Bejvalka 06

Toto je 6 díl z 7 v seriálu Bejvalka

Na vláček domů jsem si musel půl hodiny počkat. Do města se mi nikam nechtělo, tak jsem si došel koupit lístek, sedl si na nástupiště a čekal tam. Bavil jsem se pozorováním lidí, kteří někam spěchali, část z nich na vlak, část z nich z vlaku. Nejspíš se přiblížila doba odjezdu mého vlaku, protože nástupiště se postupně plnilo lidmi.

Trochu mi to zkazilo náladu, tak nějak jsem doufal, že budu mít kupé pro sebe a v soukromí si budu moct popovídat s průvodčí. Nejspíš z toho sejde, co se dá dělat. Ještě chvíli jsem se zaobíral myšlenkami, jak ten problém vyřešit, ale nic mě nenapadlo. Z přemýšlení mě vytrhl zvuk brzdícího vlaku. Vyhrnula se z něj spousta lidí a podobné množství začalo cpát dovnitř. Všichni měli samozřejmě snahu nastoupit nejbližšími dveřmi a to aniž by nechali všechny vystoupit.
Rezignoval jsem na tu tlačenici a raději popošel pár metrů na začátek vlaku a vzal to směrem od první třídy. Prošel jsem první třídou, která jako obvykle byla prázdná, a začal se rozhlížet po místě, kde se usadím. Vypadalo to, že se na mne usmálo štěstí, našel jsem prázdné kupé. Než jsem se stihl pořádně radovat z takového úspěchu, už se do stejného kupé cpali nějací postarší důchodci se spoustou tašek a babča navíc měla psa.

Nevypadalo to, že by patřili k sobě, ale evidentně se znali. Co se dalo dělat, nějak jsme se všichni usadili, já si dal věci nahoru, důchodci si je rozložili kolem sebe. Zpočátku měli i tendence vyzvídat a družit se, ale nejspíš jsem se tvářil dostatečně otráveně a kysele, že toho brzy zanechali.

Vlak sebou několikrát cukl a pak se rozjel. Dal jsem si do uší sluchátka a pustil si nějakou muziku, abych nemusel poslouchat jejich hovor. Nejspíš byli oba nahluchlí, protože i přes sluchátka jsem slyšel téměř každé slovo.
Oba svorně začali nadávat na tu mladou generaci, že je neslušná, ani jim nepomůže se zavazadly, když mají snahu se bavit, tak si radši dají sluchátka do uší a dělají, že nevidí a neslyší. Bylo mi jasné, že tím samozřejmě myslí mě, ale nemělo smysl se s nimi hádat, už takhle mi dost zkazili cestu.

Postupně jejich hovor přešel na nemoci, kolik stojí léky, jak jim z důchodu nic nezbývá a podobně, ale přitom si oba vezli tašky z různých obchodů nacpané zbožím k prasknutí. Jsou asi věci, které nikdy nepochopím.

Hudba a kolébání vlaku mě pomalu uspávalo. Téměř jsem usínal, když se důchodci začali přehrabovat ve svých taškách a předháněli se, kdo co a kde nakoupil výhodněji. V tom se začal pes dožadovat pozornosti, jenomže na mě. Začal se o mě otírat a olizovat mě. Ne, že bych neměl rád zvířata, ale tohle už bylo moc. Hodil jsem po babce téměř vražedný pohled, že okamžitě přestala vybalovat věci a zavolala si psa k sobě.
„Pojď sem, čumáčku. Neotravuj pána, ještě ti něco udělá, koukni jak ošklivě se tváří.“
Měl jsem sto chutí jí něco říct, ale raději jsem to přešel, svůj účel to splnilo. Pes přiběhl k paničce a začal jí olizovat obličej.

V tu chvíli se otevřely dveře a vešla průvodčí. Zachytila můj pohled a mrkla na mě.
„Dobrý den. Lístky prosím.“
Dědula se chvíli štrachal v peněžence, než našel průkazku, babča jí hned podávala lístek.
„Ten pes by měl být na vodítku a měl by mít náhubek.“
„Ale on je hodnej a poslušnej, ani mouše by neublížil,“ odpověděla babča. Přitom ten její hafík, byl pořádně vykrmený vlčák. To už jsem vyndal peněženku a podával jsem svůj lístek.

„Promiňte, ale tohle je starý lístek.“
„Starý? To se omlouvám, asi jsem je musel prohodit,“ a už jsem jí podával druhý lístek.
„Obávám se, že tohle také není ten správný,“ řekla průvodčí.
Trochu zmateně jsem se rozhlédl a začal se šacovat, jestli náhodou nemám ještě jeden lístek. Oběma důchodcům se na tváři usadil škodolibý úsměv, něco v tom smyslu, že to mám za to, jak jsem neslušný a nevychovaný.
„Jestli nemáte lístek, tak si sbalte věci a půjde se mnou,“ řekla průvodčí.
To už si důchodci mezi sebou šeptali, rozumět jim nebylo, ale bylo jasné, o čem si povídají. Zvedl jsem se, vzal si věci a vydal se za průvodčí. Následoval jsem jí moc rád, ten vysportovaný zadeček v těsné uniformě se přede mnou hezky pohupoval.

