Epizody ze života

Supermarket

„Ještě si musím koupit něco k večeři,“ napadalo mě, když jsem míjel parkoviště supermarketu, blízko svého bydliště.

Těžký je život svobodného muže. Neustále přemýšlet, co nakoupit k jídlu, neboť pohled do prázdné lednice v deset hodin večer, kdy už není možné něco koupit i ve vietnamské večerce, je to nejhorší, co vás může potkat.
Zaparkoval jsem tedy a vyčkal si krátkou frontu na vozík. V pátek odpoledne to byla běžná situace.

Když jsem míjel pokladnu, všiml jsem si korpuletní pokladní, která zde s neuvěřitelnou pravidelností sedávala tento den.
Byl to u ní takový příjemný závěr nákupu. Po prohození několika zdvořilostních frází, jsem si vždy stačil prohlédnout pod firemní červenou mikinou její neuvěřitelně velké kozy, a zalitoval, že si je nemohu osobně potěžkat.

Tentokrát mě zaujal jiný objekt. Přede mnou vybírala zboží u sekce mléčných výrobků, mladá žena, ve věku tak kolem třiceti let. Na tom by nebylo nic divného, kdyby mě nezaujala svým oblečením.
Letní, tak trochu průhledné šaty přitáhly mou pozornost, nejen proto, že se v nich dráždivě rýsovala její dokonalá postava a dala tušit přítomnost luxusního spodního prádla, ale i proto, že měla nedbale vyhrnutou zadní část sukně.
Nejspíš se někde ohnula a pásek kolem boků jí zabránil vrácení šatů do původní polohy.
Tím pádem odhalila nejen krásné zadní části stehen, ale při větším ohnutí se, i rozkošné faldíky zadečku.

V tu chvíli jsem zapomněl, co chci koupit a jen jsem ji fascinovaně pozoroval, a čekal, kdy se více ohne.
Nervalo dlouho a žena se ohnula k jogurtům, uloženým v nejspodnějším regále a stálo to za to.
Nejen, že ukázala rozkošné záhyby zadečku, ale dala nahlédnout podstatně výše a tak mým zrakům nabídla pohled na světle modré, krajkové kalhotky, které se jí zařezávaly do dokonale tvarované prdelky.

Musel bych být nenormální, kdyby se mnou tato situace nic nedělala. Okamžitě se ozvalo mé pohlaví, kterému nával krve do patřičných míst dodával tvrdost. Velkým plusem bylo to, že vozík, který jsem před sebou tlačil, částečně zakrýval změnu tvaru kalhot na poklopci.

Po krátké chvíli mi tato žena dopřála pokochání jejím zadečkem u uzenin, kde se přehrabovala v balených salámech, jako by chtěla říci, jen se pořádně podívej.

Toto vzrušující představení jsem ale nesledoval sám.
„Tý, vole,“ ozvalo se za mnou z úst staršího muže, který též pozoroval toto divadýlko.
Otočil jsem se k němu a on mi jen pokynutím hlavy směrem k jejím šatům naznačil, že nejsem sám, kdo nemá oči pro nic jiného.
V tu chvíli mě zamrzelo, že na tuhle vzrušující podívanou nekoukám sám a dostal jsem nápad, který mě později mrzel.

Přistoupil jsem k ženě a oslovil ji.
„Promiňte slečno, nebo paní. Máte vzadu vyhrnutou sukni a je vám vidět víc, než je potřeba.“
Nejprve se na mě nechápavě podívala a pak sjela pohledem k svému zadku.
„A jo,“ řekla a stáhla si šaty.
„Měla bych vám dát nejspíš pár facek, ale děkuji,“ podívala se na mě. „Určitě jste se kouknul,“ dodala.
„Musel jsem,“ pokrčil jsem rameny. „Jak jinak bych to zjistil.“
„A líbilo se?“
„Hm,“ kývl jsem mírně hlavou.
„Tak ještě jednou díky a sbohem,“ rozloučila se a jako projev vděku, naposled nadzvedla trochu cíp šatů.

