Z okna do okna – Hadí královna 03/10

Z OKNA DO OKNA – HADÍ KRÁLOVNA 03/10

Odešla a já opět zůstal sám se svými jedničkami a nulami. Abych nezapomněl v záchvatu pracovní aktivity, hned jsem si založil novou emailovou schránku a poslal jí testovací zprávu, jak bude spojení fungovat. Fungovalo dobře, jak jsem poznal v následujících dnech. Dvakrát týdně se mne dotazovala, kdy už budu mít trochu volna, abych k ní mohl přijít. Když jsem asi po měsíci uvažoval o nějaké té díře v čase, nastala nečekaná změna.

Jednoho rána přišel telefonát a hodinu poté návštěva z „horních pater“. Menší přitloustlý pán staršího data výroby a spolu s ním i poměrně hezká žena, která měla do data spotřeby ještě hodně daleko. Muž se nejprve legitimoval a pak oba bez dalších řečí vstoupili dovnitř.

Zavedl jsem je do obývacího pokoje a automaticky šel postavit na kafe. Když jsem na tácku přinesl hrníčky s horkou tekutinou a také cukřenku, seděli slušně v křeslech a mlčeli. Obsloužil jsem je a posadil se proti nim na gauč.
„Nemám rád dlouhé řeči, Richarde, tak řeknu rovnou, o co jde,“ spustil pán a udělal si v křesle větší pohodlí. „Máme pro vás speciální úkol s absolutní prioritou a s nejvyšším utajením. Pokud budete souhlasit, že se do toho pustíte, okamžitě se rozběhnou příslušná opatření. Jde o to, že…“
Téměř hodinu mi sděloval podrobnosti, co po mně chtějí. Pak se zeptal, jestli to beru. Protože mu mezitím kafe vystydlo, udělal jsem mu nové a teprve pak odpověděl.

„No, popravdě řečeno, vzbudil jste ve mně opravdu zájem. Podle toho, co jste mi řek, se jedná o poměrně dost složitou a zapeklitou záležitost, takže požadavek „co nejdřív“, je velice mlhavej pojem. Jestli to mám udělat pořádně, tak včera to nebude. Navíc, mám rozdělanou práci a ještě chvíli potrvá, než ji dokončím. A protože nikdy nedělám dvě věci najednou, tak tu vaši záležitost budu nucen odmítnout, i přesto, že je velmi zajímavě ohodnocena.“
Zadíval jsem se na bohatou kštici, která zdobila mužovu hlavu, a čekal na jeho vyjádření.

„Podívejte se, Richarde, my víme naprosto přesně, na čem děláte. To už je prostě taková naše vlastnost a nutnost vědět, co dělají určití lidé. S dotyčnou organizací jsme již projednali vaše dočasné uvolnění z projektu, takže zde překážka není,“ prohlásil dost bohorovně a pásl se na mém údivu.
„To si musím ověřit,“ řekl jsem břicháčkovi a vzal telefon. Důležitá osoba, kterou jsem kupodivu zastihl, mi sdělila, že se mé informace zakládají na pravdě. No, nebylo co řešit. Vlastně –jednu drobnost ano.
„Ještě, než řeknu jo, řekněte mi, jaký vopatření se rozběhnou, když to vezmu?“ obrátil jsem se znovu na tlouštíka.
„Klasika,“ mávl rukou. „Odposlechy telefonu a tak podobně. Navíc, budeme na vás dohlížet, Richarde. Proto dovolte, abych vám představil Marianu. Bude vás hlídat osobně 24 hodin denně. Bude tady s vámi bydlet, bude vařit, uklízet a vůbec vše, co bude potřeba. Udělá cokoliv, o co ji požádáte a – bude váš bodyguard.“
„Ježíšmarjá, dyť to tak děláte furt, takže nic novýho. A na co bodyguarda? Dyť je to tady zabezpečený jak pevnost?“ bouřil jsem se.
„No, třeba jen proto, abyste tady neměl další návštěvu jako před měsícem,“ poznamenal klidně. „Ale samozřejmě že si jsme vědomi, že při vašem poustevnickém životě nějak musíte uspokojit své potřeby, takže jsme to výjimečně brali jako drobný úlet. Mimochodem, ta dívka je opravdu skvělá. Viděl jsem její představení a byl to vskutku zážitek. Předpokládáme, že jste byl natolik rozumný a nic jí nevyzradil, ani jméno ne.“ Zkoumavě se na mne zadíval.

