Vzpomínka na léto 16 🇨🇿

Dokončil jsem postel, zbývalo ji jen dovézt a složit. Když jsem to volal Pavlovi, že bych to mohl druhý den přivézt, řekl, že je doma jen Veronika, takže jestli mi prý stačí ona, tak ať ji přivezu. Jen jsem se nad tím pousmál, že mi takhle nabízí svou dceru, kdyby jen tušil…

Naložil jsem do služební dodávky všechno potřebné, včetně matrací a vypravil se na cestu. U sousedů jsem všechno vynosil do ložnice. Pilně jsem pracoval a sestavoval postel. Veronika jen stála mezi dveřmi a pozorovala mě.
„Mohla bys mi pomoct?“ zeptal jsem se.
„Klidně. A s čím?“
„Chyť to támhle na konci a přizvedni, ať se to nekříží a můžu to sešroubovat,“ instruoval jsem Veroniku. Ta ochotně přiklekla. Šaty se jí vyhrnuly a odhalily bělostná stehna. Mohl jsem zahlédnout i její štěrbinku, protože neměla kalhotky. S její pomocí netrvalo dlouho postel sestavit, včetně nočních stolků. Zatímco jsem umisťoval nové matrace, Veronika někam zmizela. Po chvíli se vrátila s náručí plnou povlečení.

„Tak, hotovo,“ narovnal jsem se a prohlížel si své dílo.
„Hmm, pěkné,“ zhodnotila to Veronika, „Ty máš hotovo, ale já to musím povlíknout a přinést peřiny.“
„To už je na tobě. Já jsem tu byl od toho, abych to přivezl a dal dohromady.“
„No jo, chlapi… ale že bys mi s tím pomohl, když jsem pomáhala já tobě?“
„Klidně.“
„Tak chytni to prostěradlo a natáhneme ho.“

Zachytit prostěradlo pod matraci a vyrovnat. Verča se ho snažila urovnat, předklonila se a dorovnávala prostěradlo. Nabídla mi tak pohled do svého výstřihu. Přestože jsem si s ní užíval několik týdnů, stejně mi to nedalo a musel jsem ji okukovat.
„Mohl bys mi podat ty polštáře a deky?“
„Jasně,“ odpověděl jsem a došel ke křeslu, kde to bylo odložené.

Z boku vypadala Veronika ještě lépe, její nohy, nádherně klenutý zadek a ta prsa. V kalhotách se mi rozpoutala bouře. Popadl jsem deky a polštáře a vrátil se k Veronice. Odložil jsem to na postel a postavil se za Verču. Vysvobodil jsem naběhlý ocas, nadzvedl její šaty a zanořil se do vlhké kundičky.
„Aahh,“ vydechla, „to jsem potřebovala. Toužím po tom už od rána, co jsi tady.“

Zapírala se rukama o postel a poddávala se mým nájezdům. Najednou jí ruce povolily a svalila se na postel. Otočila se na záda a roztáhla nohy. Přestože jsem byl nadržený, tak jsem ze sebe shodil oblečení. Veronika se posadila a napodobila mě. Její šaty skončily na zemi vedle mého oblečení. Chytla mě za ocas, položila se na postel a roztáhla nohy. Mně nezbylo nic jiného než se vnořit do jejího hnízdečka.
Ochotně jsem jí dával to, po čem toužila. Se strojovou pravidelností jsem ji protahoval, líbal ji a pohrával si s jejími ňadry. Uspokojit její chtíč nebylo nic jednoduchého, ale měli jsme na to dost času. Naše hekání se neslo opuštěným domem.

„Ooohhh… aaahhh…“ sténala Veronika.
Přizvukoval jsem jí v podobném duchu.
„Chci to zezadu,“ vyhekla.
Vyklouzl jsem z ní a počkal, než se otočí a vystrčí na mě zadek. Prudce jsem do ní vnikl. Ten pohled mě nabudil, řádil jsem jako zvíře a bez milosti ji zezadu divoce mrdal. Mé nájezdy ochotně přijímala, ale snaha vycházet mi vstříc se minula účinkem, nějak nezvládala chytit a obzvlášť udržet mé zběsilé tempo. Jen držela a hlasitě hekala.

„Booožžeee… ooohhh…“
„Jooo, anooo…“ sekundoval jsem jí.
„Už buduuuu…“
Snažil jsem se ještě vydržet. Šukal jsem ji s ďábelskou rychlostí. Ruce pod ní povolily v nastupujícím orgasmu. Ještě pár šťouchů. Poslední příraz.
„Aahhh,“ vykřikl jsem se zakloněnou hlavou. Pevně jsem svíral její boky a plnil její kundičku.

V přízemí se ozvaly kroky. Vyděšeně jsme ztuhli a poslouchali kroky na schodech. Rychle jsme od sebe odskočili a začali se soukat do oblečení.
„Haló… Jste nahoře?“ volala Veroničina máma.
„Jó, jsme v ložnici. Už to máme skoro hotový,“ odpovídala Veronika, zatímco urovnávala zválenou postel.

Ivana se objevila mezi dveřmi zrovna ve chvíli, kdy jsem zapnul zip u kalhot. Podívala se na nás, pak na postel.
„Koukám, že jste to už všechno stihli,“ konstatovala Ivana zvláštním tónem a mě najednou došlo, že musela slyšet naše hekání a že schválně dělala hluk, abychom ji slyšeli.
„Jo, stihli,“ souhlasil jsem, „teď už to jen vyzkoušet.“
„To jste nestihli?“ zeptala se pobaveně.
Raději jsem to přešel, abych nemusel lhát. Posbíral jsem nářadí a svoje věci, abych s tím mohl dojít do auta. Veronika zmizela do koupelny, aby se trochu upravila.

„Veronika je dospělá, je to vaše věc… já jí to přeju, ale…“ řekla tiše Ivana, když jsem jí míjel.
„Chápu. Ale já… ona…“ koktal jsem.
„Já vím. To Veronika… ale i tak. Ona se za chvíli vrátí na univerzitu… Jen doufám, že si dáváte pozor. Nerada bych, aby jí někdo ublížil.“

Než jsem stihl něco odpovědět, vycházela Veronika z koupelny. Jen jsem pokýval hlavou a šel do auta. Ivana mě šla doprovodit, tak jsem ani neměl šanci se s Veronikou rozloučit.
„Faktura je v ložnici,“ řekl jsem ještě, než jsem sedl do auta.
Ivana se otočila. Veronika se na mě usmála, poslala mi vzdušný polibek a jí alespoň pokýval na rozloučenou.

Než jsem odjel, vzal jsem do ruky telefon, abych Verče napsal.
Promiň, ani rozloučit jsem se nestihl. Ale nechtěl jsem před tvojí mámou. I když o nás ví. Bylas úžasná.

Nastartoval jsem auto a vyrazil do dílny.
COO??? Ví o nás?
Jo, ví. A vypadala, že jí to až tolik nevadí. Jen prý doufá, že si dáváme pozor…
Uff. Aspoň, že tak. Snad to neřekne tátovi. Ten si pořád myslí, že jsem malá holčička.
A kdy že to vlastně vůbec odjíždíš?
Za deset dnů. Bohužel.
Aha. A najdeš si na mě ještě čas? Rád bych se s tebou rozloučil.
Určitě, jen musím vymyslet kdy. S víkendem moc nepočítej, rodiče si mě budou ještě chtít užít.
Chápu. Tak až budeš vědět, doufám, že napíšeš.Neboj, dám ti vědět.