Příští středu se na zahradě okresní věznice konala malá, téměř soukromá slavnost. Jejím účelem bylo posvěcení a uvedení do provozu nově postaveného holubníku. Účastníky této slavnost by se dalo spočítat na prstech. Prim samozřejmě hrál pan okresní hejtman, kterému jeho okolí za zády posměšně přezdívalo Franz Josef, pro jeho až dojemně směšnou snahu podobat se co nejvíce stařičkému mocnáři.
V parádní uniformě plné metálů a s nezbytnou šavlí po boku, se v družném hovoru s ostatními účastníky nadnášel jak páv. Společnost mu dělala malá skupina lidí, kteří byli pozváni a měli nějakou souvislost s provozem holubníku. Velitel věznice, samozřejmě rovněž v uniformě, pak hlavní protagonista, farář Paleček v slavnostním kněžském ornátě, jeho předchůdce, bývalý pan farář v černé kněžské sutaně a teprve v poslední řadě ti dva, kterým holubník vlastně měl přinést nějakou práci, sedlák Petr Vaněk a trestankyně Klára Beznosková.Přesně v 10 hodin se krátce rozezněl zvon vězeňské kaple a sotva zmlkl, ujal se farář Paleček svého úkolu. Krátce požehnal novostavbu křížem, pokropil ji kropenkou a odrecitoval pár latinských modliteb. V krátké řeči pak požádal Boha, aby holubník chránil před živly a lidskou zlobou a nakonec předříkal český Otčenáš
Postupoval přesně podle lidových zvyklostí, kdy bylo pravidlem, aby každá novostavba byla posvěcena a teprve pak mohla být používána.
Na konci obřadu zahrál, z laskavosti velitele propůjčený vězeň Voháňka na tahací harmoniku hymnu „Zachovej nám Hospodine…“ a slavnost byla zakončena. Hlouček se pomalu rozcházel. Velitel věznice doprovázel jeho excelenci až ke kočáru a s velkou nelibostí sledoval, že svrchovaný pán okresu se při rozhovoru mnohem více věnoval nenápadnému faráři v černé sutaně. Nemohl samozřejmě tušit, jaká pouta z minulosti tyto dva brachy z mokré čtvrti pojí. Farář nakonec přijal pozvání pana okresního hejtmana na oběd. Nastoupili spolu do kočáru s erbem hejtmanství a odjeli.
Farář Paleček se odebral do kaple za svými povinnostmi a před holubníkem osaměla dvojice lidí, kvůli které vlastně celé tato náročné divadlo bylo sehráno.Petr z fiakru donesl přepravku, ve které byli 3 holubi. Pokynul Klárce, aby mu otevřela, sehnul se, protože vstupní dvířka do předsíně holubníku byla nízká a vkročil dovnitř. Klárka samozřejmě hned za ním. Bokem od dveří byl stůl s jednou židlí, na kterou si dívčina hned sedla, zatímco Petr položil přepravku na stůl.
„Tak tady máš svoje první svěřence, Klárko,“ řekl a pak přenesl bedýnku do části vyhrazené holubům. Zkontroloval, zda jsou výletová okýnka zavřená a vypustil holubí vězně, aby se seznámili s novým prostředím. Pak prošel mřížkovanými dveřmi zpátky, pečlivě je za sebou zavřel a vykročil směrem ke stolu. Klárka okamžitě vyskočila ze židle:
„Sedněte si hospodáři, však já mohu sedět na stole. S těmito slovy se uvelebila na desce stolu a to tak, aby její nohy měl Petr pěkně ve výhledu.
„Musím udělat ještě jednu židli, nebo raději lavici. Dříví mám dost, velebný pán věru nešetřil. Však mi za práci zaplatil 35 zlatých a nesmlouval. Ale také jsem odvedl dobrou práci. Podívej na ten stůl. Je festovnej a něco vydrží. Ten se jen tak nerozvrže.“
„Počkejte hospodáři, tu stavbu platil důstojný pán? Ale který, myslíte Palečka a nebo starého faráře?“
„Samozřejmě že myslím starého pána. Ten přece pěstuje pošťáky. Pan farář Paleček dovede holuby tak akorát jíst k obědu,“ zasmál se Petr. „A teď bychom měli přikročit k tvému obeznámení s tou tvojí holubí práci.“
„No pravda, však já dovedu holubům tak akorát sypat zrní,“ přiznala Klárka.
