Nedávné setkání strejdy s Jitkou skončilo málem katastrofou, které se účastníkům podařilo uniknout doslova v posledním zlomečku vteřiny.
Ale nakonec, jak se říká, se ucho utrhlo. I když o ucho tu až tak nešlo. No, vlastně…
Ale popořádku.
Martin jednou jdouce po chodníku domů procházel kolem hloučku místních drben. Proklepávaly celou ulici a přetřásaly všechno, co se kde šustlo dům od domu. Kvůli staré Dvořáčkové mluvily hodně nahlas, a tak už z dálky Martin slyšel vše, co říkaly. Mezi mnohými „No jó“, „To víte“ a „Však to znáte“ a dalšími stálicemi takových debat ale zaznělo něco, co ho zaujalo.
„No však ta mladá…“ začala kterási novou zprávu.
„Wraúú-grrrh-grrch!“ rozeřval se vedle něj náklaďák při řazení.
„…s tím malým chlapečkem. No ta! Neví už, co by roupama dělala. Doma je, na práci nic nemá. A ještě za ní dochází ten starší fešák.“
„Vona má šamstra, jó?!“
„Ale jakejpak šamstr, to bude nějaká přízeň,“ přidal se další hlas.
„No však se snaží, o malého se zajímá, navštěvuje ji, určitě jí podstrojuje, však jsem ho tuhle viděla s pořádnou kabelou,“ hlásala kterási zpravodajka.
„Holka muže být ráda, že jí pomůže, když ten její je pořád v práci,“ přizvukovala druhá.
„Kterápak mladá má roupy?“ přemítal Martin. Kvůli tomu pitomému náklaďáku neslyšel její jméno.
„Kdopak se o kterého malého zajímá? Koho tu kdo navštěvuje?“ vrtalo mu hlavou.
Nechtěl se zastavovat a poutat pozornost, tak šel dál. Špicoval uši, ale žádné jméno nezaslechl. Všem drbnám bylo jasné, o kom je řeč, ale Martin si jistý nebyl.
„Drbou tu Jitku nebo nějakou jinou?“ dumal.
„Pořád v práci, pořád v práci,“ mudroval, „a jak mám asi s mizerným platem a bez melouchů uživit rodinu? Bábo jedna!“ ulevil si v duchu.
Nakonec nad tím vším mávnul rukou a šel dál. Ale semínko podezření už bylo zaseto. A pomaloučku polehoučku klíčilo.
Přišel domů zakaboděný jak pošmourné odpoledne a celý jakýsi rozladěný. V práci nic moc, navíc se tam zdržel, na ulici ty drbny mu také náladu nezvedly, no byl v takovém divném rozpoložení.
Hned, jak otevřel dveře a zabručel něco jako pozdrav, Jitka nějakým, snad šestým nebo kterým, smyslem vytušila, že je zle. Příjemné natěšení na milovaného muže se rázem změnilo v drnčící alarm v hlavě. Chytla se hned první spásné myšlenky, která ji napadla. A honem spustila proud své výmluvnosti, aby si postěžovala dřív, než v Martinovi bouchnou saze.
„Ty jsi byl se strejdou nějak na něčem domluvený?“ vypálila první otázku, ještě než se Martin vyzul.
„Ne, proč?“ překvapeně odvětil.
„No, že tu zase byl. Zvonil jak na poplach, vzbudil mi Jiříčka a mlel tu páté přes deváté skoro hodinu, než jsem se ho konečně zbavila. Prý cosi o trubkách nebo rourách, co mu máš dát nebo on Tobě, já si to ani přesně nepamatuju,“ meldovala mu Jitka záchrannou historku.
„Prosím Tě, jestli si s ním ještě budeš něco domlouvat, tak ať už mi sem nechodí,“ stěžovala si dál, „mám z těch jeho řečí vždycky hlavu jak pátrací balón, teď jsem po něm ještě utírala předsíň.“
Martin chvíli stál překvapen tím, že si měl se strejdou něco domlouvat. Ale pak mu začalo svítat.
