Tři švagři 01

Velmi volně na motivy známé filmové pohádky.

Díl první – Strasti a slasti mladého kralevice

Princ Velen byl mrzutý. Ne, že by svoje tři sestry neměl rád, naopak, ale týden po odjezdu rodičů na svatbu k bratránkovi kamsi do Němec nebo Bohemie mu už hučela hlava. Prý to bude velká a slavná svatba, dědic trůnu si bere jakousi Popelku nebo jak směšně se ta nevěsta jmenuje. No, asi má jiné přednosti, nebo možná zadnosti? To bylo jedno, na každý pád měl Velen na krku tři princezny.

Nejdříve pofňukávaly, že je rodiče nevzali s sebou. Prý se u tamního dvora dějí moc zvláštní věci, zvláště po desáté večer, vyprávěl o tom asi před rokem jeden užvaněný krajánek, Pallas Athena si říkal ten podivně zženštilý nafoukaný prolhaný drzoun. Co toho napovídal, než na něj pustili psy. Jenže kdo by podobným výmyslům věřil. Velen se snažil dívky zabavit společenskými hrami, ale už je nebavilo hrát „Nevolníku, nezlob se“, ani „Dvorní dámu“ natožpak „Námluvy a vdavky“. Otráveně bloumaly po zámku a vedly nekonečné řeči. V zoufalství je poslal vyčistit zámecké bludiště, ale vrátily se už třetí den.

Bylo krásné letní odpoledne, chvíli po vydatném obědě. Velen od rána lehounce laškoval s tou novou mladou dvorní dámou, koketně a slibně se usmívala. Byl ideální čas jí nabídnout například partičku kroketu na trávníku a pak spolu s ní například ověřit, zda je bludiště opravdu provozuschopné.
Uprostřed byl opravdu hezký a romantický pavilón s rozkošným jezírkem, rodiče ho nechali postavit jakéhosi vandrovníka, jak se ten prapodivný napůl chromý tovaryš jmenoval, nějak vlašsky, á, Santini. Stavba se vydařila, jen z těch oblouků a oken a ozdob šla hlava kolem. Ale uvnitř bylo takové pohodlné lehátko, ideální pro spočinutí dvou těl zmožených namáhavým hledáním cesty. Bylo tak úžasné, že tovaryšovi prominuli i nestoudně překročený rozpočet.

Nestoudně, správné slovo, princ se už už viděl, jak prochází s dámou bludištěm, vykládá jí cosi o jeho tajemství, tu pohladí štíhlou ručku, tu jemný dotyk útlého pasu nasměruje ji ke správnému průchodu. A až budou uprostřed, posadí se na ono lehátko, jako by náhodu se její nožka přitiskne k jeho… Jistě bude urozené dámě horko a šněrovačka, která tak krásně pozdvihuje dráždivě přetékající vnady, bude příliš utažená. Jak skvostné bude rozvázat uzlík a pak kousek po kousku povolovat šňůrku, až se ta svůdně dmoucí dvojice kopečků uvolní z krutého útlaku. A pak již princova dlaň přiblíží se…

„Co budeme dělat, nudím se,“ přerušila příjemný tok myšlenek nejstarší Lenka, hezká vysoká světlovlasá dívka, „pojď se projet na koni.“
„Milerád, ale co tvoje sestřičky? Hola, pojedete s námi?“
„Ani mě nenapadne, je tam horko.“
„Taky nejedu, budeme si s Helenou malovat, viď?“

Velen udiveně pohlédl na rusovlasou Elenku, která ale už držela za ruku tmavou Helenku a pomalu odcházeli do komnaty. V jednu chvíli se Elenka podívala ne sestru tak, že princovi vyschlo v krku. Jasně, bude ji malovat, ale jak? Jen v lehounkém rouše? Nebo úplně nahou jako posledně? Byl z toho velký poprask a sám král nechal kromobyčejně vydařený portrét zabavit, uzamknout do malé komnaty a klíč… No ano, klíč si nechal.

Velen obraz sotva zahlédl, ale přesně si ho pamatoval. Černovlasá dívka elegantně pololežela na lenošce, lehounký závoj jistě jen náhodou sjel až pod boky. Pravou rukou se ho snažila zachytit a levou si podpírala hlavu. Vše bylo načrtnuto lehkou a dovednou rukou, která však věnovala dostatek péče k vykreslení oblých tvarů princeznina mladého těla, menších ňader s dráždivě vztyčenými bradavkami, půvabného bříška roztomile zakončeného tmavými chloupky.

