Trigamista

Předpokládám, že význam slova Bigamie zná každý, jen trochu vzdělaný člověk, aniž by se musel dívat do Slovníku cizích slov. A také předpokládám, že většina lidí ví, že tento, jistě příjemný stav stav dvojženství, je ve většině civilizovaných evropských zemích postaven mimo zákon.
A tak evopané mohou s jistou dávkou závisti brát na vědomí, že dnes tolik diskutovaná islámská část světa má podle práva šária povolenou polygamii až do počtu 4 manželek. Podle vzoru Mohameda, který prý měl 4 ženy. Je samozřejmě otázkou, zda je měl proto, že si je mohl dovolit – rozuměj, že je uživil a nebo je měl proto, aby ony uživily jeho.

Bylo by však omylem tvrdit, že když bigamii zákon zakazuje, tak neexistuje. Protože, když to nejde oficiálně, troufnu si tvrdit, že i v našem, zajisté jinak celkem demokratickém státě, existuje jistě několik stovek a možná, že i tisíců bigamických vztahů. Samozřejmě, že neoficiálních.

Mám to osobně vyzkoušeno a jak jsem popisoval v seriálu Těžký život bigamisty, žil jsem v neoficiálním dvojženství 16 let. Tento zpočátku příjemný stav skončil zcela banálně. Moji druhé dámě, jak jsem svoji konkubínu označoval, začalo náhle vadit, že až natáhnu brka, vdovský důchod po mě pobere moje zákonitá manželka a ona utře nudli. Měl jsem to na talíři každý den a to mě přinutilo, abych neoficiální svazek nakonec ukončil a pokorně se „vrátil“ k svoji legitimní, nemrdavé ženě, kterou jsem vlastně nikdy neopustil.

Přes neúprosný zákon se však občas vyskytla vyjimka a našel se jedinec, který zřejmě neodolal příznivým okolnostem a v blahé naději, že se na to nepřijde, si troufl uzavřít oficiálně dva sňatky.
Je to již hodně dávno, odhadem asi tak 40 let zpátky, co všemi médii proběhla zpráva o zajímavém soudním líčení. Předmětem jednání byla totiž právě bigamie. První a zatím jediný případ, který se u nás oficiálně vyskytl. Pilot ČSA, který denně hobloval linku Praha – Košice měl v obou těchto městech rodinný byt a v každém oficiální rodinku.
Nevím, kolik ten chudák tehdy dostal. Jenom si vybavuji, že to bylo na tvrdo a zároveň bylo manželství uzavřené později, prohlášené za neplatné. Pikantní bylo, že přelíčení se zúčastnily obě manželky. Obě svorně vypovídaly v prospěch obžalovaného, kterého popisovaly jako vzorného a pozorného manžela a hodného otce dětí.

Takže, jak už jsem napsal, neoficiálních bigamistů je u nás jistě něurékom, ale přiznávám, že s pojmem Trigamista jsem se zatím nesetkal. Až jednou…..

Končil nám školní rok, měli jsme po maturitách, ve škole jsme předstírali činnost a těšili se na prázdniny. Poslední týden byl vyhrazen maturitním večírkům a protože tehdy byly silné populační ročníky, bylo maturitních tříd povícero a my, kantoři, měli o zábavu, ale i o dobré jídlo a pití postaráno.
Průběhy těchto večírků byly standardní a nemá cenu je podrobně popisovat. Každý má jistě představu, jak to obvykle dopadlo. Abiturienti, mlaďoši bez životních zkušeností se obvykle parádně ožrali a přidělali tak vrásky přítomným pedagogům. Občas se podařilo některému kolegovi vyvést na vzduch přiopilou maturantku a když byla příznivá konstalace hvězd, byl z toho romantický šťouch v přilehlém parku, v teplé, přívětivé noci pod hvězdičkmi. (Viz např. můj seriál – Dárek k narozeninám.)
A ráno bylo v áleji nablito, protože, jak pravil klasik – všichni blili, jenom pan ředitel zvracel.