Došli jsme společně k jejímu oddílu ve vlaku. Trochu se strachem jsem se zeptal:
„Jak je to s tím lístkem? Opravdu je neplatný? Já ho kupoval dnes na pokladně.“
„Nebojte se, je v pořádku. Jen jsem Vás chtěla dostat od těch důchodců, když jsem Vás tam viděla sedět, bylo mi Vás líto. A navíc, vám bych pokutu nedala, i kdybyste jel načerno.“
„Děkuju, to jsem rád. A co byste mi dala? Ne, promiňte, to bylo nevhodné, ale Vy se mi opravdu líbíte. Jo, abych nezapomněl, něco jsem Vám přivezl,“ a už jsem vyndával láhev růžového vína.
„Já to nemyslela vážně, ani jsem s tím nepočítala.“
„No vidíte, já to vzal vážně a tady to máte.“
„Ale já Vám nemám za to co dát.“
„To přece nevadí, já za to nic nechci.“
„Ale to přece nejde.“
„Tak dobře, v tom případě Vás ta láhev červeného bude stát Vaše telefonní číslo. Tahle láhev bude za rande,“ a vyndal jsem bílé víno, „ a za tuhle poslední,“ postavil jsem před ni láhev růžového, „za tuhle mi uvaříte večeři.“

Chvíli koukala na lahve vyskládané před sebou, jakoby se nemohla rozhodnout a poté s úsměvem povídá:
„Zajímavá nabídka. Má to jen jeden háček, Vy budete mít mé číslo, ale já to Vaše ne.“
„Aha, to je opravdu problém. Co s tím uděláme?“ přistoupil jsem na její hru.
„No to nevím, nemám čím zaplatit.“ řekla. Na chvíli se zamyslela a povídá: „A co kdybych to číslo získala, za polibek?“ navrhla celá rudá studem.
„Vy se tak krásně červenáte. A proč se vůbec červenáte?“
yzvídal jsem a užíval si ten pohled na ní.
„No když já se stydím. Já ani neumím pořádně líbat, já se totiž s nikým ještě nelíbala.“
„Opravdu? Taková krásná a milá slečna a je nepolíbená? To by se mělo napravit.“
„To asi ano, jen se zatím nenašel nikdo, kdo by mi za to stál. Ale Vy jste se mi líbil od první chvíle.“
„Tak to spolu napravíme?“ zeptal jsem se.

Místo odpovědi jen stydlivě přikývla. Přistoupil jsem k ní blíž, odsunul jí z čela neposedný pramen vlasů a pohladil ji po tváři. Druhou rukou jsem ji něžně objal kolem pasu a sjel jí trochu na zadeček. Lehce jsem po něm přejel. Sama se ke mně ještě více přitiskla, zaklonila hlavu a nastavila mi své sladké, nikdy nepolíbené rtíky. Sklonil jsem se k ní, cítil jsem její horký dech vycházející jí z úst, celá se chvěla, možná strachem, ale doufal jsem, že je to spíš nedočkavostí a touhou. Naše rty se zlehka dotkly. Bylo to zvláštní, proběhlo námi zamrazení a ona se chvěla ještě víc.

Zpočátku byly její polibky zvědavé, nervózní a nezkušené. Bylo to úžasné a roztomilé. Její touha pokračovat a učit se byla zřejmá, ochutnávání našich rtů nebralo konce. Rukama mne objala kolem krku, asi abych jí náhodou neutekl, a její pootevřené rty lákaly můj jazýček. Opatrně jsem ho trochu vysunul a čekal, co se bude dít. Nerad bych to uspěchal a vylekal ji.
Ona to však asi cítila jinak a její mrštný hbitý jazýček vyrazil naproti tomu mému. Oba se setkali, něžně se dotýkaly a kroužily kolem sebe. V tu chvíli začal vlak brzdit a my málem upadli. Zaměstnaní jeden druhým jsme úplně zapomněli na čas i na místo, kde jsme. Neochotně jsme se od sebe odtrhli.

„Děkuju, to bylo báječné,“ řekla.
„Není zač, i mě se to moc líbilo.“
„To jsem ráda, počkejte tady, oběhnu vlak a vrátím se sem.“
„Moc rád tu na Vás počkám,“ odpověděl jsem.
Nechal jsem ji v klidu pracovat a sám se usadil v jejím kupé. Různé myšlenky a představy mi vířily hlavou. Tahle holka se mi opravdu líbila a takový polibek jsem už dlouho nezažil. Cítil jsem, že tahle holka bude něco zvláštního a úžasného. Když jsem říkal, že na ni rád počkám, myslel jsem to vážně.
Jen jsem zatím nevěděl, jak dlouho se dovedu ovládat. A navíc, zatím nic nebylo, jen těch pár polibeků, a já už si tady v hlavě plánuji nějakou budoucnost. Nikdy bych si nemyslel, že po prvním polibku začnu myslet na takové věci. Rázně jsem ty myšlenky utnul ještě v zárodku a jen jsem se díval z okna.

