Výlet

„Nenudíš se, táto?“ zeptal se mne syn. Měl tento víkend volno a přijel se na nás podívat.
„Proč?“
„Že bychom někam vyrazili na výlet, provětrat auto. Teď nedávno otevřeli pár kilometrů odtud prohlídkovou štolu. Co ty na to?“
Četl jsem o tom v novinách. Jedná se o štolu z 18. století, kdy se v našich horách těžilo stříbro.
Skupina fanoušků to dala do pořádku a otevřela prohlídkovou trasu.
„A víš, že jo,“ souhlasně jsem přikývl.
Za chvíli jsme seděli v autě a vyráželi směrem do hor.

Očekávaný nával na prohlídku se nekonal. Před vchodem do štoly seděl na lavičce průvodce a nastavoval obličej slunečním paprskům.
Vedle byla dřevěná bouda s nápisem “KANTÝNA“ s několika stolky a židličkami.
Na nich posedávali další dva návštěvníci, z nichž se vyklubali průvodcovi kolegové.
„Jak to vypadá s prohlídkou?“ vyrušil jsem z opalování staršího muže.
„Jste jenom dva?“ otázal se.
„Hm.“
„Chlapi, posaďte se a počkáme, jestli ještě někdo přijde, aby se to vyplatilo.“
Poslušně jsme se usadili a objednali si Kofolu.

Po cestě ze svahu se k nám blížila skupinka žen. Tři z nich postarší dámy, měly sebou mladší, nejspíše dceru jedné z nich.
„Dobrý den,“ halekaly už z dálky. „Doufáme, že čekáte jen na nás.“
„Fajn,“ zvedl se muž z lavičky.
„Už je vás dost na to, abychom se mohli vydat na prohlídku.“

Pokračoval dále krátkým školením.
„Všichni si vezmete na hlavu přilby. To proto, že jsou někde nízké profily, abyste se nepraštili do hlavy.“
Jeden z jeho kolegů přinášel ze skladu na druhé straně dřevěného domku potřebné pomůcky.
„Dál vás musím upozornit na to, že ve štole je stálá teplota osm stupňů a tak kdo chce, může si vyfasovat teplou vestu a holínky, proto, že místy je i pěkně mokro.“

Když nás potřebně vymódili, průvodce otevřel kovovou mříž portálu štoly a my vstoupili dovnitř.
Nelhal, když nás upozornil předem na nízkou teplotu. Z hloubi opravdu zavanul studený vzduch.
„Vy chlapi jděte, prosím až poslední, abychom tu některou z děvčat nezapomněli,“ rozdal poslední instrukce, a my se vydali do hlubin hor.
V chodbě bylo instalováno elektrické osvětlení, a tak byl vždy čas, vyhnout se nebezpečným výčnělkům skály.
Po celé trase byl dřevěný chodník, takže bylo vyloučeno namočit si někde boty.

Průvodce nás zasvěceně seznamoval s historií štoly, ukazoval a vysvětloval způsob dobývání.
Já měl ale oči úplně jinde.
Zaměřil jsem se na zadeček té nejmladší. I když krásu přikrývala přilba a štíhlé, krásně tvarované nohy byly uvězněny v gumových holínkách, měla něco do sebe, co vzrušuje starší muže. Možná to byla i vůně parfému, která se za ní šířila, mísená s vůní mladého těla.
Navazovat hovor právě nyní bylo nemožné, už jen z důvodu, že bych rušil výklad průvodce. Čekal jsem, zda se otočí, abych jí naznačil alespoň pohledem, že mám o ní zájem. Ta se stále držela hloučku žen a k tomu, aby se podívala dozadu, se neměla.

Došli jsme do míst, kde se štola rozšiřovala do stran i do výšky a vytvářela jakousi místnost.
„To je místo, kde dělníci odpočívali, svačili, a měli takovou malou dílničku a sklad, aby po všechno nemuseli zase zpátky ven. Pro vaší informaci, jsme asi 300 metrů od vchodu. A teď, vážení, pokud se nebudete bát, rád bych vám něco ukázal,“ pokračoval průvodce ve výkladu.
„Až zhasnu, uvidíte absolutní tmu. Spíše neuvidíte vůbec nic. Proto buďte co nejblíže u sebe, to kvůli překonání strachu. Nebojíte se, tedy?“ ujistil se znovu.
„Když tak se chytnu tady pána,“ hlásila slečna a podívala se na mne. To je dobré znamení.

Muž otočil vypínačem a nás obestřela naprostá tma. Stáli jsme opravdu v absolutní tmě, kdy nebylo vidět vůbec nic.
„A sakra, co se děje?“ vyrušil nás ve tmě průvodcův hlas.
„Nejde to rozsvítit,“ slyšeli jsme ve tmě cvakání vypínače.

„Já se bojím,“ ozval se vedle mne ženský hlas a ucítil jsem na sobě čísi ruku.
„Klid, klid,“ ujišťoval nás průvodce. „Za chvíli to bude zase v pořádku.“
Nahmatal jsem ve tmě ruku, která se mne dotýkala, a stiskl jí.
„Nebojte se, držím vás“.
„Tak někam zavolejte,“ radil jiný ženský hlas ze tmy.
„Nevíte jak? Tady mobily nefungují,“ odpověděl muž.
Stáli jsme bezradně v úplné tmě, a čekali, co se bude dít.

