Ze starých letopisů

Kočár nadskakoval po cestě, div se nepřevrhl.
„Guy, vy blázne, chcete nás zabít?“ vyklonila se z okna žena s otázkou na kočího.
„Cesta je špatná, milostivá paní hraběnko, ale tamhle vidím hostinec. Tam si odpočinete.“
„Konečně. Jsem z té cesty celá rozlámaná!“ povzdechla si hraběnka Helga De Trotllenstein.
„Ale tetinko, říkala jsem, abychom nejezdili. V kraji ještě není bezpečno a cesty jsou špatné!“ odpověděla neteř Eleonora, která s ní cestovala.
„Ale, třesky, plesky nebezpečno,“ mávla rukou hraběnka. „Statky si žádají pevnou ruku. Proč ale hrabě kupoval pozemky tak daleko, to tedy opravdu nechápu!“
Kočár zastavil u šenku „U černého lesa“ a ze dveří se vybatolil tlusťoučký šenkýř. Když uviděl vznešené dámy, klaněl se až k zemi a ženu a dceru hnal k plotně připravit občerstvení. Při obsluze neodolal zvědavosti.
„Kam míříte, vzácné dámy? V tomto zapadlém koutě málo potkáte člověka. Já tento šenk odkoupil před lety v domnění, že rychle zbohatnu a dnes? Jsem skoro na mizině. Div, že mi to tu procházející vojska nezapálila a spokojila se jen s jídlem a,“ nedořekl a mávl rukou.
Hraběnka odpověděla otázkou. „Kudy se nejlépe dostaneme do Pše..Převepře..přepřep… Přepeře… či jak se to místo jmenuje? Je hrozná vaše řeč! Těžká a nemelodická!“
Šenkýř nepřemýšlel dlouho. „Nejkratší je to přes Černý les. Za lesem je opuštěná vesnice a vaše Přepeře jsou hned za kopcem se zříceninou hradu. Oklikou a pohodlněji to přes Humlov a tam se dostanete, že u křížku na rozcestí zahnete vlevo a les objedete. Cesta je to však delší a dneska byste tam už nedojeli. Pokud vám můžu poradit, přenocujte u mě a ráno můžete tou cestou vyrazit. Cestu lesem vám nedoporučuji. Doba je zlá a může se tam skrývat kdejaká cháska.“
„Ale třesky, plesky,“ použila svou oblíbenou průpovídku hraběnka. „Bezpečně jsme dojeli až sem, tak co? Navíc Guy má pušku. Kdyby něco, mám tohle.“ Sáhla do kabely a vytáhla malou pistoli.
„Ach tetičko, tys ozbrojena?“ lekla se Eleonora.
„Jistě. A jsem připravena to použít, bude-li třeba!“ dodala hraběnka tvrdě.
„Jedeme!“ cinkla o stůl zlaťákem a vstala.
„Tak šťastně dojeďte, vzácné dámy,“ zamával jim šenkýř na cestu a pod vousy si broukal: „Snad dojedou, i když takový zboží se dnes cení. A nejde jenom o peníze.“
Představil si štíhlé tělo mladé šlechtičny.
„Hansi, na co zas myslíš?!“ vyrušil ho zvýšený hlas ženy. „Koukej dát drůbeži!“
„No jo“, odtušil a šel si po své práci.

Kočár rachotil po cestě a u křížku na kraji lesa Guy zastavil.
„Paní hraběnko, nepojedeme raději oklikou? Mám strach o kola.“
„Ne. Lesem je to kratší. Jeďte pomalu a kola vydrží. Hlavně už ale jedem!“
Guy poslušně práskl do koní.
Cesta se vinula jakýmsi kaňonovitým údolím a po stranách se zvedaly strmé skalní stěny. Temný les clonil slunce, a tak celé údolí působilo nepříjemným dojmem. Guy se snažil jet co nejrychleji, ale cesta se dál vinula mezi skalami, jako by neměla konce.

