Dešťová víla 13

Okamžik jsem stál přede dveřmi pokoje, než jsem se odvážil vstoupit dovnitř. Částečně proto, aby na mě nebyly vidět následky toho, co se dělo dole, a částečně i proto, že jsem nevěděl, co mě čeká. S tím, co mi předvedla v cukrárně, to mohlo být cokoli.

Zaklepal jsem na dveře pokoje.
„Kdo je?“ ozvalo se zevnitř.
„To jsem já…“
„Moment,“ řekla a vzápětí dodala, „už můžeš.“
Nadechl jsem se, abych si dodal odvahu, otevřel jsem dveře a vstoupil.
„No jen pojď dál…“
Zavřel jsem dveře, do koupelny hodil plavky s ručníkem a zamířil do ložnice. Sotva jsem vešel, zůstal jsem stát jako oprařený. Netušil jsem, jak to za tak krátkou dobu stihla, ale vypadala úchvatně. Na sobě měla totéž, co v cukrárně. Jen se k tomu přidal nový účes, jiné líčení a dlouhé nehty. Ohnivě rudé prstýnky vlasů s metalickými odlesky, dlouhé nehty s černým lakem a červeným ornamentem, rudá rtěnka a výrazné, ale velmi svůdné líčení. V tu chvíli už jsme tam stáli tři. A ona si toho všimla.
„Koukám, že se ti to líbí, viď.“
Nebyl jsem schopný slova a jen jsem přikývl.
„Ale nějak si zapomněl mluvit.“
Chvíli mi to trvalo, ale přeci jen jsem byl nakonec schopen odpovědět.
„Líbí. Jsi nádherná. A mluvit jsem nezapomněl.“
„To je dobře. V tom případě už nebudeš koukat po cizích holkách.“
„Nebudu, nemám důvod…“
„No proto… teď pojď blíž,“ zavelela.
Popošel jsem blíž k ní a sevřel ji v náručí. Musela cítit, jak ji mé trčící péro šťouchá do podbřišku. Přesunul jsem ruce na její zadek a pevně ho stiskl. Hladově jsem se přisál na její ústa. Nemohla ani dýchat, jak se naše jazýčky propletly ve vzájemném vášnivém souboji.

Odtrhl jsem se od jejich rtů. Zdeňka zrychleně dýchala. Nelenil jsem a okamžitě začal rozepínat její kraťásky. Vzrušením a touhou se mi třásly prsty. Ani ona nelenila a začala svlékat mě. Šlo jí to snáz. Už mě téměř celého svlékla, zatímco já stále zápasil s jejím knoflíkem. Jemně odsunula mé ruce a ujala se toho sama. Já skopl z nohou své šortky a přetáhl si triko přes hlavu. Zdeňka už měla šortky dole a chystala se na korzet. Chytil jsem ji za zápěstí a povalil ji na postel. Vmáčkl jsem se mezi její stehna, obě její ruce jsem držel levou rukou nad její hlavou a pravou jsem jí rejdil přes kalhotky v klíně. Její vzdechy jsem utlumil svými rty.
„Tak už dělej, vraž ho do mě,“ vykřikla, jakmile k tomu měla příležitost.
„Já myslel…“
„Tak nemysli a dělej!“
Na to se nedalo nic říct. Odsunul jsem kalhotky stranou a vecpal se do toho hnízdečka. Okamžitě jsem pronikl až na samé dno. Celou svou délkou jsem ji pravidelnými tahy mrdal. Náramně si to užívala, což dávala najevo hlasitým vzdycháním.
„Ještě… aaahhh…, to je nááá…ahhh…dhera…,“ pochvalovala si to.
Povzbuzen jejími slovy i vzdycháním jsem se ještě víc snažil. Aniž bych chtěl, v mysli mi vytanula téměř nahá Pája, jak přede mnou stála v páře. Stačil jen okamžik a ze Zdeňky, kterou jsem právě prznil, se stala Pavlína. Ocas mi ještě víc ztvrdnul.
„Jooo…ooohhhh…“ vyhekla Zdeňka.
Potřásl jsem hlavou a snažil se vrátit zpátky do reality, ale místo toho se ve stále větších detailech objevovala Pája. Jediné, na co jsem se ještě zvládal soustředit, bylo, abych náhodou nevykřikl špatné jméno. V tuhle chvíli bych mohl skončit hodně špatně.
„Na co… myslíš?“ zeptala se Zdeňka a vrátila mě tak do reality.
„Na… tebe… samozřejmě,“ zalhal jsem.
„Moc to… na to nevypadá…“
Přetočil jsem ji na břicho a přiměl ji pokleknout. Chytil jsem ji za boky a vnikl do ní zezadu. Tvrdě jsem ji nabodával na své kopí, jako by to bylo naposledy. Ochotně mi vycházela vstříc. Pohazovala hlavou a vypadalo to, jako by jí kolem hlavy tančily plameny. Připadal jsem si jako hasič, který svou hadicí musí uhasit ten oheň vášně. Zavřel jsem oči. Znovu se objevila Pája. Chtěl jsem jí ukázat, jak se to dělá, tak jsem vynesl všechny své trumfy. Vytasil jsem veškeré své umění, střídání rytmu i hloubky průniků a snažil se podle jejího vzdychání najít to nejvhodnější.

