Pozdrav z fronty 🇨🇿

Píšu ti sestřičko poslední pozdrav. Zítra jdeme do útoku v první linii. Soudruh Stalin nakázal, že nesmíme ustoupit. Pár posledních nábojů svírám v dlani, vedle nich kapesník, který jsi mi dala na rozloučenou. Vracím se zpátky v čase, v tenkých šatech se chvěješ zimou a já hladím tvou bledou tvář. Vlasy ti voní podzimem, tiskneš se k mému rameni. Jak to vlastně začalo?

„Jeleno Alexandrovno, proč se učíme fašistické básníky?“ otočil jsem se k učitelce, která psala křídou na tabuli. „Máme přece naše, Majakovského, Pasternaka, Jesenina,“  zalykal jsem se jmény našich soudruhů.
„Jednou to pochopíš,“ usmála se slabě.
Tenká blůzka zvýrazňovala obrys jejích ňader, z kterého jsem nemohl spustit zrak. Byla jen o málo starší než my, všichni z naší skupiny jsme do ní byli zamilováni.

Když jsme šli domů, pohlédla jsi mi vyčítavě do očí. „Měl by ses stydět, Aljošo,“ pokárala jsi mě. „Soudružka učitelka přece ví, co nás má učit. A zase jsi na ni zíral…“ zvedla jsi vyčítavě zrak.
Svíral jsem tvou lepkavou dlaň, kterou jsi před chvílí otírala zpocené čelo a vzpomněl jsem si na včerejší večer.

„Bratříčku, bojím se,“ přitiskla ses ke mně, když se pokojem rozlehla ozvěna bombardování.
Cítil jsem na hrudi tvé bušící srdce, které mi připomínalo blízkost pučících ňader, které už dlouho přitahovaly moji pozornost.

„Jak se říká, incident skončen. Loďka lásky ztroskotala o život. Jsem s životem vyrovnán a zbytečný je součet vzájemných trampot, trpkostí a psot,“ přeříkávali jsme si spolu verše na rozloučenou Vladimíra Vladimiroviče. Našeho Majakovského, jak jsi říkávala.

Poprvé jsem vklouzl pod tvou košilku. Přivítala mě rozpálená kůže vonící mládím.
„Aljošo, co to děláš?“ trhla jsi sebou, když jsem pokračoval dlaní k tvým ňadrům. „To nemůžeš,“ vydechla jsi.
V tu chvíli ale dopadla bomba blízko našeho domu, lekla jsi se a přitiskla se pevně ke mně.
„Aljošo, já se bojím,“ zabořila jsi hlavu do mých ramen.

Staršina říká, že jsou frickové  zplozenci pekla. Takhle by soudruh mluvit neměl, bůh ani peklo přece neexistuje. Když  jsem se ráno v zákopu zahleděl do mrtvých očí jednoho z nich, napadlo mě, že měl třeba také sestřičku, jako jsi ty.

Chvěla ses strachem, hladil jsem tvé rozcuchané vlasy, které mi spadaly do obličeje a tiskl se k tobě. Proklínal jsem své vzrušení, které o sobě dávalo zřetelně vědět, ale ty jsi toho nedbala a dál mě svírala dlaněmi ztuhlými strachem.

Ljova vedle mě  svírá samopal, jako by to byla jeho milenka. Milenka, kterou nepoznal, narozdíl ode mne. Ty jsi moje láska, na kterou myslím před usnutím. Pro tebe zítra umřu, abych tě ochránil.

Hladím tvoje holá záda, chvěješ se, ale zároveň opětuješ mé doteky. Horečnatě z tebe stahuji košilku. Jsi pod ní nahá, očarovaně zírám na malá, špičatá ňadra, bojím se sklouznout pohledem níž k tvému klínu, který mě láká svou nevinností.

Politruk obchází kolem, jako by nám nevěřil. Mumlá si pod vousy zběsilé věty, kterými prokazuje svou odvahu, ale stejně jako my ví, že se nedočkáme zítřejšího poledne. Nasadím bajonet pro poslední útok a než zastrčím kapesník do kapsy, jemně ho políbím.

Chvěješ se strachem. Sevřu mezi prsty naběhlé bradavky, přitiskneš svá ústa k mým, naše jazyky se střetnou v bázlivém opojení. Šmátrám po tobě prsty, přes záda sklouzávám k tvému řídce zarostlému klínu.
„Aljoško, nespěchej,“ šeptáš do ucha rozechvěle mé jméno.

Chtěl bych ti napsat stovky dalších dopisů, zběsile čmárám další slova na sežmoulaný papír, který mi nestačí. Jsi moje láska, jediná, poslední, navěky, šmátrám dlaní v rozkroku, abych ukojil svoji touhu.

Možná náhodou ses dotkla mého přirození. Vzápětí ucukneš, ale po chvíli se k němu vracíš, tak jako poprvé.  Už jsme to jednou dělali, v létě na prázdninách. Chlubila ses svým přirozením obrostlým jemnými chloupky, učila jsi mě, jak se tě mám dotýkat.

Stačí chvíle, abych ucítil v rozkroku lepkavé, mokré teplo, které se rozlévá mým klínem. Slastný pocit vzápětí vystřídá zahanbení spojené s vystřízlivěním. Opatrně se rozhlížím, jestli mě někdo neviděl. Staršina to potupně nazývá samohanou, jako by to sám ve tmě nedělal také.

„Aljošo, už jsi zase tvrdý,“ vydechneš.
Třeme se o sebe, najednou zapomínáme na válku kolem nás, vnímáme jenom svá nahá těla. Vím, že po tobě touží všichni mládenci v okolí, ale teď jsi jenom má. Laskám tvá malá ňadra, ztuhlými prsty prozkoumávám mušličku, zatímco si hraješ s mým naběhlým přirozením.

Chtěl bych ještě jednou vidět tvůj úsměv. Na fotce, kterou jsi mi dala na rozloučenou, se mračíš. Myslím na tvé měkké, poddajné rty, kterými jsi mě líbávala, když nás nikdo neviděl. Chtěl bych tě ještě jednou políbit, ještě jednou, naposledy…

Najednou dopadla bomba jen kousek od nás. V šílenství se převalím mezi tvé roztažené nohy, kterými mě obejmeš. Pronikám do tebe, sténáš, ale vycházíš mi vstříc. Pohybujeme se v pomalém rytmu, vychutnávám si teplé, vlhké sevření tvé kundičky. S táhlým, zoufalým výkřikem vyvrcholím. Rozpačitě si otíráš ze stehen vytékající semeno.
„Aljošo, co jsme to udělali,“ vydechneš.

Musím končit, stmívá se. Je zvláštní klid, jako vždy před  bojem. Až půjdu do útoku, poslední myšlenka bude patřit tobě, má lásko. Tvůj Aljoša.

Dopis nalezený v pozůstalosti, byl označen krátkým dovětkem. „Už se nevrátil. Bylo mi osmnáct a můj život skončil jeho smrtí.“ Valentina Nikolajevna Kotevova zemřela roku 1985 v osamění, v ruce pevně svírala fotku mladého muže v uniformě.