„Vy jste ale blbec,“ dostalo se mi vděku od staršího muže, který celé mé počínání vyprovokoval.
Ještě naposled se ke mně žena otočila, když opouštěla prostor pokladny, zatím co já trpělivě čekal, až mi zakoupené zboží projede pásem.

„Co s vámi dneska je?“ ozvala se kozatá pokladní, které jsem se dnes nevěnoval. Já měl v té chvíli oči jen pro ženu, která mizela ve dveřích prodejny.
Rychle jsem zajel s vozíkem na parkoviště v naději, že ji ještě uvidím.
Marně.

***

Masna

Tolikrát jsem kolem této masny ve středu města prošel, ale nikdy mě nenapadlo vejít dovnitř. Voňavé uzené pochoutky tu měli podstatně dražší, i když kvalitnější, než v supermarketech.
A tak jsem raději dával přednost uzeninám se stopovým množstvím masa, byť lákavých názvů, ale příjemných pro mou peněženku.

Tentokrát, když jsem míjel masnu, zaujal mě poutač ve formě štaflové tabule s textem, psaným bílou křídou.
Lahůdkové párky 16,50
Myšleno tím samozřejmě cenu za 10 dkg.
Že bych si mimořádně zpestřil jídelníček a pro jednou vyměnil obyčejné párky za lahůdkové?

Chvíli jsem váhal, než jsem vkročil do obchodu.
Čekalo mě zde příjemné překvapení. Kromě libé vůně uzenin, to byly dvě příjemné prodavačky.
Moji pozornost přilákala obzvláště jedna z nich, žena středních let, oblečená v bílém plášti.
Co na ní bylo zajímavé, že ho měla lákavě rozepnutý a když zákaznici nabízela, nakloněna nad vitrinou s masem, libovou vepřovou kýtu, ukázala žlábek mezi naditými prsy. Čím více se nakláněla, tím více dala nahlédnout do těchto dráždivých míst.
Zaujala mě natolik, že jsem přeslechl dotaz druhé prodavačky.
„Co to bude?“ zopakovala znovu.
„Dva páry těch lahůdkových párků,“ vykoktal jsem ze sebe.

Po zaplacení požadované částky jsem ještě jednou sjel prsa druhé prodavačky a mezi dveřmi se rozloučil.
„Děkujeme a přijďte zase,“ slyšel jsem ještě od pultu.
„To se spolehněte,“ pomyslel jsem si, už jen proto, abych zase viděl to ukázkové poprsí.

Hned druhý den jsem se vydal do řeznictví pod záminkou, že zase uvidím ten lákavý žlábek mezi prsy.
Plán jsem měl promyšlený. Oslovím druhou prodavačku a požádám ji o maso. V tom případě se musí sklonit k pultu s vystaveným zbožím.
„Tak co to bude dneska,“ oslovila mě její kolegyně, která si mě zřejmě pamatovala z předchozího dne.
„Já se zatím podívám,“ vymluvil jsem se a nechal prodavačku obsloužit dalšího zákazníka.

Konečně jsem se dočkal.
„Už máte vybráno,“ zabořila do mě zrak kozatá prodavačka.
„Chtěl bych něco na guláš,“ cíleně jsem vyřkl své přání.
Kližka byla vystavená co nejdále a prodavačka se pro ni musela pořádně nahnout.
Okem jsem rychle přehlédl vystavené maso, ale hlavní pohled jsem zaměřil do rozepnutého pláště.
„Co tenhle?“ cpala mi před oči kus kližky.
Rychle jsem přešel pohledem na maso.
„To je moc velký,“ řekl jsem. „Jsem sám a tohle bych jedl celý týden,“ našel jsem rychlou výmluvu. „Leda tak půlku.“
„To nejde. Ten zbytek bych těžko prodala,“ oponovala prodavačka a přitom si všimla mé nepozornosti.