Třásla se jako rosol a hekala čím dál hlasitěji. I já už se přestával ovládat. Zrychlil jsem tempo ještě víc.
„Aaahhh…,“ vydechl jsem a vypustil svou dávku.
„Jooo…ooohhh…,“ zavzdychala Zdeňka a naposledy přirazila proti mně.
Oba jsme se unaveně zřítili na postel.

„Ty vole, to byla jízda,“ jadrně zkonstatovala, když popadla dech.
„Kdybych byl vůl, tak sis tak neužila,“ odpověděl jsem jí, „navíc bys pak musela být kráva.“
„No jo, tak promiň,“ omlouvala se, „ale takhle jsem si to prostě ještě neužila.“
„To mě těší.“
„Takže je to pravda a já se tomu vyhýbala.“
„Co je pravda? Čemu ses vyhýbala?“
„No to, že při měsíčkách je to mnohem intenzivnější.“
„Aha. A já si myslel, že jsem byl tak dobrý,“ řekl jsem trochu zklamaně.
„To jsi byl,“ uklidňovala mě a pohladila mě po tváři.
Usmál jsem se na ni.

Ještě chvíli jsme odpočívali a nabírali sílu, když v tom mi hlasitě zakručelo v břiše. Oba jsme se rozesmáli.
„Tak co oběd?“ zeptal jsem se.
Zdeňka se nadechla, aby mi odpověděla. A i její žaludek se také ozval.
„Chtěla jsem říct, že nemám hlad, ale to už mi teď asi věřit nebudeš.“
„To teda ne.“
„V tom případě se jdu zkulturnit a převléknout.“
„Fajn, já se dám také do pořádku.“