Od poslední zatáčky kočár z jednoho skalního vrcholku pozorně sledovaly dva páry očí.
„No konečně. Velitel už nás chtěl hnát kdovíkam. Teď se napakujem,“ promluvila jedna postava.
„Kdo to je, obchodník?“ odvětila druhá.
„Nevypadá to. Spíš někdo někam cestuje. Tak mu uděláme malou zastávku, hahaha!“ posupně se zasmála první a obě zmizely z vrcholku skály.
Cesta mezi skalami končila, když se zezadu ozval dusot kopyt. Guy se otočil a spatřil dva jezdce. Práskl do koní a zrychlil.
„Co děláte, vy blázne?“ vyklonila se z okénka hraběnka.
„Zpomalte přece!“
„Někdo nás pronásleduje, paní hraběnko!“ odpověděl Guy a vtom už zezadu zazněly výstřely. Hraběnka polekaně sklonila hlavu mezi kolena a vyděšená Eleonora hned po ní.
Výstřel následoval výstřel, Guy odpověděl z pušky a pak výkřik a pád těla pod kola vozu znamenal konec.
Kolem kočáru se prohnal jezdec a splašený povoz zastavil. Ženy pohlédly z okna a viděly dva jezdce a z lesa vycházející postavy ve vojenských uniformách.
„Jsme přepadeny!“ řekla kupodivu klidně hraběnka a přichystala si svoji malou pistoli.
Vtom dovnitř nahlédla zarostlá tvář. „No né, veliteli, ženský!“
Práskl výstřel a muž se s výkřikem skácel na zem. Ostatní muži rychle přiskočili ke kočáru a ze dvou stran do něj vnikli. Ozval se křik žen a muži je vyvlekli ven. Pak před ně předstoupil muž v důstojnické uniformě. „Vítám vás, milé dámy!“