Do háje, pomyslel jsem si, člověk si ani neuprdne, aby o tom nevěděli.
„Řek sem jí jen, že se menuju Richard Čmajzpero,“ řekl jsem nahlas.
Po tváři muže přelétl lehký úsměv. Zato bodyguardka se usmála víc. Muž vzal do ruky malou vysílačku a řekl:
„Přineste zavazadla!“
Když se po chvíli ozval zvonek, šel osobně otevřít.

Dovnitř nakráčeli dva pořádní chlapi, každý se dvěma velkými kufry. Položili je na zem a beze slova zmizeli.
„Tak když jsme si všecko vyjasnili, mohu jít. Od tohoto okamžiku je vám Mariana k dispozici. Pokud budete něco potřebovat, řekněte jí. Ona už bude vědět, jak to zařídit. A abych nezapomněl – zítra dopoledne vám nechám doručit, detaily, které máme k dispozici. To je vše. Přeji hezký zbytek dne.“
Vstal se vznešeností anglického peera a důstojně odkráčel, aniž by se ohlédl.

S totálně nechápavou tváří jsem se podíval na Marianu. Opětovala pohled a pak vstala a přistoupila ke mně.
„Ty už víš, jak se menuju, ale i tak. Já sem Mariana,“ zatykala mi a napřáhla ruku k seznámení. Tykání je asi v jejich branži normou.
„Richard,“ řekl jsem ji, co už beztak věděla, a stiskl podávanou ruku. Pak jsem si ji prohlédl od hlavy až k patě.
S odchylkou tak jednoho centimetru mohla být vysoká asi jako já. Slámově žluté vlasy načančané do vrabčího hnízda zdobily její hlavu. Obličej se pyšnil očima modrýma jako studánky, drobným nosíkem, trochu vystouplými lícními kostmi a usměvavými ústy, které se však v případě potřeby díky úzkým rtům jistě dokázaly sevřít v nepříjemnou přímku.

Na sobě měla krátkou tmavou sukni, zpod níž čouhaly docela obstojné nohy až na zem a obuté do lodiček těžko popsatelné barvy i tvaru. Z ramen jí splývala jakási halena ve tmavém odstínu, protkaná stříbrnými nitkami, zakrývající její ženskost, kterou nijak výrazně nezdůrazňovala. Nejsem módní expert, přesto si troufám tvrdit, že byla velmi elegantně oblečena a působila tak dojmem, že se snesla z výšin, kam já nepatřím, do nížiny, kam zase neopatří ona. Její věk jsem se ani neodvažoval odhadnout. Mohlo jí být dvacet, stejně jako čtyřicet. Štvalo mě to a nijak jsem se to nesnažil skrývat.

„Můžu si zout ty boty?“ zeptala se zdánlivě nesmyslně.
Pokrčil jsem rameny. Odkopla je do kouta a podívala se mi do očí.
„Když jdu se starým pánem, musím bejt náležitě oblečená,“ řekla na vysvětlenou. „Koukni, je mě jasný, že mojí přítomností nejseš zrovna nadšenej, ale ber to jako něco, s čím nic nenaděláš, stejně jako s tím nenadělám já. Tak bych tě teď ráda poprosila, jestli bys mě tady proved, abych věděla kde co je a co si kam můžu dát.“

Musel jsem uznat, že na tom co mi řekla něco bude. Odložil jsem nepříjemný ksicht a přeladil se na příjemnější notu. Ukázal jsem ji kde je WC a koupelna, pak ji zavedl do pracovny a nakonec do ložnice.
„No, postel není zrovna široká, ale snad se zmáčknem,“ poznamenala jakoby mimochodem. „Máš to tady nějak moc prázdný, skoro bych řekla, že tady není ani to nejnutnější vybavení. S tím budu muset něco udělat,“ ohodnotila můj byt.
„Hmm. Mě to stačí,“ zabručel jsem nesouhlasně.
„To je možný, ale absence záclon a žaluzií je do nebe volající nedbalost pro utajení. To se musí ihned napravit,“ řekla důrazně.

Nechala mě napospas myšlenkám a odkráčela s telefonem v ruce zařídit nápravu zásadního nedostatku soukromí. Zanedlouho se vrátila a před mýma udivenýma očima ze dvou přinesených kufrů sestavila otevřenou skříň, do níž uložila ze zbývajících dvou kufrů své oblečení a další ženské propriety. Poté, aniž by se ohlížela na mou přítomnost, se převlékla do oblečení, sestávající z těsného trička s potiskem a minisukně, obula si obyčejné botasky a prohlásila, že je čas jít na oběd, protože ve tři hodiny přijdou rozměřit okna kvůli žaluziím a zároveň zavěsit záclony. A tak jsme tedy šli.