„Strejda tu zase byl…“, „…za ní dochází ten starší fešák“, „však se snaží“, „ale to jsou k nám hosti.“ Útržky myšlenek a vět se mu rozvířily hlavou, začaly se sbližovat a zapadat do sebe.
„Tak on sem za Tebou strejda dolejzá, jo?“ zamračil se na Jitku.
„No, párkrát tu byl,“ připustila Jitka zaraženě, „pokaždé řečnil, jako kdyby za to byl placený, navykládal kupy věcí. Víš přece, jaký je. Ukecaný a rozšafný jak šafář. Ale proč tu vlastně byl, to sama nevím,“ soukala ze sebe Jitka.
„A co tady chce? Co tu děláte?“ mračil se Martin čím dál tím víc.
„No, vždyť Ti to povídám,“ opakovala Jitka, „přijde, kecá a kecá, tuhle snědl skoro celou večeři, co jsem pro Tebe chystala.“
„Já vážně nevím, co tu chce, věř mi, Martine,“ dodala ještě nervózně, „pokaždé tu otravuje, než ho konečně vystrnadím.“
„No, pokud to bylo takto, a já doufám, že ano,“ odvětil nakonec Martin a na slovo „doufám“ dal velký důraz.
„Jasně, že ano, přece si nemyslíš, že Ti budu něco nalhávat,“ skočila mu Jitka honem do řeči.
„Tak to neměj obavy, to zařídím,“ pokračoval Martin jakoby slova odkrajoval nožem, „strejda Ti sem už nepoleze a budit Jiříčka nebude.“
A sebral se, otočil a odešel.
Jitka si rozechvělou rukou setřela ledový pot z čela.
„No, doufám, že strejdu nezabije,“ pomyslela si.
„Hlavně, že nezabil mě,“ oddechla si, „ale moc nechybělo.“
A nakonec se po chvíli rozhodla: „A s těmi avantýrami je konec.“
„Stejně je Martin lepší,“ konejšila svrbění tam dole a utvrzovala se ve svém rozhodnutí.
„Jestli ho chci chytnout dřív, než zapadne do hospody, musím si pospíšit,“ uvažoval Martin během svižné chůze.
„Ha! Támhle je!“
Známou postavičku dřív uslyšel, než uviděl.
Než došel blíž, jakýsi jeho známý se přece jenom uvolnil z tenat strejdovy výřečnosti a spěchal dál. Martin přistoupil a než stačil strejda zareagovat, chytil ho za límec a otočil k sobě. Strejda jen vytřeštil oči a zbledl jako smrt. Ze škvírek pod Martinovým zamračeným obočím sršely blesky a hromy už mu duněly v hrdle. Strejda jen heknul, když ho Martin smýkl do jakéhosi průchodu nebo uličky či co to bylo mezi domy. Poodtáhl ho a přirazil na zeď. Zblízka se mu mračil do obličeje a propichoval ho pohledy. Strejda by byl možná raději, kdyby ho propichoval skutečným ostřím.
Rád by i něco řekl, ale pěst svírající límec jeho kabátu se pomalu otáčela a stahovala mu tak smyčku kolem krku. Zasípal, ale rozumět mu nebylo.
„Prej chodíš za Jitkou,“ prolomil ticho Martin.
Odpověď ani nečekal, nadechl se, zbrunátněl a zařval: „Tak Ty mi dolejzáš za Jitkou, jo?!!!“
Strejda se mu zazmítal v ruce.
„Ty dobytku jeden!!“ řval mu Martin do obličeje. „Já Tě přerazím vejpůl a roztrhnu, jak daňovou upomínku! Parchante jeden!“
Strejda se mu scvrkával pod rukama, škubal sebou a asi začínal modrat. Martin povolil sevření pěsti. Strejda se klepal jak ratlík, lapal po dechu jako kapr na suchu a krčil se před ranou už už visící ve vzduchu.
