Troja 02/02

Toto je 2 díl z 2 v seriálu Troja

Ráno bylo rozhodnuto, že armáda provede výpad z města na Řeky a zažene je do moře. Pokud to nedopadne, ustoupí zpět do bezpečí hradeb.

„Neboj se,“ říkal Agnus trochu nervóznímu Achilovi, „Když padneš, stejně se zase narodíš. A už do své doby. Tady to ber jako návštěvu.“
Ale Achila to moc nepovzbudilo. Sice poznal, že pravý Achil byl drsný válečník, ale i tak se hodlal spíše držet vzadu.

Výpad byl veden ze dvou bran tak, aby Řeky dostali do kleští. Ti byli skutečně zaskočeni proudem bojovníků, řítící se na ně z otevřených bran.
Ale velitelé Odysseus, Meneláos, Achilleus a Agamemnón svolali své vojáky a napřáhli se k obraně.
Hned nato se armády prudce srazily. Kov řinčel o kov, ozval se křik raněných a umírajících.
Hektor bojoval jak lev, srážel hlavy a probodával těla Řeků svým mečem a obratně vykrýval štítem útoky a obrana levého křídla zakolísala. Útok byl příliš prudký a hlavně nečekaný.
Řekové začali ustupovat a to byla jejich záchrana. Jakmile opustili svůj tábor, většina Trojanů přestala bojovat a začala kořistit. Stany Řeků byly plné jídla, různých potřeb, ale i konkubín, stálého to doprovodu každého vojska. Byly to vesměs otrokyně, které doposud byly po vůli Řekům, nyní musely být po vůli Trojanům. Ti se na ně lačně vrhali a střídali se na nich v celých houfcích. Dívky hekaly a sténaly pod drsnými přírazy dobyvatelů a trpělivě snášely svůj osud.
Při ústupu je vojáci zatáhli sebou do města a naplnili tak místní nevěstince novým „zbožím.“

Řekové na pravé straně se ubránili a v kruté řeži se Achilleovi podařilo zabít Hektora. Přes vykrytí štítem se Achilleus bleskově přemístil a sekl Hektora přes záda. Ten se zapotácel a upustil štít. Agnus, bojující mu po boku, se mu snažil pomoci a stáhnout ho z boje, ale jeden řecký bojovník mu zabodl do těla oštěp a vzápětí Hektorovi Achilleus proklál mečem tělo. Oba muži tak zemřeli společně.
Achil tuto scénu neviděl a jejich smrt zaznamenal až po návratu do města. Ten den padlo mnoho bojovníků, a tak se obě strany dohodly na dvoudenním příměří.

***

Achil se cítil osaměle. Agnus alias Homéros mu toho měl ještě hodně co vysvětlit, ale byl mrtvý. Půl roku tu byl, hledal stroj času, aby se vrátil do své doby a nyní padl. No nic, za pár set let se narodí a napíše Íllias zrovna tak, jak ho zná celý svět.

Na vojenské radě byl další výpad zamítnut a nastalo vyčkávací období. Achil dostal žold a dny tak trávil zpravidla v nevěstincích a potulováním se po městě.

***

POSLEDNÍ DĚJSTVÍ

Koncem třetího měsíce obléhání se stala podivná věc. Řekové zmizeli a na pobřeží zůstal jakýsi dřevěný model koně v obří velikosti a s přiloženou zprávou, že jde o dar Trojanům za chrabrou obranu.
Achil věděl své, ale mlčel a sledoval nadšené obyvatele, jak koně vlečou do města.

Když se setmělo, nedalo mu to, aby se tiše nepřikradl a nepřiložil ucho na stěnu. Samozřejmě, že uslyšel slabý hovor. Uvnitř byli ukrytí Řekové. V tomhle se Ílliada nemýlila.
Přemítal, zda má změnit dějiny a Troju zachránit, ale usoudil, že je to příliš ošemetná věc a rozhodl se, nechat to být a vyrazil utratit zbylé peníze za Helenu.

