Zapomenutý příběh z Druhé vlastenecké války aneb zánik Druhé průzkumné čety

Ráno bylo poznamenané včerejšími událostmi. Zachmuřená Jekatěrina se s nikým nebavila a ostatní se jí raději vyhýbali. Anatolij se vytratil na průzkum a staršina netrpělivě čekal na jeho návrat. Náhle se z dálky ozvala série výstřelů.

„Němci, Jefime Michajloviči?“ zeptal se s obavami Boris.
„Je to možné,“ pokrčil rameny Trofimov. „Půjdeme se tam podívat,“ zavelel.

Druhá četa se opatrně vydala na průzkum. Jekatěrina se táhla vzadu s rozbolavěnou kundou a v duchu proklínala zbytek čety.
Najednou se Trofimov zastavil.
„Opatrně,“ kývl na ostatní. Vnořil se do houští, aby se z něj za malý okamžik vrátil. „Anatolije už hledat nemusíme,“ povzdechl si. „Fašisti ho rozstříleli, kurvy germánský.“
„Pohřbíme ho?“ zeptal se Boris.
„Není čas,“ zavrtěl hlavou staršina. „Němci jsou někde poblíž, Anatolij ještě nevychladl. Buďte v pohotovosti.“

Nestačil doříct větu, když se na konci cesty objevil hlouček německých vojáků. Krátká přestřelka dopadla pro druhou četu trpkým vítězstvím. Boris otupěle sledoval prostřelenou paži, zatímco Jekatěrina ošetřovala Váňu.
„Jak to vypadá?“ zeptala se tiše staršina. Jekatěrina jenom zavrtěla hlavou a snažila se utěsnit průstřel plic. „Bez doktora nezmůžu nic,“ zašeptala.
„Musíme zmizet,“ rozhodl Trofimov.
Táhli s Borisem Váňu, který byl v bezvědomí, Jekatěrina se vyčerpaně potácela za nimi.
Když se vrátili k hájovně, přivítaly je pouze hořící trosky.
„Dobře už bylo, teď jsme ve sračkách,“ odplivl si staršina. „Jdeme dál.“

Během cesty začalo pršet a oni se ploužili promočení lesem.
„Váňa umřel,“ konstatoval staršina zachmuřeně. „Táhneme se s ním zbytečně. Vykopeme hrob.“
Posmutněle se rozloučili s kamarádem a vydali se znovu na cestu.
„Támhle je  vesnice,“ ukázala Jekatěrina do dálky. „Zkusíme to?“
„Nic jiného nám nezbývá,“ pokrčil rameny staršina. „Takhle brzy chcípneme.“

Byla už tma, když se odvážili zaklepat na osamělé stavení na konci vesnice. „Kde se tady berete, mládenci?“ vykoukla překvapeně žena v nejlepších letech.
„Pustíte nás dovnitř, matičko?“ zabručel Trofimov. „Potřebujeme si odpočinout.“
„Pojďte, pojďte,“ vpustila je žena rychle dovnitř. „Jsem Alexandra Borisovna,“ představila se, když se zbytek Druhé čety nacpal do úzké chodby. „Ale ty jsi holčina,“ vyvalila oči na Jekatěrinu. „A hezoučká jako obrázek,“ usmála se na ni přátelsky. „Ohřeju vám jídlo. Támhle ve skříni jsou věci po starým, snad vám něco bude.“

Netrvalo dlouho a seděli zamlkle u talíře hustého boršče.
„Jen si dejte, mám ho dost,“ pobízela je Alexandra.
„Půjdeme spát,“ rozhodl staršina a odsunul talíř. „Kde nás uložíte, matičko?“
„Lehnete si do světnice a mláďátko bude spát se mnou ve výstupku,“ otočila se k Jekatěrině. „Neboj, mám širokou postel,“ usmála se přívětivě.

Stavení se ponořilo do tmy, jenom ve výstupku plápolala dohořívající svíčka.
„Ošplouchni se, připravila jsem ti teplou vodu,“ přikázala Alexandra Jekatěrině, která nedokázala vzdorovat. Rychle se svlékla do naha a omyla se vlhkou žínkou.
„Jsi pěkně rostlá,“ prohlížela si ji zálibně Alexandra. „Máš hezký kozičky.“
Jekatěrina, která si zrovna umývala kundu, se jenom smutně pousmála. „A k čemu mi to je? Stejně všichni chcípneme,“ postěžovala si. „Během jednoho dne jsme přišli o dva soudruhy,“ vzlykla. Hlavou jí projela vzpomínka na včerejší zábavu a zabořila smutně hlavu do dlaní.
„Tak pojď spát,“ vklouzla Alexandra pod peřinu. „A koukej pěkně hřát,“ přitiskla se potom k Jekatěrině. „Noci jsou tu chladné.“