V následující hodině Petr vysvětlil základy její práce chovatelky. Byla poučena, že bude mít stálé hejno, aby poštovní holubi, které bude pravidelně ve středu přivážet, se v holubníku hned od začátku cítili dobře. Prostě, aby měli společnost a slyšeli okolo sebe známé holubí vrkání.
Přivezení pošťáci musí strávit nejméně 3 dny odděleně a nesmí být pouštěni s ostatními na pravidelné prolétačky. Po třech dnech mohou být vypuštěni, ale v jiný čas, než ostatní, aby se s nimi nezhoufovali. Budou mít pocit osamělosti, který by jim měl zavelet, aby se vrátili do svého původního domova.
Během této instruktáže čas pokročil a zvon na věžičce kaple oznámil poledne. Petr z kočáru přinesl pytel zrní, který si frajersky hodil přes rameno a ještě stačil v druhé ruce nést proutěný košík, ve kterém měl z domova připravené jídlo, jak bylo zvykem, když pracoval třeba na poli.
Když začal na stůl vyndavat vábný obsah, uvědomila si Klárka, že by se měla dostavit do jídelny, ke společnému obědu. Oznámila tento úmysl Petrovi. Viditelně znervózněl a vůbec se mu nelíbilo, že by jej jeho rozkošná společnice měla opustit.
„Opravdu tam musíš? To vás tam počítají, nebo co? A kdybys tam nedorazila, tak si sem pro tebe přijdou? Nezlob se, že se ptám, ale zdejší poměry neznám. Pokud jde o jídlo, určitě ti mohu nabídnou lepší, než bys dostala tam. Copak pro vás dnes nachystali? Víš to vůbec?“
„Náhodou vím. Ráno prozradila kuchařka, že bude oukrop a po něm škubánky s mákem.“
To, co vyložil Petr na stůl, se nedalo s vězeňským jídlem srovnat. Velká skýva selského chleba, s důlkem plným másla, slušně velký zákrojek domácího špeku, kus uzené kýty, 2 pečená kuřecí stehna, v utěrce zabalené makové buchty a lahvinka vína. Štědré nabídce Klárka neodolala a tak si nechala na ošatku naservírovat od všeho polovinu. Jenom hrnečky chyběly, protože na poli se vždy pilo rovnou z flašky.
Oba se s chutí pustili do jídla a během žvýkání, bonton nebonton, vesele žvanili o všem možném. Petr vyprávěl, co se ve vsi událo, za tu dobu, co tam Klára nebyla a ona zase, i když s viditelnými rozpaky, odpovídala na jeho otázky ohledně života v arestu.
Zatímco Petr seděl spořádaně na židli a jedl, Klárka, protože neměla židli, se usadila do tureckého posedu na širokou stolní desku a ošatku s pokrmy si umístila do véčka, které tvořila její lýtka. Petr si tak dopřával dvou požitků najednou. Jednak z dobrého jídla, jednak z pohledů na pěknou dívčí postavu, která tam seděla jako odaliska. Když dojedli, Petr si s požitkem hlasitě krknul, odsunul ošatku a tak nějak samozřejmě, vztáhl ruce a začal Klárku hladit po lýtkách, které měl tak krásně na dosah.
Klárka, z jakési povinné stydlivosti, nejdřív s chichotáním uhýbala, ale z celého jejího chování byla zřejmá vstřícnost. Petr tyto signály zřetelně vnímal a v duchu si promítal jejich poslední milování na mlatu ve stodole. Když však udělal výmluvný a naprosto jednoznačný pohyb směrem k poklopci, Klárka, ač nadržená k prasknutí, jen stydlivě zašeptala:
„Ale hospodáři, tohle bychom neměli…, co kdyby někdo přišel?“
„Prosím tě, kdo by přišel? Farář má spoustu svých svatých povinností a ostatní sedí u oběda. A neříkej mi pořád hospodáři. Však dobře víš, že se jmenuji Petr a na to, abys mi vykala se známe až moc dobře.“
Klárka se potěšeně usmála a přestala se všetečným rukám bránit. Přesunula se na židli, ze které Petr vstal a přitáhla si jej k sobě. Dál už to šlo celkem zaběhnutým korytem. Dívčina vyprostila Petrův, značně již naběhlý utahovák, který měl skutečně impozantní velikost a začala je neobyčejně zkušeně obhospodařovat.