Nepatřil jsem k těm kantorům, kteří na večírky chodili, aby se tam za peníze bývalých žáků rozšoupli. Někdy, když byla konstalace příznivá, jsem měl zcela jiné myšlenky a úmysly. Zde čtenáře odkazuji na svoji povídku s názvem Komplexní výuka. Někdy to vyšlo, jindy ne, ale vždy jsem to bral sportovně.

Protože sám o sobě vím, že když se napiji, ztrácím soudnost a začnu mluvit až dost upřímně, obvykle jsem se zdržoval popíjení a jako střízlivý jsem pak svým autem zajišťoval odvoz „mrtvol“. Ono pustit si hubu na špacír bylo v době normalizace dost nebezpečné. Protože, když se vedení chtělo někoho ve školství zbavit, stačilo jej obvinit z nějakých protistátních keců a bylo vymalováno. Nebylo potřeba nic dokazovat a dotyčný nedostal možnost se obhajovat. Prostě stačil pouhý drb typu JPP (Jedna paní povídala) a bylo vymalováno. Kantorem přece nemohl být člověk ideově nepevný a tak podle hesla: Kdo nejde s námi, jde proti nám, se s takovým člověkem rázně zatočilo.

Ale abych se vrátil k původnímu tématu:
Na jednom z těch maturitních večírků jsem zjistil, že se nijak zvlášť dobře nebavím a něco po půlnoci jsem se rozhodl, že se po anglicku vytratím. Když jsem si v šatně vyhledával plášť, přimotal se mi do cesty mírně připitý kolega Ing. Ján Kovač, takto učitel odborných předmětů elektrotechnických. Byl to dobrej chlap, přibližně v mých letech a již několik let rozvedený. Nedá se říci, že bychom byli zrovna přátelé, ale dobře jsme spolu vycházeli a samozřejmě, že jsme si tykali. Kdyby nebylo jeho jména, nikdo by jej nepovažoval za Slováka, protože jeho čeština byla dokonale čistá, bez nejmenšího náznaku nějakého akcentu.

Přehodil jsem si plášť přes předloktí a pak mě něco napadlo.
„Poslyš Honzo,“ oslovil jsem jej, „taky už jdeš domů?“

Taky, taky. Však tady chcípnul pes. Včera jsem ponocoval s E4A a zitra jdu na další večírek. Tak se jdu vyspat.“
„No já se ptám proto, že jsem tady autem, takže tě mohu svést domů,“ oznámil jsem mu a čekal jsem, že bude rád, protože bydlel o pár domů ode mne.

Seš hodnej, ale já nemířím domů. Mám jednu paní a dneska jdu k ní,“ svěřil se mi.
„To nevadí, já tě k ní zavezu. Mandelínky už nejezdí a může každou chvíli začít pršet,“ snažil jsem se o dobrý skutek.
„Jenže ona bydlí na sídlišti, na druhém konci města,“ varoval mne.
„Pěšky tě jít nenechám. To bys musel přes Habešovnu a tam by tě mohli přepadnout, zmlátit a okrást cigoši. To si na svědomí nevezmu. Jdeme!“ rozhodl jsem za něho a vykročil k parkovišti. Nasedli jsme a vyjeli na druhý konec města.

Projížděl jsem liduprázdnými ulicemi nočního města a protože Honza měl sdílnou opičku, s humornou nadsázkou začal probírat svízelné postavení nás, rozvedených mužů. Docela pěkně jsme si notovali a shodli jsme se v tom, že ženské jsou dobré akorát tak na mrdání.
„A to ještě ne všechny,“ dodal jsem rozmrzele při vzpomínce na svoji nemrdavou manželku.

Občas se vyskytnou i vyjímky,“ doplnil mě Honza. „Já na příklad jsem si začal rozumět se svoji ženou až po rozvodu a když konečně vypadla z mého bytu. Sehnala si 1+1, žije sama a občas k ní zajdu. A když jsem u ní, tak ti mám dojem, že je to úplně jiná ženská, než ta, se kterou jsem se rozvedl. Možná by chtěla, abysme se dali zase do kupy, ale to bych musel být na hlavu.“
Přikývl jsem na souhlas a přidal svoji trošku do mlýna:

