Vzpomínka na léto 04 🇨🇿

Sprcha po ránu byla naprostou nutností. Anča Dlaňovka také, stačilo vlézt do sprchového koutu a hlavou se mi hnaly vzpomínky na pátek. Už jsem pomalu přemýšlel, které ze svých příležitostných milenek zavolám. Ale když jsem v duchu procházel seznam, došel jsem k závěru, že všechny by byly jen chabou náhradou za Veroniku, tak jsem od toho upustil.

Po sprše jsem si nachystal snídani a oblečený se usadil na terase na zahradě. Slunko začínalo pěkně hřát a snídaně venku měla své kouzlo.
Veronika vyšla ven, už začínala mít v chůzi o holích patřičnou jistotu.
„Ahoj,“ pozdravil jsem ji první.
„Ahoj,“ odpověděla trochu nuceně na pozdrav. „Dneska nepereš?“ rýpla si do mě a její šibalský úsměv nešlo přehlédnout.
„Ne, není to potřeba. A co dělá nožka?“
„Ještě neupadla, tak je to dobrý.“
„A nebyla by takové krásné nožky škoda?“

Než odpověděla, dala si prst před pusu a kývla směrem k domu.
„To asi ano. A co se stalo, že si včera musel prát?“
„Radši se ani neptej. Ale třeba ti to někdy řeknu…“
„Povídej, to mě zajímá…“
„Takhle přes plot to nejde.“
„V tom případě mě to zajímá ještě víc…“
„Tak zajdi odpoledne, sedneme si tady na zahradě a můžeme si nerušeně povídat. Aleš stejně bude buď u bazénu, nebo někde s klukama.“
„Tak fajn, tak teda odpoledne. Přijdu si půjčit nějakou knížku, určitě si v tvojí knihovně něco vyberu.“

Rozloučili jsme se. Ve chvíli, kdy jsem dojídal snídani, se přišoural rozespalý Aleš ještě v nočním úboru, a začal se také ládovat.
„Nevadilo by ti…“ začal opatrně mezi jednotlivými sousty.
„Copak?“
„No, kluci se chystají na pár dní pod stan…“
„A?“ zeptal jsem se, i když jsem tušil, kam to směřuje.
„Že bych jel s nima,“ dokončil to.

V duchu jsem skoro zajásal, ale snažil se to na sobě nedat znát.
„A kdy jedou? Kam a na jak dlouho?“ začal jsem se vyptávat.
„Dneska odpoledne. Vlak jede ve dvě. Bylo by to do jednoho kempu, tady kousek. A jen na pár dní, tak tři, čtyři…“
„Je mi to jasný, jak to tam bude vypadat. Samý chlast a cigára. A holky, co…“
„Ale to…“
„Já tě znám. A vím, jaký to bylo za nás.“
„A můžu teda?“
„Co mě to bude stát?“
„To je druhá věc. Potřeboval bych nějaké kapesné…“

V duchu jsem počítal, kolik mu mám dát. Nešlo mi o peníze, ale aby toho moc nepropil. Došel jsem k částce kolem sedmi set.
„Tak kolik?“
„Litr bude stačit,“ vypálil.
„Ses zbláznil, ne. Litr na 4 dny.“
„Proč? Dvě stovky na vlak, něco bude stát kemp a něco musím jíst…“
„Fajn, ale budeš se pravidelně hlásit aspoň esemeskou.“
„Dobrá,“ odpověděl stejným tónem jako Ivan v Mrazíkovi, když se s ním loučila drahá matička.
„A moc nechlastej,“ původně jsem chtěl říct ‚žádný chlast‘ ale to nemělo cenu.
„Dobrá…“
„A chovej se mravně, nebo alespoň tak, ať nemusíš chovat.“
„Dobrá…“

