Osudové setkání

Snad na počátku, abych se představil. Jmenuji s Karel, na příjmení vlastně nezáleží. Žil jsem sám v malé, ale pro mě dostačující, svobodárce.

Uplynulo již více než deset roků, když jsem přišel o to nejcennější, o moji lásku, Aničku, která zahynula při leteckém neštěstí někde v Africe, když provázela svoje rodiče na jejich služební cestě. Od té doby jsem byl sám a do dneška, když se na mě ženská podívá, tak se mi objeví tvář mojí Aničky a já se stáhnu do svého šnečího domečku.
Jediné mé potěšení byly sobotní a nedělní vycházky do přírody. Toulal jsem se po lesních pěšinách a cítil jsem takové zvláštní uvolnění. Prostě jsem nebyl asi z toho všeho normální.

Kdy to začalo?

Vlastně už to přesně nevím, ale chtěl jsem si koupit nějaké letní kalhoty, které mají oddělávací nohavice. Toulal jsem se ulicemi, nahlížel do výkladů a nakonec vlezl do takové menší prodejny. Stál jsem u pultu, někde vzadu se dvě prodavačky bavily a chichotaly.

Najednou se vzadu zavlnil závěs a dovnitř vstoupila prodavačka, asi tak třicátnice, i když u žen se dá věk těžko určit. Měla kaštanové vlasy, štíhlou, pěknou postavu a s úsměvem se ke mně blížila.
Já stál ztvrdlý a vytřeštěným zrakem na ni hleděl, proti mně kráčela moje Anička. Přišla ke mně a tázala se co bych si přál.
Úplně desorientovaný jsem vydechl: „Aničko, proboha, kde jsi se tady vzala?“
Zrozpačitěla, asi si myslela, že jsem nějaký blázen a řekla: „To bude asi omyl, já se jmenuji Klára.“
Ale ta podoba: „Prosím vás, neznala jste Aničku Malou?“
Zamyslela se, zakroutila hlavou a že s tím jménem se nikdy nesetkala.
Omluvil jsem se, že mě zmátla ta podoba.
„Promiňte, že se ptám,“ řekla tázavě, „to je vaše děvče?“
„Byla to před lety moje snoubenka, ale pak…“ nemohl jsem mluvit.
„Už na to nemyslete a co byste potřeboval?“ přešla do obchodního tónu.

Vysvětlil jsem jí, jaké potřebuji kalhoty, ona donesla na pult kupu různých kalhot a prý vyberte si. Stál jsem před kupou kalhot, snažil jsem se vybrat, ale můj zrak se vždycky vrátil na prodavačku.
Zrůžověla a povídá: „Můžu vám pomoci vybrat?“
Za její pomoci jsem si vybral kalhoty a když jsem u pokladny platil, nesměle jsem se otázal: „Mohl bych vás pozvat někam do kavárny, rád bych si s vámi popovídal.“
Pousmála se, ale nějak tak trpce a řekla, že pánské návrhy ze zásady nepřijímá. Když viděla moje zklamání a zoufalství, asi jí to bylo líto a nabídla mi, že bychom se mohli v neděli sejít a jít kousek na procházku. Tam bych jí prý mohl říci, co mám na duši.

V neděli jsem netrpělivě čekal před prodejnou a jaksi v duchu jsem si říkal, nepřijde, určitě nepřijde, přece se s tebou nebude zahazovat.
Objevila se a zdálky na mě zamávala. Pozdravili jsme se a pomalu, bez cíle, jsme kráčeli ulicí. Osmělil jsem se a nabídl, že kousek odtud je krásný lesík, krásný klid a že pokud by ji to nevadilo, tak při procházce bych ji pověděl vše, co mě trápí.

Přikývla, a tak jsem ji zavedl do lesíka, který ještě architekti v zápalu budování činžáků nezlikvidovali.
Udivena konstatovala, že netušila že uprostřed města je takový krásný lesík. Kráčeli jsme pomalu vedle sebe a já jí vyprávěl o mojí Aničce, jak jsme plánovali naši budoucnost a pak ten šok, když jsem se dozvěděl o její smrti.