Krátce poté, co jsme se vrátili z hospody se rozdrnčel zvonek. Chystal jsem se jít otevřít, ale Mariana mne zadržela s tím, že otvírat bude chodit zásadně ona, já že to mám zakázané. Protestovat nemělo cenu. Přivedla sebou dva maníky, kteří se ihned pustili do práce. Za hodinku a něco byli hotovi a jak přišli, bez jediného slova i odešli. Mariana je šla vyprovodit.
„Hned to vypadá líp,“ pochvalovala si, když se vrátila. „Zejtra dopoledne to přídou dodělat a já si zatím sepíšu, co ještě bude potřeba zařídit. Hele, chceš kafe?“ zeptala se už ve dveřích kuchyně.
„Jo, dám si,“ souhlasil jsem. Aspoň ji budu moct říct, za jakých podmínek jsem ochotný tady s ní vegetovat.

Donesla kávu do obýváku a přisedla si ke mně na gauč, a to velmi těsně. Poodsedl jsem si. Mimo jiné i proto, abych na ni snáz viděl a nemusel si vykrucovat krk.
„Tak, Mariano, řeknu ti to nejzákladnější pravidlo, který budeš muset bezpodmínečně dodržovat.“
Udiveně se na mne podívala, jak si dovoluji určovat, co může či nemůže, když od toho je tady ona.
„Když pracuju, potřebuju naprostej klid a ticho. To znamená, že když budu makat, tak mě nebudeš ničím votravovat, nebudeš chodit, mluvit, zpívat, a když to bude nutný, tak ani dejchat. Prostě budeš neexistovat. Já si řídím kdy budu jíst, kdy pudu spát. Jen jedno je jistý – ráno vstávám v šest a chodím běhat. Občas v poledne pak nakoupit. Když tohle nedodržíš, tak tu práci vrátím a nebudu ji dělat.“
Stále na mne koukala s nelíčeným údivem a chvíli trvalo, než vstřebala informace, jichž se jí dostalo.
„Dobře,“ řekla pak klidně, „beru to na vědomí. Budu s tebou chodit běhat a na nákupy, i když na ně můžu chodit sama, abys měl víc času na práci. Jinak si tě nebudu všímat. Ale co budu dělat já? Nemáš tady ani televizi, ani rádio,“ povzdychla si.
„Na nic je nepotřebuju, já tady jen pracuju,“ řekl jsem chladně.
„Jo, ty tady jen pracuješ, případně souložíš,“ ironicky připomněla můj náhodný prohřešek.
Ostře jsem se na ni podíval, ale na její nevhodnou narážku nereagoval.

„Hele, Mariano, neber si to ve zlým, ale já bez svý práce prostě nemůžu bejt. Takže když nemám podklady pro novej úkol, budu pokračovat na tom starým. Zabav se jak chceš, ale mě nech na pokoji. Až budu chtít, tak se vobjevím.“
Dal jsem tak najevo, že po dalším planém řečnění netoužím.
„Ty seš ale protivnej,“ řekla znechuceně a zmizela za dveřmi obývacího pokoje.

Nejprve jsem poslal mail hadí královně, kde jsem ji popsal jak se věci mají a že netuším, jestli se vůbec ještě někdy uvidíme. Pak jsem se vrhnul do práce na stávající zakázce. Kupodivu mi to šlo lépe než jsem očekával, a tak krátce před půlnocí jsem dal celý program testovat s tím, že do rána by měly už být známé výsledky. Ke spaní jsem se uložil na gauči v obýváku, neboť na posteli v ložnici si pochrupovala, snad z marnosti unavená, bodyguardka.

