Přízrak nevědomosti 02

6. kapitola – Podruhé 

Když vešli do Dášina bytu, uvítal je teplý vzduch, vůně vanilkové svíčky a dvě kočky, které okamžitě přiběhly k Lubošovým nohám. Jedna šedá, druhá černá s bílými packami – přesně ty z fotek, které mu posílala. Malý jorkšír Maxík se loudavě přikutálel z gauče a začal Lubošovi očichávat boty.

„Vítej,“ usmála se Dáša a sundala si kozačky. „Udělej si pohodlí. Kávu, víno, nebo něco ostřejšího?“
„Víno zní dobře,“ řekl Luboš a rozhlédl se. Byt byl malý, ale útulný – velká pohovka, spousta polštářů, na stěnách fotky z focení (ona v plavkách, v spodním prádle, vždy s tím svůdným úsměvem). Na polici stály ceny z modelingových soutěží. Všude kočičí hračky, škrabadla, pelíšky.

Dáša zmizela v kuchyni, vrátila se se dvěma sklenkami červeného a posadila se vedle něj na gauč, dost blízko, aby se jejich stehna dotýkala.
„Na nová přátelství,“ přiťukli si a podívali se si do očí.
Povídali si dál o kočkách, o filmu, který právě běžel v televizi na pozadí, o tom, jak se jí líbí, že Luboš je takový „klidný a pozorný“. Kočky se jim motaly kolem nohou, jedna skočila Dáši na klín a začala příst.

„Oni tě mají rádi,“ řekla Dáša a pohladila šedou kočku. Pak se podívala na Luboše. „A já taky.“
Naklonila se a políbila ho. Nejdřív jemně, zkoumavě. Luboš jí políbení opětoval – chuť vína, její rtěnka, teplé rty, které tak dobře znal. Ruce mu automaticky sklouzly na její pas, přitáhl si ji blíž.
Dáša se odtáhla na chvíli, usmála se. „Pojď, ukážu ti zbytek bytu.“
Vstala a vzala ho za ruku. Prošli kolem ložnice – dveře pootevřené, velká postel s černým povlečením, zrcadlo na stropě. Luboš ucítil, jak mu tvrdne jen při pohledu.

Vrátili se na gauč. Tentokrát se mu Dáša posadila na klín, nohy po obou stranách. Políbili se znovu, tentokrát hlouběji, vášnivěji. Její jazyk v jeho ústech, ruce mu prohrabovaly vlasy. Luboš jí hladil záda, pak boky, pak ji pevně chytil za zadek, přesně ten, který držel ten večer v Babinovce.

Dáša zasténala do polibku. „Máš silné ruce,“ zašeptala a lehce se na něm zavrtěla. Cítila, jak je už tvrdý, jak se jí to tlačí mezi nohy.
Pomalu mu stáhla tričko přes hlavu, pak si sundala rolák. Pod ním měla černou krajkovou podprsenku, která sotva držela ty perfektní silikonové čtyřky. Luboš je políbil, nejdřív přes krajku, pak ji rozepnul a vzal bradavku do úst. Dáša zasténala nahlas, prohnula se v zádech.

„Pojď,“ zašeptala a vstala. Vzala ho za ruku a vedla do ložnice.
Tam ho přitlačila k posteli, sundala mu kalhoty, pak si klekla. Podívala se mu do očí – ten samý pohled, který měla v gloryhole, když mu brala ptáka do pusy poprvé.

Pomalu ho vzala do úst. Cítil teplo a vlhkost, její jazyk tančil kolem žaludu, pak ho brala hlouběji.
Luboš zasténal, chytil ji za vlasy, stejně jako ten večer, ale teď viděl její tvář, její oči, jak se na něj dívá, zatímco ho sála.
„Bože, ty jsi neuvěřitelná,“ vydechl.
Dáša se usmála, olízla ho odspodu až nahoru. „Ty taky. Chci tě celého.“

Vstala, sundala si sukni a kalhotky. Nahá, krásná, štíhlá, s těmi dokonalými křivkami. Lehl si na postel, ona si na něj sedla, pomalu, bez kondomu, protože oba věděli, že jsou čistí (ona to řekla už v kavárně, že je opatrná).

