Krásná sedmdesátá 01 – Veletržní romance

Toto je 1 díl z 2 v seriálu Krásná sedmdesátá

Krásná sedmdesátá. Myslím tím sedmdesátá léta, roky našeho mládí, kdy jsme pramálo dbali na budování socialismu v naší zemi a spíš se oddávali světským radovánkám a užívali si, co to jen šlo. Ať si to přečtou hlavně dnešní mladí, aby viděli, že i naše generace uměla žít…

Už jsem se pomalu připravoval k odchodu z práce, když zazvonil telefon.
„Prosím,“ raději jsem se nepředstavoval.
„Ahoj Josef, jsi to ty? Tady Honza. Už jsi dostal z práce tu pozvánku do Brna?“
„Jo dostal. Chtěl jsem ti volat, ale až zítra. Doufám, že jedeš.“
„No určitě,“ dostalo se mi ujištění z druhé strany.
„Už se těším, to zas bude tóčo. Zítra si zavoláme a domluvíme podrobnosti. Už běžím domu,“ položil jsem telefon.

S Honzou jsme dlouholetí kamarádi a spolupracovníci u firmy. O našich společných cestách po různých poradách, školeních a seminářích se dají psát celé romány. Naše přátelství se datuje od sedmdesátých let a právě v této době jsme spolu zažili spoustu příhod, o kterých vám budu vyprávět.

Honza je tak trochu víc na holky a mne nemusí taky dlouho nikdo přemlouvat. Oba jsme proto uvítali možnost si na několik dní odpočinout od rýsovacích prken a trochu si užít na veletrhu v Brně.

V domluvený den a hodinu jsme se sešli na Hlavním nádraží a po chvíli jsme již procházeli vagony a hledali nejvhodnější místo k sezení. Nechával jsem výběr na Honzovi, on měl, jak se říká lepší čuch. Netrvalo dlouho a již otevíral dveře do kupé s dotazem:

„Máte tady volno?“
U okna seděly dvě hezké dívky, a když si nás sjely pohledem, odpověděla jedna z nich.
„Ja. Guten tag. Deutsch sprechen?“
Zavrtěl jsem hlavou, že ne. Tak to jsme to tedy chytilI. Němky. Já neumím ani slovo a co Honza? To bude tedy zábava.

K mému překvapení se ale Honza s oběma pustil do čilé konverzace v němčině. Nestačil jsem se divit.
„Ty umíš německy?“
„Jo a docela obstojně.“

Cesta ubíhala, Honza se dobře bavil, co chvíli se jedna z dívek zasmála, ukázala své bílé zuby a podívala se na mne, zatím co já se nechápavě pousmál a vždy se hloupě zeptal Honzy, co že říkala. Občas mi něco přeložil, z čehož jsem pochopil, že je zábava na dobré cestě. Honza se omluvil, že nás musí na chvíli opustit a po několika minutách se vrátil z jídelního vozu s láhví vína.

To už mu ale jedna z dívek začala pokládat hlavu na ramena. Možná to bylo vlivem vína, možná už na ní začal působit Honzův šarm. Ten oběma něco vyprávěl, smály se a podívaly se mezi mé nohy.
„Co jim říkáš?“ byl jsem zvědavý.
„Ale nic.“
Opět se věnoval jedné z nich.

Druhá se posunula ke mně. Ukázala prstem na sebe a představila se: „Helga.“
Tím naše konverzace skončila. Opravdu jsem byl naštvaný na to, že neumím ani slovo německy.
Vzala mne za ruku a náhle se mne zeptala:
„Wolen ein Blow Job?“

Podíval jsem se tázavě na Honzu.
„Řekl jsem jí, že máš velkýho ptáka, tak se ptá, jestli ho chceš vykouřit.“
„Ja,“ zmohl jsem se na jediné německé slovo a nechal se vytáhnout na chodbu vagonu. Dotáhla mne až k záchodu a strčila do kabinky. Její šikovné prsty se dobývaly do poklopce kalhot a za chvíli ho držela v ruce.

„Sie haben ihn ein wenig,“ divila se. Nerozuměl jsem jí sice nic, ale podle jejího výrazu to nebylo nic příjemného.
„No, jestli myslíš, že ho mám malý, tak to se tedy mýlíš.“
Úd v její dlani sílil. Sedla si na bobek, tak aby ho měla těsně u úst. Rozevřela rty a pomalu si ho nechala vnikat do pusy. Velice mne to vzrušovalo. Jednou rukou jsem jí držel hlavu, druhou jsem se jí snažil obnažit prsa. Vždy mi odstrčila ruku. Bylo by asi zbytečné se jí dostávat pod sukni, když si nedá sáhnout ani na ňadra.