Povzdechl jsem si a položil ještě jednu trapnou, ale důležitou otázku.
„Šprcky snad používat umíš, ne?“
Trochu se začervenal a raději neodpověděl.
„A máš je doufám, ne?“
Zavrtěl hlavou.
„Fajn, tak se jdi sbalit. Hodím tě na nádraží, cestou ti aspoň vyberu peníze a obstarám ochranu.“
„A je to nutný?“
„Jestli chceš jet, tak je. Máma by nás oba zabila, kdyby sis upletl sviště, zatímco si měl být se mnou.“
„A nešlo by to třeba, abys tam došel teď a já pak mohl na nádraží sám?“
„Asi šlo,“ chápal jsem ho, mě by se taky moc nelíbilo, kdyby mě otec doprovázel na akci s klukama, „tak se sbal a já budu za chvíli zpátky.“
„Dík, seš bezva.“

Jaké to ocenění od puberťáka. Sedl jsem do auta vyrazil na k bankomatu a do obchodu. Po návratu jsem Alešovi dal peníze a dvě krabičky šprcek.
„Poučenej seš? Nebo to s tebou mám probrat?“
Jen protočil oči a díval se na mě jako na debila.
„Chápu. Porno si viděl, s klukama se o tom bavíš… na co to rozebírat ještě se mnou… Tak nezapomeň, že to cos viděl v pornu není realita, ale jen pohádka pro dospělé.“
„Nech toho, nehodlám s tebou rozebírat sex…“
„Fajn. Jen nezapomeň na ochranu, nejen kvůli dětem, ale hlavně kvůli nemocem, není o co stát.“
„Nějaká osobní zkušenost?“
„Ne, jen varování.“
„OK.“

Nechal jsem ho ať se v klidu sbalí a šel nachystat oběd. Kmital jsem v kuchyni a ani si nevšiml, že si Aleš sedl ke stolu. Měl jsem tam nachystanou láhev vína na vaření a nalitou skleničku.
„Dobře to voní,“ vytrhl mě z činnosti Aleš.
„Dík. Snad to bude i chutnat.“
„Určitě,“ nasadil smířlivý tón.

Bylo mi to podezřelé, tak jsem stáhl omáčku na těstoviny a otočil se.
„Promiň, já…“ špitl Aleš a před ním stála prázdná sklenička, „chtěl bych…“
V první chvíli mě napadlo ho seřvat, že chlastá už od rána a nemá na to ani věk, ale pak mě zarazil ten jeho tón.
„Víš… já…“ koktal ze sebe.
„Co je?“ zeptal jsem se ho a sedl si naproti němu.
„No já… ještě nic… s žádnou neměl…“
„Aha. Chápu,“ odpověděl jsem a čekal, jestli z něj ještě něco nevypadne.
Mlčel a nic neříkal.
„Mě to taky chvíli trvalo, já měl první holku až v osmnácti,“ snažil jsem se ho podpořit.

Kdyby věděl, že si užívám už od patnácti a nejdelší půst od té doby trval asi tři měsíce, a to bylo ještě teď, asi by to pro něj nebylo moc povzbudivé.
„Vážně? Když mě to štve, všichni se chlubí svýma úlovkama a já nic.“
„V klidu, ono to přijde. Nesmíš to brát nijak tragicky. Prostě buď milej, vtipnej a netlač na pilu. Ber to jako hru a ono to půjde. Říkej si, nedá tahle, dá jiná,“ snažil jsem se udílet rady.
„Fakt?“
„No jasně. Ber holku jako kámoše, jen vynech sprostý slova, nesmíš to brát tak, že jí chceš dostat za každou cenu, to nefunguje.“
„Aha. A to ostatní?“
„Myslíš sex?“
Přikývl.
„To máš tak, snaž se, aby holka byla spokojená. Nejdřív doteky, hlazení, polibky…“
Pokračoval jsem v instruktáži a na Alešovi bylo vidět, že trochu ožil. Sám od sebe se ještě chvíli vyptával na nějaké detaily, ale to už jsem dodělával oběd, abychom se v klidu najedli.

Po obědě Aleš zapadl ještě do pokoje a já se mezitím věnoval úklidu kuchyně. Na chvíli jsem vyšel se protáhnout ven. Během několika okamžiků vyhopkala i Veronika, jako by mě vyhlížela.
„Tak můžu na ty knížky?“ zeptala se.
„Vydrž ještě chvíli, jen vypravím Aleše, jede někam s klukama.“
„Hmm…“ zamručela výmluvně, „takže budeš doma sám?“
„Jo,“ odpověděl jsem.
„To je dobře… a kdy můžu přijít?“
„Tak za půl hoďky.“

Rychle jsem zapadl dovnitř a dal se ještě do úklidu. Občas jsem se podíval směrem k Veroničinu oknu. 
„Tak já už jdu,“ ozval se Aleš ode dveří.