Sotva vstoupil do pokoje, povalil ji na lože, šaty na ni roztrhal a hned do ní prudce vnikl. Helena stihla zareagovat, když už byl v ní zaražený až po kořen.
„Ach..dobrý bože… co…to …děláš?“ vzdychla překvapeně, ale slastně.
„Mám tušení, že dnes v noci se naše cesty rozejdou a já si tě chci ještě užít!“ odvětil Achil a tvrdě ji plenil prudkými a hlubokými přírazy.
„Ach…ano..udělej…mi…to….oooáách…bože…tvrdě…to….miluju..úúú,“ hekala mezi přírazy a s doširoka roztaženýma nohama mu umožňovala co nejhlubší pronik.
Když jí pak zvedl nohy a zapřej si je o ramena, křičela už částečně bolestí.
„Oáách…jsi..opravdu úúúh…. hluboko… už…to…skoro..bolí,“ kňučela, ale zároveň jí prostupovaly vlny rozkoše.

V poloze zezadu se pak změnila ve skutečnou šelmu. Hlasitě ječela, sténala a hekala, prudce mu šla naproti a chtěla stále víc a víc. Při orgasmu ji ocas dál nemilosrdně rytmicky mrdal, že ji přiváděl do nových a nových vrcholů, až už byla skutečně vyřízená. V závěru ji Achil povalil na záda, nalehl na ni, vášnivě se jí přitiskl na rty, v rukách ji až bolestivě stiskl prsa, prudce přirazil a uvolnil stavidla semene. Mohutné výstřiky jí naplnily dělohu po okraj a zbytek poté ji ještě čůrkem vytékal z překrvené a rozmrdané pochvy.

Tu noc ji Achil zkrátka pomiloval tak divoce a vášnivě, že pak ležela jak hadrová panenka, neschopna čehokoli.
Jen vytřeštěně zírala do stropu a vnímala dohasínající záblesky orgasmu a rozkoše, které ji poskytl vrchovatou měrou.

***

Bylo po půlnoci, když se Achil zjevil na kraji náměstí a očekával věc příští. Nečekal dlouho a náhle se odklopil bok koně a vyskákala skupinka Řeků ozbrojených jen meči. Tiše a nenápadně se vydali k bráně a Achil s odstupem za nimi.

U brány se strhla krátká bitka, která skončila smrtí obránců a pak už se se skřípotem začala brána otvírat. Veřeje se rozevíraly a za okamžik už se číhající řecké vojsko vlilo do spící Tróje jako mohutná řeka.

První obránci útok zaregistrovali až u hlavního náměstí a hned vyhlásili poplach, jenže to už bylo marné.
Rozespalí obyvatelé vybíhali do ulic a většinou hned padli probodnuti mečem a vzápětí útočníci vnikli i do jejich příbytků. Vojáci z kasáren se ihned sešikovali k obraně královského paláce, zatímco ve městě se zatím rozpoutalo peklo.
Zdivočelí Řekové rozjeli kolotoč násilí a plenění. Kdo se nebránil a třeba jen choulil v koutě, byl bez milosti zabit.
Obyvatelé prchali zoufale všemi směry, ale zdálo se, že není úniku. Trojská armáda nakonec přece jen vnikla do města, ve snaze uvolnit průchod obyvatel do paláce, ale mnoho toho již nepořídila. V patách zoufale prchajících obyvatel se řítili i Řekové a bylo nutno průchod uzavřít.

Achil, skrytý v temném koutě mezi domy, sledoval běsnící Řeky vláčící ulicí křičící ženy, jak je zatahují do domů a v celých tlupách se na nich ukájí. Posléze vychází s ranci lupu, zatímco ženy už se neobjevily. V jednom domu je našel, ležící v rozervaných šatech, s roztaženýma nohama a z klína vytékajícím spermatem zhanobitelů. Žily, ale prožitým utrpením nebyly schopny pohybu.

Achilovi se úzkými průchody a uličkami podařilo dostat až k palácové obraně a s hrůzou v očích vyprávěl, co viděl. Muže to povzbudilo k ještě větší nenávisti a bylo jisté, že obranný val tak určitě odolá.
Hlavní ulice se naplnila divoce křičícími útočníky, kteří se valili proti sešikovaným oddílům. Když se voje srazily, nastal masakr.
Trojané, vědomi si zoufalé situace, bojovali doslova o holý život, Řekové zase v touze pokořit to hrdé město, které jim tak dlouho vzdorovalo a zotročit jeho obyvatele.