Sedlák, který měl zase, díky manželčiným dnům, silně naspoříno, jen zaklonil hlavu a se spokojeným funěním příjmal laskání šikovné pusinky. Klárka si vybavila, jak před týdnem kouřila Johánka a jakou jí to dalo práci. Žulově tvrdý namlouvák, kterého měla teď v péči, byl zcela jiné kafe. Ve velmi krátké době ji v ústech doslova explodoval a množství spermáků, které vyproduktoval, nestačila spolykat, ač se poctivě snažila.
Po vypuštění přetlaku Petr samozřejmě odpadl a převalil se zády na široký stůl. Klárka se okamžitě přesunula vedle něho, přilehla si k němu na bok a v příjemném momentálním doznívání spokojeně strpěla, aby jeho nenechané ruce začaly vyprošťovat z těsného živůtku její, mimořádně hezké, pružné kozy. Když se tohle Boží požehnání vyvalilo na volný výběh, začal si s ním labužnicky pohrávat. Hnětl a mačkal tento krásný materiál, prsty mnul a kroutil naběhlé bradavky, zatímco Klára se svíjela nebeskou slastí. Její volná ruka si zatím pohrávala s ochablým utěšitelem, který se díky tomu začal viditelně vzpamatovávat z nedávného překotného odběru semene.
V dívčině ruce Petrův nástroj rostl a mohutněl, což jí začalo stále více rozpalovat. Vymanila se z jeho laskání, lehce se pootočila, předklonila se, stlačila vemínka dlaněmi a sevřela již slušně tuhého utahováka mezi kozy. Pohupovala trupem a protahovala trčící kopí hebkým tunýlkem ze dvou pružných polokoulí. V podbřišku cítila slastné trnutí a v krátké době se dopracovala silného orgasmu. Ani teď nepolevila ve svém úsilí a jenom se nemohla dočkat momentu, kdy stále víc se stupňující vzrušení přiměje Petra, aby chtěl konečně zasunout.
Jako by mysleli souběžně, Petr sjel ze stolu a posadil se na židli, když před tím spustil už rozepnuté kalhoty na půl žerdi. Netrpělivým posuňkem naznačil Klárce, aby nasedla rozkročmo na trčící oštěp. Nemusel vyzývat dvakrát. Nadržená kočka hbitě naskočila, obličejem k svému milenci, obratně zavedla netrpělivce do sladkého vězení a začala pomalu nadsedávat. Slastně si vychutnávala ten dlouho nepoznaný pocit, kdy se v její hladové kundičce, jako píst, pohyboval opravdový, živý kus pořádné flákoty, místo nějaké studené svíčky, nebo oloupané okurky.
Odhalené kozy se přímo nabízely Petrovým rukám k další masáži. Samozřejmě nezahálel a přidal nejdřív olizování velkých, tmavých dvorců a dumlání naběhlých žužlíků. Tím ovšem vytočil Kláru do vyšších obrátek. Zrychlila tempo své jízdy na koníčku a poševní svaly začaly silně svírat dobrovolného zajatce.
Petr, díky vykouření, které si odbyl teprve před chvílí, měl poněkud opožděný start a zachoval si zdravý rozum. Děkoval Bohu za možnost nezřízené mrdačky, ale nehodlal si komplikovat život tím, že by Kláře upletl haranta. Proto, v pravou chvíli, ze sebe Klárku téměř shodil. Zdaleka ještě nebyl před výstřikem a měl celou situaci pod kontrolou.
Klára, která se již téměř dopracovala vyvrcholení, nesla toto vyrušení se zřejmou nelibostí. Na její protesty odpověděl bujaře:
„Nic se neboj děvčico, však jsme ještě neskončili.“
S těmito slovy Klárku ohnul přes stůl, vyhrnul ji sukni a chystal se zaútočit zezadu. Nedomrdaná dívka okamžitě pochopila o co kráčí, ochotně na něj vystrčila krásně tvarovanou, selsky širokou prdel a čekala na zásun. Ale všechno bylo jinak. Petr sice skutečně zajel do krásně tekoucí kundy, ale po několika přírazech zcela vyjel a přiložil špici nabijáku na druhou dírku. Klára jen pohoršeně hekla a začala křičet:
„Tam néé. Do zadku né, prosím. Tak jsem ho ještě nikdy neměla.“
„Jó, holka, všechno musí bejt jednou poprvé. Jen drž a třeba se ti to bude líbit,“ odpověděl Petr a nepřestával tlačit. V prvních momentech to vypadalo, že odpor svěrače nepřekoná, ale ten najednou povolil a jeho sbíječka se pomalu, ale s každým přírazem hlouběji, prodírala do těsného střeva.