Cítil ji horkou, mokrou, těsnou. Začala se pohybovat pomalu, pak rychleji. Prsa se jí pohupovala, sténala nahlas, stejně jako ten večer v klubu.

Luboš ji chytil za boky, vrážel do ní zdola. Otočili se – teď on nahoře, tvrdě, hluboko. Dáša si objala nohy kolem něj, nehty mu ryla do zad.
„Ještě… tvrději,“ prosila.
A on jí to dal. Přesně tak, jak věděl, že to má ráda.

Když se blížil, vytáhl ho a ona si klekla. Vzala si ho do pusy, stejně jako ten večer, když mu polykala před desítkami mužů. Teď jen pro něj.
Vystříkal jí do úst – ona polkla, olízla ho, usmála se.
Pak si lehli vedle sebe, zpocení, zadýchaní. Kočky se loudavě přišly podívat, co se děje, ale rychle zase odešly.

Dáša se přitulila k jeho hrudi. „To bylo… intenzivní,“ zašeptala. „Líbíš se mi. Hodně.“
Luboš ji políbil na čelo. „Ty mně taky.“
Leželi tam dlouho, povídali si, smáli se, hladili se. Pak se osprchovali společně – ona mu mydlila záda, on jí. Pod vodou se milovali znovu, pomalu, stojíc, až do dalšího orgasmu.

Když usnuli, bylo už pozdě v noci. Dáša mu spala v náruči, kočky u nohou. Luboš zíral do stropu, na zrcadlo nahoře, kde viděl jejich odraz. Věděl, že tohle je začátek něčeho. A pořád jí neřekl, že ví. Ještě ne. Teď si užíval, že ji má jen pro sebe. A věděl, že zítra ráno bude ještě lepší.

7. kapitola – Rada starších

Středa 21. ledna 2026, krátce po páté odpoledne. Luboš s Petrem, o deset let starším kolegou z účtárny, rozvedeným, cynickým, ale v jádru dobrým chlapem, seděli v jejich oblíbené hospodě kousek od kanceláře. Na stole dvě velká piva, talíř s utopenci a těžké ticho, které Luboš konečně přerušil.

„Petře, můžu ti vyprávět jeden příběh? O jednom… kamarádovi,“ začal opatrně a hned se napil, aby zakryl nervozitu.
Petr se ušklíbl. „Kamarádovi, jo? Klasika. Střílej.“
Luboš si odkašlal a začal vykládat – pomalu, jako by to opravdu nebyl jeho příběh.

„Tak tenhle kamarád… byl dlouho sám. A loni v prosinci, před Vánocema, se poprvé v životě odhodlal a šel na jednu… no, dost specifickou akci v jednom klubu. Gloryhole a gangbang, víš, co myslím. Měl masku, všechno anonymní. A tam potkal jednu holku… no, vlastně ji nepotkal, jen… ji měl. Byla tam jedna tmavovláska, modelka, fakt nádherná. A on ji tam měl… několikrát. Gloryhole, pak gangbang. Byla neuvěřitelná.“
Petr zvedl obočí, ale mlčel a jen přikývl, ať pokračuje.

„A teď, po Novém roce, náhodou na ni narazil. Normálně, v civilu. Nejdřív ve zverimexu, pak se začali vídat, psát si, a minulý pátek měli rande. Skončilo to u ní doma. A bylo to… mnohem lepší než v tom klubu. Ona je milá, vtipná, má ráda zvířata, prostě super holka. Teď spolu asi začínaj chodit, spí spolu, všechno. Ale ona netuší, že ten chlap z klubu je on. Maska, chápeš.“

Luboš se odmlčel a dopil půl piva najednou.

„A teď ten kamarád neví, co dělat. Jestli má smysl se s ní pokoušet o normální vztah, když to takhle začalo. Jestli jí má někdy říct pravdu, že už ji znal, že ví, co dělá v tom klubu, že tam byl taky. Nebo jestli má mlčet a nechat to být, protože teď je to mezi nimi krásné.“

Petr si zapálil cigaretu (i když v hospodě se nesmí, ale číšník to přehlížel), dlouze potáhl a pak se na Luboše podíval přímo.