Asi ji chybí chlap v posteli, což se u té moji bejvalky ani stát nemohlo. Takže pokud chci vypustit přetlak, tak si musím pomoc i sám a nebo občas ulovit nějakou tu jednorázovku. Jediné, v čem mi ženská chybí, je ten domácí servis. Však se říká:
„Sám si vařím, sám si peru, že se na to nevyseru!“

Dojel jsem na okraj sídliště a požádal Honzu, aby mě navigoval do ulice, kam měl namířeno. Sídliště stálo teprve pár let a já se v těchto končinách nevyznal. Zvlášť když jsem bydlel na opačném konci města, ve staré zástavbě. Za chvíli už jsem podle jeho pokynů zastavoval před jedním barákem dlouhého panelákového bloku. Krátce jsme se rozloučili, on vystoupil , došel pár kroků k domovním dveřím a už jenom koutkem oka jsem viděl, jak si odmyká klíči, které vyndal z kapsy.

Tak vida, on má svoje klíče,“ pomyslel jsem si. „Takže to asi nebude nějaká jednorázovka.“

Následující den ve škole byl zcela běžný a nudný. Krásné počasí a blížící se prázdniny mi pomohly překonat jeho zbytečnost.

Prázdniny….

Ty kouzelné dva letní měsíce byly jediným, ale zato podstatným důvodem, mého setrvávání v pracovním poměru Učitel. A při tom jsem se k tomuto povolání dostal vlastně čirou náhodou a při nástupu jsem opravdu myslel, že je to pouze východisko z nouze. Protože hned, jak si nejdu něco méně absurdního, okamžitě učitelování opustím. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že ze školu odejdu po desítkách let před tabulí, rovnou do penze, prohlásil bych jej za národního idiota.

Ale, jak se blížil večer, den přestával být nudný. S večerem se blížil i začátek dalšího večírku, ve kterém bylo i hodně dívek. Měl jsem tam vyhlídnutou jednu příjemnou baculku, s kterou jsem během celých čtyř let jejího studia celkem neškodně flirtoval. Tedy neškodně – občas jsem se studentkami zašel až za hranici dovoleného, ale teprve tehdy, až jsem si byl zcela jistý, že děvenka nic nevykecá. Pak jsem si, velmi zřídka, s ní dopřál nějaké to pomuchláníčko a kradmý polibek v potemnělé chodbě šatny. Baculka, o které hovořím byla patřičně nažhavená a často mi naznačovala, že by ráda, kdybych postoupil i dále. Ale já, ač trápen téměř bolestivou erekcí, jsem hrdinně odolával a sliboval, že jak to bude jen možné, bez obavy z basy za zneužívání osoby svěřené mi do péče, ji vše vynahradím.

Asi jsem to sebeovládání poněkud přehnal a nebo její hormony zapracovaly, ale nikoliv v můj prospěch. V posledních pár měsících jsem pozoroval z její strany určité ochlazení a navíc se v její blízkosti začal podezřele často vyskytovat třídní hezoun Procházka.
Tento libový frajer mi šel těžce na nervy. Chytrej moc nebyl, v učení tak trochu horší průměr, ale zato s holkami to uměl. Baculka Lada mu zřejmě chyběla do sbírky a tak ji v poslední době věnoval zvýšenou pozornost. Dokonce tak okatě, že jsem měl dojem, že to dělá schválně, abych si toho všiml. Je klidně možné, že jej Lada k tomu sama hecovala, aby tím ve mně vyvolala pocit žárlivosti. Byl jsem tedy moc zvědavý, jak maturitní večírek zamíchá kartami.

Dopadlo to víc, než dobře. Ladě, zvané Žiguli jsem na rovinu vybalil, že konečně nastala ta kouzelná chvíle, kdy již není osobou svěřenou mi do péče a tudíž už nic nebrání tomu, abychom spolu vyrazili k bránám ráje. Vzala to se zjevným potěšením a oznámila, že s tím tak trochu počítala a tak rodičům řekla, že po skončení večírku se dojde vyspat ke kamarádce a domů se vrátí až druhý den dopoledne. Vzhledem k tomu, že bydlela v Kamenných Žehrovicích, kam jel poslední šichťák někdy pře 23. hodinou, to bylo praktické opatření a sichrovka.