Rychle jsem za ním vyběhl..
„Máš všechno?“ zeptal jsem se.
„Jo mám,“ odpověděl otráveně.
„A nezapomeň se pravidelně hlásit.“
„Dobrá.“
„Tak teda běž, ať ti to náhodou neujede,“ řekl jsem a propustil ho i když jsem dobře věděl, že má času dost.

Sotva za Alešem zaklapla branka, vyšel jsem na zahradu. Během pár minut se objevila i Veronika. Pryč bylo to její neumělé hopkání, najednou i s berlemi dokázala ladně kráčet. Letní šaty s květinovým vzorem zdůrazňovaly její křivky a jemné líčení jí dodalo neskutečný šmrnc.
U plotu se dost nahlas, aby to rodiče zaslechli, zeptala, jestli si může přijít vybrat nějakou knížku. Samozřejmě jsem ji pozval dál a dovedl jí do pracovny. Sedl jsem si do křesla a koukal, jak poskakuje kolem knihovny. Občas pohledem zabloudila k oknu, jako by se chtěla ujistit, kam vede.

Veronika se pohybuje v lehkých letní šatech. Při každém poskočení se jí volně zhoupnou ňadra, zezadu to sice není moc vidět, ale když si stoupne bokem… A ten zadek… Pro někoho možná moc velký, ale aspoň je čeho se chytnou, co popleskat. Zezadu se k ní tisku, rukama přejíždím po ramenou, přes paže až na boky. Skláním hlavu k jejímu krku, líbám ji. Ruce jedou opět vzhůru a vyhrnují šaty. Už se tisknu k jejímu holému zadečku. Kalhotky nemá. V rukou držím její poklady, přes látku dráždím tvrdé diamanty na vrcholcích. Vzdychá touhou a vzrušením. Odhazuju její berle, beru ji do náruče a nesu ke stolu. Posadím ji na okraj a šaty jí přetáhnu přes hlavu. Hbitými prsty rychle rozepíná mou košili a přejíždí mi po hrudníku. Skláním se k ní a jako malé dítě se přisaju k bradavkám. „Aaachhh…“ unikne jí z úst a já cítím, jak mě jednou rukou přidržuje za hlavu. Druhou se pravděpodobně opírá o stůl. Ještě chvíli ji dráždím. Zvedá mi hlavu, přisaje se na mé rty a rukama zápasí se šortkami. Konečně osvobozuje tuhý ocas. Přistupuju k ní blíž a mířím přímo do její štěrbinky. Objímá mě nohama kolem pasu. Nořím se horké vlhké štěrbinky.

„Co si mě tak prohlížíš? A kam zmizel Aleš a kdy se vrátí?“
„Co? Cože?“ vrátily mě její otázky zpět do reality.
„Ptám se, co si mě tak prohlížíš? A co Aleš, kam zmizel a kdy se vrátí?“
„Aleš jel s klukama pod stan, prý na tři, čtyři dny…“
„Aha. A ta první otázka?“

Prohlédl jsem si ji ještě jednou, než jsem odpověděl.
„Přemýšlím, jestli máš kalhotky nebo ne,“ řekl jsem naprosto otevřeně.
Otočila se na mě.
„Tak tohle tě najednou zajímá. Nejdřív jsem pro tebe vzduch, ani se na mě nechceš podívat, ve sprše, když jsem potřebovala pomoc, tak si vypadal, že se mě štítíš, a najednou tě zajímá, jestli mám kalhotky.“
„Promiň.“
„A za co se omlouváš? Za to, jak ses ke mně choval, nebo za tu otázku.“
„Za otázku se nemám proč omlouvat, chtěla si vědět, na co myslím. Spíš za to chování.“
„Fajn, to beru. Nebo to snad bylo za to, že sis ho při pohledu na mě honil jako puberťák?“

Jen jsem na ni zůstal zírat.

