a žijí pospolu neoddáni! Budu trestat a povolám i exorcistu!“

„Tak dost!“ vybuchl Lukáš. „Kde bereš právo trestat? Jsi jen vyslanec, nikoli soudce!“
„Mám pergamen,“ namítl Petrolley.
„Umím číst,“ ušklíbl se Lukáš. „Ale chybí ti tam biskupská pečeť. Tento list sis mohl napsat sám. Biskup by ti list určitě nevydal bez pečetě. Navíc biskup Wingant, pokud si dobře pamatuji, již postoupil na post kardinála, takže tvé listiny jsou nyní bezpředmětné. To jen ke tvé osobě a nyní pokračujme. Jsi na území, které není a nikdy nebylo pod pravomocí biskupa z Bologne. Máme svého biskupa i arcibiskupa. Jsi pozorovatel, avšak život v Itálii a všude jinde je jiný než tady, kde se říká „na konci světa.“ Lidé tu žijí bohabojným životem, ale ne vše se může řídit nařízeními svatého otce, prostě to není možné. Celibát? Pche… kdo kdy slyšel o pohlavní zdrženlivosti? Snad svatí otcové, hluboce ponořeni ve víře ji považovali k překonání chtíče k dosažení větší svátosti. Prostí lidé v milostném spojení nachází radost a já jsem též jen prostý člověk. A že spolu obcují a žijí nesezdáni? Byť i já se na ně zlobím, trestat je nemožno, prostě nemožno. A na závěr. I ty se nevyhýbáš slastem a hříchu s mojí kuběnou a pranic ti to nevadí. Hoď kamenem, kdo jsi nevinný.“

Petrolley mlčel. Ano, pergamen soudce si zhotovil sám a sám užíval i slasti života oproti přikázáním, jež hlásal. A zde na „konci světa“ je vše opravdu jinak než v civilizované Itálii, Bavorsku nebo Francii. Ne, sem moc svatého otce nedosahuje a lidé tu budou šťastni, pokud se tak nestane. A on podá zprávu jeho biskupské Milosti, nyní již opravdu kardinálu Wingantovi, že na jeho inspekční cestě bylo vše v pořádku.

Své myšlenky sdělil Lukášovi, který souhlasně pokýval hlavou.
„Jsi rozumný muž.“

***

K večeru za Lukášem přiběhlo ševcovo děcko, že tatínek se roznemohl, ať se na něj zajde podívat. Lukáš nebyl ranhojičem, ale jako učený člověk měl ve vsi neochvějnou autoritu a když nepomohl kovář, nebo kořenářka, chodili lidé za ním.

Petrolleyovi to přišlo vhod a hned se sháněl po Anděle, zatímco Lukáš šel za nemocným.

V malé chaloupce bylo těsno, jak kolem postele stála celá rodina. Manželka Marie a čtyři jejich děti. Švec Michal ležel v posteli, celý rudý a jen sípal.
„Co mu schází?“ začal Lukáš hned po pozdravu.
„Stalo se tak při jídle. Dnes jsme měli pečínku. Nečekaně, protože slepice si polámala nohu,“ začala Marie zeširoka. „Muž jedl… a náhle se chytil za krk, sípal, svalil se na zem… a tak jsme ho uložili do postele.“
Lukáš se rozhlédl po dětech. „Bylo to tak?“
Prostřední dcera kývla.
„Jo… tatínek přímo hltal, prskal a krkal. To on dělá, když mu chutná. A tady Tondu si poslal do šenku pro pivo.“

Lukáše napadla jediná možnost.
„Pomozte mi mu otevřít ústa… tááák… ještě… a… už to vidím… zapadla mu v krku kost. Proto ztěžka dýchá a dusí se,“ odhalil snadno ševcovy obtíže. „Zaběhněte někdo ke kováři pro úzké kleště.“

Do chalupy se nakonec dostavil sám kovář a obratně mu z krku kost vyjmul. Michalovi se okamžitě ulevilo a rudě naběhlá tvář mu splaskávala a bledla.
„Tak to dopadá, když se pokrm hltá. I kaší se člověk může zalknout. Pamatujte na to. Tak Spánembohem,“ loučil se Lukáš.

