Jak jsem se nestal kandidátem věd

Za normalizace si rodná strana dokázala uhlídat všechny své občany, bez ohledu na to, zda byli loajální, nebo ne. Pro jistotu fízlovala každého.

Když mě vylili z armády a já přišel o fešáckou uniformu pilota stihače, ocitl jsem se v nezávidění hodné situaci člověka bez práce. Měl jsem sice jakýsi papír z Vojenského leteckého učiliště, který se rovnal maturitě na civilní střední škole, ale v tom byl právě háček. Tehdy platil zákoník práce, který zaměstnavateli dával povinnost využít nejvyšší odbornou kvalifikace zaměstnance. Zjednodušeně řečeno, máš maturitu, vystudoval jsi za peníze pracujícího lidu, tak nemůžeš pracovat jako dělník. Jenomže funkce THP byla tabulková a nenašel jsem jediný podnik, který by měl nějaké systemizované místečko volné. Navštívil jsem, čistě z nostalgie učiliště, odkud jsem se nechal hned v 1. ročníku nalejt na vojnu a čirou náhodou jsem potkal na chodbě bývalého ředitele, který si tam ještě vylepšoval důchod jako prdůch.

„Nemůžeš sehnat práci? Tak pojď k nám učit. O prázdninách nám zemřel kolega, co učil technické kreslení a zbyl po něm plný úvazek. Pojď, já s tebou zajdu k řediteli a uvidíš, že tě rád přijme.“ Zůstal jsem jako politý studenou vodou. Já a učit? To snad je jen blbý fór!

Vůbec jsem si to nedovedl představit. Ale nutnost je nejvyšší Bůh a tak jsem se stal nekvalifikovaným učitelem. Samozřejmě s podmínkou, že do 7. let si musím doplnit chybějící vzdělání. Proč zrovna 7 let, to jsem nepochopil, ale klidně jsem to podepsal. Kde budu za 7 let, pomyslel jsem si.
Bylo to v době tuhé normalizace a brzy mi bylo naznačeno, že pokud vůbec projdu prověrkami, je taky otázka, zda mi bude poskytnuto studijní volno, až budu chtít studovat. Některé letité soudružky se na stranické skupině nechaly slyšet, že ten můj úmysl studovat je podezřelý a taky by to mohlo dopadnout tak, že až za jejich!!! peníze vystuduji, zvednu kotvy a půjdu za lepším. Ještě jsem ani nezačal a už byly problémy.

Tyhle drby jsem se dověděl čirou náhodou, protože na schůze stranické buňky jsem samozřejmě nechodil, neboť jsem nebyl členem, ba ani kandidátem rodné strany. Nakonec to dobře dopadlo. Závistivým soudružkám bylo vysvětleno, že nejen mohu, ale dokonce musím studovat, jinak bych se musel s kantořinou rozloučit.
Podal jsem si tedy přihlášku na VŠE a k mému velkému údivu jsem byl přijat. Zdůrazňuji, že bez protekce. Měl jsem z toho pochopitelně velkou radost a netušil jsem, že jsem si na sebe právě ušil docela slušnou řeholi. Příštích 6 let jsem pak prožil v kotrmelcích. Studium bylo sice pětileté, ale podařilo se mi ve třetím ročníku propadnout a musel jsem jej opakovat.

Ale všechno má svůj konec a tak jsem jednoho dne mohl na nástěnku ve sborovně pověsit mezi různá úřední oznámení i své ryze soukromé sdělení: „Oznamuji všem, že složením Státních zkoušek a obhájením Diplomové práce jsem ukončil svá studia na VŠE. Ing. Jaroslav Dvořák.

Toto moje radostné sdělení kvitovaly zakyslé kolegyně komentářem, že ještě ani nemám po promoci a už se vytahuji akademickým titulem. Tohle jsem sice pobaveně přešel, ale brzy mi nastaly další starosti.
Po dobu studia jsem byl osvobozen od jinak povinného politického školení ve zkratce IPVU. (Ideově politické vzdělávání učitelů). Po ukončení studia jsem tedy zase měl každou středu po vyučování marnit čas a poslouchat plané žvásty, jak u žáků uplatňovat např. ateistickou výchovu, nebo jak je nebezpečné falešné kamarádství, (rozuměj práskání a bonzování na spolužáky).

Pikantní na tom bylo, že jsme si vlastně otravovali život navzájem. Jeden z nás totiž přidělené téma odpřednášel těm ostatním. Ředitel a náměstek byli pochopitelně jako kovaní soudruzi pověřeni dozorem, který naštěstí nebrali moc vážně a často se omluvili přemírou práce. V takovém případě jsme si mezi sebou ve vymezeném čase pěkně popovídali a v klidu se rozešli. Bohužel, v každém kolektivu se najde svině a tak se svérázný způsob našich školení nakonec řešil až na Ideologické komisi OV KSČ.