Za deset minut už jsme oba scházeli ze schodů a mířili do jídelny. U recepce nás míjel nějaký chlápek. Jen se usmál, pokýval hlavou a ukázal vztyčený palec.
„Kdo to byl?“ ptala se Zdeňka, „A co to mělo znamenat?“
„Já nevím,“ odpověděl jsem.
„Tak proč na tebe ukazoval vztyčený palec?“
„To netuším.“
„Nekecej,“ vyzvídala dál.
To už jsme však vešli do jídelny a sedali si k našemu stolu. Objednali jsme si jídlo.
„No tak, co to teda bylo?“
„Ale nic. To jen…“
„No?“ podezřívavě se na mě podívala.
„Jak jsem si byl zaplavat, tak jsem šel potom do páry.“
„A?“
„Objevila se tam jedna holka.“
„Jaká holka?“
„Ta malá z toho parku.“
„To jako, že vy dva…“
„Ne!“ snažil jsem se zarazit její žárlivý výstup. „To vůbec ne.“
Nikdy mi nepřišlo, že by byla žárlivá, navíc, když o nic nešlo.
„Tak co teda.“
„Nic. Jen se tam přede mnou nakrucovala nahá.“
„Jak nahá?“
„Normálně. Prostě nahá, bez plavek, vždyť to byla sauna, tam se plavky nenosí.“
„Aha.“
„Pak vešel tenhle chlápek a já vypadl ven. Navíc v tu chvíli si mě prozváněla ty.“
„Jo, takže když sis myslel, že já nemůžu, tak sis hned našel náhradu? A co kdyby tam ten chlápek nevešel a já se neozvala?“
„Co by? Nic by se nestalo. Co si o mě vůbec myslíš? Že jen proto, že ti to přišlo a nebude sex, tak bych si našel jinou?“ zvedl jsem hlas. „Podívej, na žárlivé scény rozhodně nemám náladu. Přijel jsem si sem odpočinout a nabrat síly.“
To už se na nás začali otáčet lidé od okolních stolů.
„To né, promiň. Mám nějakou divnou náladu. Omlouvám se, já to tak nemyslela. Jen se mi prostě nelíbí, když se před tebou nějaká nakrucuje.“
„To chápu, mně by se to také nelíbilo, kdyby se před tebou někdo předváděl.“
„To jsem ráda.“
„Ber to takhle. Ženský jsou jako auta. Jedno auto mám doma, ale to neznamená, že se po ostatních nekoukám.“
„No jo, ale někdo má i dvě auta.“
„To jo, ale někdo má i milenku nebo milence.“
„Pravda. A co když tě v autě někdo sveze?“
„Tím, že se svezu v něčem jiném, neznamená, že je to nevěra vůči mému autu.“
„Jo, ale když si zajezdíš v jiné kundičce, tak už to nevěra vůči mně bude.“
„Ach jo. Dobře, vím, že to nebyl nejlepší příměr, tak už do toho nešťourej.“
„No dobře,“ souhlasila nakonec.
To už před nás obsluha pokládala talíře s jídlem a sklenky s pitím.

Zbytek dne už uběhl v poklidu. Odpoledne jsme si užili masáže a nějaké relaxační procedury. Docela jsem si u toho odpočinul a vyčistil hlavu od starostí. Pavlína, bohužel pro Zdeňku a bohudík pro mě, v ní zůstala.

Večer jsme vyrazili do víru místních radovánek. Zdeňka, pro potěchu mého oka, si na sebe vzala něco z těch nových věcí. Vypadala sexy, ale ne vyzývavě nebo vulgárně. Povedlo se jí to vkusně skloubit dohromady. Na recepci jsme si vzali mapku města a nejbližšího okolí a vydali se na průzkumnou cestu po vinných sklípcích. Chtěli jsme toho ochutnat co nejvíc a tak, když už jsme byli ve třetím sklípku, měli jsme toho už docela dost. A to i přesto, že jsme to prokládali vodou i jídlem.

Zdeňka se zvedla a vratkým krokem zamířila na toaletu. Já zůstal sedět u stolu a upíjel ze své sklenky. Z kapsy jsem s jistou námahou vylovil telefon, zajímalo mě, kolik je hodin. S vyndávaným telefonem mi z kapsy vypadl papírek. Zvedl jsem ho a zvědavě si ho prohlížel. Ve svém stavu jsem nějak nechápal, co to má být. Pak mi došlo, že je to email a číslo Pavlíny. Zahlédl jsem vracející se Zdeňku. Schoval jsem papírek do kapsy. Jediné, co jsem stihl, bylo, že jsem si telefonní číslo a mejlovou adresu uložil do telefonu.

Zaplatil jsem a vyšli jsme ven ze sklípku. Změna teploty byla hrozná, z příjemně chladného sklípku jsme se vyškrábali na stále ještě rozpálenou ulici. Bylo to jako rána pěstí…