Teplo a vlhkost jejích úst dělalo své a já se nezadržitelně blížil k vrcholu. Naposled jsem prudce přirazil a nechal vniknout úd až do jejího krku. Semeno v několika výstřicích plnilo její ústa. Po chvíli jsem ho vytáhl a čekal, kdy vyplivne sperma. Ona ale ku podivu polkla. Vzrušení ustoupilo, oba jsme se upravili a opustili onu malou kabinku. Chodbička byla prázdná. Když jsem chtěl otevřít dveře kupé, zjistil jsem, že je zamčeno.

„Vermutlich zu,“ usmála se na mne Helga.
Vlak pomalu vjížděl do rozvětveného kolejiště brněnského nádraží. Byl čas se rozloučit.
„Ony nevystupují?“ zeptal jsem se Honzy.
„Ne, jedou až do Bratislavy.“

Vlak zastavil. Vystoupili jsme na peron a dívky se za námi ještě vyklonily, aby se rozloučily.
„Danke, Helga,“ stačil jsem ještě zamávat k odjíždějícímu vlaku.
„Ty ses nějak rozpovídal,“ šťouchl mne do zad Honza. „Pojď, den ještě nekončí.“

Vydali jsme se z nádraží směrem k hotelu. To jsme ještě nevěděli, co nás čeká.

Překvapení čekalo v recepci hotelu.
„Dobrý den. Jsme z firmy Novabyt a máme tu rezervované pokoje.“
Recepční k našemu překvapení vytáhl ze zásuvky telegram a s omluvou nám sděloval.
„Pánové, mrzí mne to, ale vaše rezervace je zrušena. Z vašeho podniku přišel telegram, že se porada nekoná a rezervaci ruší. Ještě jednou se omlouvám.“
„No to je teda hezký.“
Kde teď navečer sehnat ubytování, když je veletrh a na noc se nám domů jet nechtělo.
„Je ten pokoj ještě volný?“ zeptal se Honza.
„Ano.“
„Ubytujete nás, když vám vypíšu objednávku?“
„Samozřejmě.“

Situace byla vyřešena. To jsme ještě v té chvíli netušili, že je vše jinak. Porada se konala, ale ten, kdo nám zajišťoval noclehy, zapomněl na to, že nás nesmí ubytovávat v interhotelu.  Osprchovali jsme se, převlékli a co bude dál. Vyrazíme do šeřícího se Brna. Večer teprve začíná a noc je tak dlouhá. Při odchodu z hotelu jsme ještě nakoukli do restaurace. Sedělo zde pár lidí. U jednoho stolu nás zaujala dvě děvčata. Není kam pospíchat. Sedli jsme si o několik stolů dále, ale stále po nich pokukovali.

„Přání?“ vyrušil nás dotaz číšníka.
Objednali jsme si dvě koly a stále pokukovali po jejich stole. Dívky si nás nejspíše taky všimly, protože se s chichotáním občas naším směrem podívaly.
„Máš u sebe vizitku?“ zeptal se Honza.
„Na co jí potřebuješ?“
„Neptej se a uvidíš.“

Dal jsem mu tedy vizitku.
„A tužku máš?“
„Jo, mám.“

Honza otočil vizitku a něco tam napsal.
„Co tam píšeš?“
„Podívej .“
Stálo tam. „Přjďte v 8 hodin na pokoj 508.“

Pak ještě z druhé strany zaškrtal všechny kompromitující údaje a zavolal číšníka.
„Mohl byste prosím předat tuhle vizitku tamtěm dámám?“ zeptal se, ale se zlou se potázal.
„No dovolte,“ ohradil se číšník,“takhle se to u nás nedělá,“ a odešel.
„Tak to jsme posrali,“ okomentoval to Honza.

Číšník prošel okolo našeho stolu a odložil si tu talířek s ubrouskem.
„Pití nenese, a ještě si tu udělal odkládací stůl,“ vztekal se Honza.
„Počkej,“ napadlo mne. Vzal jsem vizitku, dal jí pod ubrousek a požádal Honzu.
„Nemáš padesátku?“
„Na co?“
„Uvidíš.“

Padesátikorunu jsem přiložil k vizitce. Za chvíli prošel číšník opět kolem našeho stolu, sebral talířek a odnesl ho k dívkám. Konečně jsme se dočkali pití a opět talířku s ubrouskem.
Padesátikoruna chyběla a na vizitce bylo připsáno:
„PŘIJDEM“.

Dívky se zvedly od stolu a vydaly se směrem k výtahům. Rychle jsme zaplatili a opustili restauraci.

Navigace v seriáluKrásná sedmdesátá 02 – Veletržní romance >>
3 1 vote
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x