„Poslouchej, Luboši, nebo jak se ten tvůj, kamarád‘ jmenuje,“ řekl s úšklebkem. „Za prvé: Ano, má smysl. Jestli je mezi nimi teď chemie, jestli se mají rádi, jestli to funguje, tak proč to kazit minulostí? Lidi mají všichni nějaký skelety ve skříni. Ona má ten klub, ty máš… no, taky ten klub. Ale teď jste spolu jinak.“

Luboš přikývl, ale bylo vidět, že ho to úplně neuklidnilo.

„A ta pravda?“ zeptal se tiše.
Petr pokrčil rameny. „To je ta těžší část. Kdybych byl na jeho místě, neřekl bych to. Nikdy. Proč? Protože jakmile to otevřeš, už to nezavřeš. Ona se bude ptát: ,Proč jsi tam byl? Kolikrát? S kolika holkama?‘ A ty se budeš ptát: ,Jak často tam chodíš? S kolika chlapy?‘ A najednou z toho krásného vztahu bude výslech. A možná skončí.“

Luboš sklopil pohled do piva.

„Ale jestli ten tvůj kamarád je typ, co má výčitky a nedokáže to udržet v sobě,“ pokračoval Petr, „tak to musí říct brzo. Ne až po roce, když bude zamilovaná. Pak by to bolelo víc. Ale upřímně? Já bych mlčel. Nechal bych to být tajemstvím. Oba víte, co ta druhá strana umí v posteli a teď to máte jen pro sebe. To je docela výhra, ne?“

Luboš se slabě usmál.

„A ještě jedna věc,“ dodal Petr a dopil pivo. „Jestli je opravdu taková, jak ji popisuješ, milá, vtipná, má ráda zvířata, tak to není jen holka z klubu‘. To je člověk. A lidi se mění. Možná ten klub pro ni byl jen fáze, nebo způsob, jak si vydělat, nebo jak si užít. Teď je s ním. A jestli ji to baví i bez davu chlapů, tak to stojí za to.“

Luboš dlouho mlčel. Pak si objednal ještě jedno kolo.

„Díky, Petře. Opravdu díky.“
Petr mu plácl po rameni. „Není zač. A až bude svatba, pozvi mě. Chci vidět, jestli ta , kamarádova‘ holka vypadá tak dobře i ve svatebních šatech.“
Luboš se zasmál, poprvé ten večer opravdu. Když pak šel domů, v hlavě mu pořád zněla Petrova slova. Mlčet. Nechat to být tajemstvím. A užívat si, že tu neuvěřitelnou Dášu má teď jen on. Sám pro sebe. Aspoň prozatím se rozhodl, že pravdu jí neřekne. Ještě ne. Možná nikdy.

A když mu večer přišla zpráva od Dáši, fotka jejích koček s textem „Chybíš nám tady. Přijď brzo ❤️“ usmál se a odpověděl: Přijdu zítra po práci. A zůstanu přes noc.
A v tu chvíli věděl, že to rozhodnutí je správné.

8. kapitola – Štěstí 

Březen 2026 přišel s prvním opravdovým jarem. Sníh roztál, Praha voněla po kvetoucích stromech a Luboš s Dášou byli už dva měsíce nerozluční.
Luboš se k ní nastěhoval na zkoušku, oficiálně jen „na pár týdnů, ať Štístko má společnost s jejími kočkami“. Ve skutečnosti tam zůstal. Jeho věci se pomalu přesouvaly: nejdřív kartáček na zuby, pak oblečení, nakonec i jeho oblíbený hrnek s nápisem „Nejlepší kočičí táta“. Dáša se smála, když ho našla v její skříňce, a hned mu udělala místo.

Ráno spolu vstávali, ona vařila kávu, on krmil všechny čtyřnohé členy domácnosti. Maxík se naučil skákat Lubošovi na klín, kdykoli seděl u notebooku, a Štístko s Dášinými kočkami si vytvořili malou bandu, která spolu honila laserové ukazovátko po celém bytě.