„No nekoukej, myslíš, že jsem si nevšimla, že ses koukal? Nebo mi snad budeš chtít namluvit, že ty skvrny na zdi a na koberci jsou od jogurtu?“
„Dobře, přiznávám.“
„Co přiznáváš?“
„Přiznávám, že jsem si ho honil jako puberťák při pohledu na masturbující sousedovic dceru.“
„No vidíš, že to jde. A teď mi pojď pomoct.“

Zvedl jsem se a na Veroničiny pokyny jsem tahal z knihovny jeden svazek za druhým. Záměrně si vybírala ty nejohmatanější výtisky.

„A proč zrovna tyhle?“ zeptal jsem se a ukázal na hromadu vybraných knížek.
„Proč? Protože vypadají jako tvé oblíbené, jsou nejvíc ohmatané…,“ odpověděla, „chci tě takhle trochu poznat.“
„A nebylo by lepší si raději povídat?“
„Nebylo, tohle je zajímavější a knížky toho mnohdy prozradí víc.“
„A chceš sedět tady, nebo raději venku?“ nadhodil jsem, když jsem měl plnou náruč knih.
„Raději venku, ať si naši nemyslí, co tady spolu provádíme. Jen doufám, že tam nebudeme sedět na suchu.“
„A co by si mladá dáma přála? Vodu, džus, víno, střik…“
„Asi možná… ten střik… nebo výstřik…“

Už jsme byli na cestě z pracovny, když Veronika zahlédla rozečtenou knížku na stolku vedle křesla.
„Ještě tuhle,“ řekla a odložila ji nahoru na hromádku.

Pomohl jsem Veronice se usadit na terase, přinesl jí tam i ty knížky a odešel do kuchyně nachystat pití. Dvě skleničky, chladící box s vínem a karafu s vodou. Než jsem se stihl vrátit, už byla zabraná do listování v knihách.
„Hmm… zajímavé… aha…“ brumlala si pro sebe.

Postavil jsem vedle ní občerstvení a přisedl si.
„Snad nestuduješ psychologii nebo tak něco,“ poznamenal jsem na základě jejího úsilí.
Neodpověděla, jen se usmála a trochu pokrčila rameny.
„Nechceš raději ochutnat to víno? Myslím, že je skoro škoda kazit ho vodou, ale nechám to na tobě.“
Nalil jsem jí trochu vína do sklenky, aby mohla ochutnat.

„Hmm, máš pravdu není vůbec špatné…“
„To víš, já nic špatnýho nepiju.“
Verča si lokla vína a hned spustila: „A jak se s vyspal?“
„Docela dobře, i když to byla trochu divoká noc… A co ty? Nějaké pěkné sny?“
„A víš, že docela jo? Už dlouho jsem takové sny neměla… A jak divoká byla tvá noc, dneska si prát nemusel?“
„Docela dost. Nemusel, včera to stačilo,“ odpověděl jsem, „A co tvoje sny?“
„Docela žhavé a téměř jako živé… Ale když mi řekneš, co se zdálo tobě, budu ti vyprávět své sny.“
„Tak dobře,“ souhlasil jsem.

Ještě, než jsem se pustil do vyprávění, položila mi Veronika otázku.
„A co najednou taková změna?“
„Jaká změna?“
„No, nejdřív se na mě pomalu nechceš ani podívat, máš problém za mnou vlézt nahý do sprchy a teď se tu budeme bavit o sexu… a to nepočítám ten včerejší večer, jak sis ho klidně vyhonil, zatímco si mě šmíroval.“
„Aha.“
„Tak ven s tím. Neříkej, že se bojíš mého táty.“
„To ne…“ řekl jsem a přemýšlel, jak odpovědět na její otázku, „to jen společenské konvence… a co by tomu řekli lidi… a věk… a…“
„A… Kdybys nekecal. Věk je jen číslo, konvence to jsou jen zaběhlé pořádky a zvyky a na lidi se vykašli.“
„Ale…“
„Copak? Nebo se ti snad nelíbím?“

Jen jsem se na ni podíval.
„Tak po tomhle pohledu to nezapřeš…“
„Fajn, líbíš se mi,“ kapituloval jsem.
„Hodnej. A co se ti na mě líbí nejvíc?“ vyzvídala jako puberťačka, „Moje prsa? Nebo snad zadek? Nebo něco jiného?“