„Ale, Martínku,“ chrčel v zoufalé snaze vysvětlit mu situaci dřív než bude pozdě, „co Tě to popadlo? Co si to o mě a Jitušce myslíš? Vždyť já přece ve vší počestnosti…“
„To povídej hadům v lese!“ zasyčel Martin.
„Jestli se na Jitku ještě jenom podíváš, zvalchuju Tě, že Tě ani vlastní žena nepozná!“ cedil Martin výhrůžky mezi zaťatými zuby.
„Vlastní žena?“ blesklo mu hlavou.
Vyděšený strejda se už loučil se životem, ale Martin náhle otočil.
„Ale né. Nebudu se s Tebou zahazovat,“ prohodil najednou mírně, „já to nechám na Tvé Marii. Ať si Tě srovná sama.“
Strejda zbledl jako křída.
„Ne, to né,“ zaskuhral, „to nesmíš.“
„Však ona si Tě už ohlídá,“ dodal.
„Né, to mi přece nemůžeš udělat. Znáš tu mou semetriku.“ Strejda byl najednou zplihlý, jako prasklý balón, orosený smrtelným potem.
„No právě, že znám,“ pousmál se v duchu Martin, kterého těšilo, že našel strejdovu slabinu.
Ta tam byla strejdova suverenita a výřečnost. Očkama nervózně mrkal sem a tam, ale žádná kloudná klička ho evidentně nenapadala.
„Mmmartine,“ koktal hrůzou, „přece se nějak můžeme dohodnout, ne?“
„Vždyť jsme koneckonců jedna rodina,“ škemral.
„Tak Ty si nedáš pokoj?“ pouštěl ještě Martin hrůzu.
„Ale Martínečku, poslouchej mě chvilinečku, prosím,“ strejda málem jektal zuby.
„Vždyť já, já jsem úplně nevinnej. Tady jde vo ohromný omyl. Vždyť já bych kuřeti neublížil. A Jitušce teprve né. Já se jí snažil jen trochu pomoct,“ vemlouval se dál.
„Jitku necháš na pokoji!“ utnul ho Martin.
„No, jasně, samozřejmě, Martínečku,“ sliboval strejda, až se hory zelenaly.
„A jestli chceš pomáhat, budeš pomáhat mně!“ napadla Martina báječná myšlenka.
„Když máš dost energie nadbíhat Jitce, máš taky dost energie zastat nějakou pořádnou práci,“ pokračoval.
„Fortele máš dost, při práci Tě aspoň přejdou roupy a Marie bude taky ráda za nějaký přivýdělek, že?“ povytáhl Martin obočí.
Strejda jen polkl, ale pod Martinovým přísným pohledem mu nezbylo nic jiného, než souhlasit.
„No jasně, Martínku, rád Ti pomůžu,“ pronesl kysele.
„Tak pozítří v pět u Majerů v Horní ulici,“ uzavřel Martin debatu.
„A s Marií Ti to domluvím, neboj,“ dodal ještě.
Otočil se a odcházel, zanechajíc zkoprnělého strejdu svému osudu. A nemohl se ubránit tichému smíchu.
A tak Martin získal nového snaživého pomocníka na svých vedlejšácích. Marie byla vděčná, že se Martin o toho jejího tak stará, že nesedí jen v hospodě, že jí dokonce pošle jeho výdělek na přilepšenou. Tak to ona klidně Jiříčka někdy pohlídá. Ať si mladí taky užijí chvilku spolu.
Doma se Jitka snažila, nejen u stolu, ale i v posteli, zahnat Martinovi všechny chmury z čela a dát mu na celou tu historii zapomenout.
A tak zavládlo všeobecné příměří. Strejda makal, Jitka sekala latinu a Martin se snažil na tu lapálii zapomenout.
Ale opravdu je to tečka za celým příběhem? Nebo jen tři tečky?
Pokračuj 😊