Víkendy trávili lenošením. V sobotu dopoledne dlouho spali, pak se milovali pomalu, s otevřeným oknem, aby dovnitř proudil jarní vzduch. Dáša měla ráda, když ji bral zezadu u okna, opřenou o parapet, vlasy rozházené, slunce jí svítilo na záda. Luboš ji držel za boky a šeptal jí, jak je krásná. Pak se osprchovali společně, smáli se, když se kočky snažily vlézt do vany, a snídali na gauči v županech croissanty z pekárny dole a čerstvou šťávu.

Jednou v dubnu ji vzal na výlet do Českého ráje. Pronajal si malou chalupu na víkend, jen oni dva a zvířata nechali u její kamarádky. Chodili po skalách, drželi se za ruce, fotili se na vyhlídkách. Večer u krbu otevřeli láhev vína, Dáša si lehla hlavou na jeho klín a vyprávěla mu o svých snech, chtěla jednou otevřít vlastní butik se zvířecími potřebami a kavárnou pro kočky. Luboš ji poslouchal a v duchu si říkal, že by pro ni udělal cokoli, aby se jí to splnilo.

V noci se milovali u ohně, pomalu, něžně, dívali se si do očí. Poprvé mu řekla „miluju tě“. Tiše, skoro šeptem, když ležela na něm a cítila, jak je uvnitř ní. Luboš ji políbil a odpověděl to samé. A myslel to vážně. Celým srdcem.

V květnu ji vzal na večeři do restaurace s výhledem na Vltavu. Měla na sobě červené šaty, které jí perfektně seděly, a on nemohl odtrhnout oči. Po večeři se procházeli po Karlově mostě, zastavili se uprostřed a políbili se pod sochou svatého Jana Nepomuckého. Dáša se smála: „Teď musíme mít štěstí v lásce navěky.“
Luboš ji objal a přitiskl si ji k sobě. „Už ho máme.“

Tajemství z Babinovky pořád nosil v sobě. Občas se mu v hlavě mihlo, když viděl její rty, jak se usmívají, nebo když mu ho brala do úst tak dokonale, jako by to dělala celý život. Ale nikdy to neřekl. Petr měl pravdu: teď to bylo jen jejich. Čisté. Krásné.

V červnu, když slavil narozeniny, mu Dáša připravila překvapení. Celý byt byl vyzdobený balónky, na stole domácí dort a malá krabička. Uvnitř byl klíč – nový, lesklý klíč od jejího bytu.
„Už žádná ,zkouška,“ řekla s úsměvem. „Chci, abys tu byl pořád. S Štístkem, s tvými věcmi, se vším.“
Luboš ji zvedl do náruče, otočil se s ní a políbil ji tak silně, až se jí zamotala hlava.
„Ano. Navěky.“

A v tu chvíli věděl, že to tajemství si nechá navždy. Protože to, co měli teď, bylo mnohem větší než jedna prosincová noc v klubu. Bylo to opravdové. Byli to oni dva, Luboš a Dáša, a jejich malá, chlupatá, šťastná rodina. A před nimi celý život.

9. kapitola – Zpátky na značky

Prosinec 2026 se blížil a s ním i první výročí té osudné noci v Babinovce. Luboš seděl večer sám na gauči, Dáša byla v kuchyni a připravovala večeři, Štístko mu spal na klíně. Z nostalgie, nebo spíš z nějakého divného nutkání, otevřel internet a podíval se na stránky klubu Babinovka.
Nejdřív se usmál. Vzpomněl si na tu noc, na masku, na ten pocit, kdy poprvé ucítil její rty přes otvor ve stěně. Pak ale narazil na nový inzerát.

Pondělí 21. prosince 2026 – PŘEDVÁNOČNÍ GLORYHOLE & GANGBANG AKCE  TŘI MLADÉ ŠTÍHLÉ DÍVKY  
Jedna z nich, 26letá dlouhovlasá tmavovláska, modelka, 172 cm, 52 kg, silikonová prsa č. 4, specialista na hluboký orál s dávivými zvuky, polykání, sex s kondomem, zvládá i více mužů najednou…
Luboš pocítil, jak mu tuhne v žaludku. Popis byl přesný. Příliš přesný. Dáša.
Zavřel notebook, ale datum si opsal do telefonu: 21. 12. 2026 od 20:00.