Bylo rozhodnuto, že napříště naše školení povede osvědčený matador z Domu politické výchovy, metodik, lektor a propagandista s. plk. RSDr. Cunt. Byl to známý pérák a skutečně jsme se o tom mohli brzy přesvědčit. Náladu nám nezlepšilo ani zjištění, co jeho jméno znamená v angličtině. Cunt se na nás skutečně dobře připravil. Hned po příchodu nám oznámil, že lehy nám skončily. Přednášet nám bude sám a od nás očekává, že si budeme dělat poznámky. A nebudeme to jen předstírat, protože nám bude kontrolovat sešity.

Další děj ani popisovat nebudu a odkážu čtenáře na můj, na zdejších stránkách již zveřejněný seriálek – Jak jsem nevystudoval VUML.
Jen ve stručnosti zmíním, že jsem Cuntovi padl do oka, protože jsem vypracoval, podle jeho mínění, nejlepší seminární práci, jakou kdy četl. Doporučil mě ke studiu na VUML, kde jsem bez chuti a zájmu vystudoval 1. ročník a pak jsem byl jako nestraník vyhozen. Absolventi VUMLu byli totiž automaticky zařazováni do seznamu kádrových rezerv nomenkltury OV KSČ a počítalo se s nimi pro výkon vedoucích funkcí.

Protože kantořinu jsem zvládal jednou rukou a měl jsem spoustu volného času, pocítil jsem cosi, jako potřebu seberealizace.
Po promoci jsem skutečně opustil rodné učiliště a nechal se přeložit na Střední průmyslovou školu pro pracující. Byl to sice výrazný rozdíl ve stylu práce, ale mně to vyhovovalo. Studium bylo večerní, studenti docházeli 3x týdně na odpoledne, od 15,00 do 19,00. Dopoledne chodili normálně do práce, takže pětileté studium představovalo pořádný záhul.

Mně, jako kantorovi ubyly určité starosti, běžné na denní škole. Žádné SRPŠ, žádné brigády, sběr, třídní schůzky výlety a kulturní akce. Kázeňské problémy nebyly, protože studenti se na žádné rošťárny ani nezmohli. Většinou unaveně seděli a mnohdy si některý z nich i pospal. Pokud nechrápal a nerušil ostatní, velkomyslně jsem to přehlížel. Tehdy mne napadlo, že by nebylo špatné, věnovat se pedagogice poněkud důkladněji, než jen prostou výukou.

Prošel jsem si Studijní programy vysokých škol a brzy jsem našel něco, co mě skutečně zaujalo. UK vypisovala na příští školní rok několik aspirantur a jedna z nich byla zaměřena na Pedagogiku dospělých.
V nejbližší době jsem si zajel do Prahy, navštívil příslušné studijní oddělení a dostal odkaz na pana docenta M. , který měl tuto problematiku na starosti. Zkusil jsem štěstí a rovnou jsem za panem docentem vyrazil, protože to bylo v téže budově.
Pan docent byl nejen přítomen, ale přes sekretářku vzkázal, že je ochoten přijmout mě okamžitě.

Po jemném zaklepání jsem vstoupil, pozdravil a představil se. Po krátkém zaváhání jsem použil při představení i svůj akademický titul, což jsem obvykle nedělal. Pan docent na mne udělal příznivý dojem hned od pohledu. Bylo mu asi tak 50 let, postava střední, mírný náběh na tělnatost, obličej přívětivý a na první pohled sympatický. Podal mi ruku, lehce stiskl a pokynul mi do křesla u konferenčního stolku.
„Tak povězte, co byste ode mne potřeboval, pane kolego,“ oslovil mě.

Pobavil mě jeho přístup. Předem rovnou odhadl, že od něho něco budu chtít. Zatímco jsem se usazoval, zeptal se, zda budu chtít kávu nebo čaj a hned objednávku přes mikrofon sdělil sekretářce. Krátce jsem jej seznámil se svým CCV.
Uvedl jsem, že jsem vystudoval dálkově VŠE, obor pedagogika a v současné době vyučuji na večerní škole pro pracující. Celkem po pravdě jsem řekl, že mě kantořina baví a projevil přání prohloubit si znalosti a pokusit se o sepsání kandidátské práce na téma Pedagogika dospělých.