Filip Legrell sesedl z koně a zeptal se okolo jdoucí dívky: „Mohl bych tu najít občerstvení pro sebe a koně?“
Dívka se plaše usmála. „Já tu jen sloužím, tamhle je pán.“
Kývla hlavou k muži, právě vycházejícího z domu. Filip pozdravil a opakoval svou prosbu. Muž si ho přísně změřil. Čistý šat, dobrý kůň, to rozhodlo.
„Dobrá. Pojďte dovnitř!“
Odevzdal koně čeládce a Filipa zavedl do sednice.
„Jsem Johannes Kepler, správce na statcích pana hraběte De Trotllenstein a vy? V těchto dobách sem málokdo zavítá, spíš se tu potlouká kdejaká verbež a vy vypadáte jako cizinec,“ zavedl řeč muž.
„Také jsem,“ přikývl Filip. „Donedávna jsem bojoval pod praporcem krakovského hofmistra, ale vojna skončila. Jsem Filip Legrell, svobodný muž, nyní na cestě domů. Tudy jen projíždím a chci se zeptat na cestu k nejbližšímu městu.“
„To máte tak. Jet se dá přes Černý les. Je to kratší, ale nebezpečnější. Cestou oklikou se do města už dnes nedostanete. Budu rád, když tu přenocujete. Porozprávíme a aspoň se dozvím nějaké novinky ze světa.“
„Dobrá,“ souhlasil Filip a muži si přiťukli plnými poháry. Filip pak vypravoval, co za vojny dělal a kde byl. Kepler jen poslouchal a pil, až mu hlava klesla na stůl a začal chrápat.
Do sednice vstoupila jedna z děveček, a když viděla spícího Keplera, poprosila Filipa o pomoc při jeho uložení na lože. Když ho uložili, dívka se trpce pousmála.
„Nemáme tu s ním lehký život, ale není kam jít. Tady je aspoň jídlo…“
„Ubližuje vám?“ zeptal se Filip.
Dívka sklopila zrak a špitla, že mu půjde posvítit na schody. Nakonec mu donesla svíci až do pokojíku a postavila na stůl. Filip ji jemně vzal za ruku.
„Jak se jmenuješ?“
„Říkají mi Anča, ale jsem Anna, po babičce,“ špitla dívka, které nemohlo být víc jak devatenáct.
„Máte tu těžkou službu,“ pohladil ji po vlasech.
„Nechci o tom mluvit, prosím,“ zašeptala a sklonila hlavu.
Filip ji pozvedl za bradu a a pohlédl do jejích hlubokých očí a úplně se mu zamotala hlava. Neubránil se a dívku políbil. Neucukla a polibek přijala. Podruhé již skončili ve vášnivém objetí a vzájemně se zbavovali šatů..
Nazí pak leželi na lůžku a milovali se divoce a vášnivě. Filip znalý jen umění nevěstek, byl opojen vášnivostí této dívky, která mu poskytla rozkoš svými ústy, poté jeho semeno polkla a laskáním úst mu úd znovu napřímila.
Pak do ní vstoupil a vlhký klín ho přijal v celé délce až po kořen. Měla nohy doširoka rozevřené a slastně vzdychala pod jeho přírazy, které se stále zrychlovaly. Když dosáhla orgasmu, prudkým výpadem pánve se proti němu vzepjala. Stahy klína Filipa přivedli k vrcholu a už plnil její útroby semenem. V mazlivém objetí pak usnuli.
Ráno byl Filip v loži sám a Annu nikde neviděl. Když se na ni poptal Keplera, jen pokýval hlavou.
„Je to milé a šikovné děvče. Rodiče ji zabili Švédové, když tudy táhli. Tak jsem se jí ujal a nahrazuju jí matku i otce zároveň. Občas je za to na mě milá,“ podivně se usmál a Filip už se raději dál nevyptával. Dal správci sbohem a zvolil si cestu přes Černý les. Překontroloval si dvě dvouhlavňové bambitky a předstíral, že v sedle podřimuje, zatímco bedlivě sledoval okolí.

