Červnové odpoledne

Červnové sobotní odpoledne. Modrá obloha.
Mám stažené okénko a pomalu projíždím svou felicií po okresních silnicích a pozoruji okolí. Po čtyřiceti letech se konečně našel někdo, kdo zorganizoval setkání spolužáků ze základní školy.
V hlavě se mi promítají vzpomínky na léta strávená v jednom malém středočeském městečku, na školu na náměstíčku. Matně si vzpomínám na podobu některých spolužáků a kamarádů a přemýšlím, jak asi vypadají dnes a jestli ještě vůbec někoho poznám.

Krajina polabské nížiny je mi tak známá, za celá ta léta se nezměnila. Ani ta křižovatka a posledních pár kilometrů mezi poli, na jejichž konci je shluk domů a zemědělských stavení, s dominující věží kostela.
Ještě více jsem zpomalil a hltám ten známý pohled na místa mého mládí. Na levé straně v polích, jako oáza se objevuje rybník, obrostlý stromy, k němuž ze silnice vede úzká polní cesta.
Zastavil jsem, vystoupil z auta a vydal se k rybníku. Nic se tu za celou tu dobu nezměnilo. Jen ty stromy trochu více povyrostly. Stará vrba v zátoce, kde se v teplých dnech na mělčině vyhřívali karasi, mírný travnatý svah k vodě, končící pruhem jemného písku, i to rákosí u břehu, to všechno tu bylo tak, jako bych tu byl naposled včera.
Sedl jsem si do trávy a vzpomínal. Na první cigaretu, po které se mi točila hlava, na koupající se ženské z polí, kdy jsem je pozoroval schovaný v rákosí. Na první lásky, s kterými jsem sedával na břehu, nesměle je bral za ruku, kdy jsem se poprvé líbal, nebo byl spíše poprvé políben.

Položil jsem se do trávy a vychutnával vlhkost rtů neznámé dívky a její jemné dotyky prstů ve svých vlasech. Tu slyším, že po polní cestě přijíždí chlapec s dívkou. Její zvonivý smích se přibližuje. Rychle se schovávám za rákosí. Oba zastaví, pokládají kola a sedají si do trávy. Pomalu ani nedýchám, abych se neprozradil. Přesto jsem trochu odhrnul rákosí, abych je lépe uviděl. Dech se ve mně zastavil úplně. Ten kluk, na kterého koukám, jsem já. Ta dívka, která si vedle mne sedá, není nikdo jiný, než jedna z mých prvních a největších lásek. Lásky, která nikdy nedošla naplnění.

Všichni kluci ve třídě se za ní otáčeli, všichni kluci s ní chtěli chodit. Nejhezčí dívka ze třídy s krásným, poetickým jménem Veronika. Chodil jsem okolo ní po špičkách, styděl jsem se s ní promluvit, bál jsem se na ní podívat. Byl jsem vzorem nesmělosti. Možná to jí přitahovalo a lákalo.
Jednou, když jsme se na chodbě školy minuli, oba jsme se naráz otočili a podívali se do očí. Veronika se usmála. Polilo mne horko.
„Nechceš se odpoledne projet na kolech?“ zeptala se mne.
„Jo,“ vyrazil jsem ze sebe.
„Tak ve tři před našima,“ naznačila ještě třemi prsty, otočila se a utíkala do třídy. To je pozvání na rande, došlo mi. Cítil jsem, jak mne polévá horko.
Teď tu sedí vedle mne, a já nevím, co jí mám říkat. Mlčky se jí dívám do pomněnkových očí a marně hledám slova. O čem si s ní mám povídat? Její ruka hledá mou. Konečně se prsty dotkly. Pokládá si hlavu na mé rameno. Díváme se na vodní hladinu a mně je krásně.
Chce se mi něco říci, otáčím se k ní. Naše rty se setkávají. Zem se pode mnou začíná propadat, snažím se něčeho zachytit, Veronika mne obejme a padáme kamsi do hlubin, zaklíněni do sebe ústy. Ležíme v trávě, já skloněn nad ní a hladím jí.
„Řekni mi něco hezkého,“ v jejím hlase je touha.
„Mám tě rád,“ vylétne ze mě. Naše ústa se opět spojí. Ruka mi bloudí po jejím těle. Lehce se dotýkám jejích ňader. Cítím, jak se chvěje. Začíná se ve mně probouzet muž. Ruku jí pomalu dávám dolů. Cítím tuhost jejích stehen a okraj letních šatů. Uchopím je za lem a ruka se mi sune zpět nahoru. Veronika mi ruku odtahuje.
„Ne, prosím tě, ne.“
Na chvíli plním její přání, ale prsty se mi zase vrací zpět k okraji jejích šatů. Opět jsem zastaven její rukou. Z dosud nesmělého chlapce se stává žádostivý muž. Snad to nepokazím. Ruku opět sunu po jejím stehně. Veronika teď už neklade odpor. Cítím hebkost její kůže, slyším její zrychlující se dech.
„Já se bojím,“ šeptá mi do ucha.
„Neboj se,“ uklidňuji jí. „Já mám větší strach jak ty.“ Cítím látku jejích kalhotek.
„Ještě jsem s žádným klukem nic neměla.“
„Já taky neměl žádnou holku.“ Uchopil jsem gumičku a snažil se jí kalhotky stáhnout.
„Počkej, sundám si je sama.“
Nadzvedla zadeček, stáhla si kalhotky a hodila vedle sebe. Zachytily se na stéblech rákosí. Klesla opět do trávy a s vyhrnutými šaty a zahleděla se mi do očí.
„Buď na mne hodný,“ zaprosila. Pomalu jsem se na ní začal obracet.
Náhle vytřeštila oči. Co je? Nad námi stál sedlák Janda. V ruce držel hůl a ukazoval s ní směrem k silnici.