U stolu seděla vedle mne a bylo zřejmé, že se snaží dát ostatním holkám najevo, že ostrouhaly mrkvičku, protože mě klofla. Zřejmě to vzal na vědomí i hezoun Procházka, protože když mu 2x za sebou odmítla tanec, uraženě se odsunul k baru a začal do sebe sázet jednoho panáka za druhým.

Krátce po půlnoci jsem usoudil, že nastala ta pravá chvíle. Hudba z repráků, která tlumeně hrála různé soudobé slaďáky, již nikoho nelákala k tanci. Leckde u stolů pospávali zmožení abiturienti, nezvyklí pít a ponocovat. Někteří prozíraví rodiče si již přijížděli pro své ratolesti a život v sále zřetelně pohasínal.
„Je na čase se vytratit!“ zavelel jsem Ladě a poslal ji napřed k šatnám.

Po chvíli jsem se zvedl a pohledem přelétl sál. Nikdo mi nevěnoval pozornost a tak jsem nepozorovaně vyrazil za svoji vytouženou boubelkou. Vyhledal jsem si v šatně svůj plášť a vyrazil k hlavnímu vchodu, kde Lada již čekala. Jenže, v tu chvíli se ve dveřích WC objevil někdo, koho jsem nečekal a sice Ing. Ján Kováč. Když mě uviděl, radostně zahlaholil:
„To jsem rád, že tě vidím, Jardo. Jistě budeš tak hodný a odvezeš mě domů.“
Když vzápětí spatřil Žiguli, která nám vyšla v ústrety, okamžitě mu došlo, která bije.
Jo, ták, ty máš společnost, tak to pardón, samozřejmě nebudu rušit a půjdu pěšky.“
Jenže přiopilá Lada se nad ním smilovala:
„Ale to by bylo zbytečné, abyste chodil pěšky, pane inženýre. Jarda mě veze domů, protože slíbil mým rodičům, že na mne dohlídne. Takže vás klidně naložíme a po cestě vysadíme.“

A tak jsme po chvíli nasedali do Škody 1000 MB a vyrazili směrem k sídlišti.
Připitá lada brzy zaregistrovala, kam jedeme a hned to komentovala:
„Vy teď bydlíte v Kročehlavech? Já myslela, že jsme skoro sousedi z Rozdělova.“
Jel jsem z včerejška známou cestou k dlouhému panelákovému bloku, když tu mi kolega zavelel:
„Tady zahni doleva, do téhle uličky. Na konci je malý, přízemní baráček. Tam vystoupím.“

Ale včera jsem tě vezl do sídliště,“ reagoval jsem překvapeně.
„Ano, ale to jsem šel k jiné ženské,“ vysvětloval kolega. A byv přepaden opileckou sdílnosti, pokračoval:
„Víš, to je tak, já mám tři ženské. Jedna je moje bejvalka, druhá je účetní z Poldovky a ta třetí dělá ve spořitelně.“

Lehce vyveden z míry jsem se zeptal:
„A není to trochu složité a náročné?“
„Ani ne, akorát to chce určitý pořádek. Dva dny jsem u jedné, dva dny u druhé a dva dny u třetí. A 7. den mám volno. To i Pán Bůh, když tvořil svět, sedmý den odpočíval.“

Protože jsem již dojel na konec uličky, k zmíněnému baráčku, zastavil jsem a Janko vystoupil. Poděkoval mi za odvoz, kývl k osvětlenému oknu a spokojeně řekl:
„Vidíš, čeká na mne. Tak to má být.“
Došel k předzahrádce, odemkl branku, zamával nám a prošel vrátky. Rozjel jsem se k svému bytu a k zaražené Ladě jsem prohodil:
„Tohle bych do něho nikdy neřekl. Vím, že není žádný svatoušek, ale že je trigamista, to jsem nečekal.“

Pokud některým čtenářům v této povídce chybí sex, odkazuji je na tituly povídek uvedených v textu tučně a také na svůj seriál: Legenda o Žiguli. Obsahově souvisí a vlastně na sebe volně navazují. Byly však zveřejněny u nás již před mnoha lety a tak upadly v zapomenutí. Kdo si je však vyhledá, nebude litovat.

0 0 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x