Klára vydávala zvuky, ze kterých se nedalo poznat, zda pociťuje bolest či rozkoš.
Po pravdě řečeno, měla smíšené pocity. Počáteční tlak a dření vystřídal těžko definovatelný pocit, který se s klasickým mrdáním nedal srovnat. Bylo to prostě něco jiného, co dosud nepoznala a po chvíli protahování si přiznala, že to vůbec není tak strašné, jak čekala. Dokonce se jí to začalo líbit. Počáteční nepříjemné pálení najednou zmizelo a místo toho přišla jakási, snad docela příjemná křeč, která ji navodila další orgasmus.
Těsné sevření ptáka se projevilo i u Petra. Příjemně svědivý pocit neustále vzrůstal a nakonec i jeho přivedl k bouřlivému vyvrcholení. S neartikulovaným řevem Klárce vykropil střevo a zůstal v ní hluboce zapíchnutý. Nalehl ji na záda, dlaněmi uchopil obouruč obě kozy a silně je svíral. Oba funěli, jako by proběhli cílovou páskou nějakého závodu v běhu. Takto na sebe nalepeni, setrvali ještě nějakou dobu, až vyždímaný zajatec změknul a opustil své vězení. Pak se Petr posadil znova na židli a přitáhl si Klárku na klín. Seděli tak ještě chvíli v objetí a hladově se líbali.
„Víš miláčku, do téhle dírky ještě nikdo děcko neudělal a o to tady jde. Takhle to budeme dělat vždycky,“ vysvětlil Petr své šoustalíně tuto nezvyklou praktiku. Klárka moc nadšená nebyla a chtěla vědět, kde se její nabiječ tuto prasárnu naučil.
„To bylo na vojně, v plukovním nevěstinci. Jednou za měsíc ti, co vzorně sloužili císaři pánu, dostali poukázku. A když měl někdo smůlu a ta kurva, která na něj vyšla měla zrovna krámy, odbyl si z nouze krvavý šťouch a ještě si navíc vysloužil posměšné označení – řezník. Když se to stalo mně, tak mi ta moje nabídla tohle náhradní ředšení a já ze zvědavost souhlasil.
A docela se mi to líbilo, protože ta zadní dírka je skutečně krásně těsná. Ale od té doby jsem to už nezažil, protože každá normální ženská, kterou jsem od té doby šoustal, to považovala za děsnou zvrhlost. Takže jsem rád, že ses nechala takhle ošustit, ale také ti slibuji, že pokud bys to dělat nechtěla, nutit tě k tomu nebudu.“
Skončil svůj neobvykle dlouhý projev a zvědavě čekal na Klářinu reakci. Ta si však ještě prožívala slastné doznívání a vpravdě ani nevěděla, zda si tento zážitek hodlá ještě někdy zopakovat. Proto se k němu přitulila a tajemně stydlivě zašeptala:
„Já ještě nevím. Uvidíme příště.“
Petr mohl být spokojen. Když vyloženě neodmítla, třeba si ještě dá říci. Náhle si uvědomili, že čas značně pokročil. Proto si urychleně upravili oblečení a pak se pustili do předstírání nějaké práce. Klárka úplně zbytečně březovým koštětem zametala podlahu a Petr se věnoval vypínání drátěného pletiva, které oddělovalo předsíňku od prostoru pro holuby. Vyšlo jim to akorát. Za necelou půlhodinku již slyšeli na štěrkované cestě kroky přicházejíciho faráře Palečka. Příchozí před dveřmi teatrálně zakašlal, zaklepal a potom vstoupil.
„Tak já už jsem hotov. A jak jste na tom vy? Doufám, že jste využili času k práci a chovali jste se mravně,“ dodal farizejsky.
Když byl ujištěn, že vše je v nejlepším pořádku a že stihli vše, co měli, spokojeně se usmál a vydal příkaz k odjezdu. Oba muži pak doprovodili Klárku k brance a rozloučili se s příslibem, že příští týden se zase v této sestavě uvidí. Po dvojím zavonění se za chvíli objevila bachařka a vpustila svoji ovečku zpátky do jejího „domova“.
Petr ještě posbíral nářadí do basy, popadl prázdný svačinový košík a následoval důstojného pána ke kočáru. S příjemným pocitem krásně vyklepaného pytlíku se usadil naproti farářovi a kočí pobídnul koně. Oba, spokojeni s uplynulým dnem, se již těšili domů.