Tu se stalo něco, co jsem nečekal. Žena, která se mne celou dobu křečovitě držela, táhla mou ruku někam dolů. Cítil jsem látku jejích šatů a tušil pod ní i obrysy těla. Jestli mne hmat neklamal, bylo to břicho.
Tlačila mou ruku stále níže, ucítil jsem okraj jejích šatů. Vyhrnula si nejspíše sukni, protože jsem nahmatal hebkou kůži a podle mne vnitřní stranu stehen. Držela mne stále a zvedala mou ruku nahoru, až jsem se dotkl jejích kalhotek.
Napětím jsem ani nedýchal. Že to vezme takovýto spád mne ani ve snu nenapadlo. U kalhotek to ale neskončilo.
Přál jsem si, aby světlo nesvítilo alespoň hodinu.

To už ale mou ruku strkala pod okraj kalhotek a já ucítil první chloupky. Přitiskla mi dlaň na svou buchtičku a já za sebou slyšel, jak v sobě dusí vzdech, který se dral ven.
I já měl co dělat, abych se neprozradil zrychlujícím se dechem. Pomohla otevřená ústa.
Teplo jejího přirození mne hřálo na ruce.
Odhodlal jsem se k akci. Ohnul jsem ukazovák a vložil jí ho do rýhy. Ucítil jsem vlhkost jejích pysků. Představa toho, že mám prst vražený do rozkroku té dívky, která mne tak přitahovala, vyvolala prudký příval krve do přirození a na kost tvrdý pták napínal látku kalhot. V té tmě nebylo ovšem nic vidět.

Nenechavý prst se nespokojil jen dotekem s jejími stydkými pysky. Přitlačil jsem a snažil se prst vnořit hlouběji.
Pomáhala mi v tom přikrčením a roztažením nohou. Ukazovák se začal nořit do hloubky její vagíny. Tlumila vzrušení pravděpodobně tím, že se zakousla do ruky.
Tlačil jsem prst dovnitř, až jsem se dotkl samotného dna. Její jeskyňka byla vydatně vlhčena vytékajícími šťávami. Volné místo si žádalo zaboření dalšího prstu.
Vytáhl jsem ukazovák až na samý okraj a vložil další prst, tentokrát prostředníček. Stěny pochvy se přimkly k oběma prstům, a nechaly je opět nořit do nekonečných hlubin.
„To není možné, jak velkou má ta holka kundu,“ napadlo mne, když jsem ke dvěma prstům přidal i palec, kterým jsem jí dráždil poštěvák.
Prsty v ní kmitaly a zvyšovaly rychlost blížícího se vyvrcholení, které signalizovaly stále intenzivnější stahy poševních stěn.
Poslední mohutné sevření, vagína povolila a prsty mi zalil proud stříkající tekutiny.
Ve tmě následoval neartikulovaný výkřik, doprovázející vrchol, právě zažité rozkoše.
„Stalo se něco?“ ozval se mužský hlas.
„Dobrý, asi jsem na něco šlápla,“ zněla odpověď za mnou.
Vytáhl jsem z ní mokré prsty a utřel se o kalhoty.

Tmu prorazil slabý pruh světla. To jedna z žen vyndala z kabelky mobilní telefon. Displej chabě osvětloval nejbližší okolí.
„To nás mohlo napadnout hned,“ oznamovala vítězoslavně ostatním. „Můžeme jít.“
„Paní, s tím bychom asi daleko nedošli,“ zkazil jí radost průvodce.
Žárovky několikrát zablikaly a pak se rozsvítily naplno. Štolu zaplnilo v té chvíli ostré světlo, na které jsme si v absolutní tmě odvykli.
„Vážení, nebudeme nic riskovat, ukončíme prohlídku a raději se vrátíme zpět. Vstupné samozřejmě platit nebudete,“ rozhodl muž, který nás provázel štolou.

Po dlouhých tří stech metrech jsme konečně vystoupili na povrch oslněni slunečním světlem a příjemným teplem.
Usadili jsme se na židlích v kantýně, rozhodnuti, že se ještě osvěžíme před odjezdem. Skupina žen si sedla o stůl dále.
Vysílal jsem pohledy k jejich stolu, a očekával reakci té nejmladší. Snad se po té příhodě ve štole alespoň ohlédne a podívá se na mne. Ta ale seděla, otočena ke mně zády, a dělala, jako by se nic nestalo. Třeba je jí to teď nepříjemné, že si něco začala se starším mužem.
„Nic. Zaplatíme a pojedeme,“ rozhodl jsem a hrabal po kapsách peněženku.
„Asi jsem jí nechal v autě.“
„Seď. Dojdu pro ní,“ zvedl se syn.

Od vedlejšího stolu vstaly ženy a odcházely. Když mne míjely, naklonila se ke mně jedna z nich, a pošeptala mi: „Děkuju. Tak krásně jako dneska jsem se už dlouho neudělala.“

Ze zprávy v okresních novinách:
Po nepříjemné události ve štole Petr, kdy došlo k delšímu výpadku elektrické energie, byla přijata provozovateli prohlídkové trasy následující opatření. Návštěvníkům jsou před začátkem prohlídky rozdány mimo povinných přileb také akumulátorové svítilny…….