Velen již dříve viděl jiná Elenina dílka, občas načrtla nějakou děvečku či mládence. Jedna dvorní dáma mu dokonce prozradila, že ji princezna namalovala podobně jako Helenku, jen ještě o něco odvážněji.

Jak by toto „odvážněji“ mohlo vypadat, si ale mohl princ jen představovat. Což ostatně také dělal. To vše ale nebylo nic proti poslednímu obrázku. O něm mu šeptala sama rudovlasá sestra, tváře by jí přitom od vlasů nerozeznal, jak byly zardělé. Měl to být dárek pro onoho královského bratránka, byl na ní podkoní spolu s mladou kuchařkou, ve velmi a velmi choulostivé situaci.

‚Počkej, a to ti přitom stáli modelem?‘ zeptal se Velen přemýšleje o něčem úplně jiném.
‚Ze začátku stáli, pak spíš leželi‘, zasnila se rusovláska.
„A to…“
„Umím maloval docela rychle.“
Velen si jen povzdechl. Jak tohle uhlídá.

Ale teď raději jen rozverně pleskl netrpělivě přešlapující Lenku a pospíchali do stájí. A za nedlouho už uháněli po louce. Princova špatná nálada byla ta tam, zálibně sledoval sestřinu pružnou a elegantní postavu, jak naprosto proti zásadám etikety svírá ryzáka stehny po mužském způsobu. Pozvedla se ve třmenech, vystrčila zadeček a pobídla koně do cvalu. Závodili spolu až k lesu, tam seskočili do trávy.

Proč musí být Lenka jeho sestra, napadlo Velena. Přesně takovou dívku by si přál, odvážnou, hezkou, která by s ním klidně vyrazila do světa. Jenže kde takovou vzít. A sestra je holt sestra.

„Pojď se vykoupat, bratříčku, voda bude teplá.“

A která by se s ním šla vykoupat do rybníka, a pak…

Než stačil cokoliv namítnout, vzala Lenka svého koně za uzdu a pokračovala úzkou pěšinkou k rybníku Stříbrňáku.

Nechal sestru na kraji lesa a proslídil okolí, nikde ani živáčka. Moc dobře znal všechny skrýše a zákoutí, odkud by nadržený šmírák mohl pozorovat například koupající se dívky z vesnice či děvečky ze zámku. Například dvě mlynářovy dcerky, ty se sem často chodily večer koupat. Ale to byla tehdy nehoda a vůbec je nechtěl…

Velen byl prostě tehdy po těžkém dni unaven (jízda na koni, cvičení šermu, studium historie a etikety). Navečer tedy s rozkoší hupsnul do příjemně vyhřáté vody a plaval skoro až na druhý konec rybníka. Jenže pak uslyšel dva veselé dívčí hlasy. Schoval se u břehu do rákosí, ale moc toho neviděl. Dva krásné obrysy, asi se svlékaly, ozývalo se chichotání a pak žblunknutí.
Princ si oddechl, ale ne nedlouho. Čvachtání se přibližovalo, chtěl se schovat dál, ale nechtělo se mu do slizkého bahna. Když už byly dívky skoro u něj, zoufale zavolal: „Holky, nebojte se, já jsem taky nahý!“

Později musel přiznat, že to nebylo asi úplně nejchytřejší. Ani se nedivil, že děvčata zaječela a snažila se uprchnout. Velen plaval za nimi a samozřejmě opravdu jen nechtě uviděl dva krásné kulaté zadečky. Dívky chytly kusy oblečení, ale kupodivu neutíkaly pryč. Statečně se stály na břehu.

„Kdo jsi?“
„Já… Já jsem Velen, však víte,“ princ stál po pás ve vodě, „chtěl jsem se jen vykoupat, nevěděl jsem, že sem taky chodíte.“
V šeru zahlédl, jak se na sebe dívky podívaly.
„Velen? Nelžeš?“
„Nelžu, opravdu ne, byl jsem u vás před týdnem se správcem, pamatujete?“
Dívky se dobře pamatovaly. Ostatně po sobě tehdy jukali, smáli se, honili se po mlýnici, správce jen lomil rukama a mlynář obě dcery nakonec přetáhl pometlem.