„Počkej, otče,“ chytla ho Marie za ruku. „Co jsme ti dlužni?“
„Myslíš milodar církvi, nebo osobní odměnu?“ pousmál se Lukáš. „Máš-li chvíli, pojď ven.“

Marie řekla dětem, ať se postarají o otce a s Lukášem zašli do dřevníku.
Tam si Marie dřepla, uvolnila mu ocas a hned ho začala cumlat, lízat a a pak rytmickými pohyby sát. Pevné sevření rtů, koule jemně mnuté v její ruce, to vše urychlilo ztuhnutí ocasu na pevnou tvrdou tyč.
„Uhh, dcero, stačí… otoč se,“ drmolil Lukáš a vymanil se ze slastného kouření, aby se neudělal.

Marie se poslušně otočila a čekala, až jí vyhne suknici na záda a pak se ještě více rozkročila.
Lukáš ji nijak nešetřil a pronikl do ní opravdu hluboko. Naštěstí již byla mokrá, takže to tolik nebolelo.
„Panebože… roztrhneš mě!“ zasténala a při každém přírazu se ozývaly mlaskavé zvuky.

Při šoustání Lukáše neskutečně lákala její prsa, která zezadu mačkal, hnětl a drtil v dlaních a Marie jen skučela slastí. Přesně takto to měla ráda.
Náhle z ní ocas vyjel a cítila, jak jí v pochvě rejdí prsty. Pak se nic nedělo, ale než se optala, cože se děje, ucítila silný tlak na zadku. Tvrdý ocas do ní pomalu pronikal až po kořen.
„Oáááhhh… je… velký… úúúúh,“ sténala, ale počáteční bolest hned nahradily příjemné pocity a Marie začala hlasitě vzdychat do rytmu přírazů.

Lukáš si bral její tělo velmi hříšným způsobem, ale přitom si užíval těsný zadek, silné svírání a celkovou poddanost ženy. Po delší době strojových přírazů zrychlil tempo. Přirážel prudce a hluboko, vůbec ji nešetřil, ale Marie byla ve víru vášně a slasti.
„Ano… pojď… já taky… úúúúh,“ projela jí tělem silná rozkoš a proud semene jí zalil střeva.

Když bylo po všem, Marie si stáhla suknici a spěchala za rodinou a Lukáš spokojeně kráčel na faru. Tam na něj čekalo překvapení – Róza.

***

„Co ty tu? Dnes není náš den,“ spustil na ni.
„Musím s tebou mluvit, otče. Je to důležité,“ nedala se odbýt.
V kuchyni se našlo něco k snědku, Róza se na to hladově vrhla a přitom sdělovala důvod své návštěvy.
„Jsem obtéžkána.“
„Se mnou?“
„Jak jinak, otče, s tebou.“
„Ještě to na tobě není vidět. Přijď až později. Zůstaneš pak na faře, než porodíš. Dál se uvidí,“ rozhodl Lukáš a Róza souhlasila.
„Děkuji, otče, a… kdybys chtěl ještě potěšit, jsem tu pro tebe.“
Ale Lukáš byl unavený od Marie a Rózu, ač nerad, odmítl.

Stejně hned neusnul, neboť až na chodbě bylo slyšet dovádění Anděly a Petrolleye a zvuky byly natolik vzrušivé, že si musel vyhonit péro.

***

Když Petrolley von Scopio odejel, život na faře se ustálil.
Anděla se v loži vrátila k Lukášovi a brzy mu oznámila, že obtěžkala. Ač bylo nejisté, kdo je otcem, byl to boží tvor, a tak to vlastně bylo jedno.

Róza, už s velkým břichem, byla z křesťanské lásky přijata na faru, aby v klidu porodila.
Bohužel, pro její zbídačené tělo byl porod natolik těžký, že dítě záhy zemřelo a umírala i ona.
Při posledním pomazání Lukášovi z posledním sil zašeptala do nastaveného ucha.
„Tehdá… tam na louce… to… byl Tauche…“ a vydechla naposled.

Lukáš hned věděl, o co jde. Znásilnil ji Tauche, ona pak o děcko přišla a po přiotrávení jedovatými bylinami se pomátla i když poslední roky to hrála. Ale to si Lukáš nechal pro sebe. Každopádně to byla nešťastná žena s neradostným osudem.