Muž v důstojnické uniformě se odmlčel a bedlivě si ženy prohlížel, než pokračoval.
„Omlouvám se za tuto situaci, ale čekali jsme něco jiného. Nic naplat, to vyřešíme, jen už se zdržte další obrany. Je to zbytečné. Přesto vás moji muži musí prohlédnout, zda nemáte u sebe další zbraně!“
Než se ženy vzpamatovaly, cítily spoustu chtivých mužských rukou pod sukněmi a všude po těle. Aniž se stačily rozkřičet nad tou opovážlivostí, prohlídka skončila.
„Nic víc nemají, veliteli!“ hlásil holohlavý muž, který prohmátl Eleonoru v klíně a teď mu ztvrdlý ocas napřimoval kalhoty.
„V pořádku! Jeden mrtvý stačí a příště to bude jedna z vás! Jsem Magnus Magnusson, velitel našeho…ehm…uskupení. Tohle je Lasse,“ ukázal na holohlava a pak na ostatní, jednoho po druhém. „Wojciech, Laczek, Maier a Václav Zkamene“.
„Jsem Skamene, veliteli, pořád to pletete,“ ušklíbl se Václav.
Eleonora tiše plakala nad ponížením, kterého se jí před chvíli dostalo, hraběnka se tvářila vzpurně. „Jsme obyčejné cestovatelky. Žádám vás o okamžité propuštění!“
Muži se zasmáli.
„Obyčejné?“ opáčil Magnus.
„Jsem Helga De Trotllenstein a toto je má neteř Eleonora Wilemína Von Nostic-Spaggetten.“
„Vida, vida. Tak obyčejné cestovatelky říkáte? Přesto musíte přijmout naše pozvání do našeho tábora,“ pokýval Magnus hlavou a ženy se tak ocitly v jejich skalním sídle.
Zavřeli je do dřevěné boudy a začali popíjet kořalku a opékat si maso. Najíst dali i ženám, ale z boudy je ven nepustili.
Byla už tma, když muži se u ohně začali hádat.
Pak Magnus s Lassem vešli do boudy a pátravě zkoumali zrakem obě ženy. Ty se k sobě vyděšeně choulily.
„Ty!“ ukázal Lasse prstem na Eleonoru.
Hraběnka pochopila celou situaci. „Je to panna, vzácní pánové. Pokud chcete mít ženu k zábavě, vemte si mě. Mám už své zkušenosti, ale ji prosím, nechte být.“
A tak k ohni z boudy přivedli Helgu.
Muži na ni vyzývavě hleděli. Helga byla na svých 48 let krásná žena. Zachovávala si mladistvou pleť a pevné štíhlé tělo.
Lasse už na nic nečekal a prudkým škubnutím ji roztrhl šaty v dekoltu. Ty se rozevřely a odhalily velká, ale stále pevná ňadra.
Helga vykřikla a snažila se zkřížit ruce, ale Lasse jí je držel roztažené, aby ostatní nepřišli o krásný pohled. Pak ji postrčil na rozprostřenou houni a stlačil do kleku.
To už k ní přistoupil Maier a tuhý ocas ji nastavil k puse. Helga věděla, co se po ní chce, ale ač dobrovolně souhlasila, že se jim oddá, tohle se jí dělat moc nechtělo.
Nakonec ji Maier chytl za hlavu a pak už jí úd v puse pulsoval, až z něj vytryskla horká lepkavá dávka semene, které Helga s ošklivostí vyplivla.
Než se nadála, byla přinucena jít na všechny čtyři, Lasse ji vyhrnul šaty nad pas a hned ji zarazil úd do staženého klína.
Vyjekla bolestí nad jeho velikostí, ale nadržený Lasse jen párkrát přirazil a už to z něj šlo ven.  Hned ho nahradil Laczek, zatímco v puse už měla zasunutý úd Wojciecha. Rytmicky pohybovala hlavou, aby ho co nejrychleji odbavila a zároveň si mohla začít vychutnávat přírazy v klíně, který již dostatečně zvlhl.  Když došla řada na Václava, ten si ji obrátil na záda, nohy ji doširoka roztáhl, takto na ni nalehl a mrdal ji prudkými přírazy. Helga mezitím kouřila Magnuse, který se na ní pak dodělal po Václavovi, jako poslední.
Zasunul ho do ní, vzepřel se na rukou a rytmicky ji projížděl, zatímco Helga mu už jen apaticky držela. Jeho vrchol a proud semene do přeplněné dělohy už ani nevnímala.
Další kolotoč uspokojování Magnus zamítl s tím, že zítra je taky den a osobně Helgu v náručí donesl do boudy ke stále usedavě plačící Eleonoře, která se obávala stejného osudu.

Ráno přinesli ženám truhlu s jejich věcmi.
„Podává se snídaně, jestli chcete, můžete se převlíct,“ řekl Lasse, ale zůstal stát s očekáváním pohledu na odhalená těla žen.
Když viděly, že neodejde, převléknout se odmítly a doprovázeny jeho smíchem se odebraly k ohništi. „Kde jsou ostatní?“ ptaly se, když zjistily, že je tábor prázdný.
„Na obhlídce terénu. Třeba vám přivedou nějakou společnost. Až to večer zase rozjedeme, třeba tady se slečinkou,“ ušklíbl se na Eleonoru.
„Jak se opovažujete! Okamžitě se mi omluvte!“ vyskočila Eleonora na nohy, uražená na nejvyšší míru. „Nono. Se nedělej. Až tě prubnu, ještě mi budeš děkovat,“ zabručel Lasse.
„Tetinko, co s námi bude? Budou nám nadále působit bolest?“ zoufale se ptala Eleonora.
„Nevím, dítě…,“ odvětila Helga v neblahé předtuše o průběhu následujících dnů.