„Velene, pojď k nám,“ ozvala se jedna.
„No jo, ale to se snadno řekne.“
Dívky se zahihňaly.
„Neboj se nás, my tě neukousneme.“
„Jo, to říkají všechny a pak ukousnou.“

Velen přesto pomalu šel na břeh, ale bylo mu divně. Nechtěl si držet dlaně v klíně jako nějaký stydlín, ale zase úplně nahý…

„Otočte se!“
„A próóóč?“
„Prostě vám to nařizuju, protože jsem, tento, váš princ a budoucí vládce.“
„Áááá, páníček je nafoukaný,“ dívky se zachichotaly a obrátily.
Velen si oddechl a zamířil ke své kupičce oblečení. Jenže když vzal do ruky kalhoty, děvčata se začala tiše smát. Samozřejmě, už na něj zase zírala.

Velen si držel kalhoty před sebou a významně kráčel k nim. Jenže čím byl blíž, tím víc je v šeru viděl a tím víc…
Prohrábl si vlasy a řekl už mírně.
„Nechtěl jsem vás šmírovat, prostě jsem se jen koupal.“
„My víme, pojď k nám.“

„Ty jsi Rozárka, a ty musíš být tedy Dorka.“
„Co to povídáš, úplně naopak.“
„Takže Dorka a Rozárka…“
„Pořád si nás pleteš.“

Tráva byla měkká, večer teplý, ale zdaleka ne tak jako dvě dívčí těla. Ani si pod sebe nic nedali, jen sklouzli na zem. Dívky se už nechichotaly, spíš jen vzdychaly. Princ už dávno přestal rozlišovat, která je která. Obě byly trochu jiné, starší měla už oblejší postavu, širší boky i větší ňadra, mladší zase hrozně vzrušující tvrdé bradavky a rozkošný malý zadeček. Hrál s jejich prsy, líbal jeden po druhém, porovnával je a laskal.

Rozpustile mu hladily tvrdý ocas, hrály si s ním, dráždily, jemně prohmatávaly varlata, trochu bojácně objížděly šikovnými prstíky naběhlý žalud. Velen jim na oplátku hladil kundičky, i ty měly každá trochu jinou, starší hezky zarostlou, ale s chtivě vyčuhujícími lupínky, mladší jemně zarostlý výrazný hrbolek rozpůlený vlhkou rýhou.

Přitulily se k němu, našel každou dlaní jeden klín a hladil ho. V tomto umění nebyl nijak zběhlý, ani sestry mu nic nevysvětlily, i když někdy měl dojem, že by rusovlasá Elenka nebyla proti jistému bližšímu seznámení. Ale sestry jsou sestry a tahle děvčata… no, jsou tedy také sestry, ale ne jeho. Takže je prostě hladil, jak uměl nejlépe, nejspíš se jim to podle milostných vzdechů líbilo. Starší byla prudší a vášnivější, sama se otírala o jeho prsty, zalévala je šťávičkou a jako první dosáhla vrcholu slasti. Pak se už mazlil s mladší, ještě si hrál s kozičkami a prdelkou, než ji i s její pomocí dovedl do ráje.

Dívky rozpačitě a smutně hleděly na princův smutně trčící ohon, starší se usmála a roztírala si šťávy po vnitřní straně stehen. Pak si lehla na bok a dovolila Velenovi zajet údem do hebkého údolí, jen kousíček od žhavé štěrbinky.
„Sem smíš, ale dál už ne. Dala jsem slib, víš.“
Velenovi to bylo úplně jasné, dlaň měl plnou ňadra a lehce zajížděl do klouzající mezírky. Mladší se k němu přitulila zezadu.
Dlouho nevydržel a zkropil dívce půvabná stehna. Mladší sperma zvědavě roztírala.