Zastavila se, slzy v očích a tiše se zeptala: „To jsi od té doby neměl žádnou ženu?“
Zavrtěl jsem hlavou: „Nešlo to, stále do dneška vidím její obraz. Až včera v prodejně jsem ji zase viděl stát přede mnou. Pravda, byla starší, ale ta podoba, pohyby, vše bylo stejné, jak jsem si pamatoval.“
„A to jsem byla já?“ otázala se tiše, zastavila se a upřeně se na mě dívala.
„Nebul,“ řekla, „chlapi přece nepláčí,“ a sama měla vlhké oči. Chytla se mě pod paží a pomalu jsme kráčeli dál.

Začala vyprávět svůj osud. I přes varování, vdala se z opravdové lásky. Její manžel již v prvním týdnu manželství chodil spávat ještě se třemi ženami. Když mu to vyčetla, zbil ji. Tak za dva měsíce byli rozvedeni a ona nesnášela, byť malý dotek mužského.
A že vůbec nechápe, že se může dotýkat mě.
Zastavila se, slabě se ke mně přitiskla a položila na moje rameno hlavu. Slyšel jsem, jak vzlyká, tak jsem si natočil k sobě její tvář a kapesníkem stíral neuměle její slzy.

Za chvíli se uklidnila, zase se do mě zavěsila a já cítil, že se přece jen víc ke mně přitiskla. Před námi se objevil konec cestičky, dál už pokračovala jen ulice města. Kráčeli jsme pomalu mlčky vedle sebe, zešeřilo se a když jsme šli okolo obchodního centra plného lidí, zastavila se a prý si musí skočit něco koupit. A ať jí neuteču, že je hned zpátky.
Stál jsem na chodníku, okouzlen její přítomností, která se tak prolínala se vzpomínkami, že to bylo snad neskutečné.

Po chvíli se objevila a prý: „Pojď, jdeme.“
„Kam?“ zeptal jsem překvapeně.
„Kdy jsi naposled jedl domácí večeři?“ vybafla na mě.
„No, já si doma vždycky něco ukuchtím,“ řekl jsem rozpačitě.
Zavěsila se do mě a vedla ulicemi až k menší rodinné vilce, odemkla branku a otázala se: „Nepůjdeš na chvíli? Udělala bych teplou večeři.“
Mlčky v rozpacích jsem kráčel. Doma mě usadila v pokoji, pustila televizi a prý se mám bavit, že jde udělat něco k jídlu.
Seděl jsem sám v pokoji, rozhlížel jsem se kolem a připadalo mi to tady všechno takové domácí, že tady nejsem u cizí, neznámé osoby.
Jindy bych se pakoval s omluvami a pádil k domovu, ale tady mě něco drželo, něco, co jsem nedokázal poj­menovat.

Klára se objevila ve dveřích, převlečená do pěkného domácího úboru a že jídlo je již na stole. Jedli jsme mlčky, jen Klára po očku kontrolovala, jestli mi chutná. Po jídle jsme si sedli znovu vedle sebe na pohovku.

Klára se ke mně přitiskla a nesměle se zeptala: „Prosím, nevadí ti to? Když tak řekni.“
Zavrtěl jsem hlavou a když viděla opět moje lesklé oči, utřela mi je kapesníčkem a prý mám spustit a povykládat jí vše, jak to bylo s Aničkou, že ona sama se nemá čím chlubit.
Tak jsem jí začal vykládat celý smutný příběh a na konci zase já utíral slzy z jejích očí. Seděli jsme mlčky a Klára hladila moji ruku.
Po chvíli vzdychla: „Ale máš alespoň krásnou vzpomínku, to já říct nemůžu.“
Nevím, co to do mě vjelo, prudce jsem se k ní otočil, objal ji a třesoucím hlasem jí řekl: „Proboha Klárko, vždyť ty za nic nemůžeš, hoď už za hlavu to, co bylo, už je to odepsaná epizoda.“
Nebránila se, s úsměvem se na mě podívala a polohlasně řekla, že kdyby to, co jsem nyní udělal já, udělal ještě včera nějaký jiný muž, tak že ho přizabije. Je ale zvláštní, že se mnou je jí najednou dobře.