Napil jsem se na posílení odvahy.
„Asi všechno.“
„To mě těší… ale to není celá pravda…“
„Máš v sobě něco…“ hledal jsem ta správná slova.
„Nemám…“ usmála tomu dvojsmyslu, „ale chtěla bych mít.“
„Tak jsem to nemyslel. Máš v sobě něco, díky čemu na mě působíš. Nějaké kouzlo, esenci, živočišnost… prostě i přes ten svůj věk, nebo možná právě proto… jsi pro mě žena s velkým Ž. Málokterá to v sobě má… nevím, jak to líp popsat… Nejde o lásku nebo zamilovanost… je v tom něco živočišného…“

Po mé zpovědi mě chytla za ruku a podívala se mi do očí. A já byl ztracen. Jako bych se ztrácel v celém vesmíru, bez možnosti návratu. Ta chvíle se stala věčností a věčnost byla jen okamžikem. Stačil pouhý dotek ruky a pohled vše kolem přestalo existovat. Jako by mě uhranula. Nevím kolik času uplynulo, než jsem se vrátil do reality.
Byly to sekundy? Minuty? Hodiny? Věčnost nebo jen okamžik?
Najednou se přihnala bouře. Oblohu proťal blesk a ohlušující rána hromu nás probrala. Vítr začal listovat v knihách na stole. Poloprázdné skleničky se zakymácely a další poryv větru je shodil na zem. Tříštění skla zaniklo v hukotu větru a prudkém lijáku, který se spustil. Odvedl jsem Veroniku dovnitř, odnesl víno a knihy.

Další blesk. Vítr třásl s okny a hnal proti nim provazce vody, jako by je chtěl vyrazit.

Veronika usazená v obýváku na gauči se chvěla. Odložil jsem dvě nové skleničky na stůl a usadil se v křeslo proti ní. Zvedla se, a aniž by cokoli řekla, sedla si mi na klín.
„Promiň, já se trochu bojím,“ špitla.
Pohladil jsem ji po zádech.
„Tak aby ses nebála, ta ti řeknu, co se mi tedy zdálo,“ řekl jsem, abych odvedl její myšlenky od té spouště, co zuřila za okny.
„Už poslouchám,“ hlásila netrpělivě.

Dal jsem se tedy do vyprávění. Veronika se v průběhu různě ošívala a poposedávala. Ruku položenou v klíně svírala stehny a pod šaty se rýsovaly tvrdé hroty ňader. Asi ji to mé povídání docela vzrušilo.
„Ty máš rád prst v zadku?“ podivovala se, když jsem skončil vyprávění.
„Abych pravdu řekl, tak jsem tohle nikdy nezkoušel…“
„A chtěl bys?“
„Nevím. Musela by na to být ta správná nálada a správná osoba. A nezamlouvej to, jsi na řadě se svým snem.“

„No dobře…“ souhlasila a pustila se do vyprávění.
„Stojím v koupelně pod sprchou. Proud vody dopadá na mé tělo. Zastavuju vodu a beru si mýdlo do ruky. Roztírám ho po sobě, po rukou, po krku… sotva se dotknu prsou, bradavky se mi napřímí tak, až je to skoro bolestivé. Pokračuju dál, předkláním se a myji si nohy. Ještě zbývá bříško a záda.  Kroužím dlaněmi po břiše, níž a níž až se prsty dotýkají chloupků nad mou štěrbinkou. ‚Aaahhh…‘ zavzdychám, jakmile zajedu ještě níž. Hladím si ji celou dlaní a prsty se noří mezi rtíky. Musím se rukou opřít o stěnu. Už se regulérně prstím v mírném předklonu. Někdo tiše vstupuje dovnitř. Nevidím na něj, ale vím, že jsi to ty. Ptáš se mě, jestli nepotřebuju pomoct, a aniž bys čekal na odpověď, mé prsty jsou nahrazeny tvými. Zkušeně mě zezadu prstíš, hladíš mě po zádech a zadku. ‚Aaahhh booožeee…‘ hlasitě sténám. Můj hlas rezonuje koupelnou a mé vzdechy se ozvěnou násobí. Otáčím hlavu a vidím náš odraz v zrcadle. Nohy se mi podlamují rozkoší a kdybys mě nepřidržel, svalila bych se na zem. ‚Nechceš to dokončit v posteli?‘ ptáš se mě. Bereš mě do náručí a neseš mě na postel.“

Klacek už mi z jejího vyprávění a mých představ pěkně trčel. Musela to cítit, když na mě seděla.