„Co děláte na mém pozemku? Koukejte odtud honem vypadnout, než vás přetáhnu klackem,“ křičel na nás. Rychle jsme vyskočili, vzali kola a zmizeli z jeho dosahu.
„Zapomněla jsem si tam kalhotky.“
„Nech je tam, raději padejme.“

Starý Janda byl tak trochu podivín. V padesátých letech mu zabrali majetek jezeďáci a nikdo mu již nedokázal vysvětlit, že mu pole už nepatří.
U rybníka se rozhostilo ticho. Vylezl jsem ze svého úkrytu, rozhlédl se kolem sebe. Podíval jsem se do rákosí, zda tam nejsou pohozené kalhotky. Nebyly. Po polní cestě jsem se vrátil k autu a rozjel se směrem k městečku.

Zastavil jsem na náměstí. Našel jsem vhodné místo k zaparkování a vystoupil. Rozhlédl jsem se kolem. Za ta léta se ani zde nic nezměnilo. Snad nová dlažba. Škola byla stále tam, kdy jsem městečko opustil, i ta restaurace na rohu u fary. Jen ten nápis nad vchodem byl jiný. Místo plechové cedule Pohostinství Jednota byl neonový nápis Brooklin.

„Hledáš něco, mladej?“ ozvalo se vedle mne. Ptal se mne jakýsi stařík.
„To byla vždycky hospoda „U Šimků“, ne?“
„No jo. Teď tomu říkají Brůklin, ale pořádný holešovický pivo tady netočej,“ zněla odpověď.
„Dědo, holešovickej pivovar už dávno zbourali. Teď tam snad stojí nádraží,“ vysvětloval jsem mu.
„A ty seš kterej?“ zněla další otázka.
„Nevím, dědo, jestli vám to něco řekne. Jsem Pepík Dědků.“
„Neznám,“ otočil se děda a odkráčel náměstím.
No nic, jdeme se podívat na bývalé spolužáky a kamarády. Vkročil jsem do restaurace. Tam už to hučelo. Bylo tu nakouřeno jako ve správné putyce. Jen matně jsem si vzpomínal na tváře, které se za těch dlouhých čtyřicet let změnily natolik, že se daly identifikovat až po vzájemném představení.
Pak jsem jí uviděl. Seděla ještě se dvěma kamarádkami u stolu u okna. Pomněkové oči se nezměnily. Stále patřily té nejkrásnější dívce mého mládí, jen ty vrásky kolem nich přibyly.

„Můžu si přisednout, Veroniko?“
„Tys mne poznal?“
„Hm.“ Svět se kolem mne ztrácel. Po tolika letech jsme ani jeden nezapomněli.
„Dáme si kolu, sprajt, mirindu?“ ozvalo se nade mnou.
„Žlutou, točenou jestli máte.“
„Prosím?“
„To byl jen sranda, přineste mi colu.“
Měli jsme si toho tolik co říci. Jak jsme v mládí mlčeli, nyní jsme si málem skákali do řeči. Jen občas jsme se nechali vyrušit dotazy ostatních. A pak už jsme měli oči zase jen pro sebe.

„Pojď, nenápadně zmizíme,“ navrhl jsem Veronice.
„Nebude to hloupé?“
„Nikdo si ani nevšimne, že tu nejsme,“ vzal jsem jí za ruku. Seděli jsme chvíli v autě.
„Někam tě zavezu,“navrhl jsem a nastartoval. Jeli jsme pomalu k rybníku. U polní cesty jsem zastavil. Cítil jsem, jak se zase vrací mládí. Sedli jsme si na svah do trávy a mlčky hleděli do vody.
„Vzpomínáš, tenkrát jsem tu zapomněla kalhotky,“ promluvila první Veronika. “Už nikdy jsem se pro ně nevrátila. Kdo ví, kde skončily.“

Bylo mi krásně k zbláznění. Kdyby tak šel vrátit čas. Otočil jsem se k Veronice a vzal jí za ruku. Naše pohledy se setkaly jako tenkrát, před čtyřiceti lety. Rty se k sobě přibližovaly. Opět se pod námi začala ztrácet půda a my padali do trávy, sevřeni ve vášnivém objetí.
„Nikdy jsem nezapomněla,“ šeptala mi Veronika.
„Ani já.“ Tu se mi vymanila z objetí a sedla si.
„Počkej, sundám si kalhotky.“ Pomalu si vyhrnula šaty, sundala kalhotky a odhodila stranou. Jako tehdy se zachytily na rákosí. Pak si opět lehla do trávy, šaty nechala vyhrnuté a čekala na mé objetí.
„Co tu děláte?“ ozvalo se náhle nad námi. „Koukejte vypadnout z mého pozemku!“ Nad námi stál Janda. Rychle jsme posbírali věci kolem sebe a za chvíli jsme seděli v bezpečí felicie.
„To byl starý Janda?“
„Ne,“ odpověděla Veronika. „To je jeho syn Pavel. Starý Janda to má už za sebou. Teď jim v restituci vrátili pole, tak si to chrání, blázen jeden.“

Bylo po všem. Vrátili jsme se zpět do restaurace. Nikdo ani nepoznal, že jsme tam více jak hodinu nebyli. Veronika se najednou dala do smíchu.
„Co se směješ?“
„Nebudeš tomu věřit, ale já tam zase zapomněla kalhotky.“

Autor

5 4 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Junior

Výborné povídka. Prolínání vzpomínek a reality. Je zajímavé, že to v obou případech skončilo stejně zapomněla na místě kalhotky. Dobrá práce.

1
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x