Jekatěrina se propadala do spánku, když ucítila, jak si Alexandra přitáhla její ruku pod noční košili.
„Udělej mi dobře, ať se mi líp spí, děvenko,“ zašeptala. Jekatěrina sebou trhla, ale nadrženka si ji pevně držela.
„Nic ti to neudělá,“ přemlouvala Jekatěrinu a tiskla si její ruku do rozkroku.
Otupělá Jekatěrina podlehla jejímu nátlaku a prodrala se prstem mezi hustým ochlupením.
„Vidíš, že se domluvíme,“ vydechla spokojeně Alexandra. Jekatěrina promnula  mezi prsty zduřelý poštěvák a proti své vůli ucítila, jak sama vlhne.
„Ještě chvilku a budu,“ slibovala Alexandra roztouženě.
Vzápětí se zkroutila ve slastné křeči.
„Chceš to oplatit?“ zeptala se tiše Jekatěriny, která se tiše podvolila její šmátravé ruce.
„Takhle ti to žádný mládenec neudělá,“ mumlala Alexandra spokojeně, když pronikla prstem do roztoužené pičky. „My ženský víme, jak si udělat dobře.“

Jekatěrina náhle ucítila, jak jí vyhrnuje noční košili.
„Ukaž mi ty ještě jednou ty svoje kozičky,“ odhrnula Alexandra peřinu, aby se mohla v odlesku dohořívající  svíčky  pokochat nahou Jekatěrinou, která si v panice zakryla prsa zkříženými dlaněmi.
„Snad se najednou nestydíš,“ zachichotala se Alexandra. „Před chvílí jsi mi vyprstila kundu, to už si nepamatuješ?“

Jekatěrina se stisknutými rty povolila paže a nechala statnou ženu, aby jí prohmátla pevná ňadra.
„Líbí se ti to,“ konstatovala Alexandra spokojeně, když promnula mezi prsty zduřelé bradavky. „Vylížeme se, chceš?“ zavrněla, když se Jekatěrina s ruměncem ve tváři spokojeně zavrtěla.
„To se nemůže,“ vyrazila ze sebe Jekatěrina poděšeně. „Je to zakázané.“
„Nikdo o tom nemusí vědět,“ broukla Alexandra a pohladila jí chundelatou kundičku. „Už ti jí někdo vylízal?“

Jekatěrina si vzpomněla na Chorkova, který zemřel s obličejem zabořeným v její kundě.
„Jednou,“ špitla.
„A líbilo se ti to?“
„Hmmm…“
„Nikdo se to nedozví, jenom se pomazlíme,“ slibovala Alexandra a než se Jekatěrina vzpamatovala, stáhla ze sebe noční košili a přitiskla se k ní svými povolenými ňadry.
Když pak přehodila Jekatěrině  nohu přes tělo a nad ní se objevila  zarostlá, chlupatá kunda, odevzdaně do ní zabořila jazyk. Znovu si vzpomněla na Chorkova, ale to už jí Alexandra oplácela laskání.
„Teď už spi, maličká,“ pohladila ji po tváři, když bylo po všem.

Ráno se probudila otlačená Jekatěrina pečlivě přikrytá peřinou. Rychle se oblékla a s tváři zrudlou rozpaky vešla do kuchyně. Alexandra jí však ani slovem nepřipomněla, co se mezi nimi v noci stalo.
„Půjdu za předsedou, ví o partyzánech,“ prohodila klidně, jako by  si před nedávnem nevylízaly kundy. „Ty se postarej o kamarády, nějak se jim nechce vstávat.“

Jekatěrina nahlédla do světnice, kde polehával Trofimov s Borisem.
„Vstávejte, Alexandra Borisovna jde za předsedou kvůli partyzánům,“ budila je naléhavě.
„To bude chvilku trvat, ještě máme čas,“ zabručel staršina.
Přesto odhodil deku a Jekatěrina ztuhle pozorovala jeho obrovský úd tyčící se z houštiny narezlých chlupů.
„Po ránu nám vždycky stojí, co se divíš,“ pokrčil rameny Trofimov. „Že jo, Borisi?“ otočil se k mladíkovi choulícímu se pod dekou. „Ukaž ho Katušce, ať se přesvědčí.“

Boris se nesměle odkryl, trčící ocas dával staršinovi za pravdu.
„Kátěnko, pomůžeš mi?“ zaprosil.
„Pomoz si sám,“ odsekla mu Jekatěrina. „Od tebe je to ale hezčí,“ vycenil na ni v úsměvu zuby Boris. „Aspoň rukou, nemusíme šukat, jestli nechceš.“
S povzdechem se k němu posadila a vzala do ruky ztvrdlý penis.
„Fašisti všude a já tady dělám tohle…“ povzdechla si, ale se zájmem sledovala lesklou kapku na špičce žaludu.
„Ještě chvilku a bude to,“ sliboval rozechvěle Boris. „Už mi slintá, neboj.“
Stačila chvilka a Jekatěrině stékala po ruce dobře známá lepkavá tekutina.
„Máš tam toho nějak málo,“ zasmála se a obrátila se k staršinovi. „Jefime Michajloviči, chcete taky pomoct?“
Trofimov nerozhodně přikývl.
„Dcerka je stejně stará jako ty já si od tebe nechávám honit čůráka,“ povzdechl si, když stiskla v dlani jeho naběhlý, mohutný ocas, kterého se pořád tak trochu bála.
Jekatěrina usilovně proháněla ztvrdlé přirození a cítila, jak začíná vlhnout v rozkroku. Hlavou se jí mihla vzpomínka na noc a zachvěla se výčitkami. To už ale staršina se zafuněním ze sebe začal chrlit semeno. „Máš šikovnou ruku,“ pochválil ji spokojeně, když si utíral ptáka do deky.