Druhý den ráno, když Dáša ještě spala, vymyslel plán. Otevřel rezervační systém jedné z nejdražších pražských restaurací s michelinskou hvězdou, zamluvil stůl na dva na 21. prosince v 19:30 a poslal jí screenshot.

„Miláčku, překvapeníčko! Zamluvil jsem nám stůl v Alcronu na pondělí 21. Máme výročí, víš přece 😘 Nejvíc romantická večeře roku!“
Odpověď přišla až odpoledne, když byla v práci ve zverimexu.
„Lubi, to je nádherný… ale bohužel ten večer nemůžu. 😔 Kamarádka má narozeniny a slíbila jsem jí, že s ní pojedu na chalupu, už před měsícem plánovaný. Promiň, zlato, přesuneme to, jo? Miluju tě ❤️“

Luboš zíral na displej. Kamarádka. Chalupa. Před měsícem plánovaný. Věděl, že lže. Celý den byl tichý, uzavřený. Když večer přišla domů, ucítila to hned.
„Co se děje?“ zeptala se a položila tašku.

Luboš seděl u stolu s notebookem otevřeným na inzerátu Babinovky.
„Řekni mi pravdu, Dášo,“ řekl tiše a otočil obrazovku k ní. „Ten 21. prosince… to je ono, že jo?“
Dáša zbledla. Nejdřív se snažila hrát překvapení, pak se jí roztřásl hlas.
„Odkud to víš?“
„Byl jsem tam. Před rokem. 22. prosince 2025. Měl jsem masku. Byl jsem jeden z těch chlapů, co ti ten večer stříkali do pusy přes gloryhole. A pak na gangbangu. Poznal jsem tě hned, když jsem tě viděl ve zverimexu. Ale neřekl jsem ti to. Myslel jsem, že to byla jen minulost.“

Dáša se posadila, oči plné slz i vzteku.
„Ty… ty jsi mě celou dobu vodil za nos? Předstíral jsi, že jsi ten milý, nevinný kluk s kotětem, a přitom jsi věděl, co jsem… co dělám?!“
„A ty jsi mi celou dobu lhala!“ vykřikl Luboš poprvé. 
Dáša se rozplakala, ale pak se narovnala.
„Chodím tam, protože mám dluhy. Velké. Z dob, kdy jsem začínala s modelingem – špatné smlouvy, podvodný agent, půjčky na silikony, na byt… Pořád ještě splácím. A ve zverimexu vydělám směšný peníze. Jedna taková akce mi zaplatí tři měsíce splátek. Nemám na vybranou.“

Luboš cítil, jak se mu hroutí svět.
„A nemohla jsi mi to říct? Mohli jsme to řešit spolu! Já bych ti pomohl!“
„Jak?! Ty vyděláváš slušně, ale ne tolik, abychom to splatili ze dne na den. A nechtěla jsem, abys tohle o mně věděl. Chtěla jsem, abys mě miloval takovou, jaká jsem teď. Ne tu, co polyká desítky chlapů za večer.“

Oba mlčeli dlouho. Kočky se schovaly pod gauč, jako by cítili bouři.
„Tak co teď?“ zeptal se Luboš nakonec ochraptělým hlasem.
Dáša si otřela slzy.
„Nevím. Ty jsi mi lhal rok. Já tobě taky. Ale já jsem ti lhala, abych tě chránila. Ty jsi mi lhal… proč vlastně? Abys mě měl pod kontrolou? Aby sis užíval, že víš moje nejtemnější tajemství?“

Luboš sklopil hlavu.
„Ze strachu. Že kdybych ti to řekl, odejdeš. Nebo že bys mě viděla jinak.“
Dáša vstala, vzala si bundu.
„Potřebuju teď být sama. Zůstanu u kamarádky. Opravdové. Na týden… nebo déle. Musím přemýšlet.“
U dveří se otočila.
„A na tu akci… stejně půjdu. Dluhy nepočkají. Ale jestli chceš, můžeš přijít. Bez masky. A podívat se mi do očí, až budu na kolenou před cizími chlapy.“

Dveře se zavřely.
Luboš zůstal sám v tichém bytě. Štístko mu přišlo k nohám a mňoukalo, jako by se ptalo, kde je máma. Luboš věděl, že všechno, co tak pečlivě budovali, se právě rozsypalo. A poprvé v životě nevěděl, jestli to ještě dokáže spravit.