Filip naoko klimbal v sedle, když vtom si na vrcholku jedné skály všiml postavy. Ta sice stála za stromem, ale stejně se proti obloze jasně rýsovala.
„Tak vida, přec jen tu není bezpečno!“ Jeho cvičenému uchu neuniklo ani podivné hvízdání, nesoucí se skalami.
„Hmm, dávají si znamení.“ Netrvalo dlouho a náhle za sebou uslyšel dupot kopyt.
Otočil se a spatřil dva jezdce s napřaženými šavlemi. Pobídl koně, jenže za zatáčkou se ozval výstřel a kůň padl.
Filip letěl vzduchem, ale naštěstí dopadl měkce do křoví. Hned se zvedl a hmátl po bambitce. Natáhl kohoutek, vystřelil a nejbližší jezdec s výkřikem spadl z koně a zůstal nehybně ležet. Další výstřel zasáhl i druhého, ale ten se po pádu zvedl a držel se za rameno.
Zprava viděl Filip další muže, a tak se rozběhl k raněnému jezdci a použil jeho tělo jako štít.
„Hej, vzdej se! Nemáš možnost úniku!“ křikl Magnus na Filipa.
Ten mlčel a natáhl kohoutky u další dvouhlavňové bambitky.
Muži se blížili a obezřetně se kryli.
„Mordyjé. Má Wojciecha! Co dělat?“ klel Magnus nad složitou situací.
Václav se zatím Filipovi dostal do boku a natáhl kohoutek bambitky. Krátké cvaknutí stačilo a Filip natočil Wojciecha tím směrem. To už Václav stiskl spoušť a střela Wojciecha zasáhla přímo do nastavené hrudi. Ten jen vyjekl a hlava mu klesla na stranu. Filip ho odhodil a dal se na útěk za nejbližší skálu. Kulky kolem něj svištěly, ale šťastně doběhl za ohyb.
Rychle nabil bambitky a rozhlédl se.
„Ta cháska to tady zná. Musím pryč.“
Sotva Filip zmizel za skálou, Magnus vydal povely: „Václave za ním. Já s Maierem obejdeme tou skálu! A rychle, ať nám tam někde nezmizí!“
Václav si připravil velký nůž. Uměl s ním dobře vrhat a chtěl toho mizeru zabít tiše. Za skálou už nikdo nebyl, a tak se vydal pomalu dál. Cestička se mezi skalami klikatila, až vyústila na jakési náměstíčko s mnoha odbočkami.
„Kudy teď, hrome!“ bezradně se Václav rozhlížel, když vtom se v jednom rohu něco pohnulo a …“Prásk!“ Záblesk výstřelu bylo poslední, co viděl. Kulka ho zasáhla do tváře, odervala mu půlku obličeje a náraz ho odhodil ke skále, kde se jeho mrtvola složila jak neforemný panák.
Ze skalní pukliny vylezl Filip a hned zaběhl do jedné z uliček. Magnus s Maierem sebou trhli, když uslyšeli výstřel. Záhy našli mrtvolu Václava.
„Ten muž je voják,“ řekl Magnus. „Zaskočil ho a počíhá si i na nás. Jdem do tábora.“