Velitel obrany Petroklés zašel za králem Priamem.
„Vaše veličenstvo. Obrana již dlouho nevydrží. Je poslední možnost opustit palác. Je třeba ale jednat rychle!“
Král kývl a svolal všechny, kteří odejdou. On, jeho syn Paris, rodina padlého Hektora a několik věrných služebníků.

***

MEZITÍM VE MĚSTĚ….

Muž jen hekl a ztuhl ve smrtelné křeči. Zpod těla se vyhrabala Helena a ze zad mu vytáhla vraženou dýku.
„Ještě ji budu potřebovat,“ jakoby podala vysvětlení mrtvému nahému tělu řeckého válečníka, který s mnohými dalšími obsadil nevěstinec a zadarmo si zde užíval z nepřeberné nabídky. Tento muž losem vyhrál Helenu, ale místo tělesné rozkoše se během aktu dočkal smrtelného bodnutí.

Helena opustila tajným východem svou komnatu a vřavou dobývaného města se proplížila až do paláce, kde znala každou uličku i tajné chodby.
Když ještě byla konkubínou krále Priama i prince Hektora, rozhodně nemarnila čas a veškeré objevy si uložila do paměti, že až přijde potřebná chvíle, využije jich.
Jakmile zaslechla zprávu, že král s rodinou je v bezpečí a na cestě z města, hned přesně věděla, kde jsou.

ZPĚT V PALÁCI….

Helena proběhla zahradou a u zdi královského paláce vlezla do hustého trnitého křoví. Tam byl totiž ukryt tajný východ do zahrady. Ve výklenku bylo křesadlo i louč, a tak vybavena osvětlením pospíchala chodbou dál.
Jakmile narazila na dveře, otevírala je velmi opatrně. Tam bylo schodiště, které vedlo z paláce dál pod hradby, až za město a tudy také bude určitě unikat královská rodina.
Helena se zaposlouchala, ale kromě tlukotu vlastního srdce nic neslyšela. Ale přece! Od paláce slyšela hluk hovoru. Ukryla se zpět do chodby, čekala a v ruce svírala dýku.
Hluk se přibližoval. Pak slyšela i hlasy. „Pospěšte si, prosím, Vaše Výsosti.“

Sotva výprava přešla, Helena se vydala za nimi. Chodba byla úzká a všichni museli jít za sebou jeden za druhým.
Helena poslednímu v řadě zakryla pusu a vrazila mu dýku mezi žebra. Postava se tiše sesula, ani nehlesla. Byla to nějaká služebná otrokyně, Helena si jen vzala její plášť a pospíchala za ostatními. Chodba je opravdu vyvedla za město, kde ve shluku velkých balvanů byl maskovaný východ.
Všichni pohnutě hleděli na město ozářené vznikajícími požáry, kde se odehrávalo poslední dějství dramatu.

Helena předstoupila před krále Priama a odkryla svou tvář. Ten jen ztuhl překvapením.
„Za sebe a všechen lid z Kallithei,“ vykřikla Helena a vrazila mu dýku přímo do srdce, aniž tomu mohl kdokoli zabránit.
Teprve poté padla mrtva pod meči královy tělesné stráže.

Král Priamus byl mrtvý a Paris se rozplakal jako malé dítě.
„Otče! Já…ti..říkal, že ta …Kallitheiská děvka nám přinese zkázu!“
„Co to meleš,“ vyjela na něj Mínea, vdova po Hektorovi. „Tuhle děvku nám poslal přece král Meneláos darem. Byla to jeho nejvzácnější konkubína.“
„To není pravda,“ oponoval Paris a přestal fňukat. „Tu mu Hektor unesl! Proti její vůli! Ještě na lodi se s ní potěšila celá posádka a pak ji měl s naším otcem jako osobní konkubínu, dokud je neomrzela. Proto tady Řekové jsou!“
„Kvůli konkubíně mého manžela?“ uštěpačně opáčila Mínea.
„Spíš je to záminka. Ona byla královská princezna. Když můj otec vyplenil Kallitheu, královská rodina se někde ukryla. Jenže pak přišli Řekové a Helenu, jako vzácnou trofej, dostal Meneláos. Jednak ji měl jako milenku, jednak jako prostředek k vyjednávání s její domovinou. Kallithea pak sloužila Řekům jako poddanská provincie a odváděla jim roční dávky. Když teď Helenu ztratili, Kallithea by patřila nám a to Řekové nemohou připustit! Teď už je to stejně jedno!“

Všichni s úžasem poslouchali nad propletencem celé té události, kvůli níž muselo město padnout.
Když pohřbili Helenu i Priama do společného hrobu, velení se chopila Mínea, která oznámila, že Parise ustanovuje svým novým manželem za mrtvého bratra a skupinka se dala na pochod do neznáma.