Místo budíku mne probudila Mariana. Třásla se mnou jako s přesýpacím roštem na písek. Jen jsem otevřel oči, hned se do mne pustila.
„Jak to, že spíš tady?! Máš spát se mnou a ne se válet bůhvíkde. Víš, že se vod tebe nesmím hnout a ty mě to takhle ztěžuješ! Proč?“
„A vono se něco stalo?“ popíchnul jsem ji. „Našlas mě snad tady, nebo ne? Tak vo co de?“
„Vo nic, ty troubo. De vo to, že musíme dodržovat ňáký směrnice a předpisy a ty já dodržovat budu, kdybych si tě měla přivázat poutama.“

To už vypadalo hodně drsně. Netušil jsem, že svůj úkol bude brát tak vážně. Možná proto, že já si s ničím moc starostí nedělal.
„Tak dobře,“ začal jsem couvat, „dneska tedy budu spát na předložce u postele.“
„Proboha proč? Dyť se smrsknem, nejsme zase tak tlustý.“
„Jenže já se na posteli děsně roztahuju.“
„Aha,“ zarazila se. „To zařídím,“ oznámila mi a hned začala vydávat rozkazy.
„Tak oblíkat a deme běhat. Aspoň si něco takovýho říkal, ne?“ nařídila, počkala si, až na sebe něco hodím, a pak jsem zase čekal já, až se patřičně obleče ona.

Venku se zeptala kudy a ostře vyrazila naznačeným směrem. Já naopak nasadil takové to lážo plážo tempo, protože pět kilometrů je pět kilometrů. Byl jsem zvědav, jak se s tou vzdáleností popere. K mému úžasu v tempu neslevila, vždycky mne předběhla a pak se vracela, takže nakonec toho naběhala víc než já. Když jsme dokončili trasu, funěl jsem víc než ona. Nad její kondičkou jsem smekl pomyslný klobouk, ale neřekl jí to.

Než jsem se stačil osprchovat, udělala Mariana z toho mála, co v ledničce bylo, pro oba snídani. I kafe bylo nachystané a zvolna se dohřívalo na ploténce překapávače. Já mám raději turka, ale informaci jsem odložil na pozdější dobu a ze slušnosti se nechal obsloužit tím překapávaným.
Během získávání sil z horkého životabuče mi Mariana sdělila, že počká, až mi donesou materiály a pak že dojde udělat pořádný nákup potravin, aby bylo z čeho vařit. Prý bych mohl práci odložit a jít s ní, aby se se vším nemusela tahat sama. Konečně, proč ne? Pro tu chvíli se to nezblázní. Do té chvíle však ještě musela v soukromí ložnice telefonicky vyřídit nějaké důležité záležitosti, o kterých si myslela, že o nich nemusím vědět. Přišlo mi to tak trochu k smíchu.
V devět hodin dovezl kurýr všechny ty tajnosti v ocelovém kufříku opatřeném pečetěmi. Mariana jeho i kufřík pečlivě zkontrolovala a pak teprve podepsala jeho převzetí. Připojit podpis jsem musel i já.

Nákup byl skutečně velkolepý. Nejdřív jsme si pořídili dva velké batohy a pak je zcela naplněné nesli na zádech domů. A aby toho nebylo málo, v každé ruce jsme třímali velikou tašku zaplněnou až po okraj potravinami.
„To by nám na tejden mohlo vydržet,“ prohlásila spokojeně Mariana, když vše pouklízela do spíže i do různých šuplat a kastlíků, a co muselo, i do lednice a mrazáku.
Už jsem se chystal, že se konečně dostanu k prohlédnutí doručené zásilky, ale Mariana mou snahu zmařila.

„Na to, abych uvařila je už pozdě, tak si zajdem do tý hospůdky, co sme byli včera. Ty si pak dáš voraz, protože vodpoledne přídou namontovat ty žaluzie a taky přivezou trezor a ještě ňáký věci. Převlíkat se nemusíme, tak dem,“ zavelela a já poslechnul jako pejsek. Nějak mě přestaly překvapovat její nápady a rozhodnutí. Asi jsem si řekl, že jen dělá svou práci.

Odpoledne jsem zaparkoval v pracovně a nemínil odtamtud odejít, dokud nebude všemu konec. Zprvu jsem se zájmem sledoval zručnost přísně prověřených montérů žaluzií a poté se trošičku angažoval při instalaci malého trezoru, který v konečné fázi zakryli docela pěknou dřevěnou skříňkou. Jako třešničku na dortu jsem musel poskytnout otisk palce a zapamatovat si doplňující číselný kód, abych ten zatracený krám mohl otevřít.