Vyzdvihoval jsem, že dotyčnou problematiku mám zažitou jak z posice studenta, tak z pozice vyučujícího. Když jsem domluvil, pan docent byl nadšen.
„Pane kolego, vás mi sem poslalo samo nebe. To můj velký koníček, pedagogika dospělých a teprve letos jsem ji prosadil do studijního plánu naší univerzity. Jsem bohužel jediný, z celé Vědecké rady, kdo si uvědomuje mimořádný význam tohoto druhu studia. Teprve teď, když se naše společnost konečně vypořádala se zbytky kultu osobnosti, se mohou touto cestou dostat ke vzdělání široké masy pracujících, kterým to dosud nebylo umožněno. Bohužel, jsem pouhý teoretik a chybí mi těsné spojení teorie s praxí. A to byste mi mohl zprostředkovat právě vy. Byl byste takovou moji prodlouženou rukou, pracoval byste pro mne v terénu a já bych pak vaše sebrané informace vědecky zpracoval, aby to mělo tu pravou šťávu. Jestli se dohodneme, vytvoříme spolu báječnou dvojku a vyděláme na tom oba. Budou z toho dvě vědecké práce. Vy na tom uděláte svoje CSc. a já DrSc. Tak co vy na to? Plácneme si?“

Jeho vzletná slova, do kterých proplétal obecně používané fráze mě sice trochu pobavila, ale jádro jeho proslovu mi připadalo racionální. Bylo jasné, že by se moje práce snáze prosazovala a obhajovala, kdybych byl pod patronátem člena vědecké rady. Věděl jsem, že valnou část práce bych udělal já a on by se na ni přiživil, ale připadalo mi to fér. Proto jsem s jeho nabídkou bezvýhradně souhlasil, takže jsme si podle jeho vyjádření „plácli“.

Spokojeně jsem odcházel z budovy Rektorátu UK a v aktovce jsem si odnášel formulář přihlášky k studiu aspirantury.
Pan docent mi při loučení přislíbil, že až mu přinesu vyplněnou a doporučenou přihlášku, bude již pro mne mít vypracovanou hrubou osnovu moji kandidátské práce, takže budu moci hned začít pracovat. Také mne upozornil, že vedle zmiňované písemné aspirantské práce musím složit tzv. kandidátské minimum, tedy zkoušku z ruštiny, Politické ekonomie a samozřejmě z všudypřítomných Dějin mezinárodního dělnického hnutí a KSČ.
Ujistil jsem jej, že o tom vím a že s tím počítám.

Doma jsem potom přihlášku krasopisně vyplnil, spolu s přiloženým nezbytným kádrovým dotazníkem. Potom jsem vyhledal v osobních papírech svůj životopis a krasopisně jsem jej rukou opsal na volný list papíru.
Tento mustr jsem si kdysi napsal a vybrousil jsem jej do dokonalé podoby. Protože se životopis přikládal k všelijakým žádostem a povolením, byla to z mé strany určitá prozíravost i opatrnost. Nemusel jsem si vždy znova vymýšlet, co tam vlastně uvést a co ne a taky jsem se nemusel bát, že bych si v některých svých životopisech protiřečil.

Druhý den jsem s dotyčnými formuláři chtěl zajít do pracovny soudruha ředitele. Bdělá sekretářka mě před dveřmi zadržela, pohledem zkontrolovala, zda nesvítí tabulka s nápisem NEVSTUPOVAT a potom udělala pootevřenými dveřmi dotaz, zda mě soudruh ředitel může přijmout.
Teprve potom otevřela dveře a vpustila mě do „chytrovny“ našeho starého.
Pozdravil jsem a s. ředitel mi vyšel v ústrety s napřaženou rukou, jako by mě neviděl bůh ví jak dlouho. Protože jsem jeho stručné vyjádření a doporučení s razítkem na formuláři považoval za pouhou formalitu, položil jsem mu připravené papíry na stůl s prosbou, aby mi to příležitostně potvrdil.

Brzy jsem se však nestačil divit. Pokynul mi k židli a když jsem se posadil, pořád jsem ještě věřil tomu, že mi dotyčný papír potvrdí, tak říkajíc na počkání.
Seděl teď proti mně, listoval v formulářích, pročítal jednotlivé rubriky, jako by kontroloval, zda jsem je správně vyplnil a při tom sveřepě mlčel. Potom je odložil, upřeně se na mě podíval a promluvil.
„Tak vy si nedáte pokoj, soudruhu inženýre. Z VUMLu vás vyhodili, takže si hledáte jiné cestičky?“
Rozhořčeně jsem odpověděl.
„Z VUMLu mě nevyhodili kvůli neprospěchu, ale ukončili mi studium, protože jsem nestraník. A protože se chci dál rozvíjet v rámci seberealizace, rozhodl jsem se, že si udělám kandidáta věd v oboru Pedagogiky dospělých. Domnívám se, že k tomu mám dostatečné možnosti.“
„Ale k tomuto studiu přece také potřebujete členství ve straně,“ vynesl trumf s. ředitel.
„Vysloveně jsem se na to na rektorátu ptal a byl jsem ujištěn, že nikoliv,“ kontroval jsem.
„Tak to tam mají soudruzi pěkný bordel. Něco jim uniklo. Ale ujišťuji vás, že strana je bdělá a ostražitá, takže v průběhu času se jistě bude členství ve straně vyžadovat. Jednou mi poděkujete, že jste nezahodil 2 roky práce jen tak zbůhdarma. To by se vám líbilo, kdyby vás nepustili k obhajobě?“