***

V dalších dnech se Lukáš vydal do mlýna, který se nacházel za vesnicí na soutoku dvou potoků, aby měl i v suchých letech dost vody pro kolo.
„Tys bývalý žoldnéř, že?“ otázal se Lukáš mlynáře Hefepfannkuchena, statného muže, který mlýn koupil právě za uspořené (možná nakradené) peníze z časů vojny. Pak se oženil a nyní zde spokojeně mlel obilí již pátým rokem.
„No a, otče? To je minulost, nyní jsem mlynář,“ odtušil muž nerudně. Ke své minulosti se nerad vracel.
„Jistě, jistě, ale měl bych k tobě jistou prosbu. Dnes ty pomůžeš mě, zítra já tobě,“ lišácky na něj mrkl a mlynář se pousmál.
Otec Lukáš se mu zalíbil.
„Záleží, oč jde, otče, ale pojďte dál a buďte vítán,“ pozval ho dovnitř a o hodinu později usměvavý Lukáš odcházel a mlynář ho vyprovázel bez úsměvu a spíše zamyšleně.

***

Nastal podzimní čas honů. A tehdy se stalo neštěstí. Při jedné štvanici zmizel pan Tauche. Jeho kůň se vrátil sám, bez pána. Rozsáhlé pátrání nepřineslo výsledek, ač synové, čeleď i vesničané prohledávali lesy křížem krážem.

Až o rok později byla v lese pod hromadou chvojí nalezena kostra se zabodnutou šipkou z kuše v hrudi. Že jde o muže, určil ranhojič a podle chybějících předních zubů synové poznali, že je to jejich otec. Urozený pan Tauche ze Stradárowa byl zákeřně zavražděn, ovšem proč a kým se už nepodařilo zjistit.

***

Přešel čas. Otec Lukáš žil na faře s Andělou a svými třemi potomky, které dle učení církve by nikdy neměl mít, ale kde byla papežská moc?

Petrolley von Scopio zjevně splnil svůj slib, svoji misi prohlásil za úspěšnou a na vesnici „na konci světa“ si nikdo ani nevzpomněl.

Děti se ve vsi dál rodily a umíraly dle božího úradku a lidé byli spokojeni a se svým osudem smířeni.

***

Když se Lukášovi naplnil čas a cítil se již velmi stár a sláb, poslal list biskupovi s žádostí o poslání svého následovníka a po vzoru otce Jeronýma se pustil do sepisování poznámek o zvyklostech a životě zdejších oveček.
„Hospodyni Annu picat obden, jen tak dobře uvaří. Blaženu z mlýna picat, jen když je stárek na trhu, sedlářova Mařka to má ráda zezadu. Hermína, dcera rychtáře, úd saje ústy…“

Počet zobrazení: 4127

Autor

4.8 48 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
6 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
dedek.Jeff

Shock nás zavedl bravurním způsobem do středověku, do hlubokých pohraničních hvozdů a seznámil s těžkým a primitivním životem tamního lidu.
Dal nám nahlédnout do praktik církve, která v té době z pozice moci mohla vše, chlípného faráře, kterému z nevědomosti roztáhla stehna každá žena.
Dostat takový příběh do ruky někdo z našich slavných filmových režiserů, dokázal by z toho natočit kasovní trhák.
Obdivuji Shockovu obrazotvornost a jeho umění podat příběh tak, že se čtenář vžije do děje, jako by tam byl.
Nedokáži mu vyseknout poklonu jinak, než plným počtem hvězdiček.

Juli

Čtivé dílo👍👍👍👍👍🤗

Gourmet

Neuvěřitelně jsem se pobavil. Žádné násilnosti, jen ta drobná vraždička na konci, ale spousta hezkého milování. Takové příběhy potřebujeme do současné reality.

Junior

Skvělá povídka z historie. To jak pomstil farář Rózu, aniž by se vědělo kdo a proč.

Laděk

A tak tam žili spokojeně a jestli neumřeli, žijou si tam spokojeně dodnes …

Bohdan

Středověk to já mužů. Klobouk dolu autorovi. Doufám, že takových povídek má více

6
0
Would love your thoughts, please comment.x