***

KONEC OBRANY

Poslední boj teď probíhal přímo v jednotlivých místnostech paláce a útočníci jako kobylky se vrhali na vše, co mělo nějakou cenu. Také otrokyně s jekotem marně prchaly z dosahu jejich chtivých rukou a nejedna už vzdychala pod jejich přirážejícími nadrženými ocasy.

Achil se dostal do sklepení, kde mu vojín Sifonnos šeptem prozradil.
„Vše je stejně ztraceno, je čas myslet na sebe. Zde je uložen královský poklad. Poberem, co unesem a zmizíme.“
Achil přikývl, neboť znovu se v něm projevila duše archeologa a rozběhli se temnou chodbou. Dveře do pokladnice už byly otevřené a rabování bylo v plném proudu. Než dorazí Řekové, každý se snažil pro sebe urvat něco z uložených cenností.

Achil zůstal ohromeně stát. Na vlastní oči spatřil bájný Priamův poklad, který tak usilovně hledal v troskách Troje. Teď pochopil, proč žádný nenašel. Byl prostě rozkraden. Nyní však měl jedinečnou možnost spatřit truhly se zlatem, hromady šperků, váz a soch. To všechno tu dosud bylo, ale brzy již nebude. Nakonec i on podlehl mámení zlata, pobral, co unesl a hnal se ven, proklouznout vřavou boje pryč z města.
Už byl nahoře, když do něj vrazil nějaký voják. „Uhni, brachu!“
Achil se chtěl něčeho zachytit, ale hmátl do prázdna a zády spadl na schodiště a svět mu potemněl.

***

Když otevřel oči, skláněla se nad ním krásná dívka.
„Heleno, tys přežila?“ promluvil Achil a uvědomil si, že mluví německy.
„To není Helena, ale Alya. Stále blouzníte. No, po té ráně do hlavy se není čemu divit,“ ozval se hlas a před očima se mu objevil Ralf Hoeppner, lékař jeho archeologického týmu.
„Já…nejsem tam….jsem tady,“ Heinrich si pomalu ujasňoval stav věci. Ano, byl zpátky ve svém světě.

„Ano, jste tady a buďte rád, že jsme vás našli včas. Slunce by vás upeklo, jak jste tam ležel v bezvědomí,“ konstatoval Ralf.
„Měl jsem strašný sen,“ vzdychl Heinrich a ohmatával si obvaz na hlavě.
„Hm. Vůbec je to celé zvláštní. Měl jste ránu vzadu na hlavě, jako byste spadl dozadu a o něco se uhodil, jenže nic takového tam v okolí není. Je tam jen zavalené schodiště do podzemí, ještě ho nemáme odkryté,“ dumal Ralf a Heinrich jen tiše povzdechl. „Nebudeme se tam hrabat, stejně tam nic není.“

Navigace v seriálu<< Troja 01/02
0 0 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
4 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Bob Romil

Takže se ten Homér zase tolik nespletl 🙂

Shock

Dík za komentář. Popravdě čekal jsem odpovědí víc, alespoň dle reakcí na díl 1. Takhle vlastně nevím, zda se povídka jako celek líbila, nebo kde zase udělal „soudruh z NDR“ chybu… Tohle ale bylo už u „Amazonek“, tak proč mě to vlastně překvapuje.

Martin

Tak nevím byl to jenom divoký sen , nebo se jen dostal do časové smyčky a měl tu možnost prožít devastaci Tróje osobně . Hlavně , že to přežil a Alya nahradí Helenu . Ostatně z 90% může být příběh pravdivý 😀 Za každým úspěšným mužem , leží nějaká žena . 😉 Shocku dík i jsem se zasmál a to je taky důležité .

Kittikit

Jak si poradi Heinrich s Alyou, stejne jako Achiles s Helenou? 😉

4
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x