Mě opravdu více zajímal její výstřih, než maso na guláš.
„A co tenhle?“ naklonila se, co mohla nejvíce pro další kousek.
To už jsem zahlédl i okraj titěrné podprsenky.
„To je pak s váma těžký,“ rezignovala, poté co jsem zakroutil hlavou.
„Já mám takový dojem, že jste nepřišel ani tak kvůli masu, jako proto, abyste mi čuměl do výstřihu,“ nakonec pravdivě vyhodnotila situaci.

Celý rudý jsem se vypoklonkoval z obchodu. Od té doby zase kupuji obyčejné párky v supermarketu.

***

Hodnota peněz.

Rád jsem chodil do těchto míst.
Žižkova ulice náhle končila u rozložitého, staletého dubu. Pak už byl jen prudký sráz do rozlehlé jámy povrchového dolu.
Dřevěná závora a cedule s textem: Dolové pole, vstup zakázán!, dávala tušit, že dál se nesmí.
Jednu stranu ulice lemovaly značně vybydlené vily v italském stylu, určené k brzké demolici, zatímco z druhé strany, po několika metrech travnaté plochy, terén opět prudce klesal do hluboké jámy.
Pod dubem někdo vybudoval provizorní lavičku, odkud se dal nerušeně pozorovat ruch rostoucí šachty.
V mlžném oparu se osamoceně tyčil gotický chrám, určený k málem kilometrovému přesunu.

Pozoroval jsem toto panorama, které bude za několik let jen pouhou vzpomínkou a jež stojí za to, aby si ji člověk vyfotografoval.
Několik cvaknutí spouště a raději jsem fotoaparát uložil do brašny. Jeden nikdy neví. Na takovém opuštěném místě se může stát cokoli, a já bych o drahý přístroj nerad přišel.
Sedl jsem si na lavičku, vytáhl z krabičky cigaretu a dlouze potáhl první doušek voňavého kouře.

Náhle mi výhled zastínily postavy dvou dívek. Ani jsem si nevšiml, odkud se tu vzaly. Nejspíš se vynořily z polorozpadlé vily.
„Pane, dejte nám cigaretu.“
„Holky, neotravujte,“ rázně jsem je odbyl.
Dívky to zřejmě neodradilo, neboť jedna z nich opět začala škemrat o cigaretu, tentokrát slibem za poskytnutí protislužby.
„Když nám dáte cigaretu, tak vám ho Marika vykouří,“ vyřkla nabídku.
Byla to lákavá nabídka, ale s těmito a na tomto místě, nepřicházela v úvahu.
„Dejte nám cigaretu,“ kňourala ta drzejší s neúnavnou vytrvalostí.

Abych se jich zbavil, vytáhl jsem z kapsy krabičku, naklepl ji zespoda, takže se několik cigaret povysunulo.
Dívka po dvou rychle chňapla, abych si to snad nerozmyslel.

Snad už od nich bude pokoj, doufal jsem, když jsem viděl, jak si o kousek dál sedly do trávy a zapálily si.
Přitom si stále něco šeptaly a pokukovaly po mně.
Co mají za lubem, napadalo mě. Asi bude nejlepší zmizet.
Nadzvedl jsem se na lavičce, rozhodnut, že odejdu, když si toho všimla ta drzejší a již přede mnou stála.
„Pane, máte padesátku?“
„Na co potřebujete padesátku?“
„No, hodí se,“ odpověděla a pokračovala v nabídce. „Když nám dáte padesátku, tak vám Marika ukáže piču.“
„Tak to holky snad stačilo,“ doslova jsem vykřikl. „Nejenom, že jste drzý, ale navíc neznáte hodnotu peněz. Za cigaretu poskytnete službu, za kterou se platí, zatím co ten poklad může Marika ukázat jen za cigáro. Kdyby jste šly radši dělat něco pořádného.“

V té chvíli mi došlo, že jsem to možná trochu přehnal. Je též možné, že tu nejsou samy. Rozhlédl jsem se ve snaze, co nejdříve zmizet.
Záchranou mi byla žena, která právě přicházela. Byla tu zřejmě s kočárkem na procházce.
A dívky, které se tu tak záhadně objevily, zase neznámo kam zmizely.