Náhle z venku  zaslechli německé povely.
„Fašisti,“ ulevil si staršina a stále nahý hmátl po samopalu. „Ta stará svině nás udala.“
To už se ale do dveří zaryly první výstřely. Spadli na podlahu a čekali, co bude následovat. Štěkavé hlasy jim zlověstně připomínaly jejich bezvýchodnou pozici.
Staršina se nadzvedl a vypálil z okna krátkou dávku ze samopalu. Odpovědí byla záplava výstřelů.
„Co budeme dělat?“ vydechl Boris. Staršina si natahoval kalhoty a uchechtl se.
„Obleč se a budeme dělat svojí práci, soudruhu.“
Posunul k Jekatěrině pistoli. „Nezapomeň, poslední rána je pro tebe,“ připomněl jí. „Víš, co by tě čekalo…“

Choulili se na podlaze a čekali na nevyhnutelný útok.
V tom se zvenku ozvala střelba.
„To jsou naši,“ vydechl Boris. „Musíme jim pomoct.“
Než se ostatní vzpamatovali, vyrazil ze dveří. Vzápětí se podlomil v kolenou pod tíhou zásahů.
„Pro… matičku… Rus… Jefime Michajloviči,“ vydechl a z posledních sil hodil ven granát.
To stačilo staršinovi, aby krátkými, úspornými dávkami pokropil zbylé Němce.

Netrvalo dlouho a seděli v družném rozhovoru s částí partyzánské brigády.
„Viděli jsme bábu, jak spěchá k fašistům,“ svěřoval se vychrtlý, zarostlý velitel. „Bylo nám jasné, že se něco děje. Včera jsme slyšeli výstřely, ale nemohli jsme vás najít.“
„Musíme se spojit s velitelstvím,“ zamyslel se staršina. „Ztratili jsme se jim za frontou.“
„Radista je v táboře, půjdeme.“
„Moc vás nezbylo,“ politoval je jeden z partyzánů s pohledem upřeným na Jekatěrinu. „Kolik vás bylo?“
„Šest,“ posteskla si Jekatěrina. „Nejdřív umřel Chorkov, potom Anatolij a Váňa,“ prolétly jí hlavou vzpomínky na soudruhy, kteří zemřeli. „A tady leží Boris,“ kývla hlavou k čerstvému hrobu.
„Čest jejich památce,“ uklonil se partyzán. „Pojďte, je málo času, fašisti jsou všude.“

Se zachmuřenými výrazy vyrazili  do lesa. Vytrvale mžilo a Jekatěrina se otřásla chladem. Ještě nevěděla, že čeká dítě, které se narodí v zázemí, stranou od nebezpečí. Otec neznámý, bylo uvedeno v dokladech na památku Druhé průzkumné čety, ačkoli se o ně staršina staral, jako by bylo jeho.

Věnováno památce sovětských vojáků, kteří padli v boji s nepřítelem.

Autor

Navigace v seriálu<< Zapomenutý příběh z Velké vlastenecké války aneb zánik Druhé průzkumné čety
4.5 37 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
5 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Marťas

Nikdo nenapíše ani řádek? Smutné. Haraie mám zařazeného jako incestniho mistra, ale musím uznat, že zánik Druhé čety mě velmi mile překvapil. Ostatně i ten konec. Čekal jsem, že nezůstane nikdo a nakonec zbyli aspoň dva plus jeden nově stvořený život.

Tomas

Pekna poviedka. Neskatulkujem autorov podla toho co prevlada v ich tvorbe. Chapem ze vznika zrejme obcas napatie a sutazivost medzi autormi. Hodnotim vzdy poviedky. Tato sa mi pacila cela seria. Myslim ze autor si dal zalezat. A verim ze dalsie poviedky -akekolvek- nemechaju na seba cakat 😉

dedek.Jeff

Již po přečtení prvních řádků mám jistotu, že je Harai mistrem všech žánrů.
Nejen, že zvládne bravurně incest, ale dokáže se vypořádat s takovým tématem, jakým je válka, přiblížit i krutou realitu její nesmyslnosti a okořenit sexem.
Cením si ho i za věnování památce sovětské armádě a smekám pomyslný klobouk. V současné době, plné protiruské propagandy, to není obvyklé.

Harai

Někdo je zoofil, někdo pedofil, no a já jsem rusofil. Přiznávám, že jsem jako dítě hltal knížky typu Vaška Trubačov a jeho kamarádi, Dva kapitáni (skvělý dobrodružný román z dalekého severu), Ulice mladšího syna apod. Trochu se mi to v hlavě mlátilo s Foglarovkami, které jsem taky miloval 😀

5
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x