Lasse se rozhodl, že se nebude vzrušovat pohledem na vnadnou Eleonoru a raději je opět zavřel do boudy a jal se čistit zbraně. Byl prací tak zaujat, že nevnímal okolí, až náhle ucítil na hrdle ostří nože a hlas.
„Kolik vás tu je?“
“Kdo jste?“ otázal se Lasse, ale ostří mu zajelo víc do kůže.
„Kolik vás tu je?“ opakovala se otázka a hlas zněl tvrdě a nesmlouvavě.
„Ne… nedělejte to. Je nás šest. Teda se mnou šest. Ostatní ale přijdou a vyřídí vás!“ pokusil se Lasse neznámého zastrašit.
„Nepřijdou. Tři jsem už vyřídil já!“ odvětil hlas spokojeně a prudkým pohybem mu podřízl hrdlo. Lasse se s chropotem svalil na zem a znehybněl.
Filip si o něj otřel nůž a rychle prohlížel tábor. Ke svému zděšení i překvapení našel v dřevěné boudě dvě ženy, zjevně šlechtického stavu.
„Děkujeme, pane,“ klaněly se mu jedna přes druhou, když jim sdělil, že jsou volné.
„Musíme rychle pryč. Dva jsou ještě naživu!“ popoháněl je ven z tábora.
„Proboha!“ vyděsila se hraběnka, když míjeli Lasseho mrtvolu.
Náhle zaslechli hlasy. Magnus a Maier se vraceli.
„Vezmem Lasseho, ženy zabijem a zmizíme,“ hlasitě uvažoval Maier.
Vtom jim cestu zastoupil Filip s napřaženými bambitkami.
Jen stihli překvapením otevřít ústa, když dvojnásobný výstřel ukončil jejich život.

Trojice pak pokračovala až do šenku „U Černého lesa“, kde si odpočinuli a přenocovali.
Šenkýř byl potěšen zprávou o likvidaci místních ničemů a slíbil, že tam někoho pošle, aby mrtvoly zakopal.
„Co v táboře najdeš je tvé,“ velkomyslně mu řekl Filip, protože nalezené váčky s dukáty měl již bezpečně ukryty u sebe pod šaty.
Na zámek se ženy vrátily i s Filipem. Jeho neurozený původ byl v této chvíli přehlédnut jako nepodstatná maličkost.
Hrabě byl v šoku ze zpráv, které ženy přinesly, a které si trochu poupravily po svém. Filip jen uctivě mlčel.

Zůstal nějaký čas na zámku a s Eleonorou v sobě našli jistou náklonnost. Filip si byl vědom, že ji nikdy mít nemůže a když mu Eleonora vyčítala, že když už se ho snaží svést, proč ji alespoň nepolíbí, řekl jí to, a také že i proto bude muset odejít.
Posledního dne ulehl Filip do lože časně. Ráno musel brzo vstávat.
Už spal, když klaply dveře a tiché kroky mířily posteli. Byla to Eleonora. Usedla na pelest, upřeně hleděla na Filipovu tvář a pak ho pohladila. Ten se probudil, nejdřív se ulekl, ale než stačil cokoli říct, dívka se nad něj sklonila.
„Pššš..tiše.Nic nedělej. Jen mě pomiluj. Je to důkaz lásky kterou k tobě cítím a věřím, že i ty, Bude to naše společná noc.“
Nato se jejich rty spojily v polibku. Filip ji zajel jazykem do pusy. Dívka ztuhla, protože nevěděla co dělat, ale pak to zkusila také. Dlouho se hladili a líbali, než mu dovolila svléknout jí noční košili.
Když se jí přesunul ke klínu, podvědomě stiskla nohy k sobě. Pod polibky však tála, a když pak cítila jeho jazyk v klíně, táhle zasténala a sama roztáhla nohy od sebe. Tělo se jí začalo svíjet a pánví vyrážela proti dráždivému jazyku.
Pak na ni nalehl, líbal a laskal její prsa s napřímenými a tvrdými hroty bradavek a nakonec do ní pomalu vnikl. Nalitý žalud začal roztahovat panenský otvor, což bylo doprovázené dívčiným bolestným sykotem. Nakonec Filip cítil poslední překážku.
Skoro celý ocas vysunul a pak na ni nalehl celou vahou. Cítil, jak si ocas proráží cestu do jejího nitra a Eleonora se za bolestného vzlykotu stala ženou. Filip po chvíli pokračoval v přírazech a kdoví, jestli se Eleonora nakonec nestala i matkou, neboť Filip se v orgasmickém vytržení zapomněl hlídat a vše co měl, do ní vypustil.
Tu noc se ještě milovali třikrát a ráno byl na prostěradle velký flek se směsí krve, spermatu a šťáv. Výraz tváře komorné nad tím nadělením už Filip neviděl, neboť byl povolán k hraběti De Trotllenstein. „Jsi statečný mládenec,“ začal svou řeč. „A zasluhuješ největší obdiv a úctu za záchranu mé ženy a neteře. Chtěl jsem ti udělit vévodský titul, ale ostatní páni nesouhlasili. Jejich ženy holt nikdo neunesl!“ Ušklíbl se a pokračoval.
„Rozhodl jsem se, vyjmout se svého majetku jeden statek, ten ti daruji a budeš-li dobrý hospodář, dobře se ti povede.“
Filip oněměl překvapením. Vysoukal ze sebe slova poděkování a s glejtem samotného hraběte, jel převzít svůj majetek.
Převzal statek v Přepeřích, ale brzy se musel rozloučit se správcem Keplerem. Jeho sklon k pijáctví a násilnická povaha se stupňovaly. Neváhal bít čeládku i v přítomnosti nového pána a zřejmě si myslel, že to tak má být.
Poslední kapkou byl jeho pokus o zneuctění malé Doroty, dcery rybáře, která přinesla na statek čerstvý úlovek.
Filip ho přistihl ve chvíli, kdy přemožená a zoufale se bránící Dorota již měla vyhrnutou sukni a Kepler se svým obnaženým údem se chystal na ni nalehnout.
Filip ho z dívky skopl, zbil ho a okamžitě vyhnal. Plačící Dorotku pak obdaroval několika dukáty.
Za nějaký čas pojal za ženu děvečku Annu, na kterou nezapomněl od oné noci a žili dál jako šťastná rodina.