A pak se vzali za ruce a skočili do vody. Jó, to byla nádhera.
Oblékli se, prince napadlo, že by mohl dívkám věnovat něco i z jiného váčku, sáhl do kapsy a vytáhl dvě zlaté mince. Starší dívka se zamračila a hrdě blýskla očima.
„Co si myslíte, pane, my nejsme žádné vesnické doroty.“
„Ne, ne, to vůbec,“ honem si pospíšil s odpovědí kralevic, „to je jen takový příspěvek, na výbavu, na svatbu, a tak vůbec.“
Děvčata usoudila, že se s tímto vysvětlením spokojí a pečlivě uložila penízky do kapsářů.
„Šetři tím zlatem, princi,“ řekla vlídně mladší dívka, „nemusíš ho dávat těm, kteří o něj nestojí. A je lepší ho vůbec neukazovat.“
„To zlato nebo něco jiného?“
„Oboje, ale když mi někdy ukážete to druhé, nebudu se zlobit,“ mrkla na něj.
Velen s úsměvem pozoroval dvě dívky, které spěchaly houstnoucím soumrakem domů. Snad se jim nic nestane.

Hned druhý den se princ vypravil k rybníku znovu, obhlížel, zda už dívky nejdou, ale místo toho uslyšel mužské hlasy.
„Jestli tady ten chlívák bude, zmaluju mu hřbet.“
„Máš pravdu Hamříku, a já ho přetáhnu cepem.“

Velen rychle zajel do křoví. Což nebyl nejlepší nápad, jak rychle poznal. Kroky se blížily. Na poslední chvíli ho napadla spásná myšlenka, vyšel ven a zavazoval si kalhoty.

„Tady je ten prasák, pojď na něj, já mu jednu hned… Výsosti?“
„Ach, dobrý den, mládenci. Bolelo mě břicho a zaběhl jsem do křoví. Být tebou, teď tam nechodím. A co se děje?“

Mohutný mládenec houpal obrovským obuchem a posunul si otrhanou čapku do týla.
„Znáte mlynářovy dcerky, Stázku a Dorku?“
„A… Ano, byl jsem nedávno v mlýně, pamatuju se.“
„No, a včera večer přišly od rybníka, hrozně pozdě, až za tmy, tváře jim jen hořely, prý je tam honil nějaký divný chlap, kdo ví, co po nich chtěl, nějaký panáček urozený to možná byl, chlívák. Musely se schovat a proto přišly domů tak pozdě. Já ho chytit…“
Obuch zakroužil vzduchem a s překvapivou prudkostí narazil do země. Mládenec ho s obtížemi vyprostil.

„Proradné mršky,“ pomyslel se Velen, „chlívák, no prosím.“ Nasadil raději přátelský úsměv.
„Ty jsi… Počkej, no jistě, Hamřík, z kovárny.“
„Tak,“ usmál se mládenec a zase si posunul čapku, „máte pravdu, výsosti. Víte, budeme se se Stázkou brzy brát, to je ta starší, už mám její slovo i pana otce. Už jen čekáme, až přeberu kovárnu.“
„Vida, tvůj otec už nemá sílu na černé řemeslo?“
„Ten má síly,“ zasmál se Hamřík a jako ilustraci se mocně udeřil obuchem do dlaně, „ale chce se věnovat řemeslu platnéřskému, je zde velká poptávka a výdělek je slibnější než u kování koní.“
„Tak blahopřeji,“ nuceně se usmál Velen a plácl rozverně kováře do ramene, „Stázka je moc hezké děvče a je určitě… hodná.“
„To je, výsosti, je to navíc hrozně cudná dívka, chodí zpívat do kostela, a teď by ji snad někdo zneuctil.“

Velen si za zády třel pohmožděné zápěstí. Vybavil si dívčino teplé tělo, vlnící se ňadra, hebká stehna… Chtěl něco příhodného prohodit, ale pohled na houpající se obušek ve velké pěsti ho zarazil.
„Řeknu strážím, aby dávaly pozor a zašly občas i dál k lesu.“
„To byste byl moc hodný, výsosti. To víte, máme strach.“

„Klásku, nikdo tady není, můžeme jít zpátky,“ zavolal mládenec na kamaráda.
„Hamříku, pojď se aspoň vykoupat, když už jsme tady.“
„Máš pravdu kamaráde, zahoď cep a jdeme do vody.“

Princ roztržitě sledoval pramence svalů na kovářových zádech. Vzpomněl si, co mu jednou říkala ta hezká dvorní dáma. Musel se trochu usmívat, velcí a svalnatí muži prý mají malé…

Tak ne.