Abych dál už nikde nepřekážel, zalezl jsem za hradbu počítačů a demonstrativně jsem vytáhl soukromý notebook. Bezcílně jsem brouzdal po internetu a přitom přemýšlel, kam jen mohli schovat kameru, která jim odhalila návštěvu Vilmy. Měl jsem za to, že o jejich bezpečnostním systému vím všechno, vždyť jsem u toho přece byl a na instalaci se podílel. Nešlo mi to na rozum do chvíle, než mne osvítil duch svatý. No jasně, to bude ono. Vlezl jsem pod stůl a pečlivě si prohlédl zadní strany počítačů. Ty jsem dostal smontované, hotové a zapečetěné, tudíž nebylo třeba je blíže prohlížet, jen jsem je musel zapojit a propojit mezi sebou. Na to se oni spoléhali. A tak jsem objevil vskutku velmi zdařile zamaskovanou kameru v mřížce ventilátoru.

Prostoupilo mne teplo uspokojení nad úspěšným zjištěním. Sice jsem hned nevěděl, jak se s tím vypořádám, byl jsem však přesvědčen, že na něco určitě přijdu. V povznesené náladě jsem se vrátil k počítačům a trpělivě čekal, až všechno to klepání, bouchání, vrtání a všeliké harašení ustane, a všechny rušivé elementy zmizí do nenávratna.
Mariana za mnou přišla, až když se bytem rozlehlo ticho. Tvářila se vesele a dalo by se říct, že snad i nadšeně.

„Tak se poď mrknout, jak to tady prokouklo,“ řekla celá spokojená sama se sebou, jak se jí to podařilo zvládnout.
Líně jsem se zvedl a následoval ji. A nestačil jsem se divit. V obýváku televizor s domácím kinem, v ložnici dvě postele, a všude žaluzie. Kroutil jsem nad tím hlavou.
„Co se ti nezdá?“ zeptala se vyplašeně. „Ty žaluzky sou automatický, vůbec se vo ně nebudeš muset starat. Zatáhnou i roztáhnou se samy podle světla.“
Myslela si, že právě ty mě vadí nejvíc.
„Ty mě sou ukradený, ale na co televizi?“
„No musím se přece nějak zabavit, když ty budeš pracovat.“
„Jo, a řvát s tím na plný koule. Jestli k ní nemáš sluchátka, tak na ni zapomeň,“ řekl jsem příkře a ještě dodal: „A ty dvě postele?“
„To ti snad nemusím vopakovat,“ odpověděla stejně příkře. „Poslyš, máš ty vůbec někdy z něčeho radost?“ dodala už klidněji.
Zarazil jsem se.
„Já ti vlastně ani nevím,“ řekl jsem zamyšleně. „Já mám jen tu svou práci. Kamarády nemám, s nikým se nebavím, a i kdyby bylo s kým, tak bych stejně nevěděl vo čem s ním mám mluvit.“
„Hmm. To možná leccos vysvětluje,“ pokývala hlavou. „Poď, zajdem si na večeři. Mně už se do ničeho nechce.“
Řekla to docela zvesela, což mě přivedlo k myšlence, že tu drobnou epizodu dala prozatím k ledu. Když jsme se vrátili domů, omluvil jsem se ji.

„Hele, Mariano, omlouvám se ti, že sem takovej jakej sem, ale já opravdu nejsem zvykle bejt s někým. Slibuju ti, že se budu snažit bejt k tobě milejší.“
Usmála se na mne, pocuchala ve vlasech a řekla:
„No vidíš, jak ti to de, když chceš. Omluva je přijata.“
„To sem rád,“ oddychnul jsem si. „Já teda teď pudu prozkoumat dodaný materiály.“
Přikývla na souhlas, zmizela v obýváku a já se pustil do práce.

Dovezený kufřík obsahoval spoustu textového materiálu, několik DVDéček, několik flešek a dokonce jeden harddisk. No to bude asi síla, blesklo mi hlavou. Do půlnoci jsem se s tou hromadou stačil seznámit jen v hodně hrubých rysech.
Když jsem vykonal obvyklé hygienické martýrium, objevil jsem Marianu, jak sedí v obýváku s knížkou v ruce. Čekala na mne.

„Už deš spát?“ optala se vcelku zbytečně. Přikývnul jsem.
„Za chvilku přídu,“ prohodila ke mně a šla uložit knihu na poličku.
Zamířil jsem do ložnice a hned vlezl do postele. Pyžamo jsem nepotřeboval, bohatě mi stačily trenky, co jsem měl na sobě. Musel jsem na Marianu počkat, protože jediná noční lampička byla na mé straně.
Neuplynulo ani pět minut a Mariana tiše vešla dovnitř v celé své kráse, a to doslova. Měla na sobě průsvitnou košilku, pod kterou bylo vidět úplně všechno. Počkal jsem až vklouzne pod deku, zhasnul lampičku a otočil se na bok zády k ní.