Eleonora Wilemína Von Nostic-Spaggetten vstoupila do kláštera Milosrdných sester, jenomže na radosti života již nešlo zapomenout. Po jistých pletkách s mladým vévodou Liebichem klášter opustila a zmizela s ním kdesi ve světě.
Hraběnka Helga De Trotllenstein se stala matkou a hrabě hrdým otcem dvojčat, která se hraběnce narodila devět měsíců po oné smutné události.

 

 

 

 

5 1 vote
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
7 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Martin

S humorem a erotikou pojatá historie . Přečteno jedním dechem . Líbí se mi i závěr .

Petee

díky!

Fred

Malá troška retro nikdy neuškodí. Oceňuji zejména snahu po archaickém stylu.

Huhu

Hezká povídka, jen ty dvojčata Helgy ve 49 letech….no nakonec nemožné to není. Ale jinak jen chválím.

childe

Hezky napsané retro a u těch jmen jsem se upřímně pobavil 🙂
Každá tvá povídka je jiná a každá je dobrá.

Reka

Povedená povídka, moc pěkně se čte.
Nemůžu si ale odpustit připomímku k titulům, vůbec se nedivím že pan hrabě nemohl udělit Filipovi titul vévody. Vévoda je totiž hierarchicky vyšší titul než hrabě, často na úrovni krále. U vojáka by připadaly v úvahu nižší šlechtické tituly jako panoš, zeman, možná rytíř a o těch by zase hrabě mohl rozhodnout sám.

Shock

Jen poznámku – Vévoda je titul vyšší šlechty používaný zejména v západní Evropě podobně jako třeba baron nebo markýz. Jestli je hierarchicky nadřazený hraběti je otázka, neb vévoda se v českých zemích příliš často nepoužíval (opomenuli vévodkyni Zaháňskou z Ratibořic). Že jsem zvolil zrovna vévodu je náhoda a náhlý nápad. V příběhu však Filip nakonec dopadl jako sedlák, a tak snad tímto přehmatem není povídka narušena. 🙂

7
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x