V tom se otevřely dveře a vešla průvodčí, má průvodčí.
„Tak mne tady máte zpátky,“ povídala ode dveří.
„To jsem moc rád, že jste se v pořádku vrátila. Můžu se na něco zeptat?“
„Můžete.“
„Myslíte, že má cenu si ještě vykat? Nebylo by lepší tykání?“
„To je pravda. V tom případě – Ahoj, já jsem Kristýna,“ a napřáhla ke mě ruku.
„Ahoj, já jsem Tomáš. A pusa nebude?“ nedalo mi to se nezeptat. Usmála se na mne a oči se jí rozzářily jako dvě hvězdičky. Odložila vše nepotřebné a zbytečné, bohužel oblečení mezi to nepatřilo, a sedla mi klín. Než jsem stačil jakkoli zareagovat, už se ke mě tiskla, jednou rukou mě objímala kolem krku a druhou mi zajela do vlasů a přitáhla si mou hlavu blíž k sobě.
Lačně a vášnivě se znovu přisála na mé rty. Její polibky byly nyní už jistější a sebevědomější. Sála mé rty, občas je i stiskla zoubky a její jazýček prozkoumával má ústa. Mé ruce, inspirované její vášní, samy začaly bloudit po jejím těle. Jedna přejížděla po zádech až na zadeček a zpátky a druhá se usídlila nejprve na jejím koleni, později se pomalým posunem dostávala až k okraji sukně.
Jakmile se mé prsty přiblížily k sukni, celá ztuhla a napjatě očekávala, co bude dál. I její ruka ustala v hlazení, pravděpodobně, aby byla připravená zasáhnout, kdybych měl v úmyslu postupovat dál. Nechtěl jsem nic uspěchat, tak jsem poslušně ruku vrátil na koleno, ale aby z toho taky něco měla, vzal jsem to zpět po vnitřní straně stehna. Celá se pod tím dotekem rozechvěla a tiše zavzdychala.
Když opět jednou odtrhla své rty od mých, řekl jsem:
„To číslo si určitě zasloužíš,“ a už jsem jí ho diktoval.
Na oplátku mě prozvonila a uklidila si jednu láhev vína.
„A co ty zbylé lahve?“ ptal jsem se.
„No jestli máš ve středu volno, tak si vezmu i tu druhou.“
„I kdybych čas neměl, na tebe si ho udělám. A co ta třetí?“
„S tou zatím nevím. Vzala bych si ji ráda, růžové miluju, jen nevím, kdy ta večeře bude. Nesmíš na mě tolik pospíchat.“
„Promiň. Tak fajn, tu láhev si vezmi, přece ji nepotáhnu domů, a až se na večeři budeš cítit, tak mě pozveš. Co ty na to?“
„To by šlo, s tím souhlasím.“

Vstala, otočila se ke mě zády a v mírném předklonu schovávala víno do tašky. Jakmile schovala poslední láhev, už jsem to nevydržel, položil jí ruce na boky, pohladil ji po zadečku a stáhl si jí zpátky na klín. Otočil jsem jí bokem, znovu jsme spojili naše žhavé rty v dalším dlouhém smyslném polibku. Jak se pootočila na mém klíně, sukně se jí vyhrnula trochu výš a já tak měl větší pole působnosti. Také jsem toho samozřejmě patřičně využíval, ke kalhotkám jsem se sice nedostal, ale i tak jsme si to oba náramně užívali.

Bohužel cesta uběhla nějak moc rychle. Vlak začal brzdit. Byla to moje stanice a musel jsem vystoupit. Pokutu bych sice prý nedostal, ale také bych neměl, jak se dostat domů. Rozloučili jsme se a já vystoupil z vlaku jako poslední. Ozvala se její píšťalka, zněla nějak smutně, nebo mi to tak alespoň přišlo.
Zůstal jsem stát na nástupišti a hleděl jsem za odjíždějícím vlakem. Když mě míjel vagón s jejím oddílem, všiml jsem si, jak mi poslala ještě jeden vzdušný polibek, stihl jsem jen zamávat a vlak už poté vjížděl do zatáčky na konci nádraží.

Navigace v seriálu<< Bejvalka 05Bejvalka 07 >>
5 5 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Junior

Výborné pokračování. Tak sbalil průvodčí a jestli se bejvalka rozejde s jejím přítelem tak bude mít dilema kterou si ponechat. Bude zajímavé jak to vše bude pokračovat.

1
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x