Tady se trochu zarazil a rozhodl se, že na mne půjde jinak. Z knihovny vytáhl Platový řád pro učitele a výchovné pracovníky. Chvíli v něm listoval a pak mi přidržel před očima Platovou tabulku.
„Podívejte se sám. Vy máte díky svoji kvalifikace nejvyšší platové zařazení. Vyšší už mít nemůžete. Takže i kdybyste získal titul CSc. nevynese vám to ani korunu navíc. Nezdá se vám, že by to byl zbytečně promarněný čas, bez viditelného efektu? A kromě toho by vás to odvádělo od vaši tvůrčí práce učitele.“

Tvrdošíjně jsem trval na to, že mi nejde o peníze. Že mě pedagogika prostě baví a že bych se ji chtěl věnovat do hloubky. Nakonec jsem jej tedy požádal, aby mi tam napsal, že moje studium prostě nedoporučuje a hlavně ať k tomu dá razítko. Možná, že mi přesto přijmou, protože s. docent M. , člen vědecké rady o spolupráci se mnou dost stojí a slíbil mi veškerou podporu.

„Dobře víte, že zamítnou vám to nemohu. Ale doporučit taky ne. Vzpomeňte, jak vás Cunt doporučil na studium do VUMLu a jakýho pak za to dostal prcáka. Takže to vyřeším jednoduše.“
S těmito slovy vzal přihlášku, dotazník i životopis, rázně ty papíry přetrhl napůl a pak ještě jednou a útržky odhodil do koše. Vzteky bez sebe, jsem beze slova opustil jeho pracovnu.

Odešel jsem do svého kabinetu a byl jsem rád, že tam nikdo nebyl.
Vyndal jsem ze skříně načatý koňak, který tam zbyl ještě od maturit a dal jsem si dlouhý hlt rovnou z lahve. Když po chvíli přišel kolega, matematik Křenek, hned po pozdravu se zeptal:
„Copak se děje? Ulítly ti včely?“
Jsem bohužel příliš průhledný a tak je na mém obličeji k poznání moje momentální nálada. Ve stručnosti jsem mu vylíčil svoje trable a on se ironicky usmál:
„Chceš vědět pravý důvod, proč ti to zamítl? Protože sám to CSc. nemá. Dovedeš si představit tu potupu, že by jeho podřízený měl vyšší vědeckou hodnost, než on? Proto se také ani nepokusil tě vydírat. Také ti mohl nabídnout báječný kšeftík. On ti potvrdí tvoji přihlášku na vědeckou kandidaturu a ty mu podepíšeš přihlášku do rodné strany. Docela dobrý fór a férová výměna – kandidatura věd, za kandidaturu strany. Buď rád, že kvůli jeho osobní zamindrákovanosti jej to ani nenapadlo.“
„Je vidět, milý Petře, že nečteš Rudé Právo. Jinak bys věděl, že v souvislostí s výměnami stranických legitimací, potažmo prověrkami, vyšlo najevo, že ta jejich, ryze dělnická strana, má pouze 30% členů, kteří jsou dělnici, nebo rolníci a zbytek jsou inkousti, kteří k fyzické práci nikdy ani nečuchli. Takže byla přijata směrnice, že z 5 nově přijatých členů může být pouze jeden nedělník, aby se toto nepříznivé procento poněkud narovnalo.“

Postupem času roztrpčení z příkoří páchaném na mě jako na občanovi druhé kategorie, poněkud ochablo. Nějak jsem si na to zvykl a smířil se s tím, že nikdy nebudu kandidátem věd, abych si snad, z titulu vědecké hodnosti, nemohl nárokovat nějakou vedoucí funkci. A že bych kvůli tomu nechal nalejt do rodné strany, to mě nikdy ani nenapadlo.

CCV – Curiculum vitea, dnes se tomu říká strukturání životopis
UK – Univerzita Karlova
VUML – Večerní Univerzita Marxismu-Leninizmu, „Vysoká škola“ pro straníky, kteří neměli maturitu
docent – pracovní zařazení vysokoškolského učitele. Víc než odborný asistent a míň než profesor. Do funkce jej uvádí rektor, po proběhnutí habilitačního řízení.
Csc. – kandidát věd. Tento titul se uváděl za jménem.
DrSc. – Doktor věd. Tzv. velký doktorát, uváděl se rovněž na jménem.
RSDr. – Doktor společenských věd – titul který dostávali absolventi VUMLu. Jinak v lidové tvořivosti se tato zkratka vyslovovala Jako Rozhodnutím Strany Doktor, případně Rodné Strany Doktor.