„V posteli mi dáváš ruce nad hlavu a klekáš si mezi mé roztažené nohy,“ pokračovala Veronika ve vyprávění, „volnou rukou mi osaháváš prsa, nebereš na mě žádné ohledy, tvrdě je svíráš a drtíš ve své velké dlani, taháš mě za bradavky a kroutíš s nimi. Opětovně vrážíš prsty do mé kundičky. A pěkně tvrdě, žádné mazlení. Svíjím se pod tebou rozkoší.“

Veronika lehce roztáhla nohy a mezi svými stehny mi rukou přejela po stojícím péru. Zvedla hlavu a podívala se z okna. Bouřka odešla stejně rychle jako přišla.

„Asi už půjdu. Pomůžeš mi s těmi knížkami?“
„Cože? Teď? To mě tu takhle necháš? To se ani konec toho snu nedozvím?“
„A ty si zasloužíš něco jiného?“
Přešel jsem to mlčením.
„Třeba se konec ještě dozvíš,“ řekla. Naklonila se ke mně ještě blíž jazýčkem přejela po uchu a pošeptala mi: „Nebo to prožiješ…“

Když jsme se loučili, vyměnili jsme si ještě čísla mobilů. Doma jsem se přihlásil na WhatsApp a našel si ji, abychom mohli v klidu pokračovat. Zalezl jsem si tedy do pracovny, nalil si skleničku a usadil se v křesle. Myslel jsem na Veroniku a náš rozhovor.

„Tak jak ten sen pokračoval?“
„Opravdu to chceš vědět?“
„Jinak bych se neptal.“
„Jsem ti naprosto vydaná na milost. Pouštíš mi ruce a místo nich mě chytáš za kotníky. Zvedáš je do vzduchu a roztahuješ mi nohy. Jedním pohybem do mě vnikáš. Tvůj ocas mě naprosto dokonale vyplňuje. Málem se udělám už jen tím pocitem plnosti. Konečně někdo, kdo do mě perfektně pasuje. Pravidelným strojovým tempem mě protahuješ. Sleduješ pohupující se prsa. Vyjíždíš ze mě, aniž by se někdo udělal. ‚Otoč se!‘ rozkazuješ. Klekám si a vystrkuju na tebe svůj zadek. Chytáš mě za boky a znovu mě tvrdě šoustáš, jinak se to nazvat nedá. Cítím tvůj upřený pohled na své prdelce. Najednou se mi palcem tlačíš dovnitř. Roztahuješ mi zadní dírku. Chvěju se pod tvými přírazy. Obě dírky plné a pomalu se mě zmocňuje orgasmus. ‚Užžž… buduu…‘ křičím. Tvoje kláda ještě víc mohutní, očekávám každou chvíli tvůj výstřik. Těším se něj. ‚Jooo…ooohhh…dělej…‘ povzbuzuju tě, ‚vystříkej mě…‘ Už to nevydržíš a se zvířecím rykem do mě pumpuješ svou dávku. I přesto stále přirážíš. Je toho tolik, že to ze mě vytéká ven.“

V kalhotách se tísní tvrdolín naběhlý k prasknutí. Už jen z té představy jsem se málem udělal. Nikdy bych to do ní neřekl, působila na mě tak klidně a nevině.

„Tak co tomu říkáš?“ Ozvala se opět Veronika, když jsem neodpovídal.
„Tohle bych do tebe nikdy neřekl.“
„Proč?“
„Prostě působíš tak nějak nevině a slušně.“
„Jo, abych nezapomněla, chtěla jsem se zeptat, jestli bys mě zítra neodvezl do nemocnice na ten převaz.“

V tu chvíli bych jí odsouhlasil naprosto všechno. „Samozřejmě,“ souhlasil jsem s vidinou dalšího pokračování.