„Bude to asi tím,“ zamudroval jsem, „že jsem v tobě objevil svou první lásku, vždyť ty jsi její věrná kopie.“
Zavrtěla se v mojí náruči, uzardělá zaklonila hlavu, našpulila rty a zašeptala: „Smím prosit?“
Přisáli jsme se oba na rty, líbali se a u očí jsme měli oba slzičky.
Tiskl jsem Kláru k sobě, cítil, jak se v náručí chvěje, slíbával jsem jí z očí slzičky a hladil ji po vlasech.
Seděla přitulená ke mně, trhaně dýchala a po chvíli se zeptala: „Karle, vadilo by ti, kdybych tě poprosila, abys se mnou zůstal až do rána?“
Co jsem jí měl říct? Přitiskl jsem si ji víc k sobě a znovu se přisál k jejím ústům.
„Stačí tato odpověď?“ zeptal jsem se.
Vymanila se z mojí náruče, chytla za ruku a třesoucím hlase zaprosila: „Pojď,“ a táhla mě do ložnice.

Jako v horečce jsme stahovali ze sebe oblečení, tiskli se k sobě jako v pubertě, hladili se a líbali.
„Prosím tě Karlíčku, buď ke mně shovívavý, já mužského neměla tolik let,“ prosila.
„Jsme na tom stejně Klárko, od Aniččiny smrti jsem žádnou ženu neměl, nešlo to, až nyní s tebou.“
Celá rozechvělá zatáhla moji ruku na svůj klín a prosila: „Hlaď mě, prosím, hodně mě hlaď.“
Vlhké teplo klína, vůně těla, tolik známá ze vzpomínek, mě vybičovaly do stavu, kdy jsem se celý chvěl a rukou tiskl, hladil a mazlil roztoužený klín.
Klárka sténala, přitisknutá ke mně, křečovitě zarývala prsty do mých ramen a já jsem jí líbal hlavu, slzičky.

Najednou se vzepjala, vykřikla a začala se v náručí zmítat a sténat: „Nepřestávej, prosím tě nepřestávej.“
Vytrhla se z náruči, převalila mě na záda, rozkročila se nade mnou, zaváhala… a pak pro něco sáhla a já cítil, jak navléká na tvrdé přirození kondom.

Přidržela si ho a se sténáním se na něj rychle vsoukala. Zůstala pak sedět a já ve světle venkovního osvětlení viděl, jak je vzrušená a jak ňadra tvrdě ční před tělem.
Vklouzl jsem rukou na vrcholek lásky a krouživě jsem ho hladil. Byl mokrý, tvrdý, veliký jako malý hrášek. Ani se nehnula, trochu se zaklonila, abych měl více místa na hlazení.

Po chvíli jsem cítil silný stisk jeskyňky a Klárka se prohnula s výkřiky do oblouku, sténala se zakloněnou hlavou a tvrdě vrážela přirození do hloubi jeskyňky.
Nevydržel jsem, strhl ji na sebe, roztáhl více nohy a oplácel jí ty tvrdé průniky. Křičeli jsme a sténali, ústy a jazyky jsme byli propleteni. Klárka se začala uklidňovat a já ze sebe chrlil vše, co se za léta ve mně nashromáždilo.
Udýchaní a rozechvělí jsme si leželi v náručí, Klárka hlavu přitisknutou k mojí. Celá se chvěla a každou chvíli tichounce zasténala.

Po chvíli mě políbila a tiše řekla: „Ještě nikdy v životě mi nebylo tak krásně.“
A já jí šeptal: „Klárko, ode dneška jsi moje Anička, teď Klárka.“
Potom se podívala na budík, zhrozila se, kolik je hodin, vlítla do koupelny a vrátila se v květovaném pyžamu. Zahnala tam pak i mě a po chvilce jsem se vrátil jen ve slipech, přikryli jsme se a tiskli k sobě. Ráno zazvonil budík a… a to už je jiné povídání.

J.R.

5 5 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Junior

Skvělá povídka. Aneb co se stane když se sejdou dvě spřízněné duše tak dokážou zahnat i ošklivé vzpomínky na minulost. Skvělá práce výborně se to četlo.

1
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x