10. kaitola – Vánoční večírek

Pátek 18. prosince 2026, vánoční večírek firmy v pronajaté hospodě na Vinohradech. Stoly plné chlebíčků, na barech točené pivo a svařák, v rohu kapela hraje koledy v rockovém aranžmá. Luboš seděl v koutě s Petrem, oba už po čtvrtém pivu. Kolem nich se smáli kolegové, ale Luboš měl oči skleněné, nejen od alkoholu.
Petr si ho dlouho prohlížel a pak ho plácl po rameni.
„Hele, co ten tvůj ,kamarád‘? Ten s tou holkou z klubu? Už jste to vyřešili, nebo pořád brečí do polštáře?“

Luboš se hořce zasmál. „Rozchod. Před měsícem. Našel jsem inzerát na Babinovku, ona tam měla jít znovu kvůli dluhům. Vypukla hádka, obvinili jsme se navzájem z lhaní… a odešla. Od té doby jen občasné zprávy o kočkách. Štístko je u ní, víš.“

Petr si dlouze odpil a zavrtěl hlavou.
„Ty jsi blázen, Luboši. Opravdovej blázen. Ta holka za tebou stála rok, bydleli jste spolu, milovali jste se, plánovali jste budoucnost a ty jsi to všechno hodil přes palubu kvůli jednomu inzerátu?“
„Ona mi lhala, Petře. Pořád tam chodí.“
„A ty jsi jí lhal rok o tom, že jsi tam byl taky! Oba jste měli tajemství. Ale ona ti dala klíč od bytu, řekla ti ,miluju tě‘, starala se o tebe i o to tvoje kotě. A ty jsi ji nechal odejít, protože jsi žárlil na něco, co dělá kvůli penězům, ne kvůli zábavě.“

Luboš sklopil pohled. „Co mám dělat? Už je pozdě.“
„Pozdě je až na pohřbu,“ odfrkl Petr. „Bojuj o ni, chlape. Jestli ji máš rád, opravdu rád, tak jí to ukaž. Zaplať jí ty dluhy, nebo jí aspoň pomoz. Řekni jí, že ti na tom klubu už nesejde, že chceš jen ji. Že jí věříš. Že jste tým.“

Luboš mlčel. Pak si vytáhl telefon, otevřel stránky klubu Babinovka, jen ze zvyku, aby si potvrdil, že akce na 21. prosince pořád platí.
Ale místo inzerátu tam byla nová zpráva od pořadatele Bédy.

❌ OMLUVA PÁNOVÉ ❌  
Z technických a osobních důvodů se pondělní předvánoční gloryhole & gangbang akce dne 21.12.2026 uskuteční pouze se dvěma dívkami.  
Bohužel bez účasti 26leté dlouhovlasé tmavovlásky, modelky, 172 cm, 52 kg, silikonová prsa č. 4.  
Děkujeme za pochopení a těšíme se na vás i tak!  

Luboš zíral na displej. Srdce mu bušilo až v krku.
„Ona… tam nejde,“ zašeptal.
Petr se naklonil a přečetl si to. Pak se široce usmál a plácl Luboše přes záda tak silně, až si málem rozlil pivo.
„Vidíš? Ona to zrušila. Pravděpodobně kvůli tobě, ty troubo. Teď máš šanci. Jdi za ní. Hned zítra. Nebo ještě dneska. Řekni jí všechno, co cítíš. A tentokrát už nelži.“

Luboš dopil pivo najednou. Oči mu svítily, poprvé po měsíci, nadějí.
„Máš pravdu.“
Vstal, vzal si bundu a ještě na odchodu Petrův hlas za sebou: „A až bude svatba, pozvi mě! Chci vidět, jak ta tvoje Dáša vypadá v bílém!“

Venku mrzlo, ale Lubošovi bylo horko. Nastoupil do taxíka a řekl řidiči adresu, kterou znal nazpaměť.
Byl čas bojovat. Opravdu bojovat. Protože Dáša to zrušila. A to mohlo znamenat jen jedno. Že jí na něm pořád záleží.